Časopis Naše řeč
en cz

Vy neznáte Cajzla? (K původu a významu přezdívky)

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Neznáme-li slovo Cajzl, sotva se na základě vlastního povědomí dobereme jeho významu. Právě naše povědomí nám však napoví, že asi nepůjde o nic lichotivého. Na vině je hlásková skladba tohoto výrazu; připomíná nám minimálně další dvě slova, obě taktéž dvojslabičná, jež končí na -ajzl; odlišují se jen počáteční hláskou. A ta v češtině kladný význam rozhodně nemají.

Nebyli bychom snad rodilí mluvčí s mateřským jazykem českým, kdyby nás na prvním místě nenapadly dva expresivní výrazy s obecně známými významy, a to hajzl a pajzl. Jde o slova přejatá z němčiny. Jejich osudy při začleňování do naší mateřštiny se zde zabývat nebudeme, uveďme alespoň, že jde o přejímky, jež česká lexikografie eviduje až od 20. století.[1]

Proč se zmiňujeme o těchto slovech, v našem povědomí dobře zakotvených, v souvislosti se slovem Cajzl? Protože se většina z dotázaných, kteří naše slovo neznali, zatvářila velmi překvapeně, jako by „nevěřila vlastním uším“; někteří dokonce předpokládali, že jde o zkomoleninu jednoho z uvedených dvou výrazů.

Významu uvedeného slova se dopátráme až po delším hledání. Nenajdeme je totiž v tištěných kodifíkačních či normativních lexikografických příručkách, nezaznamenává je ani nářeční archiv lidového jazyka dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR. Pomocnou ruku nabízí až Český národní korpus[2], který v souboru SYN 2005 registruje výrazy cajzli (tvar nominativu plurálu; pravopisnou podobu uchováváme) a cajzlovské (adjektivum); brněnský soubor BMK zaznamenává čtyři doklady (morfologické tvary k cajzl). Jak z uvedených záznamů vyplývá, je Cajzl označením pro obyvatele Prahy, popř. i obyvatele Čech obecně (stejně tak jako může název Pražák suplovat označení pro obyvatele české kotliny), a to označením výhradně brněnským. Výraz Cajzl tak není na Moravě ani ve Slezsku slovem obecně rozšířeným, jak by se mohlo zdát. Pro zdejší obyvatele jde o označení namnoze neznámé ― výjimku tvoří právě ti, kteří žijí nebo působí na Brněnsku. Právě lidé z ostatních oblastí Moravy nebo ze Slezska, kteří se sem přistěhovali nebo zde jen na přechodnou dobu pobývají a označení Cajzl znají, na náš dotaz často reagovali poznámkou, že jde o „slovo brněnské“. Potvrzuje to i sonda mezi studenty [192]brněnských vysokých škol. Shodné zkušenosti máme také ze soudobých výzkumů dialektů a běžné mluvy na Moravě a ve Slezsku.

Pojmenování Cajzl je i v Brně bezpochyby novějšího data. Ve starších dílech pojednávajících o brněnské mluvě a o její slovní zásobě není totiž doloženo: nezaznamenává je O. Nováček, jehož kniha je nejstarším publikovaným soupisem brněnské slovní zásoby vůbec (vztahuje se ke specifickému brněnskému argotu).[3] Ani v době druhé světové války a v letech poválečných nebyl tento výraz v Brně (alespoň obecně) rozšířen, jak usuzujeme podle sdělení brněnských pamětníků. Nezachycuje jej dokonce ještě ani slovník Svěrákův z počátku 70. let 20. století.[4] Mezi Brňany však už tehdy pojmenování Cajzl prokazatelně žilo, jak potvrzují rodilí Brňané.

