Časopis Naše řeč
en cz

Citově zabarvené výrazy s hláskovou skupinou -ajs-/-ajz-

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

K charakteristickým zvláštnostem nespisovné řeči patří záliba v užívání výrazů expresívních, tj. citově zabarvených. Právě nespisovná mluva, na jejíž formu se nekladou velké nároky, s oblibou „štědře vyznačuje hláskovými a jinými prostředky, co je mluvící [19]osobě milé a příjemné, prospěšné a sympatické, anebo naopak, co jí je nemilé, protivné, směšné, co je hodné opovržení, ubohé a špatné“.[1] Formálním znakem tohoto citového zabarvení (expresívnosti, afektivnosti) bývá taková hláska nebo skupina hlásek, jaká se v citově nezabarvených (neutrálních) výrazech běžně nevyskytuje: v češtině je to především spojení „měkká souhláska + zadní samohláska“ (čoveče, šolíchat, žok, ňouma, ďoura…, čumět, šukat, žúžo, ňuma, ďubka…), protože v citově neutrálních českých slovech bylo takové hláskové skupení silně omezeno přehláskami (’o > ’e, ’u > ’i). — Podobné zvláštní postavení, jako nepřehlasované skupiny -čo-, -šo-, -žo-, -ňo-, -ďo-… a -ču-, -šu-, -žu-, -ňu-, -ďu-…, má v hláskové stavbě českých slov také skupina -ajs- / -ajz-. Také zde — v slovech jako majstr, rambajs, špajska, vyplajznout, chromajzl, trpajzlík — neprovedení přehlásky (aj > ej) naznačuje, že jde o výrazy zvláštní, neobvyklé, se zvláštním zabarvením. — Uveďme hlavní příklady.

Slova se zakončením -ajs, -ajz: — hernajs, výraz zaklení, jemnější obměna základního „hergot“; Hurvajs hrubší familiární název a oslovení loutky zvané „Hurvínek“; maglajs vulgárně ‚zmatek, chaos, nepořádek‘; monajs v argotu ‚peníze‘ (Máš monajs? — I. Herrmann),[2] s týmž významem též cinkvajs (Rippl 18); rajz lidově ‚cesta‘ (Kluk je zdráv, doufám. Snese rajz? — E. Bass); rambajs vulgárně ‚hluk, výtržnost‘ (Člověče, takový šprček jste, na nohy nemůžete, a děláte takový rambajs! — Lidové noviny); virgajs nářečně ‚kravál, hluk‘ (Začali se vozit a houpat a jezdit v těch autíčkách. Proto ten virgajs, ty řeči vokolo toho, že prej už i mrtvý přešla trpělivost — Svobodné noviny). Sem možno také připojit nespisovné spojení rýmových slov krajcvajs s významem ‚úplně, docela‘ (Nezůstal tam krajcvajs nikdo — úzus), slangové úsloví to se vajs ‚to se ví‘ (Oberpfalcer 356), a složeniny jako rajstabl ‚divoch, neposeda‘ (Jedna [20]mu říkala „fakaně“, druhá „špunt“ a třetí „rajstajbl“ — R. J. Kronbauer), šajspapír vulgárně ‚klosetový papír‘ (Kdo by to řekl, že od takovýho šajspapíru závisí osmdesát tisíc — Čapek-Chod) apod.

Slova se zakončením -ajzák, -ajska: — plajzák familiárně ‚jazyk‘ (Ukaž plajzák! — podle sdělení prof. V. Machka); rajzák lidově ‚obchodní cestující‘ („Zástupce“, „cesťák“, „rajzák“, a jak zní všechny ty výrazy, z nichž u každého je vidět pohrdání — časopis Typ); lajska v hantýrce ‚chodník‘ (Rippl 32), nářečně ‚pěšinka ve vlasech‘ (Česala si „lajsku“, to jest cestičku prostřed hlavy až skoro do tejla — Jos. Jahoda); špajska nebo špajscetl(e) v studentském slangu ‚cenzura‘ (Aby mamince ušetřil zármutku, podepisoval si Ferda „špajsky“ sám — Čapek-Chod); švajsky v studentském slangu ‚potící se nohy‘ (Oberpfalcer 356).

