Časopis Naše řeč
en cz

Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantického pole a čeledi slova pes ve staré češtině

Miloslava Vajdlová

[Články]

(pdf)

-

Pes patří v současnosti mezi nejvyhledávanější zvířecí společníky člověka. Za věrného průvodce lidského rodu je považován již po mnohá staletí. Víme, že v Číně směli být pekingští palácoví psíčci chováni jen v císařském paláci – kdo by snad chtěl tento příkaz porušit, vystavoval se nebezpečí krutých postihů. Víme, a dobové kresby, rytiny a obrazy to jen potvrzují, že leckterý panovník byl provázen nejen svou družinou, ale i smečkou svých psů. Pokud bychom chtěli zjistit, jaká byla situace ve středověkých Čechách, pomohou nám staročeské písemné prameny.

1. Pes

Pavel Zídek ve své Správovně píše: Domácí hovada jsú: vuol, kráva, vepř, svině, ovce, beran, koza, pes, kočka, kohút, slepice, ti jsú hned s Adamem zuostali, a tak dále totiž osel, kuoň etc. ŽídSpráv 198.[1] Slovy ti jsú hned (rozumí se ‚hned po svém stvoření‘) s Adamem zuostali Žídek naznačuje, že tato domácí zvířata žijí s člověkem už velmi dlouho, po jakousi neurčitou, dlouhou dobu. Zdůvodnění tohoto výroku je nasnadě: jedná se o zvířata člověku prospěšná. Kůň a osel měli poněkud jiné postavení, jak potvrzuje i jejich dodatečné připomenutí v Žídkově spise – nebyli pro přežití člověka nezbytně nutní. Jako tažná zvířata sloužili voli, zatímco koně se užívali pro přepravu osob, ve válečnictví a při rytířských soubojích. Pořídit si a následně živit koně bylo nákladné, a tak po značnou část středověku chovali koně převážně mohovití lidé. O tom, kdo všechno si mohl dovolit vlastnit psa, středověké rukopisy nepíší. Zato se ale nikterak netají tím, že i psy chovali často právě bohatí lidé, kteří si je pořizovali pro rozptýlení a zábavu, někdy též možná pro posílení společenské prestiže: čtvrtý hřích tohoto bohatce marnost tohoto světa. Neb psy choval lovčí pro kratochvíl a bez pochyby že i ptáky měl, jimž větčí pohodlé činí páni, než by chudému učinili RokPostB 320 (jiná varianta téhož textu říká: psuov mnoho choval, lovce pro rozkoš měl a pro marnú chlúbu ~K).

