Časopis Naše řeč
en cz

Ženská osobní jména v morfologickém systému češtiny

Kamila Smejkalová

[Články]

(pdf)

-

Pokud bychom měli jmenovat substantiva, která se nejčastěji nacházejí na periferii českého morfologického systému, byla by to jistě osobní vlastní jména, především cizího původu. Svým zakončením se mnohá z nich vymykají skloňovacím typům a podtypům, jak je vymezují mluvnice, a kolísají mezi nimi, a proto zacházení s nimi činí mluvčím potíže. Mluvnice podávají pouze základní přehled skloňování jmen a příručky či články zabývající se přímo osobními jmény jsou sice podrobnější, ale jsou obvykle zaměřeny jen na jeden typ jmen podle jejich původu (antická jména, francouzská apod.), navíc se u některých jmen mezi sebou jazykové příručky často neshodují a podávají uživatelům rozporné rady, jak se jmény v textu zacházet. Vzhledem k tomu, že se s cizími osobními jmény musí uživatelé češtiny od počátku devadesátých let vypořádávat více než dříve[1] a jazykové příručky nejsou z výše uvedených důvodů vždy nápomocné, jeví se jako velmi užitečný celkový přehled, který by shrnoval informace již v odborných textech uvedené, pomáhal se v nich orientovat, porovnával je s tím, jak uživatelé jazyka zacházejí se jmény v reálném úzu, a zároveň uváděl i typy jmen, které dosud v mluvnicích ani jiných jazykových příručkách zaznamenány nejsou. V tomto příspěvku se pokusíme o takový celkový přehled pro oblast ženských osobních jmen.

Východiskem nám budou především základní jazykové příručky — akademická Mluvnice češtiny 2 (1986, dále MČ2), Příruční mluvnice češtiny (2. vydání, 1995, dále PMČ), Slovník spisovné češtiny (2. vydání, 1994, dále SSČ), akademická Pravidla českého pravopisu (1993, dále PČP) — a doklady nalezené pomocí internetových vyhledávačů a excerpcí textů (beletrie, publicistické texty apod.). Český národní korpus (dále jen ČNK) v tomto případě lze brát pouze jako vedlejší zdroj, protože neobsahuje dostatečné množství typů cizích jmen, jejichž skloňování je předmětem tohoto příspěvku, a tato jména jsou většinou uvedena v nominativu singuláru.

Jednotlivé skloňovací typy budou seřazeny podle zakončení ve výslovnosti.

1. Jména zakončená ve výslovnosti na [a]

Tato jména jsou z hlediska morfologického, ale i pravopisného nejproblematičtější, protože je mezi nimi zastoupeno nejvíce různých typů zakončení a mnoho z nich [226]dosavadní jazykové příručky a mluvnice neberou v úvahu. Můžeme je rozčlenit na tři základní typy zakončení, z nichž každý obsahuje ještě několik možných podtypů.

1.1 Jména, ve kterých koncovému [a] předchází tvrdá nebo obojetná souhláska

Většina těchto domácích jmen se skloňuje pravidelně podle vzoru „žena“ a koncovky pádových tvarů nekolísají mezi vzory ani mezi nimi nedochází k výjimkám v jednotlivých pádech. Komplikovanější je skloňování u některých typů jmen cizího původu.

1.1.1 Z hlediska pravopisného jsou problematická především jména zakončená na -ca s výslovností [ka] (Jessica, Bianca, Rebecca), a to zejména ve tvarech, ve kterých je pádová koncovka -y, tedy v genitivu singuláru (dále jen sg.), v nominativu plurálu a akuzativu plurálu.[2] Mluvnice se k tomuto jevu nevyjadřují v souvislosti se jmény osobními, ale zeměpisnými a uvádějí, že v nepřímých pádech se obvykle -c- mění v -k- (v MČ2 a v PMČ se uvádí příklad Casablanca — Casablanky), řidčeji zůstává -c- (Casablancy)[3]. Výjimkou je dativ a lokál sg., kde k alternaci -c- v -k- nedochází (Casablance) z důvodu výslovnosti.