Povědomí o jeho existenci se šíří až v dnešní době, a to díky populárnímu brněnskému „hantecu“. Že Cajzl k Brnu a k brněnskému „hantecu“ skutečně patří, potvrzují i současné „hantecové“ slovníky; v žádném z nich neschází, ať už jde o soubory tištěné či elektronické, přístupné na internetu. Pilným přičiněním médií proniká znalost tohoto výrazu v poslední době i vně Brna a Brněnska; „zasloužila“ se o to televizní reklama propagující pivo Starobrno: jde o pivo brněnské, proto k nám v této reklamě promlouvá Jiří Pecha, a to ― jak ostatně jinak než ― stylizovaným brněnským „hantecem“, který je tu souběžně překládán do spisovné češtiny (a zde se divák také dozví, co vlastně slova Cajzl a cajzlovský znamenají).

Výraz Cajzl nezůstává, jak vidět, v lexikální zásobě izolován. Existuje odvozenina Cajsko, jež označuje region Čech; jde o derivát utvořený ze zkráceného základu obyvatelského jména sufixem -sko, běžným pro tvoření názvů států a zemí. Náležitě je pak utvořeno adjektivum cajzlovský.

Lze se dobrat možného vysvětlení původu slova Cajzl? Alespoň se o to pokusme. Jeden z výkladů nabízí P. Valčáková ve své etymologicky zaměřené studii všímající si několika výrazů z brněnského „hantecu“. Uvažuje o tom, že zde mohla zapůsobit jazyková hra, jejímž výsledkem byla úmyslná záměna hlásek h a c.[5] Takto vzniklé slovo je opět expresivní, avšak míra pejorativnosti je tu vlivem předpokládaného výchozího slova velmi vysoká. Spojitelnost s významem výchozího vulgarismu by tu mohla korespondovat s obecně vžitými představami-předsudky odrážejícími zemskou rivalitu moravsko-českou.

U přezdívek to není nic překvapujícího: stěží bychom navíc mohli v těchto případech ― v obyvatelských přezdívkách ― očekávat jiný záměr než ironizující. Vztah mezi obyvateli sousedních obcí (nověji i regionů) si odedávna nacházel odpovídající ironizující jazykové vyjádření.[6] Moti[193]vující prvek lze vždy rozpoznat, vychází se z nápadného znaku, jímž se označovaná skupina obyvatel jeví jako charakteristická.

Pokud předpokládáme, že v případě slova Cajzl bylo využito obecně rozšířeného vulgarismu, v němž byla dosazena hláska c, měli bychom se ptát, proč právě c a nikoliv č, pátráme-li po motivaci. Snad proto, že v abecedě bezprostředně předchází očekávanému č (Čech, Čechy, český) a že by byl Čajzl homofonní s tvarem minulého času expresivního slovesa č(m)ajznout ‘ukrást’, tj. č(m)ajzl (‘ukradl’)? Přesvědčivou odpověď neznáme: expresivita a její vyjádření se substitučními zákony neřídí; uvedený výklad však považujeme za méně pravděpodobný, nicméně za jeden z možných.

Naše označení připomíná slovo německé, pokusme se je proto prozkoumat i z této strany. Standardní němčina výraz Zeisel neobsahuje. Internetové slovníky němčiny (např. http://wortschatz.uni-leipzig.de) jej sice dokládají, ale pouze jako osobní jméno — příjmení. Součástí německé apelativní slovní zásoby však substantivum Zeisel přece jen je, jak nám ukazuje nářeční materiál v Sudetoněmeckém lexikálním atlase.[7] Německé dialekty vyskytující se u nás před rokem 1945 při státní hranici a v bývalých jazykových ostrovech ve vnitrozemí je dokládají. Jeho význam je pro nás pozoruhodný: jde o označení čížka, „drobného ptáčka zelenožluté barvy příbuzného pěnkavce“ (tak SSJČ[8]). Jako převažujícího označení pro čížka užívají uvedená německá nářečí výrazu Zeisig (shodného se standardní němčinou) a označení Zeisel. Obě pojmenování jsou výrazně územně vymezena: zatímco Zeisel byl charakteristický pro němčinu západočeských, jihočeských a jihomoravských oblastí, popř. i jižního okraje slezských nářečí, odlišovala se německá nářečí severních okrajů Čech a Slezska podobou Zeisig. Jen na okraj poznamenejme, že tato německá pojmenování (a jejich další nářeční obměny, jako Zeisch, Zeiske, Zeiskl, Zizike atd.) mají český původ.[9]