Psi ve středověké společnosti sloužili člověku především jako hlídači a pomocníci při lovu. Hlídacímu psu se říkalo věžník:[2] věžník nemóž tak zlý býti, když sě udá kde v dvór vníti, vždyť poščeká prvé na tě, chtě sě přihrabati k patě HradSat [137]137a.[3] Setkáme se též se spojením dvorový či nádvorní pes: O nádvorniem psu. Dvorový pes, ješto člověku jeho dvoru střěže den i noc PrávŠvábA 138a. Mnoho bylo také psů loveckých, ve staročeštině označovaných jako psi lovčí, lovečtí, lovní, honní, slédní ap.: chovají [kněží] koně krásné a … psuov mnoho lovčích HusSvatokup 172a. Lovy a hony patřily ve středověkých Čechách k nejrozšířenějším kratochvílím, a tak není divu, že kromě velkého počtu psů chovaných na našem území zaznamenávají dobové prameny už i jednotlivá plemena nebo skupiny loveckých psů. Je to diferenciace, s jakou se u žádných dalších druhů zvířat v této době nesetkáme. K označení jednotlivých plemen a typů loveckých psů sloužila jak víceslovná spojení, např. bobrový pes (jednomu psu dějí bobrový pes, ktož toho ukradne nebo zabie, ten musí tak dobrého vrátiti a k tomu šest šilinkuov PrávŠvábA 138a), pes pod krahujec (jako mi VMt píše o psa pod krahujec ArchČ 21,303 (1450–51)), tak jednoslovné výrazy, např. chrt, ohař, slédník, vyžle. Chrti a ohaři se chovají dodnes, není tudíž zapotřebí je blíže představovat: jednomu psu dějí chrt, ješto zajiece lapá a jinú zvěř PrávŠvábA 138a; chrté a ohařie za ním [jelenem] běžiece Prokop 139b. Jinak je tomu se slédníkem a vyžletem. Slédník neboli též slédní pes byl, jak prozrazuje slovotvorná motivace tohoto substantiva odvozeného od slovesa sléditi ‚sledovat, slídit‘, pes určený ke sledování, stopování pronásledované zvěře: vnadný slédník stopy sě jelenie chopě AlxV 2314; jako psy slédné … po zvěři umějíce … po sledu čenichati ChelčSíť 161b; zprávu mám, že VKMt své zvláštní potěšení v myslivostech jmíti ráčíte, i teď VKMti slédníka posielám ArchČ 14,320 (1525). Vyžle[4] byl štíhlý, čilý, temperamentní pes nevelkého vzrůstu používaný k vyhledávání a sledování zvěře a k norování:[5] lovní pes jako vyžlec nebo chrt BřezSnářM 160a; těchť [psů] dosti mievají [bohatí], chrtóv, vyžlat, ohařuov ChelčPost 168b; a často malé vyžlátko za lišku padá v dúpátko, a když mu lovčí pomáhá, častokrát s psíkem vytažena bývá KorMan 183b. Slovo vyžle pochází pravděpodobně z ugrofinského výrazu vizsgál ‚slídit, ohledávat‘ a do staré češtiny přešlo prostřednictvím maďarštiny, neboť i naši jižní sousedé Maďaři, přesněji řečeno Uhři, byli náruživí lovci. V průběhu času se ze slédníků pod vlivem přehodnocování jednotlivých složek slovotvorného významu slova slédník stali slídiči. Psy vyžlata v současné době už neuvidíme. Plemeno jako takové zaniklo, slovo vyžle zůstalo. Na základě metonymického přenosu jím v současnosti označujeme vytáhlé, hubené dítě mající obdobnou tělesnou konstituci, jako měl kdysi pes zvaný vyžle, vyžel, vyžlec, vyžlík či vyžlátko.

Hony, lovy a lovečtí psi měli nejenom své příznivce, ale i odpůrce. Tak řečený Dalimil, autor nejstarší česky psané kroniky, upozorňuje ve svém veršovaném díle na úpadek české šlechtické společnosti a zdůvodňuje ho jednak pronikáním cizí ry[138]tířské kultury v době vlády Přemysla Otakara I., jednak rostoucí oblibou honů a chovu loveckých psů: pak na velikú rozkoš sě [Češi] otdachu, proto o dobrém méni nic netbachu. Staří jechu sě doma jako vepři týti, mladí počěchu s ohaři loviti… Dřéve páni často sě sjieždiechu, o cti a o pokoji mluviechu… Ale tehdy páni holoty [tj. psovody, opatrovníky psů] z sebe zčinichu, v jednom domu s ohaři bydléchu. To sobě za kratochvil a za čest přijiechu, že jedno o ohařích mluviechu. Proto sě jechu v sboží chuditi, pro psí smrad brzo mřieti DalC 79, 1n.

Ještě o jedné skupině psů bychom se měli zmínit. Středověké Čechy měly dostatek lesů, kde se dařilo lovné zvěři, tudíž se zde rozšířila honitba a s ní související chov loveckých psů. To se druhotně odrazilo v existenci bohatého repertoáru slov sloužících k označení loveckých psů. Oproti tomu bylo v Čechách jen málo luk, travnatých horských strání a stepí, kde by bylo možno rozvinout extenzivní chov dobytka, a tak stará čeština nezná speciální výraz k označení psa ovčáckého neboli pasteveckého. V dokladech týkajících se pastevectví nejsou psi většinou nijak blíže specifikováni:[6] dopustili jsme … na gruntiech našich … dobytky pásti, všakž beze psuov ArchČ 18,235 (1500); o pastuchově psu. Pes, kteréhož pastucha okolo stáda vodí, aby vlky otháněl, ten má též právo [na náhradu] PrávŠvábA 138a. Jako psi sloužící k ochraně a uspořádání stád se užívali nejspíš věžníci. Na skutečnost, že to nebyli psi pro takovouto práci příliš vhodní, poukazuje nařízení z 15. století: s věžníky sedláci aby nechodili … na pole ani do lesů, ani pastevci, leč by je [psy] pojímali na provazy a vodili ArchČ 4,497 (1479). Teprve slovníky Daniela Adama z Veleslavína uvádějí termíny ovčácký pes canis pastoralis[7] a canis pastoralis, pecuarius pastuší, ovčácký pes.[8]