Analogický přístup se uplatňuje i u jmen osobních, i když jejich příklady v mluvnicích v kapitole o ženských osobních jménech nenajdeme. Zmiňuje se o nich např. Jiří Zeman ve svých příručkách Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 1—5 (1. díl s J. Kučerou, Gaudeamus, Hradec Králové 1998—2005). Uvádí, že u jmen užívaných v češtině i v počeštěné podobě (Veronica — Veronika, Blanca — Blanka) se v nepřímých pádech mění -c- na -k- (Veronica — Veroniky), ale u jmen ostatních (tzn. těch, která počeštěnou podobu nemají) jsou možné dvě varianty (Rodica — Rodicy i Rodiky). Nezmiňuje, zda je některá z variant častější či z jakéhokoli hlediska vhodnější.[4]

Vedle možnosti, kterou mluvnice hodnotí (explicitně u zeměpisných jmen a předpokládejme, že analogicky i u jmen osobních) jako základní (změna -c- v -k-: Veronica — Veroniky, Blanca — Blanky, Bianca — Bianky), se v běžném úzu projevuje více než dříve tendence k ponechání původní podoby s -c- (Bianca — Biancy). Můžeme se o tom přesvědčit, zadáme-li jméno tohoto typu do některého internetového vyhledávače a porovnáme počet výskytů jednotlivých pádových tvarů s písmenem -c- a -k-. Při tomto průzkumu je však třeba zvolit konkrétní jméno i s příjmením, aby[227]chom si mohli být jisti, že vyhledávač najde pouze výskyty jména, které má v nominativu před koncovkou písmeno -c-, nikoli -k-, i když se tím sníží počet nalezených výskytů (ze samotného tvaru Veroniky či Blanky nemůžeme bez kontextu poznat, zda základní podobaje Veronica/Blanca, či Veronika/Blanka. Zvolíme-li jako ilustraci například jméno Veronica Guerin(ová), internetový vyhledávač Google[5] zobrazí třináct výskytů tvarů v nepřímých pádech s -c- a pouze čtyři výskyty s -k-.

Rozhodnutí pisatele, kterou variantu zvolit, může komplikovat zejména fakt, že se tu střetávají dvě hlediska: spojení písmen -c- a -y-, které je v češtině u přejatých slov neobvyklé, pokud ho vyslovujeme jako [ky] (obvykle toto spojení vyslovujeme jako [ci], srov. cyklus, cylindr, cynik atd.), ale na druhé straně velmi silná tendence v současném jazyce, aby ze všech pádových tvarů byla co nejsnáze odvoditelná základní podoba jména (a to nejen u proprií, ale i u apelativ). V případě tohoto typu jmen by tedy čtenáři mělo být zřejmé, zda v nominativu je písmeno -c-, nebo -k- (Veronica, nebo Veronika). Tato tendence je v protikladu ke zmíněnému tvrzení o tom, že ve jménech, která mají také českou podobu s -k-, dochází častěji k alternaci -c- v -k-, protože právě u jmen tohoto typu může být žádoucí, abychom věděli, že se nejedná např. o Veroniku, ale o Veronicu. Rozhodnutí záleží do značné míry na konkrétním jméně a typu textu: Vyskytuje-li se jméno např. v beletrii, kde se často opakuje, pak alternaci -c- v -k- nic nebrání, stejně tak nevzniká problém s identifikací základní podoby u jména, jehož pravopisná podoba je známá. Na druhé straně pokud autor píše např. publicistický text a užívá v něm jméno skutečné osoby (tím spíše pokud je méně známá), je jeho případná snaha o zachování základní podoby jména pochopitelná.

Dalším problematickým typem jsou jména zakončená na -cca, např. Rebecca, Jessicca apod. Pokud se u těchto jmen rozhodneme v nepřímých pádech přizpůsobit pravopis vyslovované podobě a měnit -c- v -k-, nejvhodnější by patrně bylo buď souhláskovou skupinu zjednodušit a jméno skloňovat jako česky psané jméno Rebeka, nebo ponechat souhláskovou skupinu -cc- nezměněnou (Rebecca — genitiv sg. Rebeccy či Rebeky) (další možná varianta — Rebecky — je zbytečně komplikovaná a ne příliš vhodná; mimo jiné z toho důvodu, že skupina -cc- se ve vyslovované podobě stává jediným fonémem [k]). V dativu a lokálu sg. je třeba počítat s alternací souhláskových písmen jako u obecných jmen, a proto se v těchto pádech zjednodušení souhláskové skupiny nevyhneme (Rebecca — Rebece, Jessicca — Jessice). Je to postup analogický k tomu, který mluvnice doporučují u zeměpisných jmen s podobně zdvojenými souhláskami (k osobním jménům tohoto typu se mluvnice nevyjadřují), např. Sierra — dativ sg. Sieře[6]. Skupina -cc- se ve vyslovované podobě stává jediným fonémem [c] a ponechání celé skupiny -cc- by mohlo [228]vést k problémům výslovnostním — čtenář by si nemusel být jistý, zda u cizího jména by první -c- neměl číst jako [k].

