Časopis Naše řeč
en cz

Úvodní svazek Slovníku pomístních jmen v Čechách

Karel Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kompletní lexikografické zpracování pomístních jmen v Čechách je jeden z nejrozsáhlejších projektů naší současné bohemistiky. Svým významem se řadí k takovým dílům, jako je Český jazykový atlas nebo Staročeský slovník: podobně jako ony totiž zachycuje jazykový materiál, který z velké části upadá v zapomnění vlivem historického vývoje. Slovník pomístních jmen v Čechách vzniká na základě soupisu, který probíhal v 60. a 70. letech z podnětu V. Šmilauera a přinesl půl miliónu dokladů pomístních jmen z 86 procent obcí v Čechách. Obsah vznikajícího slovníku byl nedávno synteticky prezentován v monografii „Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest“ (L. Olivová-Nezbedová a kol., Praha, Academia 1995, 522 s.). Vlastní vydávání slovníku začalo roku 2000 úvodním svazkem, který připravily L. Olivová-Nezbedová a J. Malenínská a vydala Academia.

Jak se dočteme v předmluvě k úvodnímu svazku, Slovník pomístních jmen v Čechách by měl být „Profousem“ v rovině jmen pomístních, neboli měl by být pro tento jazykový materiál stejně zásadní a vyčerpávající, jako je ve své oblasti dílo A. Profouse Místní jména v Čechách (Praha 1947–1957). Kromě svého hlavního účelu by měl přispět k hlubšímu poznání slovní zásoby češtiny vůbec (dokumentací zaniklých apelativ, specifických slovotvorných postupů, vztahů k místním jménům i k dalším lexikálním vrstvám). Měl by obohatit interdisciplinární výzkumy zvláště v oblasti historie a vlastivědy. Protože zpracovává pomístní jména různého stáří, je částečně synchronním a částečně historickým topografickým slovníkem.

[140]Jádrem úvodního svazku je stať Slovník pomístních jmen v Čechách a jeho zpracování za pomoci počítače (s. 21–50), která doplňuje a aktualizuje studii L. Olivové-Nezbedové z časopisu Acta onomastica XXXVI, 1995, s. 169–186. Krátce popisuje historii slovníku a problematiku jeho počítačového zpracování (počítač významně „pomáhá“ při abecedním řazení a počítání frekvence dokladů, též při zakreslování do map), dále podává podrobnou charakteristiku materiálu a popisuje strukturu hesel. Dočteme se tu, že slovník má obsahovat půl miliónu dokladu v asi 45 000 heslech. Počet hesel je odvozen z počtu plnovýznamových lexikálních jednotek vyskytujících se v pomístních jménech; tak např. pomístní jméno U Puchartu v Americe bude zachyceno v heslech AMERIKA a PUCHART. Jde o jména užívaná v době soupisu, tedy ve druhé polovině 20. století. Proto se v heslech zpracovávají pouze doklady ze soupisu, i když autoři při výkladu používali také pomístní jména zachycená v historických pramenech (Tereziánský katastr aj.), v literatuře a v dřívějších pokusech o soupis pomístních jmen.

Stať přináší základní poučení o pomístních jménech v duchu pojetí, které v naší onomastice propracoval V. Šmilauer. Pomístní jména jsou tu definována jako vlastní jména neživých přírodních nebo člověkem vytvořených objektů, neurčených k obývání a pevně fixovaných v krajině. Objekty označované pomístními jmény tu však nejsou podrobněji vyjmenovány, což by podle našeho názoru bylo v úvodu k tomuto slovníku vhodné; mohlo by se uvést např. třídění objektů, které má Šmilauerův Úvod do toponomastiky (Praha 1963, s. 8). Dále se zde rozlišují pomístní jména podle toho, zda vznikla z apelativ nebo z vlastních jmen, zda jsou původu domácího nebo cizího, zda jde o pojmenování přímá nebo nepřímá (nepřimé je pojmenování jednoho objektu podle objektu druhého, např. pozemek Pod jatkama), spisovná nebo nespisovná, jednoslovná nebo víceslovná. Při zmínce o sémantickém třídění neboli o přehledu toho, čím bývá tvoření pomístních jmen motivováno, se pouze odkazuje na podrobný Šmilauerův „třidič“ (viz Úvod do toponomastiky s. 112–114), který podle našeho názoru rovněž měl být v tomto svazku uveden, už pro větší „pohodlí“ uživatele slovníku. Jak se zde konstatuje, z charakteru materiálu plyne, že slovník pomístních jmen musí obsahovat kromě lingvistického popisu také historická a geografická fakta; to znamená, že v hesle musí být zaznamenáno, jaké objekty jsou daným jménem nazvány a kde jsou v krajině umístěny.