Psi však mohli být člověku užiteční i jinak. Součásti psího těla a psí exkrementy využívalo středověké lékařství k odstraňování kouzel, léčení nemocí i kosmetických vad: jest li který duom očarován, vezma krev černého psa, pomažiž stěn domových…, to pomazánie spomuožť LékFrantA 99b; když padne [nemocný při záchvatu padoucnice], zabíž psa, dáž mu tu [psí] žluč píti, nebudeť jie [padoucnici] viece mieti LékMuz 35a; lajno psie … suší rány a nežity … v hrdle LékVodň 272a; nechceš li lys býti, mý sě často psím močem LékMuz 163a.

Psi byli chováni nejen pro užitek, ale i pro pouhou radost z jejich společnosti: rádi ptáčkóv chovají nebo psíčkóv ŠtíťVyš 56b. Jednání středověkého člověka bylo povětšinou vedeno potřebou přežít, a tak pořizování si psa bez konkrétní potřeby zůstalo omezeno pouze na některé společenské vrstvy: tu věz, že bohatec viece jest miloval psy než … bližnieho svého … V témž hřieše jest mnoho bohatcóv nynějších, kniežat, pánóv, rytieřóv, vládyk i měštěnínóv i měštěk, jenž chlupáčky a masojiedky [139]k ničemuž, neužitečné chovají, myjí je, češí, do lázní nosie, maso jim zvláště vařie i kupují, ale chudému i taléře nedadie HusPostH 112b. To ovšem neznamená, že mezi majitelem a jeho „pracovním“ psem nemohl vzniknout citový vztah: pes mluvieše: … milujiť pána známého viece než tě, vraha [tj. nepřítele] svého BawEzop 34b; jakožto pes před pánem svým … krotce stáše AlexPovB 238a; ano pohan pohana tak miluje a pes člověka AlbRájC 22b. K vyjádření takovéhoto vztahu jsou v dochovaných dobových textech užity nejenom prostředky lexikální,[9] ale i slovotvorné, zejména deminutiva základní podoby pes: malého psíka má [manžel], kteréhož velmi miluje GestaB 94b; psíček Tristramuov, jehož Tristram velmi milováše, ten u jedné sochy přivázán stáše TristB 98b. Pro srovnání uveďme příklady pojmenování psích mazlíčků ze 16. století tak, jak je zaznamenává Nomenclator quadrilinguis: panenský psíček, podpažníček, rukávníček.[10]

Jak již bylo řečeno, psi, především lovečtí a drobní domácí mazlíčkové, byli ve středověké společnosti vysoce ceněni a často jim jejich majitelé vytvářeli lepší životní podmínky než svým poddaným, prostým lidem. Vypovídá o tom množství dokladů ve středověké literatuře: svini nebo psa viece váží [císaři, králové a jiní páni] než člověka ChelčSíť 44a; chovají [kněží] koně krásné, a přípravu pyšnú na ně strojí, a pak psuov mnoho lovčích, jimiž chudých almužnu maří HusSvatokup 172a; račte věděti, žejť jsem sobě dva psy sám uprosil pod krahujec, nemaje s čím honiti … neb sú mi zabili jeden najlepší, žeť bych … raději ztratil krávu než toho psa ArchČ21,303 (1450–51).[11] Někdy byli psi dokonce uctíváni téměř jako náboženský objekt: shledáme, že někteří mají jestřáby, rarohy…, psy, koně za bohy, jako lovci HusVýklB 33b. S upřednostňováním psů před lidmi nebyli spokojeni mnozí kazatelé, a tak se ve staročeských textech nejrůznějšího zaměření často opakuje kritika takovéhoto chování. Rozšířený je zejména motiv chleba, který ač byl určen lidem, je podáván jako potrava psům: neslušie psóm dáti, dětiného [tj. určeného dětem] chleba bráti UmučRoud 612; zajisté pravý chléb synóv nemáť býti podán psóm KancJist 16; almužnu, kterúž mají chudí Lazarové jiesti, jedie jich [kněží] psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři a také tisty, kurvy neb ženiny HusPostH 112b. Tento motiv má původ v Ježíšově výroku zaznamenaném v Matoušově evangeliu[12] a výklad biblických dějin od Petra Comestora ozřejmuje celý jeho obrazný smysl: ne[140]nie dobré vzieti chléb synóv a dáti psóm. Obyčejem židovským pohany nazýváchu psy, neb jediechu krev jako psi ComestC 304b.