1.1.2 Další typ jmen, jehož skloňování mluvnice ani jiné jazykové příručky neřeší, jsou ženská jména, která v psané podobě končí na nevyslovované -h: Sarah, Mariah, Deborah. V češtině tato jména v úzu kolísají mezi nesklonnou podobou (vlivem koncového -h) a skloňováním podle vzoru „žena“: koncové -h se v nepřímých pádech vypouští a se jménem se zachází, jako by bylo zakončeno na -a (Deborah — genitiv sg. Debory). Toto řešení lze odůvodnit tím, že koncové -h je němé, a protože při skloňování jmen vycházíme primárně z vyslovované podoby, která končí na [a], automaticky můžeme jméno přiřadit ke vzoru „žena“. Vzhledem k přirozené potřebě českých mluvčích začlenit jméno do morfologického systému a skloňovat je v textu, se jeví počeštěná podoba jako vhodnější než podoba nesklonná, ke které se někteří pisatelé uchylují z důvodu zakončení jména na souhláskové písmeno. Roli při volbě nesklonné varianty může hrát opět snaha o zachování základní podoby jména, ale češtině jako flektivnímu jazyku více vyhovuje podoba sklonná.

1.1.3 Jako samostatnou skupinu můžeme vyčlenit také jména, ve kterých koncovce -a předchází nevyslovované písmeno -h-: Martha, Bertha. Mluvnice tento typ opomíjejí, patrně proto, že se zdá být bezproblémový — jména se skloňují pravidelně. Ale i zde ve dvou pádech dochází k menší změně základní podoby, a to v dativu a lokálu sg., protože z důvodu výslovnosti je v těchto pádech třeba vypustit němé -h-: Martě, Bertě. V úzu se sice objevují i tvary *Marthě, *Berthě, ale ty z důvodů výslovnostních nelze přijmout jako rovnocenné varianty.

1.2 Jména, ve kterých koncovému [a] ve výslovnosti předchází měkká souhláska

1.2.1 Takto zakončená apelativa (gejša, dueňa apod.) se podle mluvnic skloňují podle vzoru „žena“, pouze v pádech, ve kterých by měla být koncovka -y, je koncovka -i, tzn. v genitivu sg., nominativu pl. a akuzativu pl. Stejný postup se uplatňuje i u jmen osobních (Dáša, Máša, Naďa, Zoja apod.). V některých pádech se však projevuje vliv měkké deklinace — vzoru „růže“. MČ2 uvádí, že jde o moravské varianty v dativu a lokálu sg., a připouští zde tedy dvě podoby: Máně i Máni; Nadě i Nadi[7]. Příruční mluvnice češtiny oblastní variantu s koncovkou -i nezmiňuje. Zajímavé je srovnání s takto zakončenými místními jmény. Mluvnice u nich uvádějí kolísání mezi vzorem „žena“ a vzorem „růže“, protože i když jsou zakončena na -a, lze z nich snadno utvořit tvary v nominativu sg. právě podle tohoto měkkého vzoru, analogicky podle jiných takto zakončených místních jmen: Bystrica — do Bystrice (hypotetický nominativ Bystrice či zcela počeštěné Bystřice), Prievidza — [229]do Prievidze (hypotetický nominativ Prievidze) apod. U osobních jmen však k podobnému procesu nedochází, protože analogie s jinými osobními jmény u nich uplatnit nelze.

1.2.2 Mezi jména problematická z hlediska pravopisné podoby patří ta, která jsou zakončena v písmu na tvrdou souhlásku vyslovující se měkce, např. Concha [konča], Natasha [nataša], Trisha [triša]. (Mluvnice se o tomto typu jmen nezmiňují, ale uvádí jej např. J. Zeman v příručce o skloňování románských jmen[8].) Opět zde dochází ke střetu dvou tendencí: souhláska pravopisně tvrdá vyžaduje v genitivu sg. koncovku -y (řešení podle morfologického principu navrhuje Zeman a tyto podoby podle internetových vyhledávačů převažují i v úzu: Natashy, Conchy, Trishy), ale vzhledem k tomu, že se tvrdá souhláska vyslovuje měkce, nelze zcela zavrhovat ani koncovku -i pro naznačení výslovnosti (Natashi, Conchi, Trishi). Vzhledem ke střetu obou principů nelze u tohoto periferního typu jmen vyžadovat jednoznačné řešení, ale je třeba počítat s jistým kolísáním.

1.2.3 Samostatnou kategorií jsou jména zakončená v písmu na -ia a ve výslovnosti na [ija] (Felicia, Sofia, Julia, Suria apod.). Podle mluvnic se tato jména s výjimkou nominativu sg. skloňují podle vzoru „růže“, tedy analogicky k počeštěným podobám těchto jmen zakončeným na -ie. Většina z mezinárodně rozšířených jmen tuto podobu skutečně má: Julia — Julie; Maria — Marie, Sofia — Sofie apod.