Ani český původ německých apelativních označení pro čížka, ani podobná výslovnost českého Cajzl a německého Zeisel nejsou pro nás ovšem tak zajímavé jako fakt, že v češtině má označení čížek vedle svého primárního, apelativního významu také význam další. Jak je známo, slovo Čížek funguje jako „moravská přezdívka Čechům ([…] obyvatel Čech české národnosti)“ (tak SSJČ[10]); jde zřejmě o význam mladšího data, protože v archivu lidového jazyka, obsahujícím nářeční materiál z celého našeho území, doložen není. Nezaznamenává jej ještě ani PSJČ[11]. Proč Mo[194]ravané (a též Slezané) označují obyvatele Čech právě touto přezdívkou, lze se jen dohadovat. Mohla zde posloužit představa čížčího zpěvu — a její sepětí s charakteristickými intonačními vlastnostmi mluvy obyvatel Čech? Jako protiargument zase vyvstává otázka: Je zpěv čížka něčím typický? A ruku na srdce: Zná laik-neornitolog charakteristické rysy zpěvu čížka?

Svébytnou skupinu mezi přezdívkami tvoří totiž názvy motivované nápadným jazykovým/nářečním znakem svých nositelů. Pro jazykovědu jsou mj. cenné též tím, že jev, na jehož základě přezdívka vznikla, se do současnosti již v mluvě nezachoval. Některé z nich využila jako termínů dialektologie pro označení nářečních podtypů. Tak je tomu v případě Buláků (podle příčestí bul — Chodsko), Tiťáků (inf. na -ti, Prachaticko), Petáků (podle pet ‘pět’, Litomyšlsko) a Čuháků (východní Prostějovsko; podle čúhat namísto okolního hanáckého čóhat ‘čouhat’, tj. ‘upřeně se dívat’). Existují i přezdívky další, např. Sombuláci (podle já som bul ‘já jsem byl’ — Stašsko), Simionáci (sim — ‘jsem’, Vlachovo Březí)[12], patří sem i Somáci (som ‘jsem’, Soběnov)[13], dále Ondové (Onda ‘Honza’ — Domažlicko), Ojcáci × Oucáci (Novákojc ‘Novákovi, pl.’ na západním Prachaticku × Novákouc na východ od Prachatic), Půjďáci × Puďáci (půjdu × pudu; jihočeské Netolicko × Vodňansko)[14], Obluďáci (neexistence protetického v; jihočeské Doudlebsko), na Hané jsou zaznamenáni Vopoňáci (výskyt protetického v; Určice na Prostějovsku)[15], dále Beláci (bel ‘byl’), Tróbi (narážka na užívání ó namísto ú), Kohúti (ú místo ó užívaného v sousedství)[16]. Nářečního znaku jako motivačního zdroje se při tvoření obyvatelských přezdívek dnes již nepoužívá, neboť právě výlučné, úzce lokálně vymezené dialektické znaky rychle zanikají už od poloviny 20. století. Uvedené přezdívky přežívají jen v povědomí nejstarší generační vrstvy obyvatel (M. Knappová je ve své studii zaměřené na vývoj přezdívek zcela opomíjí[17]).