Etické hodnocení psů v době středověku nebylo tak jednoznačně kladné, jako je tomu dnes, kdy je pes označován jako věrný, oddaný, spolehlivý, ba přímo nejlepší přítel člověka. Středověká společnost byla velice silně ovlivněna biblickým názorem a bible psa chápala a představovala jako stvoření nečisté, nízké, opovrženíhodné, jako symbol špatnosti a odchýlení se od víry,[13] v lepším případě pak jako tvora nepatrného a bezvýznamného, trpěného a nezasluhujícího větší pozornosti.[14] Nebyla to však pouze bible, židovská a raně křesťanská kultura, jež hodnotily psa negativně – ve staročeském překladu Ezopových bajek pes vystupuje jako chamtivé, chtivé a vypočítavé stvoření schopné kvůli snadnému zisku i falešně svědčit (srov. bajky O ovci, psu a vlku, O psu a o masu, O tistě těhotné[15]), ve Flaškově Nové radě zase pes místo o zásadách dobrého a spravedlivého panování mluví o zábavách, družnosti a rozptýlení. Pes se stává i symbolem nesnášenlivosti a příkladem neřádnosti, nečistoty a nesprávného chování: vizte psóv, vizte zlých dělníkóv, vizte roztržku BiblOl Ph 3,2; počě … býti ten nešlechetník jako pes vzteklý JeronM 52b; psi němí a nestydliví HusPostH 148a; ku podobenství psa prašivého ArchČ 4,159 (1468). Pes může – ve skutečnosti i v literatuře – být použit také jako prostředek k potupení nepřítele či protivníka: Paris káza jich [Achillovo a Antilogovo] těla ptákóm a psuom vyvrci TrojK 148a; ta svatá těla přede psy vrhli PasMuzA 507; nebylo [by] hodné ani podobné, by buoh rajská vrata nedóstojným otevřel…, aby svátost nebyla dána psóm Astar 147b.

Od takovéhoto chápání psa už není daleko k nadávkám, a tak jsou, opět pod vlivem biblického předobrazu, psy expresivně nazýváni lidé pochybných morálních kvalit, hříšníci, nevěřící nebo jinověrci a kacíři: obklíčili jsú mě psi mnozí ŽaltWittb 21,17; z některých mých [České země] přemilých synóv vzteklé psy jest zdělal [Zikmund] Budyš 5b; hřiešníci v kterých koli hříších tělesných nebo duchovních slovou psi, kteříž sou zhovadilí, nebo v hovado se proměňují pro hřiechy JakZjev 462a; obyčějem židovským pohany nazýváchu psy ComestC 304b; tvú [Ježíšovu] duši neobřezanému psu [tj. Pilátovi], aby ji pohltil, dali MatHom 383; kacieři nevěrní jako psi nečistí JeronM 35a; ti psi kacieři slúžie v okolních farách ArchČ 15,70 (1495). Hanobit někoho bylo možné nejen za pomoci výrazu pes, ale také prostřednictvím některého ze speciálních, perifernějších pojmenování: ó lítý ohaři, ne mój muži, ale črte LegKat 2929; mordéři, horší než pekelní ohaři TristB 52b; pochlebníci jsú slédníci diáblovi HusVýklM 267a; ktožby koli z těch pánuov … posměchy jměl, dávaje jim chrty katovy…, takový každý aby kázán byl ArchČ 10,278 (1475).