Navzdory poučení v mluvnicích je poměrně časté (zejména v překladech beletrie, ale i v jiných textech), že jsou tato jména skloňována podle vzoru „žena“, protože pisatel (překladatel) vezme v úvahu pouze zakončení na -a a automaticky slovo přiřadí ke tvrdému vzoru (vokativ sg. Julio, akuzativ sg. na Juliu apod.).

Se skloňováním podle vzoru „žena“ se nejčastěji můžeme setkat u dvouslabičných jmen (Lia, Ria). U nich má na rozdíl od ostatních jmen toto skloňování oporu v kodifikačních příručkách. I když mluvnice tato dvouslabičná jména jako samostatný typ nevyčleňují a k jejich skloňování se nevyjadřují, Slovník spisovné češtiny[9] a akademická Pravidla českého pravopisu[10] uvádějí jména Lia a Ria s doporučeným skloňováním podle vzoru „žena“, pouze v dativu sg. připouštějí dubletní koncovky podle vzoru „růže“: genitiv -ii (vzhledem k měkké výslovnosti [iji] není zachováno v koncovce -y), dativ a lokál -ii i -ie, akuzativ -iu, instrumentál -iou. Úzus tvarům uvedeným v SSČ odpovídá: skloňování podle vzoru „růže“ se u těchto jmen v praxi neužívá. Důvodem je patrně právě jejich dvouslabičnost, protože po odtržení skupiny -ia by zůstala pouze počáteční souhláska.

Skloňování podle vzoru „žena“ převládá také u víceslabičných jmen neznámých, neobvyklých, která nemají analogické podoby se zakončením na -ie (Suria, Salia). [230]Tato tendence je podle dokladů z úzu nepopiratelná, jakkoli z hlediska systémového poněkud problematická. Nabízí se otázka, do jaké míry je přijatelné, že jedno jméno tohoto typu skloňujeme podle vzoru „žena“ a jiné podle vzoru „růže“ jen na základě jeho frekvence v úzu. Hranice zde může být značně subjektivní. Z hlediska systémového bychom patrně měli brát v úvahu především zakončení jména, tedy -ia, a skloňovat jméno podle vzoru „růže“. Na druhé straně vzor „žena“ je u jmen zakončených na -a velmi produktivní, tendence používat u nich jeho koncovky je velmi silná, a navíc u těchto neobvyklejších jmen nelze uplatnit hlavní argument, kterým mluvnice odůvodňují skloňování podle vzoru „růže“ — tedy analogii se jmény na -ie, protože jména cizí a neobvyklá počeštěnou variantu nemají. Dalším silným argumentem, který mluví ve prospěch vzoru „žena“, je už zmiňovaná snaha pisatele, aby ze všech pádových tvarů byla odvoditelná základní podoba jména. Při rozhodování, kterou variantu zvolit, se tedy dostáváme do obdobné situace jako u jmen typu Veronica — Veronika. Argument pro skloňování podle vzoru „růže“, tedy že jméno má analogickou podobu zakončenou na -ie, můžeme chápat zároveň jako důvod, proč jméno skloňovat podle vzoru „žena“: aby nedošlo k záměně a bylo jasné, že zmíněná osoba se nejmenuje např. Sofie, ale Sofia. Tuto variantu tedy nemůžeme zcela vyloučit a opět se tím vracíme k tomu, že důležitým faktorem ve volbě jednoho či druhého řešení je především typ textu a konkrétní jméno.

Rovněž jména zakončená na -eia (Medeia, Cassiopeia)[11] bychom mohli vyčlenit jako samostatný typ, i když mluvnice jeho skloňování neuvádějí. Možné řešení nabízejí akademická Pravidla, a to skloňování podle vzoru „růže“ (genitiv sg. Medeie)[12]. V praxi však skloňování kolísá a užívají se i tvary podle vzoru „žena“ (v genitivu ale s koncovkou -i: Medeii). V některých pádech tyto tvary dokonce frekvenčně převažují (vyhledávač Google ukázal v akuzativu 181 výskytů tvaru Medeiu/Médeiu a ani jeden tvar Medeii/Médeii[13]). Jména takto zakončená jsou řeckého původu a mívají i svou latinskou podobu zakončenou na -ea (Medea). Tyto dvě podoby s rozdílným zakončením (ea [ea] a eia [eja]) se pak při skloňování vzájemně ovlivňují a právě to způsobuje kolísání tvarů mezi vzory „žena“ a „růže“.