Pro bohemistická bádání jsou cenné i informace o přezdívkách vzniklých na územích, na nichž docházelo (nebo dochází) ke kontaktu českého a jinojazyčného obyvatelstva. Doklady tohoto druhu, tj. „přes jazykovou hranici“, nám přináší např. německý nářeční materiál z pohraničních oblastí, v nichž žilo do r. 1945 německy mluvící obyvatelstvo. Pozoruhodné svědectví nacházíme především v Sudetoněmeckém slovníku[18]. Pod heslem Tscheche je zahrnuto téměř 80 přezdívek, jimiž byli nazýváni česky mluvící sousedé. Z nich uveďme ty, které jsou motivovány jazykovým znakem, zpravidla výrazem, jevícím se německy mluvícímu obyvatelstvu jako znak nápadný. Některé doklady jsou vlastně přímé přejímky, zapsané pouze německým pravopisem (některé z nich [195]reflektují českou nářeční krátkou samohlásku, u jiných jde o její zkrácení až při přejetí do němčiny), srov. Futschik (fučík ‘blázen’ ― SSJČ[19] uvádí jako řídký výraz, doloženo též v Jungmannově slovníku[20]: „komu v kotrbě fučí“), Hoschi (hoši, vokativ pl. k hoch), Murak (snad k nářečnímu morák ‘krocan’, popř. k mudrák), Pacholek, Pan, Pepik, Protschpak (pročpak), Hus, Taborit, Tschischek (k čížek). Slovotvorně adaptované jsou Hannake (k Hanák), Politschker (k políček či k místnímu jménu Polička), Powidaler (k povídat/povídal, part. min.) nebo Zopake(l) (k copak). Nejobsáhlejší skupinu zde tvoří kompozita s předním členem Powidl (k povidla), zadní člen je od původu buď jméno obecné, které už v němčině obecně funguje při označení osob jako expresivum se silným pejorativním zabarvením, srov. Powidldragoner, -gefrieß (‘obličej’), -gesicht (‘obličej’), -hengst (‘hřebec’), -kopf (‘hlava’), -sack (‘pytel’), -schädel (‘hlava’), -tiger (‘tygr’) atd., nebo obyvatelský název, srov. Powidlböhme, -germane (!), -indianer, -kroate (‘Chorvat’), -türke (‘Turek’), popř. i jméno vlastní: -seff (‘Josef’).[21]

Nářeční přezdívky tohoto typu, jimiž na druhé straně jazykové hranice dříve označovalo české obyvatelstvo své německy mluvící sousedy, prozatím k dispozici nemáme, protože práce nad celočeským nářečním slovníkem jsou pozastaveny. Zařadit do okruhu přezdívek odrážejících jazykový znak lze ale např. obecně známou přezdívku Pšonek, jíž se označuje obyvatel Polska. Její původ doposud nebyl vyložen, nelze však vyloučit souvislost s polským citoslovečným pśo krew (za toto vysvětlení vděčím J. Balharovi), srov. i SSJČ[22] „pšakrev citosl. (z pol.) nář. zaklení“; doslovný překlad: psí krev.

Při pátrání po původu přezdívky Čížek se pozastavme nad její slovotvornou stavbou. Zdá se totiž, že tu mohla zapůsobit jazyková hra vyvolaná jednak hláskovou stavbou obyvatelského jména Čech a apelativa čížek, jednak představou o náležitém deminutivu ke slovu Čech (totiž *Číšek, se systémovým dloužením samohlásky v základu, srov. alternace téhož typu v případech jako měch míšek, uvedeme-li jako příklad střídání e/í). Deminuce jako prostředek depreciace je navíc v češtině běžná (srov. učitýlek, ale též pitomeček atd.).[23] Ostatně v naší mateřštině je obecně známé a rozšířené jiné deminutivum, jež souvisí se základem Čech, a to pojmenování Čecháček. Dnešní jazykovou zkušeností posuzováno, jde formou o deminutivum od obyvatelského jména Čech (utvořené variantou sufixu -ek, totiž áček). Toto označení čeština registruje už bezmála po dvě staletí. Jungmannův slovník[24] je definuje jako deminutivum od Čechák („jest vlastně malý Čech buď osobou buď uměním češtiny […] často se pohrdlivě neb outrpně užívá“). SSJČ[25] uvádí významy „hanl. nebo posměšně Čech [příslušník českého národa nebo obyvatel regionu [196]Čech]; po stránce charakteru nevyrovnaný, nespolehlivý až špatný příslušník českého národa“. Přezdívka Čecháček je v současné mluvě na Moravě a ve Slezsku velmi živá. Dosvědčují to i odpovědi mluvčích, kteří při otázce na význam slova Čížek často reagovali vysvětlujícím výrazem Čecháček.