Slova se zakončením -ajzl, -ajzlík: — brumajzl lidově ‚foukací nástroj dětský, kdysi také vážný nástroj hudební‘ (Já podnes se ani neptám, jak se brumajzl jmenuje vlastně po česku, co je mně do „drnkaček“ a „brnkaček“, „drumlí“ a „brumlí“ — J. Neruda); hajzl vulgárně ‚záchod‘ a přeneseně ‚protivné místo‘, také ve rčení jdi do hajzlu! ‚jdi do háje!‘ (Rippl 24); též nadávka, podobně jako zdrobnělina hajzlík („Hajzlík jste“, odpověděl Švejk — J. Hašek); chromajzl vulgárně ‚chromý člověk‘ („Takovej — chromajzl!“ I přeměřila mne od hlavy k mé chybné noze — Čapek-Chod); pajzl (též zdrobněle pajzlík, pajzlíček) vulgárně ‚hostinec, krčma, hospoda nejhoršího druhu‘ (Pak se jde do nějakého pajzlu, to je hospoda, která je otevřená do 3 hodin a kde jsou holky — časopis Přítomnost); šumajzl nebo šumajstr v nářečí ‚pečený hrách nebo fazole s kroupami‘ (Pozval bych tě na večeři, ale máme dnes jenom šumajstra s kysaným oharkem — A. Mrštík); trpajzlík lidově ‚trpaslík, bájeslovná nebo pohádková bytost nepatrné postavy‘ (Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy — E. Bass). Sem možno připojit také slangová rčení dát si majzla ‚dáti si pozor‘ (Rippl 34), mít vajzla nač ‚býti vypověděn odkud‘ (mít vajzla na Brno — Oberpfalcer 329).

Slova se zakončením -ajsna, -ajzna: Šlajsna ve vodáckém slangu ‚vorová propusť‘ (Vodácké umění je projet šlajsnou a neudělat se — Oberpfalcer 367); čubajzna v argotu ‚fena, pes‘ (Rippl [21]19); gramajzna nebo gramajzle v studentském slangu ‚gramatika‘ (Oberpfalcer 352); klapajzna vulgárně ‚huba, hubatá osoba‘ (Ta podříznutá klapajzna chce sama chodit k adjunktovi — Jos. Jahoda); reťajzna v hantýrce ‚retka, cigareta‘ (Rippl 45); šťabajzna slangově ‚dívka, zvláště velmi hezká‘ (Taková buclatá blondýnka, jedním slovem: šťabajzna — Zd. Ančík); teplajzna v argotu ‚perverzní ženština‘ (Rippl 53); tlamajzna vulgárně ‚ústa, huba‘ (Nemůžeš chvíli držet tu tlamajznu? — V. Mrštík), též ‚tlachal, mluvka‘ (Slyšíte ho, tlamajznu! — Šrámek); všivazjna vulgárně ‚všivák‘ (Všivajzna jeden, kde zas tu turbinu nalejvá — Kubín)