1.2.4 Jména zakončená na [íja] rovněž patří mezi ta, která mají problematické skloňování. Lze je rozdělit na dvě skupiny. Na jména, která mají samohlásku -í- i v psané podobě, jako např. španělská jména María, Rosalía, a na ta, která ji mají pouze ve výslovnosti, ale v písmu zůstává -i-, např. italská jména Lucia [lučíja], Maria [maríja]. Pokud bychom se drželi mluvnic, měli bychom tato jména patrně skloňovat podle vzoru „růže“ bez ohledu na to, že koncovému -a předchází dlouhá samohláska. [231]I když tato jména mluvnice češtiny neuvádějí, z hlediska zakončení je jim nejbližší právě typ zakončený na -ia. Pak bychom ovšem v některých pádech vytvořili tvary poněkud neobvyklé, se kterými se (oproti tvarům podle vzoru „žena“) v úzu nesetkáváme příliš často, např. instrumentál sg. Maríí [maríjí], akuzativ sg. Maríi [maríji]. Navíc bychom nebyli schopni u některých jmen rozlišit, jaká je jejich základní podoba. Patrně i z těchto důvodů u takových jmen v úzu v drtivé většině převažuje skloňování podle vzoru „žena“.[14] Internetový vyhledávač Google např. ukazuje pro tvary instrumentálu sg. 300 výskytů podoby Maríou a 119 výskytů Maríí (tedy o polovinu méně, z tohoto počtu by navíc bylo třeba odečíst občas se vyskytující tvary nominativu sg. Maríí — jde patrně o přezdívku či domáckou verzi jména). ČNK zaznamenává 14 instrumentálových tvarů Maríou[15], tvar Maríí se vyskytuje pouze jednou. V akuzativu se objevují tři tvary Maríi (vzor „růže“) oproti dvaceti tvarům Maríu (vzor „žena“). U tohoto typu je třeba opět počítat s kolísáním pádových tvarů mezi oběma vzory, ale podle nalezených výskytů v různých zdrojích lze soudit, že se praxe kloní ke vzoru „žena“.

1.3 Jména ve výslovnosti zakončená na [ea], [ua]

1.3.1 Jména zakončená na -ua (Alua, Efua) nejsou z hlediska skloňovacího paradigmatu problematická. Podle MČ2 se tato jména skloňují podle vzoru „žena“, pouze v dativu a lokálu sg. mají v koncovce -i (Alui, Efui), tedy zakončení podle vzoru „růže“.

1.3.2 Jména zakončená na -ea jsou mnohem problematičtější. Lze mezi nimi vyčlenit dvě samostatné kategorie: jména dvouslabičná (Lea, Rea) a jména tří- a víceslabičná (Andrea, Medea). Příklady dvouslabičných jmen uvádějí jen akademická Pravidla a SSČ (mluvnice se jim nevěnují) a podle těchto příruček se tvary řídí podle vzoru „žena“. Výjimkou jsou dativ a lokál sg., u kterých se uvádějí dublety — tvary podle vzoru „žena“ i „růže“[16]: Lee/Lei, Ree/Rei. U jmen víceslabičných je situace komplikovanější a jazykové příručky se v pádových tvarech těchto jmen rozcházejí nejvíce ze všech zmiňovaných typů (konkrétně v genitivu, dativu a lokálu sg.). MČ2 se převážně drží tvarů analogických ke skloňovacímu podtypu „idea“ bez vkladného j, v některých pádech uvádí jako dubletní i podoby s vkladným j, jinde se kloní k tvarům podle vzoru „růže“: genitiv Andrey (v závorce je uveden jako dubletní poněkud překvapivě tvar Andreji, namísto Andreje, který by odpovídal podtypu „idea“, navíc se podoba Andreji vyskytuje v ženské podobě podle in[232]ternetových vyhledávačů a Českého národního korpusu pouze v dativu, proto pro tento tvar nenalezneme oporu ani v úzu), dativ a lokál Andrei, v závorce i Andreji, akuzativ Andreu, vokativ Andreo, instrumentál Andreou.[17] SSČ už připouští u těchto jmen v dativu a lokálu sg. vedle tvaru Andrei i tvar Andree podle vzoru „žena“. Podoby s vkladným j a zakončením -eji/-eje vůbec neuvádí. Pro genitiv sg. má pouze tvar Andrey[18]. Akademická Pravidla českého pravopisu obsahují shodné tvary jako SSČ, ale přidávají navíc ještě jeden tvar se zakončením na -eje, a to pro jméno Medea v genitivu sg.[19] (nepochybně vlivem již zmiňované varianty Medeia).

Pomocí internetových vyhledávačů lze zjistit, že se tato rozkolísanost v mluvnicích odráží i v úzu, proto můžeme nalézt příklady téměř všech uvedených tvarů a variant. V grafické podobě je však patrná ustupující tendence tvarů s vkladným j, a to i v pádech, kde se nepochybně vyslovuje (Andree, Andrei), zajisté proto, že příliš pozměňuje základní podobu jména.

