Nemá z toho rozum

Zdeňka Sochová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Předložka z ve spojení se jménem v 2. pádě je významově vcelku jednolitá. Vyjadřuje východisko v širokém smyslu: prostorové východisko děje zevnitř něčeho nebo vůbec odněkud (vyjít z pokoje, vracet se z pole, z práce), původ z nějakého prostředí místního, rodového, třídního, stavovského apod. nebo původ časový (pocházet z Prahy, z dobré rodiny, pracovník z výzkumného ústavu, památky ze 14. stol.), původ, čerpání z nějakého zdroje nebo původ, vznik z nějaké látky, z částí (výpisky z krásné literatury, tesat z kamene, stavět z panelů), anebo dále časové východisko (ze soboty na neděli), vyjímání z nějakého celku (jedna z tisíce, nejchytřejší ze třídy), zdroj, pramen nějakého užitku, prospěchu apod. (výtěžek z prodeje, čerpat z tradice), východisko nějaké změny, nějakého vývoje apod. (z přátel se stávají často nepřátelé, z toho mračna nebude déšť), vymanění, vytržení z nějakého stavu, opuštění nebo zbavení něčeho, odloučení od něčeho apod. (ospravedlnit se z nařknutí, propustit ze služby, omýt z prachu), nebo konečně prostředek, nástroj, pomůcku, jejichž pomocí se děj uskutečňuje (střílet z pušky). I v ostatních případech, kdy předložka nevyjadřuje východisko v širokém smyslu, je její význam celkem jasný. Naznačuje příčinu, podnět, pohnutku, popř. důsledek něčeho (mít z něčeho radost, mít z něčeho smrt), způsob činnosti nebo průvodní okolnosti, za kterých se něco děje (rozhodovat z moci úřední, namáhat se ze všech sil), anebo měřítko, podle kterého něco hodnotíme, kterým se řídíme (soudit z daru na dárce, brát si z někoho příklad). U skupiny sloves význam předložkového spojení pak natolik poklesl, že se toto spojení stalo předmětovou (rekční) vazbou slovesa (zkoušet z počtů, obvinit z vraždy, odpovídat se ze zločinu, dělat si z někoho blázna).

Stranou všech uvedených příkladů stojí [180]rčení nemá z toho rozum (a jemu podobné lidovější nemá z toho pojem). Význam předložkové vazby je v něm zastřený, není tak průhledný jako např. v obdobných spojeních není z toho chytrý, není z toho moudrý. Při bližším rozboru těchto významově blízkých výrazů zjistíme, že se od sebe dost liší. Ve výraze není z toho chytrý tkví nedostatek ve zdroji informace: něco je tak nesrozumitelné, zmatené, spletité, nebo naopak příliš kusé, zjednodušené, že normálně uvažující člověk si z toho nevezme poučení, nevyzná se v tom. U výrazu nemá z toho rozum je tomu naopak: výchozí situace je přiměřená normálnímu chápání, ale neschopnost je na straně přijímajícího, buď že je ještě nedospělý, nezkušený, nebo je sice dospělý, ale rozumově méně schopný, takže něco nechápe, protože to není v jeho silách, protože na to nestačí. Přesněji bychom tedy řekli, že nemá na to rozum (podobně jako v obecném jazyce se říká nemá na to hlavu).

Odkud se tu vzala předložka z? Částečné poučení nám poskytne pohled na historii našeho rčení. V starší době, zhruba před 150 lety, se totiž říkalo též má s to rozum. Předložka s se 4. pádem tu vyjadřuje, že něco stačí něčemu nebo někomu, sílu, schopnost k nějakému výkonu.

V starším jazyce se totiž předložka s pojila se 4. pádem v četnějších případech než dnes; častější bylo spojení s názvem věcí, řidší se jménem osob. Vyskytovala se spojení jako být s nějaký úkol, nebýt s námitku, učinit s možnost, nejsem s žádný zázrak, není s něho (‚nevyniká nad ním, nic s ním nezmůže‘ apod.), jeden s druhého nemůže být (‚jeden druhého nemůže přemoci‘), s chlapa není útlé dítě (‚nestačí naň‘) aj. Mimoto vyjadřuje předložka s se 4. pádem ve spojení s výrazy udávajícími čas, množství, míru apod. v několika zastaralých a nářečních výrazech přibližnost (setrvat s hodinku, ani s píď půdy, v moravských nářečích běžně ze dvě hodiny, ze tři kila apod., kde ze je vlivem výslovnosti místo staršího se).