Popis výstavby hesel (a stejně tak ukázkový výběr zpracovaných hesel na s. 59–124) naznačuje, že nebude jednoduché se do tohoto slovníku „začíst“ a zvyknout si na jeho systém značek, symbolů a odkazů. Je to ovšem dáno charakterem materiálu, zvláště jeho množstvím a značnou frekvencí údajů téhož druhu (např. heslové slovo AMERIKA má 961 dokladů, přičemž podoba V Americe se vyskytuje 242krát). Z toho také vyplynulo, že byla odlišně zpracována hesla, ve kterých je dané jméno doloženo jedním až pěti doklady (zde se uvádí lokalizace u každého dokladu), a hesla se šesti a více doklady (u těch se lokalizace provádí jen rámcově a s odkazem na mapy). Heslovým slovem je (často rekonstruovaný) nominativ plnovýznamové lexikální jednotky s udáním její frekvence a gramatické charakteristiky. Následují doklady heslového slova v úplných podobách pomístních jmen (tedy např. u hesla BACHOR doklady Bachor a U Bachorovic skály) a jejich lokalizace. K té se ve shodě s Profousovým dílem využívá sídel soudních okresů z roku 1923; jejich jména jsou ovšem uvedena ve znění platném po roce 1949 (např. Havlíčkův Brod, dříve Německý Brod) a jejich zkratky podle Šmilauerova Osídlení Čech ve světle místních jmen (Praha 1960, s. 10–12).

[141]Vlastní výkladová část hesla pak odpovídá na otázky, jak pomístní jméno vzniklo a jak je slovotvorně utvářeno. U pomístních jmen vzniklých z apelativ se uvádí definice významu, což je přínosné zvláště v případě apelativ zaniklých (např. apelativum balina ‘blátivé místo’ je doloženo v pomístních jménech Balina, Balinky, Balinsko aj.). Je-li ale základem pojmenování vlastní jméno (osobní nebo místní), pak se pouze odkazuje na existující výklady, jinak se toto proprium nevykládá. Např. u neprůhledného pomístního jména U Bader, což je název pozemků ležících u samoty Badry, je čtenář nucen hledat výklad v Profousově díle. Také v případě motivujících proprií se domníváme, že stručná rekapitulace existujících výkladů by usnadnila práci se slovníkem a přitom by nepřetížila jeho výkladové partie. – Heslo uzavírají údaje o souvislosti s místními jmény a odkazy na jména slovotvorně příbuzná.

Slovník pomístních jmen v Čechách tedy může přinést – byť rozptýleně v jednotlivých heslech – cenné pohledy na gramatické zvláštnosti proprií (např. morfologické rozdíly při fungování téhož slova v apelativní a v propriální rovině, specifické slovotvorné typy doložené jen u proprií), na vývoj pojmenovacích modelů (viz složená jména scelených pozemků typu U javora a Na dlouhánku), na poměr spisovnosti a nespisovnosti u vlastních jmen apod. Bude dalším dokladem svébytnosti propriální vrstvy jazyka a specifičnosti jejího zkoumání. Doufejme, že se stane východiskem podobných analytických studií, jakými se proslavila česká onomastika Šmilauerovy školy, a inspirací pro stejně důkladné zpracování pomístních jmen z Moravy a Slezska (tento materiál zatím představila mj. Jana Pleskalová v monografii Tvoření pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, Jinočany 1992).

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 139-141

Předchozí Jarmila Bachmannová: Regionální jazykový atlas

Následující Jan Jícha: Nová publikace o česko-německých jazykových vztazích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1