Česká přezdívka Čížek na jedné straně a německé apelativum Zeisel ‘čížek’ a brněnská přezdívka Cajzl ‘obyvatel Prahy, popř. regionu Čech’ na straně druhé nás přivádějí k otázce, zda nářeční němčina užívá slova Zeisel jako obyvatelské přezdívky ve vztahu k Čechům. Šlo by pak o přejímku-kalk, a to kalk sémantický (české slovo přijalo význam slova německého). Ukazuje se však, že žádný takový doklad neexistuje. Přesto nám bývalá německá nářečí na našem území poskytují jiné překvapivé svědectví: Mezi množstvím přezdívek, kterými němečtí mluvčí častovali své česky hovořící sousedy, nalézáme též pojmenování Tschischek (viz zde s. 195), což je foneticky náležitě adaptované české substantivum čížek. Pozoruhodné však je, že doklad Tschischek pochází pouze z brněnského německého jazykového ostrova, tj. z jazyka brněnského německy mluvícího obyvatelstva, odjinud doložen není.

Zdá se tedy pravděpodobné, že současný brněnský výraz Cajzl mohl vzniknout překladem českého Čížek, které již fungovalo jako přezdívka, a to na pozadí zdejšího brněnského německého (z češtiny adaptovaného) slova Tschischek (‘Čech’). Podmínky k tomu dvojjazyčné brněnské jazykové prostředí poskytovalo. Německý materiál nám tak ostatně dokládá i další cennou informaci: označení Čížek ‘Čech’ existovalo v úzu už ve 40. letech minulého století (tímto nejzazším obdobím je totiž časově vymezen dokladový materiál pro slovník sudetské němčiny) a brněnská němčina si je jako Tschischek přejala.

Na základě takto vyloženého původu by bylo možné zařadit pojmenování Cajzl do první z pěti skupin českých expresivních výrazů obsahujících skupinu -ajz-/-ajz-, jak je vymezil ve své studii I. Němec.[26] Brněnská přezdívka je tak svědectvím o dřívějším živém kontaktu v bilingvním prostředí česko-německém. K přejetí došlo za složitějších okolností, než tomu zpravidla bývá. Prvotní impulz vzešel od češtiny a přes němčinu se Čížek jako Cajzl vrátil do naší mateřštiny zpět.

Za další možné vysvětlení původu přezdívky Čížek vděčím S. M. Newerklovi z Institutu slavistiky Univerzity ve Vídni. Zvažuje, zda nejde o paralelní překlad německého Zeisig/Zeisel v expresivním významu ‘lehkomyslný, lehkovážný člověk‘, který by mohl odrážet představu Moravanů o povaze obyvatel Čech. Za povšimnutí totiž stojí, jak Newerkla poznamenává, existence dřívějšího stereotypu Böhme ‘Čech’, ale též ‘zloděj’, popř. hanlivě ‘muzikant’ v oblasti rakouských regionů Waldviertel a Mühlviertel, hraničících s Čechami a Moravou. Pokud by na české (moravské) straně existoval odpovídající nářeční dokladový materiál, byl by tento výklad velmi pravděpodobný. Nářeční archiv však výskyt přezdívky Čížek nezaznamenává.

[197]Nezapomínejme ovšem, že existuje rovněž příjmení Cajzl (v publikacích o českých příjmeních zaznamenaný v několika pravopisných podobách[27]). V kartotéce pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku, nacházející se v Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně, je doloženo dokonce i pomístní jméno Cajzlovka jako pojmenování louky v Bohuňově na Žďársku (zápis pochází z roku 1986). O motivaci tohoto pomístního jména se můžeme jen dohadovat. Víme-li, že se Cajzl jako přezdívka omezuje pouze na Brno a blízké okolí, předpokládáme, že uvedené pomístní jméno s přezdívkou stěží souvisí. Cajzlovka patrně upomíná na příjmení majitele.