Slovesa na -ajznout, -ajzovat: — čajznout vulgárně ‚ukrást‘ (úzus); knajzovat v brněnské hantýrce ‚vyčíhat, pozorovat‘ (Oberpfalcer 332); lajstnout si vulgárně ‚dovolit si‘ (Ať si to může někdo u nás lajstnout — časopis Trn); lajznout vulgárně ‚přetáhnout, udeřit‘ (Pal už odtud hezky zostra, nebo tě tady lajznu něčím — J. K. Šlejhar), stejně tak majznout a šmajznout (Drž tlamajznu, než tě přes ni šmajznu — J. Hašek); (š)pajznout nářečně ‚potají snísti (= ukrást jídlo)‘ (Machek 369—370); rajzovat lidově ‚cestovat, zvláště sem a tam‘ (úzus); vyflajznout se nač vulgárně ‚vykašlat se na něco‘ (Já se na to vyflajznu — K. Poláček); vymajznout vulgárně ‚rychle odejít, vypadnout‘ (Koukejte vymajznout, než vás vyhodíme voknem — Lidové noviny); vyplajznout vulgárně ‚vyplatit, dáti‘ (Jedna divadelní hvězda byla ochotna jednomu z našich kamarádů vyplajznout za přestup z jednoho klubu do druhého sto tisíc na ruku — Lidové noviny); zblajznout lidově ‚potají nebo rychle snísti‘ (Machek 370).

Bylo již naznačeno, proč se takovéto citově zabarvené výrazy v jazyce nejen udržují, ale i množí: jejich životnost je dána výrazným formálním znakem jejich jazykové exkluzívnosti — nepřehlasovanou skupinou -ajs-, -ajz-. Složitější je však otázka vzniku této skupiny výrazů expresívních. Hledáme-li odpověď na otázku, jak vznikla expresívní slovesa s hláskovou skupinou -ajs-, -ajz-, nemůžeme pominout ten závažný fakt, že starší vrstvu výrazů s tímto hláskovým skupením reprezentují neexpresívní slova německého původu. Tak vedle novějších výrazů citově zabarvených hernajs, Hurvajs, maglajs, rambajs apod. máme starší výrazy citově nezabarvené [22]přejaté z němčiny, jako fedrvajs ‚klouzek, mletý mastek‘, firnajz ‚fermež‘, plavajz ‚tužka, olůvko‘, špajz ‚špíže, špižírna‘. Vedle novějších výrazů expresívních typů špajska ‚cenzura‘, chromajzl a trpajzlík existují starší neexpresívní slova německého původu jako lajska ‚lišta, lať‘, krajzl ‚límec‘ a majzlík ‚sekáč‘. Materiál tedy naznačuje, že expresívní výrazy na -ajs (-ajz), -ajska, -ajzl, -ajzlík jsou slovotvornou nadstavbou nad obdobnými typy neexpresívních slov přejatých z němčiny. Významový okruh těchto neexpresívních slov německého původu pak do značné míry osvětluje otázku, proč se právě německé výrazy i po stránce významové (nejen pro příčinu formální, tj. nepřehlasovanou skupinu -ajs-, -ajz-!) staly vhodnými modely českých výrazů expresívních, a to zvláště pejorativních, hanlivých, nebo vyjadřujících pojmy nelibé, nežádoucí. Ony neexpresívní výrazy přejaté z němčiny (fedrvajs, firnajz, plavajz, špajz, krajzl, majzlík apod.) patří totiž skoro vesměs k staré vrstvě názvů řemeslnických, jakým ještě Blahoslav dával domovské právo v české mluvě „verštatní“ („vocabula technica“),[3] které však po rozšíření nové české terminologie řemeslnické byly zatlačeny do užší jazykové oblasti, do nespisovné slangové mluvy řemeslníků, vyznačující se silnou expresivitou a hojným výskytem výrazů obhroublých. Na pozadí novějších českých a zčeštěných názvů citově neutrálních tužka, klouzek, fermež, límec apod. počaly se tedy ony starší synonymní, souznačné řemeslnické výrazy přejaté z němčiny (plavajz, fedrvajs, firnajz, krajzl aj.) pociťovat jako nespisovné archaismy s tendencí k zhoršujícímu citovému zabarvení. — Názorný příklad takového vývoje nám poskytuje osud slova plavajs, plavajz.