[141]Negativní a expresivní konotaci zachovávají mnohé z odvozenin substantiva pes. Choval-li se někdo hanebně, bídně, nestoudně, bylo možné jeho chování i trvalé charakterové vlastnosti hodnotit výrazy pesky, peský: proto že jest pesky živ byl ComestC 211a; mnozí pesky mluviec … plijí v tvář bohu ŠtítSvátA 118b; pročež by pak lidé … nevážili jich [kněží] pesských, zlých a hanebných činův AktaBratr 2,220a; král [Zikmund] … zlý, rúhavý, pyšný, peský Budyš 38a. Doloženo je i adjektivum s expresivně stupňující předponou přě-:[16] škaředý hřiešníče, nade všě přepeský násilníku BiblOl 2 Mach 7,34 (najnemilostivější ~Lit, najhanebnější ~Praž); mordéře ukrutného, svatokupce proklatého a smilníka přepeského Budyš 44b. V promluvě o nemoci nebo postižení označovalo adjektivum peský postižení velmi zlé, nebezpečné, ohavné: ty budeš nemocen peskú nemocí tvého břicha BiblOl 2 Par 21,15 (přezlú ~Lit, najhorší ~Praž). Dodnes užíváme sloveso peskovati v témže významu, jaký mělo už ve staré češtině: bohdákají, přísahají, lají, peskují RokPostK 376b; nás jako psy hanějí, peskují, zlořečí TovHád 112a. Stará čeština znala i reflexivní podobu tohoto slovesa: pakli žena není poddána muži, ale klne, rotí, a muž se s ní zase laje, tepe, peskuje RokPostB 303. Také u adjektiva psí nalezneme význam ‚hříšný, kacířský‘: též potřebie jest, aby nemluvil s utrhačem, kterýž má přirozenie psie AlbnCtnostA 9b; vyznávaje častokrát, že je to viera psí, ďábelská, prokletá, námi a čerty našimi počatá KalLuc 20.[17] Oblíbené ve staročeské literatuře a pravděpodobně též v mluvené řeči bylo spojení býti ve psí, tj. být v bídném, ubohém stavu, event. přijít na mizinu: tomuť [člověku špatně zvolivšímu zaměstnání] nelze nikdy vzníti, musíť věčně ve psí býti VítAlan 11a; ve psí bydlíš OtcB 6b. Toto spojení označující výsledný stav lze doplnit též výrazy dějovými ve psí učiniti, ve psí zdělati, psieti: všichnu ste zemi již ve psí učinili RozmlVácl 209a; chce nás ve psí zdělati RokJanB 62a; mnějíc [kněží], by skrze úřad kněžský, jenž slove neřád, zbohatl, ani ovšem, hynu a psejie HusVýklM 138a; všeckno psie a kazie se RokMakMuz 38b. K pojmenování široké škály negativních fyzických i psychických stavů a dějů od nouze, chudoby a bídy až po věčné zatracení bylo možno použít femininum psota: ustaven sem … i hojnost mieti i psotu trpěti BiblLit Ph 4,12 (nedostatek ~Ol, núzi ~Praž); hlad veliký trpieše [Čechové] i psoty jiné rozličné PulkB 141; upadl člověk skrzě zapověděnú krmi u psotu věčnú JeronM 31a. K tomuto femininu existovalo množství odvozenin dále rozvíjejících základní významový rys svého výchozího substantiva: psotník byl veliký bídník, hříšník, ubožák (nevaď sě s psotníky ani miluj hřiešníkóv, nebo nejmají zlí naděje budúcieho dobrého BiblOl Pr 24,19 pessimis); psotiti znamenalo špatně s někým nakládat (anje[142]lové, s nimiž chtěli oni [Ninivetští] psotiti, porazili sú je slepotú HusVýklM 201a); někoho nebo něco velmi ubohého, bídného, nejhoršího bylo možno označit adjektivem psotný (proč s … přivedl s ny na toto miesto psotné, na němžto nemóž sieti ani sě fík rodí? BiblOl Nu 20,5 pessimum; pro našě psotné hřiechy BiblOl 1 Esd 9,13) atd.