Vysvětlit původ brněnského výrazu Cajzl je, jak vidět, složitější, než by se mohlo na první pohled zdál. S předpokládaným vulgarismem má patrně společného jen velmi málo; k propojení obou výrazů dochází jen tím, že jde o slova v české lexikální zásobě izolovaná. Cajzl nám však dosvědčuje, že v oblasti dřívějších kontaktů naší mateřštiny s němčinou je stále co odkrývat.[28]


[1] S. M. Newerkla, Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch, Peter Lang, Frankfurt am Main 2004, s. 410, 443.

[2] http://www.ucnk.ff.cuni.cz. Během tisku tohoto příspěvku byla vydána publikace Slovník nespisovné češtiny (Maxdorf, Praha 2006), která zaznamenává slova Cajzl, cajzlovské, Cajsko (s. 76); o nich viz dále.

[3] O. Nováček, Brněnská plotna, vlastním nákladem, Brno 1929.

[4] F. Svěrák, Brněnská mluva, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1971.

[5] P. Valčáková, K brněnské hantýrce, in: Teorie a empirie. Bichla pro Krčmovó, Masarykova univerzita, Brno 2006, s. 65.

[6] K obyvatelským přezdívkám viz R. Šrámek, Problematika studia přezdívek obcí (na materiálu z Moravy a Slezska), Národopisné aktuality 17, 1977, s. 29―54.

[7] E. Schwarz, Sudetendeutscher Wortatlas 1, Robert Lerche, München 1954, s. 41—42, mapa č. 35.

[8] Slovník spisovného jazyka českého 1, Academia, Praha 1989, s. 260.

[9] Souvisí s českým čížek, tj. deminutivem k onomatopoickému číž, a do němčiny (zhruba 11.—14. století) byl výraz čížek přejat jako zisec, zisic. Viz F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Walter de Gruyter, Berlin — New York 198922, s. 807.

[10] D. cit. v pozn. 8, s. 260.

[11] Příruční slovník jazyka českého 1, Státní nakladatelství, Praha 1935, s. 330.

[12] A. Rubín, Metajazykové přezdívky v jihozápadočeských nářečích, NŘ 61, 1978, s. 83―89.

[13] Z. Holub, Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Pelhřimov 2003, s. 557. Ve výkladu se jen uvádí, že jde o označení obyvatel Soběnova. V tomto jihočeském areálu jde však bezpochyby o přezdívku vyvolanou uvedenou nářeční slovesnou formou, viz Český jazykový atlas 4, Academia, Praha 2002, s. 604.

[14] Srov. d. cit. v pozn. 12.

[15] F. Jílek, Čeština je jazyk vtipný, Mladá fronta, Praha 1956, s. 146―151 (kapitola Naše kraje se škádlívají pro jazykové zvláštnosti).

[16] D. cit. v pozn. 6, s. 49.

[17] M. Knappová, Přezdívky v proměnách staletí, Acta onomastica 40, 1999, s. 82―88.

[18] Sudetendeutsches Wörterbuch 3, R. Oldenbourg Verlag, München 1997―2001, s. 420.

[19] D. cit. v pozn. 8, s. 526.

[20] J. Jungmann, Slovník česko-německý I, Praha 1835, s. 555.

[21] D. cit. v pozn. 18, s. 420.

[22] D. cit. v pozn. 8, sv. 4, s. 690.

[23] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, ČSAV, Praha 1961, s. 25―30.

[24] D. cit. v pozn. 20, s. 268.

[25] D. cit. v pozn. 8, s. 241.

[26] I. Němec, Citově zabarvené výrazy s hláskovou skupinou -ajs-/-ajz-, NŘ 43, 1960, s. 18—26.

[27] D. Moldanová, Naše příjmení, Agentura Pankrác, Praha 2004, uvádí pravopisnou podobu Caisl (pod heslem Cais, s. 36) a zasazuje toto příjmení do souvislosti s apelativem s významem ‘čížek’. Centrální registr obyvatel (http://www.mvcr/statistiky/jmena/index.html) obsahuje ještě podoby Caizl a Cajzl.

[28] Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA ČR 405/06/0293.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 4, s. 191-197

Předchozí Alena M. Černá: Vyjadřování množství léčiv ve staročeských lékařských textech

Následující Robert Adam: Znovu a šířeji o formě kodifikace