Ještě v prvních desítiletích národního obrození bylo slovo plavajs běžným, citově nezabarveným pojmenováním předmětu, který dnes jmenujeme tužkou (název tužka tehdy ještě neexistoval); viz aspoň tyto příklady: jsou k tomu (aby děti rovně psaly) všelijací prostředkové: dělají se znátky trupličkem (plavajzem) — Kniha metodiky I (1777); pěkný plavajs 6 (krejcarů stojí) — Schoenfeldské c. k. Pražské noviny (1789); já sem si je (čísla vyšlá v loterii) také s plavajzem napsal — P. Šedivý, Masné krámy (1796); (Karlíček) nakoupí [23]barviček k malování, papíru, plavajsu k rejsování — J. J. Ryba, Kancionálek (1808). O tom, že pojmenování tužka v oné době ještě neexistovalo, svědčí výmluvně dva doklady. (1) Jos. Zubatý v Naší řeči 12 (1928) na s. 4 píše: „Dnešní starci psávali v svém dětství již tužkou, t. pisadlem z tuhy, ale na obecné škole jí ještě říkali ‚olůvko‘ (mimo školu také ‚plajštyft‘ — ještě častěji se tužce říkávalo plavajz — ),[4] ačkoli skutečná olůvka, t. olověné tyčinky s koncem tupě zašpičatělým, jakých se užívalo k rýsování, linkování ap., tenkrát se objevovala již jen jako starobylé přežitky v rukou starců tehdejších; na střední škole a později v životě přivykali jsme slovu ‚tužka‘…“ (2) Název tužka za německé Bleistift navrhl Jos. Jungmann ve svém Slovníku česko-německém IV (1838) na s. 667: „tuha… Odtud mohl by Bleistift nazvati se tužka, an olůvko nevlastně a dle německého těsně utvořeno“. Když se tedy během následujících desítiletí nové české popisné pojmenování tužka ujalo ve spisovném jazyce, počalo se ono staré slovo plavajz pociťovat jako archaismus. Jeho archaičnost dobře ilustruje např. tento doklad: otec nenašel tužku (on říkal po staru plavajz) na svém místě — J. Lada, Vzpomínky (1948). Se starým slovem plavajz setkáváme se v novější literatuře dost často, ale vystupuje tu již poměrně zřídka jako citově nezabarvený název tužky v řeči příslušníků starší generace, většinou je to název hanlivý, pejorativní nebo slangový; viz aspoň tyto příklady z materiálu Příručního slovníku: (mlynář k lesnímu:) vy pořád proti mně taková houžev, tak neužilý, jako by vám každý ten plavajz (= kousek dřeva) k srdci přirostl! — K. Tůma; (děda Himmel o cenzorovi:) hrom aby mu do toho plavajzu uhodil! — A. Zápotocký; Karhan (u nákresu): Dej mi plavajs! — Káňa; (profesor Zenotti) chodil vždy se silnou holí, studentský vtip ji pojmenoval plavajz, a odtud se dostalo také profesoru kreslíři přezdívky Plavajzník — Buchlovan. Odvozenina plavajzník ovšem není zdaleka přezdívka ojedinělá; jak ukazuje Příruční slovník jazyka českého, toto slovo je rozšířeno jako přezdívka dokonce v trojím významu: pejorativně se jím označuje neumělý spisovatel, malíř apod., žertovně mlynářský pomocník — a vulgárně darebák. Právě zde, na [24]přezdívce plavajzník, jasně vidíme, jak se slova se skupinou -ajz- přímo nabízela k tvoření názvů expresívních: k vytvoření posměšného názvu plavajzník totiž posloužilo nejen slovo plavajz s významem ‚tužka‘ (odtud přezdívka plavajzník těm, kdož neuměle plavajzem-tužkou pracují), ale i starý řemeslný výraz plavajz s původním významem ‚běloba‘ z německého Bleiweiss (odtud přezdívka plavajzník mlynářským pomocníkům, kteří jsou jakoby plavajzem-bělobou posypáni).[5]