1.4 Jména zakončená ve výslovnosti na [á]

Ženská jména zakončená na [á] se vyskytují pouze sporadicky, a proto poučení o jejich skloňování v příručkách nenalezneme. V určitých specifických typech textů se však užívají, a proto je třeba nastínit zásady pro zacházení s nimi. Konkrétně jde např. o jméno antické mytologické postavy Nausikaa [kaá] (s uvedením kvantity Nausikaá), o mytologické jméno ze sanskrtu Gangá, ale mohou sem spadat i jména jiného původu. Jméno Nausikaa uvádějí encyklopedie antiky i jiné příručky zabývající se zacházením s antickými jmény[20] a shodují se v tom, že při tvoření nepřímých pádů se odtrhne koncové -a (resp. ) a nahradí se pádovými koncovkami vzoru „žena“ (genitiv sg. Nausikay); takto se jméno tradičně užívá i v praxi. Analogicky bychom tedy mohli postupovat i u ostatních jmen zakončených v písmu na -aa a ve výslovnosti na [á] (např. Nikolaa — genitiv sg. Nikolay). Jména končící na ve fonické i grafické stránce se od předchozího typu liší. Odtrhneme-li koncovku, můžeme jméno skloňovat podle vzoru „žena“ (Gangá — genitiv sg. Gangy), což nám usnadní zacházení se jménem v textu, ale v tom případě z nepřímých pádů nerozlišíme, zda základní podoba je Gangá, či Ganga. Druhou možnou variantou tedy je ponechat jméno nesklonné (genitiv Gangá). Měli bychom při rozhodování zohlednit druh textu, poučenost čtenáře a také tradici v zacházení s daným jménem, pokud ji známe.

[233]2. Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é]

Pokud v ženském jméně koncovému -e/-é předchází ve fonické podobě měkká souhláska, nemají mluvčí obvykle při skloňování potíže a skloňují jména pravidelně podle vzoru „růže“ (Danuše, Libuše, Alice, Beatrice, Marie, Sofie apod.). Problém může nastat snad pouze v případech, kdy si nejsme u cizích jmen jisti výslovností, podle které jméno zařazujeme do skloňovacího paradigmatu (Alice [alice] — Alice [elis]). Pokud však už mluvčí zařadí jméno k příslušnému deklinačnímu typu, potíže s jednotlivými pádovými tvary obvykle nemívá.

Jména, ve kterých koncovému -e/-é předchází tvrdá nebo obojetná souhláska, jsou většinou cizího původu (Mathilde, Elke, Heike, Daphne) a v současnosti nejčastěji zůstávají nesklonná; u těch, která mají svou českou obdobu zakončenou na -a (Mathilde — Mathilda) se můžeme setkat i se skloňováním podle vzoru „žena“, jak to doporučuje MČ2[21] (genitiv sg. Mathildy). Volba opět závisí na typu textu, pojmenovávané osobě a situaci, podobně jako u jmen zakončených na -ia či němé -h (Maria, Deborah), viz výše.

Specifickým typem jmen zakončených na jsou jména antická (Afrodité, Kirké, Psyché, Thisbé, Kalliopé, Niké). Ta lze podle příruček skloňovat tradičním způsobem podle vzoru „žena“ (genitiv sg. Afrodity, Kirky, Psychy, Thisby). Tento způsob se uplatňuje spíše u jmen známějších (např. Afrodité). Mohou se však také ponechat nesklonná. Právě u některých jmen známějších, která se obvykle neponechávají nesklonná, ale řadí se do deklinačního typu „žena“, se koncovka -a tohoto vzoru dostává zpětně i do nominatvu (Afrodita, Thisba apod.).

3. Jména zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]

Přestože MČ2 uvádí u tohoto typu jmen, že jej lze přiřadit pod vzor „žena“ (Hanako, Ildikó — genitiv sg. Hanaky, Ildiky)[22], v běžném úzu převažuje zacházení s těmito jmény jako s nesklonnými. Také proto, že zde nelze uplatnit analogii s počeštěnými variantami zakončenými na -a, protože jde vesměs o jména neobvyklá, nepříliš známá, která nejsou mezinárodně rozšířena a českou obdobu nemají.

I zde můžeme jako samostatnou kategorii vyčlenit antická jména. Jedním typem jsou jména zakončená v původním pravopise na jako Sapfó, Kalypsó (podle PČP krátce Kalypso, Sapfo). Ta lze podle mluvnic skloňovat podle vzoru „žena“ — stejně jako u jmen zakončených na -e/-é se tento způsob objevuje častěji u jmen známějších (genitiv sg. Sapfy, Kalypsy). Druhým způsobem jsou nesklonné podoby ve všech pádech[23]. Odlišně se zachází s latinskými jmény zakončenými ve fonické i grafické [234]podobě na -o (Dido, Juno), u kterých v nepřímých pádech vlivem původního latinského skloňování dochází k rozšíření kmene o -n- a následuje pádová koncovka vzoru „žena“ (genitiv sg. Didony, Junony). I tato jména však mohou zůstat nesklonná (genitiv sg. Dido, Juno). Volba skloňovaných či neskloňovaných podob závisí opět na více faktorech (viz výše).

4. Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú] a [i], [í]

Jména zakončená ve fonické podobě na [u], [ú] (Bánú, Lou [lú], Jo [džou], Sue [sjú], Maru, Milu) a [i], [í] (Bety, Hani, Mimi, Máří, Ančí, Věri, Phoebe [fíbí], Nancy, Shirley, Noemi), ať už jde o základní podobu, nebo zdrobnělinu, zůstávají ve všech pádech nesklonná. Pomineme-li zdrobněliny, jsou tato jména v češtině poměrně neobvyklá. Při jejich začleňování do deklinačního paradigmatu nelze uplatnit analogii s případnými českými obdobami zakončenými na -a.

Mezi jména zakončená ve fonické i grafické podobě na čispadají i ženské podoby příjmení typu Hořejší, Dolejší, Kočí, Krejčí, Janů, Kubů apod. Jména zakončená na MČ2 řadí ke skloňovacímu typu „jarní“[24]. Tato jména mají tedy ve všech pádech stejný tvar. Ženská příjmení typu Krejčí, Kočí (tedy původem substantiva) mohou mít vedle základní podoby také přechýlený tvar (Kočová, Krejčová) záleží na rodinné tradici nositelky jména.

5. Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

5.1 Přestože Mluvnice češtiny přiřazuje většinu jmen zakončených ve fonické i grafické podobě na souhlásku k deklinačnímu typu „žena“ a uvádí, že pod vlivem tohoto paradigmatu proniká do 1. p. zakončení -a (Dagmar — Dagmara, Eleonor — Eleonora, Karin — Karina)[25], současný běžný úzus je trochu jiný a tato jména zůstávají obvykle v textech nesklonná. Ta, která mají českou obdobu s koncovým -a (Dagmar — Dagmara, Eleonor — Eleonora, Karin — Karina), se opravdu občas počešťují a v nepřímých pádech přibírají koncovky vzoru „žena“ (2. p. Dagmary, Eleonory, Kariny), ale nesklonné pojetí drtivě převažuje, patrně proto, že je z něj patrnější základní podoba jména. Volba závisí stejně jako v předchozích případech především na situaci, na typu textu a pojmenovávané osobě. Např. v beletrii je počešťování jmen běžné, také jména známých historických osobností tradičně počešťujeme (Eleonor/Eleonora Akvitánská). Pokud však jde o osobnost méně známou, jejíž jméno je užito např. v publicistickém textu, pak je u autorů jasně patrná snaha o zachování základní podoby jména ve všech pádech, aby bylo čtenáři zřejmé, že žena se jmenuje např. Eleonor, nikoli Eleonora.

[235]5.2 Jména zakončená ve fonické podobě na souhlásku, ale v podobě grafické na -e (Jane, Kate, Jeanette, Louise), zůstávají rovněž obvykle nesklonná. Jména francouzská (méně často i jiného původu) zakončená němým -e, která mají i svou českou obdobu zakončenou na -a (Louise — Luisa, Elise — Elisa, Adrienne — Adriana, Diane — Diana), lze skloňovat také podle vzoru „žena“ (2. p. Louisy, Elisy, Adrienny, Diany). Volba opět závisí na více faktorech, viz předchozí odstavec.

5.3 Antická jména zakončená na -es, -is, -as, -us mají specifické paradigma. Lze je zařadit k tvrdému deklinačnímu typu „žena“, ale v nepřímých pádech u nich potom dochází ve shodě s výchozím jazykem ke změnám kmene a koncové -s, po němž následují v nepřímých pádech příslušné pádové koncovky, se nahrazuje -d- (Pallas — Pallady, Artemis — Artemidy), -t- (Charis — Charity), -r- (Ceres — Cerery, Venus — Venery). Stejně jako u antických jmen uváděných v předchozích odstavcích se i tady u jmen známějších vlivem tohoto skloňování dostává variantní koncovka vzoru „žena“ zpětně do nominativu sg. (Artemida). Vedle skloňování podle vzoru „žena“ provázeného změnou kmene mohou tato jména zůstat i nesklonná. Podoby s rozšířeným kmenem se objevují např. v beletrii s antickou tematikou nebo v textech odborných, jejichž autoři respektují původní latinské paradigma.