2. Psí samice

V úvodním citátu ze spisu Pavla Žídka je nápadné, že autor u většiny domácích zvířat jmenuje samce i samici téhož druhu: vepř, svině, ovce, beran…, kohút, slepice. Ke krávě přiřazuje jako samčí protějšek vola, který byl pro středověkého zemědělce díky své tažné síle důležitější než k plemenitbě sloužící býk. U kozy, psa a kočky zvíře opačného pohlaví vůbec nepřipomíná. Pokud jde o kozu, můžeme si tuto zdánlivou neúplnost textu opět vysvětlit hospodářským významem patřičného zvířete. Samice kozy poskytovala člověku vše, co mohl od tohoto zvířecího druhu získat: mléko, maso i mláďata. Kozel často postačoval pro celou ves jen jeden, protože kozel pro svou tvrdohlavost, neovladatelnost a zápach byl při domácích pracích nevyužitelný. Jinak už je tomu u kočky a psa. Slovy kočka a pes se tehdy stejně jako dnes označoval celý zvířecí druh a pouze v případě nutnosti se toto neutrální označení vztahovalo na jednotlivce konkrétního pohlaví: aby jedna tista [tj. fena] měla mnoho psóv ChelčPostN 62b ‚psích samců‘; cattus kočka, murilegus kocúr SlovVít 94b.

Pro označení feny sloužilo ve staré češtině hned několik slov. Základní neutrální novočeské výrazy fena a psice sice ve staročeském materiálu přímo doloženy nemáme, ale že je staří Čechové znali a užívali, dosvědčují písemně zaznamenaná deminutiva těchto slov: velmi chválé [lékaři] mozk zaječí a mléko fenky, kteráž štěňata krmí LékŽen 87b; vezmi mléko od psičky, ješto štěnce chová LékFrantA 39b. Slovotvorně blízké slovům psice, psička je ojediněle doložené psina: někdy smilná [žádost těla] jako kráva nebo klisna nebo psina PříbrZamP 154a. Stará čeština pravděpodobně neužívala slova čuba, čubka, čubička k označení psí samice, alespoň takovéto užití dochovaný staročeský materiál nepotvrzuje.[18] Nejhojněji doloženým staročeským protějškem novočeských výrazů fena či psice je tista: canis pes vel tista, catulus stěně, caniculus pes, canicula tista SlovVít 94b; jedna tista pastýřova [pohozenému Cyrovi ] … z prsí svých pokrm dávala HusSvátA 527a; má býti muži psík a húser a ženě hus a tista LékJádroD 134. Také k femininu tista zná stará čeština deminutivum: jedna tistka těžká … porodi čtvero štěnec BawEzop 537. Přesnější by však bylo významově spojovat nikoliv novočeské fena a staročeské tista, ale novočeské čuba a staročeské tista, protože u obou těchto feminin můžeme [143]vysledovat obdobné významové posuny a průvodní konotace. Obě slova značí jednak psí samici, jednak ženu nevalné pověsti či přímo nevěstku:[19] dnes … se scházejí psi, kněžie, lajkové, pokrytci, tisty, štěbetné baby a nevěsty porušené duchem lživým JakZjev 462a; a co pak utratí se psy druzí [mniši] a s tistami HusSvatokup 155a. Stejně jako u obecněčeského, popř. zhrubělého novočeského výrazu čuba i u staročeského feminina tista oba významy úzce souvisejí, v některých případech je výraz tista užit jako nepřímé pojmenování nestřídmé, nestoudné ženy: almužnu, kterúž mají chudí Lazarové jiesti, jedie jich [kněží] psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři a také tisty, kurvy neb ženiny HusPostH 112b; aby jedna tista měla mnoho psóv ChelčPostN 62b ‚psích samců‘.

