Polská konference o slovní zásobě slovanských jazyků

Petr Nejedlý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Univerzita Mikoláše Koperníka v Toruni patří v Polsku k těm nejmladším ― v letošním roce oslavila 60 let své existence. Při té příležitosti mj. uspořádala ve dnech 19.―20. září 2005 konferenci Synchronie a diachronie ― sblížení a dialogy. Stará i současná slovní zásoba slovanských jazyků.

Účastníci konference přednesli celkem 44 referátů. Významnou skupinu z nich tvořily příspěvky na pomezí lexikologie a gramatiky. Předznamenalo je hned první vystoupení M. Grochowského, který zkoumal deiktickou a metatextovou funkci částice oto a všímal si větných struktur z pragmatického hlediska: srov. např. Oto mój brat adresované osobě, která o existenci mého bratra ví, a To mój brat určené osobě, která o bratrově existenci vůbec neví. Ve stejném duchu porovnával S. Deka význam vybraných příslovcí času vyjadřujících minulost či předčasnost (poprzednio ― wcześniej ― dawniej), jejich vzájemné významové vztahy a možnost jejich uplatnění v návaznosti na strukturu věty; M. Krzyżanowská obdobně analyzovala příslovce tutaj a D. Marynová podala třídění ustálených slovních spojení vyjadřujících rychlost či náhlost za pomoci spojky jak (jak błyskawica, jak szalony, jak na skrzydłach, jak oparzony, jak na zawołanie atd.). A. Moroz zkoumal výraz mowiąc z hlediska jeho funkcí ― jednak jako sémantického predikátu (pochytił się do przodu, mówiąc cicho), jednak jako parentetického [98]komponentu (mówiąc prywatnie; fobia czy, delikatniej mówiąc, fantasmagoria) ― a z hlediska míry jeho frazeologizovanosti. E. Oberlan se zamýšlel nad vyčleněním některých imperfektiv tantum (typ mluvit, plakat, žertovat) do samostatné vidové skupiny a nad didaktickým uchopením takového třídění. M. Nomachi se zabýval složeným minulým časem v polštině a jeho místem v typologii slovanských jazyků.

Velkou pozornost věnovali účastníci konference konfrontaci dvou jazyků a otázkám překladu. V. Maldžievová analyzovala strukturu hesla v bulharsko-polském slovníku, M. Jasińská se soustředila na konkurenci přejímek a domácích výrazů majících v polštině formu pluralií tantum, J. Mietłová uvedla příklady zrádných slov česko-polských (formálně podobných zdánlivých ekvivalentů).[1] I. Łuczków, A. Ćwiklińská a A. Sitarski se na polském, popř. ruském materiálu zabývali lexikografickým popisem jednotlivých spojek a příslovcí, M. Żabowská referovala o významu některých jistotních částic.

Diachronnímu bloku dominovaly příspěvky zkoumající slovní zásobu konkrétních literárních děl nebo jejich částí. Někteří autoři usilovali podat obraz pokud možno celé slovní zásoby, např. J. Mielczarková (významové okruhy a slovotvorné typy v staročeských Řečích a naučeních hlubokých mudrců Jana Češky) nebo A. Luto-Kamińská (na výňatcích z Terentiových komedií vybraných a přeložených Mateuszem z Kęt sledovala individuální neologismy, lexikální jednotky, které se dále vyvíjely po stránce významové či formální, a lexikální jednotky pociťované dnes jako archaismy[2]). Jiní referenti se omezili na určité významové okruhy, např. D. Kowalská (latinské výrazy pro vyjádření hněvu a jejich staropolské překladové ekvivalenty ve Floriánském žaltáři) či P. Potoniecová (jazykové prostředky pro vyjádření expresivity v pamfletickém Liber chamorum W. N. Trepky[3]), popř. zkoumali uplatnění slovní zásoby v textové výstavbě díla (např. J. Kamper-Warejková podala přehled těch lexikálních prostředků persvaze v kázání P. Artomiusze, které obsahovaly pozitivní hodnotící konotaci). Monografický popis sémantického vývoje adjektiva lubiezny a celé slovní čeledi podala A. Czelakowská, A. Sieradzki porovnával stč. a stpol. slovesa pohybu s prefixem přě- a (možná až zbytečně důkladně) jejich vazebnost a B. Nowowiejski připomněl, jak slovní zásoba (a staré slovníky) uchovávají sociokulturní informace (např. o relevantnosti pokrevního příbuzenství, o odlišném nazírání sexuálních vztahů atd.).