Ostatní antická jména zakončená na souhlásku (např. Demeter) můžeme skloňovat podle vzoru „žena“ a beze změny kmene přidávat pádové koncovky za celé jméno (genitiv sg. Demetery) nebo jméno ponechat nesklonné. Zvláštním případem je jméno Sfinx (počeštěné Sfinga). Jméno této mytologické postavy se skloňuje pouze podle vzoru „žena“ (nesklonné podoby se neužívají) a dochází při tom ke změně kmene (genitiv sg. Sfingy — odtud počeštěný tvar nominativu Sfinga).

6. Závěr

Oblast morfologie osobních jmen se velmi rychle vyvíjí a nelze u nich vždy uplatňovat analogii s apelativy, protože propriální morfologický systém je poněkud odlišný, a je proto třeba mu věnovat samostatnou pozornost. Objevuje se v něm mnohem více problematických jevů z hlediska formálněmorfologického — z důvodu zakončení pro češtinu netypického, rozporu mezi fonickou a grafickou stránkou a v případě antických jmen z důvodu zachovávání paradigmat pro češtinu nesystémových (změny základu jména apod.).

Velmi zřetelně se v tomto výčtu jednotlivých typů ženských osobních jmen ukazují komplikované vzájemné vztahy mezi dvěma základními ženskými vzory „žena“ a „růže“, které se projevují nejen v oblasti morfologie proprií, ale i apelativ. Rovněž je z uvedeného přehledu patrné, že největší komplikace nastávají tam, kde se liší fonická a grafická podoba zakončení, tzn. i řazení k příslušnému deklinačnímu typu (Sue, Deborah) je z obou hledisek rozdílné. Problematické je skloňování také tam, kde je třeba se rozhodovat, zda zvolit princip morfologický, či fonetický [236](Natashy — Natashi). U takových periferních typů jmen nelze zvolit jednoznačné řešení, protože oba principy jsou obhajitelné. Je proto třeba počítat s kolísáním a tolerovat je, protože v případě, že se řešení podle obou principů vzájemně popírají, nelze odmítnout ani jedno z nich.

Výčet uvedených typů ženských osobních jmen zajisté není a ani nemůže být zcela kompletní. Představuje však alespoň základní přehled typů jmen, se kterými se lze v praxi setkat a který může být uživatelům češtiny oporou při zacházení s méně známými jmény, obtížně začlenitelnými do morfologického systému češtiny.[26]


[1] Důkazem může být např. databáze dotazů jazykové poradny ÚJČ, ve které je v 90. letech zaznamenán prudký nárůst dotazů s tematikou skloňování osobních jmen.

[2] Vzhledem k povaze osobních jmen se dále v textu zaměříme pouze na tvary singulárové.

[3] MČ2, s. 371; PMČ, s. 275.

[4] J. Zeman, 5. díl, kapitola o rumunských jménech, Hradec Králové 2005, s. 107. Dochází tu však k rozporu, protože u italského jména Blanca (které existuje rovněž v počeštěné podobě s k), uvádí autor vedle podoby s k i dubletní podobu s c (Blancy i Blanky), tedy řešení vyhrazené v jiné kapitole jménům bez existující počeštěné podoby.

[5] Internetová adresa: www.google.cz.

[6] MČ2, s. 371.

[7] MČ2, s. 363.

[8] J. Zeman, 5. díl, kapitola o španělských jménech, s. 58.

[9] SSČ, s. 607, 609.

[10] PČP, s. 375, 377.

[11] Antická jména jsou zde ve shodě s PČP uváděna bez samohláskové kvantity.

[12] PČP, s. 386.

[13] Jméno se objevuje nejen v původním významu osobního jména, ale i jako název firmy apod. Na skloňování však tento významový posun vliv nemá, proto jsou i tyto výskyty brány v úvahu.

[14] Frekvenci pádových tvarů jmen, která mají [í] jen ve výslovnosti, je téměř nemožné zjistit, protože z tištěných dokladů většinou není zřejmé, jaká je výslovnost jména: Maria [marija] × [maríja].

[15] Pocházejí však na rozdíl od internetových výskytů převážně z jediného zdroje — překladu románu Ernesta Sábata Tunel.

[16] SSČ, s. 607, 608, 609. PČP, s. 375, 377.

[17] MČ2, s. 363.

[18] SSČ, s. 604.

[19] PČP, s. 386.

[20] J. Hůrková, Antická jména — jak je číst a skloňovat, AMU, Praha 2005. Encyklopedie antiky, Academia, Praha 1973. Encyklopedie antické kultury, Svoboda, Praha 1974.

[21] s. 363.

[22] s. 363.

[23] MČ2, s. 363.

[24] s. 365.

[25] s. 364.

[26] Článek vznikl s podporou projektu 1ET200610406.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 225-236

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Josef Šimandl: Proměny pohledů na slovo plemeno (a trochu i na reprezentativní korpusy)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1