Slova německého původu se skupinou -ajs- / -ajz-, jež byla takto zatlačena do oblasti výrazů expresívních, stala se tedy modelem pro tvoření nových expresívních výrazů z domácích základů. Poměrně zřídka jde při tomto odvozování o obměnu domácí skupiny -as-/-az- v expresívní -ajz-, jako v případech trpaslík > trpajzlík, vypláznout > vyplajznout, vymáznout > vymajznout. Většinou se tu připojuje k domácím kořenům hotová slovotvorná přípona onu expresívní skupinu obsahující: -ajs (Hurv-ajs, prd-lajs), -ajzl (brum-ajzl, chrom-ajzl), -ajzna (čub-ajzna, šťab-ajzna), v hanáckých nářečích též silně afektivní přípona přídavných jmen -ajzné (dlóhajzné, šêrokajzné, častěji s měkčením — šêročajzné, vêsočajzné, velêčajzné).[6]

Více pozornosti ještě zasluhuje přípona -ajzna, jejíž původ není dost průhledný. Poněvadž vedle české skupiny -is-/-iz- se tu a tam vyskytuje i expresívnější varianta -ajs-/-ajz- (viz např. mistr/majstr, líznout/lajznout ‚udeřit‘), nabízí se domněnka, že přípona -ajzna by mohla býti expresívnější variantou přípony -izna (srov. baba — babizna). Ale neznáme dokladu na paralelu typu *čubizna/čubajzna. Proto považujeme za pravděpodobnější, že expresívní přípona -ajzna hanlivých pojmenování typu klapajzna byla abstrahována ze starých řemeslnických názvů německého původu, jako je dodnes žijící název žehličky piglajzn(a), dosud rozšířený výraz pankajzn místo spisovného „lavičník, lavičák“ a slovo štajgajzn, jímž se podnes mezi horolezci nazývá speciální kování s hroty pro výstup, připevňované na obuv. Původní člen složeniny -ajzn(a) chápe se zde vlastně jako [25]přípona označující nástroj, a názvy nástrojů — jak známo — snadno poklesají na hanlivá pojmenování a stávají se modelem pro tvoření takových hanlivých názvů nových (srov. např. motovidlo, trdlo — fintidlo, zlobidlo, nebo vrták — šprták apod.). Ovšem v ojedinělých případech zde může být ještě i jiná souvislost mezi expresívním výrazem typu klapajzna a německou složeninou s druhým členem -eisen, jak ukazuje tento zajímavý výklad regionálního slova funkajzna: „… doma prý v létě mívali každé pondělí po bramborové polévce jídlo, kterému se všeobecně říkalo funkajzna, a které otec nenáviděl už prý jen pro to hrozné jméno. Sestávalo z krájené mrkve a kedlubnů a jako příkrm se k němu jedly vařené brambory… Německá slova Eisen a Funke, železo a jiskra, dala prý název jídlu, které tatínek v dětství tak nenáviděl, ačkoliv podle Sasů bylo jedním z nejvýživnějších, nejvíce posilujících, pravé Funkeisen, jiskry a železo. Nakonec ovšem může jít o jídlo liberní, das Pfundessen, které uvádí jeden německý slovník jako jídlo laciné. Slovo mohli deformovat stejně Sasové jako Češi. Ale ať tak či tak, tatínek jen vždycky ujedl dvě lžíce a už dost, dost“ (Lidová demokracie 14. 6. 1959).

Také afektivní slovesa na -ajznout lze vyvozovat z modelu německého původu. Jak upozornil prof. Vl. Šmilauer v redakční poznámce k tomuto článku, východiskem tvoření expresívnějšího členu v dvojicích typu líznout-lajznout, vymáznout-vymajznout mohla být konkurence synonym máznout a šmajznout (z německého schmeissen), jehož náslovné š- a skupina -ajz- se na pozadí domácího máznout pociťovaly jako příznaky výrazu expresívnějšího.[7]

Vcelku tedy expresívní výrazy se skupinou -ajs-/-ajz-, jména i slovesa, lze dělit z hlediska vzniku do pěti skupin:

1. Cizí slova přejatá, u nichž skupina -ajs-/-ajz- je od původu součástí cizího slovního celku; jde o slova přejatá z němčiny (rajz z Reise, plavajs z Bleiweiss, rajstajbl z Reissteufel, špajscetle z Speisezettel, hajzl z Häusel, šlajsna z Schleuse, piglajzn(a) z Bügeleisen, lajstnout z leisten, šmajznout z schmeissen aj.), ojediněle [26]též z francouzštiny (monajs z množného čísla monnaies, žertovně vysloveného, jak se píše).[8]

2. Slova domácího i cizího původu, jejichž afektivní skupina -ajs-/-ajz- vznikla rozšířením původní skupiny jednodušší, a to skupiny -as- (trpajzlík z trpaslík, virgajs z virgas, srov. Machek 568), -áz- (vymajznout z vymáznout, vyplajznout z vypláznout), ojediněle též rozšířením koncového -aj (maglajs z maglaj ‚pranice, rvačka‘, viz Naše řeč 24, 1940, s. 126 a 186).

3. Slova, jejichž afektivní skupina -ajz- v kořeni nastoupila na místo neafektivního kořenného -iz-: lajznout k líznout, zblajznout k zblíznout, pajznout k piznout.[9]

4. Slova, v nichž nastoupila afektivní přípona se skupinou -ajs-/-ajz- na místo neafektivního zakončení: hernajs k hergot, Hurvajs k Hurvínek, brumajzl k brumle, klapajzna k klapačka, gramajzna k gramatika, všivajzna k všivák, vyflajznout se k vyfláknout se aj.

5. Slova vzniklá připojením afektivní přípony se skupinou -ajs-/-ajz- k celému slovu: čubajzna k čuba, tlamajzna k tlama, teplajzna k teplá aj.


[1] V. Machek, Studie o tvoření výrazů expresívních, Praha 1930, s. 4—5.

[2] Takto (tj. bez čísla stránky) uvedené doklady jsou vzaty z Příručního slovníku jazyka českého. S číslem stránky uvádíme doklady nebo údaje z pramenů označených těmito zkratkami: Oberpfalcer = Fr. Oberpfalcer, Argot a slangy, Československá vlastivěda III (Jazyk), Praha 1934; Rippl = E. Rippl, Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch, Reichenberg 1926; Machek = V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957; slovem „úzus“ označujeme výrazy obecně známé, pro něž není třeba literárního dokladu.

[3] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, svazek Spisovný jazyk český, Praha 1936, s. 68.

[4] Zmínka o plavajzu, zde uvedená mezi pomlčkami, je v uvedené stati pod čarou. Tamtéž viz Zubatého výklad o vztahu tohoto pojmenování k německým slovům Bleiweiss a Bleistift.

[5] Srov. Jos. Zubatý, tamtéž.

[6] Viz Fr. Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 71. — Za upozornění na tento nářeční jev děkuji dr. S. Utěšenému.

[7] Prof. Vl. Šmilauerovi také vděčím za návod k následující klasifikaci a za upozornění na nejstarší doklad našeho typu českých výrazů expresívních: je to Škrholova věta z vartovačky v loutkářském Faustovi: „… sic tě majznu tímle klackem přes klapajznu!“

[8] Za upozornění děkuji prof. V. Machkovi.

[9] Prof. V. Machek ve své redakční poznámce k tomuto článku upozornil na možnost vysvětlovat zde skupinu -ajz- v souvislosti s výslovností -iz- jako -yz-, neboť líznout ‚udeřit‘ spojuje s rus. ko-lyznuť (Machek 273) a piznout ‚udeřit‘ s rus. ču-pyrznuť (tamtéž 369).

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 1-2, s. 18-26

Předchozí Josef Hrbáček: K otázce několikanásobnosti přísudku

Následující Marie Těšitelová: K poměru přídavných jmen těsný a úzký

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1