Do dnešního jazyka se uchoval tento vyjadřovací způsob už jenom ve zbytcích: v ustálených spojeních být s to[1] (ve vztažných větách seč jsem) a kdo s koho. Jiná spojení než uvedená působí v současném živém kontextu zastarale, knižně, strojeně. Má tedy v dnešním jazyce akuzativní vazba předložky s už jen reliktní ráz. Proto se v předložkovém pádu také někdy zaměňuje neběžný 4. pád za obvyklý pád 2. (např. s úkolu takového byl jedině on).

Pokud se týče dvojice (ne)mít s to rozum — (ne)mít z toho rozum, žily obě podoby v jazyce — jak vyplývá z literárních dokladů lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český — paralelně vedle sebe asi od počátku minulého století. Z doby dřívější nám je dostupné prameny nedokládají. Naše rčení se objevuje zpravidla ve spojení se zájmenem ukazovacím (s to), ojediněle i se zájmenem osobním (měl vždy s něj rozum) nebo podstatným jménem (kdo moudrý jest, mívá rozum se život), nejčastěji v podobě kladné. O příklonu ke knižnější vazbě se 4. pádem nebo k hovorovější s 2. pádem rozhoduje jednak individuální zaměření autora, jednak stylový ráz díla. V téže době užívá kupř. Jirásek po doby z toho, Šmilovský s to. U Němcové najdeme v „Národních báchorkách“ pěkný doklad na 4. pád (chalupnice měla s ni rozum), v „Babičce“ a v „Korespondenci“ jen podoby s 2. pádem. O kolísajícím úzu svědčí zejména nediferencované střídání obou pádů u jednoho autora (tak je tomu například u Sychry a u Světlé).

V literárních dokladech se vyskytují obě předložkové vazby střídavě zhruba po celé [181]minulé století. Průkazné svědectví o tom, která vazba byla původní, poskytuje Jungmannův slovník. Jungmann uvádí pro svou dobu (tj. zhruba pro třicátá léta minulého století a jistě i pro dobu o něco dřívější) pouze podobu mít s to rozum, a to jen z úzu, z běžného mluveného jazyka. To znamená, že v Jungmannově době byla podoba má s to rozum ještě hodně živá.

Postupem času — jak ubývalo akuzativních vazeb předložky s v jiných spojeních — ztrácel se i původní význam předložkového spojení s to. Kontaminací, vazebným směšováním podle významově blízkých obratů typu není z toho chytrý se objevila a postupně pronikala obvyklejší vazba genitivní, a to nejdříve v podobě s toho — dokud se udržovalo povědomí etymologické souvislosti s významem předložky s —, později v podobě z toho. Vzdáleně spolupůsobila asi i předložková vazba slovesa mít v případech jako mít z něčeho zisk, užitek nebo mít z něčeho smrt, i když zde význam předložkového spojení je jiný. Postupně nabyla ve vazebné konkurenci převahu genitivní vazba předložky z a zdánlivě i významově se přiřadila k obdobným obratům typu není z toho chytrý. Významová neprůhlednost předložkového spojení nebyla na překážku tomu, aby se rčení nemá z toho rozum nestalo velmi častým a i nejlepšími autory vyhledávaným vyjadřovacím prostředkem. Příklon k typu není z toho chytrý se projevuje i v tom, že dnes se rčení (ne)má z toho rozum vyskytuje převážně v podobě záporné.

---

[1] K tomu viz J. Zubatý v Naší řeči 5, 1921, s. 1n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 179-181

Předchozí Hana Prouzová: Prevence proti chřipce?

Následující Antonín Tejnor: Teplota stoupla o 7 degů?