3. Psí mládě

Psímu mláděti se ve staré češtině říkalo ščeně, ščenec, ščeňátko nebo psík: mateř svatého Augustina, když jím byla těžká, viděla ve snách, že by štěně v životě nosila BřezSnářM 14a; i ščeňátka užívají drobetkóv, jež letie se stolóv pánóv jich EvSeit 142b (Mt 15,27: ščenci BiblDrážď, psíkové ~Ol). Slovy ščeně a ščenec se nazývala nejenom psí štěňata, ale i mláďata jiných šelem: jakžto lvový štěnec…, jenž ještě netvrd v nohy AlxV 184; jako ščeně lvové ŽaltPod 16,12; vlk zamrlý, … za nímž lační štěnci tekú, hladem sotně nohy vlekú AlxV 1414; viece slušie potkati medvědici, zlapavše jejie ščencě, nežli blázna, jenž úfá v své bláznovstvie BiblDrážď Pr 17,12. Spojení ščeně lvové, ščenec lvový mají už platnost frazému, v ostatních případech mohou stát substantiva ščeně, ščenec i bez specifikujícího přívlastku.

To ovšem nejsou jediné možnosti užití substantiv ščeně, ščeňátko, psíček či psík ve staré češtině. Deminutivem psík mohlo být pojmenováno mládě psa stejně jako malý pes nebo pes-miláček: také psíkové často jedie, zbierajíc drobty, kteréž padají z stoluov jich pánóv EvPraž 6a (Mt 15,27) catelli; u … synuov izrahelských nezaskučíť psík BiblPraž Ex 11,7 canis; malého psíka má [manžel], kteréhož velmi miluje GestaB 94b; psíky také chlupaté mají, ty pak na polštářích podlé sebe kladú, do lázně je nosí … a vaří jim ChelčPost 168b. Někdy je připojením přívlastku explicitně zdůrazňována malá velikost psa vyjádřená již deminutivní příponou: Tobiáš … šel před Sárou napřed a před ním psík malý BechNeub 202a; když jsú tajně … s malým psíkem co honili ArchČ 21,429 (1495). Na rozdíl od zdrobněliny psík u deminutivní podoby psíček jednoznačně vystupuje do popředí důraz na citovou stránku vztahu mezi člověkem a psem. Mluví-li se o psíčku, je to častěji domácí mazlíček než malý či mladý pes: psíček Tristramuov, jehož Tristram velmi milováše TristB 98b; ktož rádi ptáčkóv chovají nebo psíčkóv ŠtítVyš 56b. Štěňaty a štěňátky jsou v některých nábožensky vypjatých textech označováni lidé, kteří jsou vůči vyšší, zejména boží moci malí, bezvýznamní, bezmocní právě tak, jako jsou bezmocná [144]malá štěňata ve styku s okolním světem: mně jako štěněti neužitečnému uděl malý drobet slitovánie tvého ChelčPost 85a; já, ščěňátko tvé, chci dosti na tom [troše dobrodiní] mieti, rač sě nade mnú smilovati HusPostH 47a; připusť, aby ščeňátka mohla sě napíti kropek, ješto padají s tvého stola, ó hospodine ŠtítSvátA 168a. Tyto citáty opět odkazují na již výše zmíněné Matoušovo evangelium.

A ještě jednu zajímavost na konec. O tom, že psí mládě mohlo být označeno z dnešního pohledu i zcela nečekaným způsobem, svědčí doklad ze středověkého lékařského sborníku: vezmi psíka malého, sele toho sedlského psa LékFrantA 65b. Výrazy ssěle, sěle, ssělátko odvozené od slovesa ssáti totiž ve středověku pojmenovávaly nikoliv pouze mládě prasečí, jako je tomu dnes, ale jakékoliv mládě sající, kojené.