Součástí tohoto bloku byla i tři vystoupení českých účastníků z oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR: příspěvek M. Pytlíkové a B. Lehečky pojednával o elektronickém zpracování staročeské slovní zásoby, H. Sobalíková představila další etapu zkoumání slovní zásoby nejstaršího českého biblického překladu (včetně jeho vlivu na nejstarší překlad polský) a referát F. Martínka, M. Vajdlové a B. Lehečky se týkal zpřístupňování lexikálního materiálu zachycujícího češtinu doby střední.

[99]Samostatný blok byl věnován jazyku Bible a církevních textů ― J. Kulwická-Kamińská porovnávala apelativní pojmenování pohanských božstev v různých polských překladech Bible a Koránu a R. Zarębski obdobně zkoumal vybraná toponyma a anoikonyma v textu Nového zákona. Tři příspěvky se věnovaly církevněslovanským památkám polské provenience (nebo alespoň uloženým na polském území) z 16. století, a to jednak rozvoji dobové slovní zásoby (A. Szulcová), jednak pojmenováním negativních mravních vlastností (A. Żaguńová); příspěvek K. Nowakowské se zabýval csl. slovesem.

Do jednoho bloku spojily organizátorky konference I. Kaproń-Charzyńská a J. Kamper-Warejková referáty s tematikou frazeologie a dialektologie: A. Jakubowská ukázala na materiálu slovníkovém i získaném při výzkumu jazyka současné mládeže, jak je v polské a lužickosrbské frazeologii zachyceno opilství; L. Przymuszalová a M. Iżykowská se ve svých referátech zabývaly synonymií v nářečních frazeologických spojeních; B. Kuryłowiczová předložila obraz člověka podaný na základě slovní zásoby z jednoho nářečního slovníčku. Tři referáty analyzovaly nářečí z vývojového hlediska: J. Perkowská zkoumala, jak se v nářečí z okolí Poznaně postupně vyvíjel a proměňoval významový okruh „práce“; na významové okruhy a rychlost změn nářeční slovní zásoby se zaměřil i J. Sierociuk. M. Grafová sledovala změny v nářeční slovotvorbě.

Sémantické konfrontace prováděli A. Rzemykowská (prostorové vztahy v češtině a polštině), E. Kaczmarská (titulky českých a polských časopisů „pro pány“) a Ch. Zaremba (polská a francouzská pojmenování z oboru komunikačních technologií[4]).

Poslední blok konference zahrnoval příspěvky orientované převážně slovotvorně: M. Kaszewski referoval o kategorii nomen instrumenti, M. Urbanová o kolísání ve slovotvorné struktuře adjektivních neologismů a M. Berendová o popisu polysémních sloves při lexikografické metodě hnízdování. Hlavní organizátorka konference I. Kaproń-Charzyńská se k nim připojila příspěvkem o tautologických odvozeninách.

Konference přinesla řadu nových poznatků z širokého okruhu témat synchronní i diachronní lexikologie a lexikografie.[5] K jejím kladům také nepochybně patřilo ― vedle hojných oficiálních (i kuloárových) diskusí ― vyvážené zastoupení všech generací za řečnickým pultem i v auditoriu. Z hlediska českých účastníků pak konference přinesla mj. i užitečnou návštěvu toruňského akademického lexikografického pracoviště (součásti Institutu badań literackich), na němž vzniká široce koncipovaný mnohosvazkový Slovník polštiny 16. století.

Pokud se organizátoři v budoucnu rozhodnou a na tuto konferenci naváží další obdobnou akcí, směle mohou oslovit badatele nejen z řad polských lexikologů a lexikografů, ale také ze zahraničí. Se vší odpovědností jim účast na toruňských setkáních doporučujeme.

---

[1] Tématu zrádných slov se týkala mj. zpráva A. M. Černé O česko-polských úskalích jazykových (NŘ 86, 2003, s. 47―49).

[2] V této skupině zachytila autorka řadu dobových bohemismů.

[3] Obsáhly široké spektrum možností od prostředků lexikální a slovotvorné expresivity přes zvolený útvar hovorové polštiny až po prostředky textové a metatextové, např. falešnou posměšnou etymologizaci.

[4] Např. kalkováním a univerbizací vzniklé polské pojmenování mobilního telefonu komórka.

[5] Určitým problémem některých příspěvků zabývajících se současnou polštinou byla nemožnost rozeznat, kde autor těží z materiálové základny živého jazyka a kde pracuje s příklady vytvořenými ad hoc.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 2, s. 97-99

Předchozí Hana Mžourková: 41. seminář slovinského jazyka, literatury a kultury

Následující Marie Čechová: Olympiáda v českém jazyce a Karel Oliva