4. Závěrem

Množství dochovaných dokladů, diferenciace neutrálního označení zvířecího druhu a počet slov pojmenovávajících jednotlivé skupiny a plemena psů stejně jako přehodnocení výchozího neutrálního významu sloužícího k označení živočišného druhu ve význam sekundární obsahující expresivní složky svědčí o tom, že pes již v době středověku vzbuzoval v člověku různorodé emoce a často se stával objektem lidského zájmu. Nepřehlédnutelná je protichůdnost, s níž se setkáváme, pokud jde o morální hodnocení psa. Zatímco kultury a civilizace, na jejichž základě se formovalo středověké středoevropské myšlení, hodnotí psa negativně, popř. mu zcela účelově připisují prospěšnost hospodářskou, středověká společnost svůj názor na psa mění. Rytířská kultura přivádí psa do těsné blízkosti člověka – pes se stává společníkem člověka nejenom při práci (ochraně majetku, chovu dobytka), ale i při zábavě (lovu) a nově se objevuje také jakožto mazlíček chovaný beze vší potřeby a prospěchu pouze pro lidské rozptýlení a potěšení. Toto nové využití psa, navázání citových vazeb a intenzita soužití s člověkem se logicky projevují i v jiném, nepoměrně příznivějším hodnocení psa a jeho morálních vlastností – pes se ze zatracovaného a bídného tvora symbolizujícího četné špatné povahové rysy mění ve vyhledávaného a potřebného společníka a pomocníka člověka. Nastupující proces změny dobře dokládá bohatý staročeský písemný materiál.


[1] Památky citujeme a doklady uvádíme ve shodě se zásadami Staročeského slovníku, viz Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[2] Z. Braunšteinová, Věžník, Naše rodina 32, 2000, č. 29, s. 22.

[3] Srov. též Daniel Adam z Veleslavína, Silva quadrilinguis, Praha 1598, s. 1021: domácí dvořský pes, věžník.

[4] V staročeských textech se vyskytují i slovotvorné varianty a deminutiva tohoto substantiva.

[5] J. Macek, Vyžle, Svobodné slovo, 19. 4. 1978.

[6] Srov. I. Němec, Ovčácký pes, Svobodné slovo, 6. 11. 1985.

[7] Srov. Nomenclator quadrilinguis, Praha 1598, s. 186.

[8] Srov. Silva quadrilinguis, s. 1021.

[9] Viz výše.

[10] Srov. Nomenclator quadrilinguis, s. 187.

[11] Poznámka k vývoji kategorie životnosti u živočišných jmen: Na rozdíl od jmen osobních, kde ve staré češtině již zřetelně převažuje akuzativ formálně shodný s genitivem, u jmen živočišných a u názvů osob v podřízeném postavení podoba akuzativu v době staročeské kolísá – setkáme se s formami akuzativ = nominativ i akuzativ = genitiv, a to i v rámci jednoho textu, jako např. v dokladu z Archivu českého nebo v následujícím citátu: když by člověk měl kuoň nebo psa nebo jakého koli dobytka Žilin 119b. Akuzativ formálně shodný s genitivem se u živočišných jmen definitivně prosazuje až na sklonku 16. století. Srov. A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986.

[12] Srov. Mt 15,26–27.

[13] Viz níže doklady ze staročeských textů.

[14] Srov. A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1956, s. v. pes a štěně.

[15] In: sborník hraběte Baworowského, část Ezopovy bajky.

[16] Srov. A. M. Černá, Staročeská adjektiva s prefixem přě-, Listy filologické 123, 2000, s. 237–250.

[17] Zatímco adjektivum psí užívané též v druhotných přenesených významech se uplatňuje i jako komponent četných frazeologických a terminologických spojení, nepoměrně řidčeji doložené adjektivum psový slouží pouze jako adjektivum vyjadřující kolektivní posesivitu: psovým skučením vzbuzen jelen BawEzop 2840; canicularis psový SlovOstřS 68; bude mieti … šrám od psového ukúsenie Hvězd 25a.

[18] Staročeské femininum čuba bylo hláskoslovnou variantou slova šuba a označovalo kožich nebo kožešinový plášť.

[19] Ad novočeské čuba a deminutivní čubka viz Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. 270.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 3, s. 136-144

Předchozí Olga Müllerová: Opakování a syntaktický paralelizmus v rozhovorech s muži a ženami v jednom z druhů institucionální komunikace

Následující Naděžda Kvítková: K jazykové stránce kázání Sváti Karáska