O česko-polských jazykových úskalích

Alena M. Černá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S vročením 2000 vydala univerzita v polské Vratislavi nevelkou knížku o vztazích jazyka polského a českého. Její autorkou je Zofia Tarajło-Lipowska, vedoucí bohemistického oddělení při institutu slovanské filologie filologické fakulty jmenované školy. Ač se českého jazyka a české kultury znalá autorka v poslední době stále více soustřeďuje na bádání v oboru české literatury (např. práce o Havlíčkovi Borovském), nově vydaná kniha se obrací k těm, kteří na pole „čechoznalství“ a „čechofilství“ teprve vstupují. Právě o problémech s prvními pokusy zmocnit se cizího jazyka je knížka s názvem Kapoan. O czeskim dla Polaków, być może mało zaawansowanych, ale mocno zainteresowanych (Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskieho, Wrocław 2000, 144 s.). Nezvyklý název Kapoan vysvětluje Z. Tarajło hned na počátku: stačí toto slovo přečíst pozpátku – a vyjde: Naopak. A fenomén „naopak“ zastoupený „naopakismy“ („kapoanizmy“) je tím, co může zákeřně nabourat plynulost komunikačního toku mezi Čechem a Polákem. Blízkost obou jazyků, podpořená jejich teritoriálním sousedstvím, svádí k soudu, že si jejich mluvčí budou bez zvláštních jazykových znalostí snadno a bez problémů rozumět, tedy k soudu, který by nám při komunikaci v jazycích patřících k různým jazykovým větvím (či rodinám) nepřišel na rozum. Stačí přece přesunout text na základě určitých zásad z jednoho pravopisného systému do druhého a překlad je hotov. Z. Tarajło přináší v knize důkazy o krátkozrakosti tohoto soudu, o tom, že taková „narušená“ komunikace může vyústit v situace nečekané, v lepším případě směšné, v horším pak působící škody nejrůznějšího rozsahu.

Autorka na počátku knihy důrazně předesílá, že Kapoan není ani v nejmenším učebnicí češtiny, neboť obsahuje pouze namátkově shromážděné a subjektivně vybrané informace o češtině. Podle Z. Tarajło má ten, kdo se učí češtině, zcela jinou motivaci než ten, kdo se učí některému světovému jazyku, např. angličtině. Zatímco angličtině se učíme často proto, že ji jednoduše potřebujeme, tedy z důvodů poněkud zištných, češtinu se cizinec učí pro ni samu. Kniha má sloužit především tomu, komu je český národ a český jazyk z různých důvodů blízký, a není na škodu, když o češtině už něco ví. Pro ty, kteří nemají ani základní znalosti českého jazyka, připojila autorka zjednodušenou informaci o české výslovnosti a českém pravopise, jež má napomoci při četbě českých částí textu.

V první, teoretičtější části knihy je o češtině pojednáno v několika kapitolách, které jsou věnovány některému zajímavému rysu českého jazyka, nejlépe takovému, jenž je v zřetelném spojení s nějakým výrazným rysem národním, historickým, kulturním ap. Autorka tuto část nazvala Klepy o češtině, což vypovídá mnohé o její struktuře i obsahu. Programově se zříká toho, aby vytvořila knihu logicky vystavěnou, informačně ucelenou a sevřenou; jde jí o to, předložit informace zajímavé, provokativní, nápadné, které by studenta začátečníka nejen poučily, ale zároveň i pobavily a ještě více utvrdily v jeho zájmu. Z pochopitelných důvodů tedy věnuje pozornost např. fungování spisovného českého jazyka a jeho nespisovných útvarů, ptá se, zda je skutečně čeština tak velmi podobná polštině, zmiňuje každodenní tvůrčí zacházení Čechů s jejich mateřštinou, srovnává obrazná vyjadřování v obou jazycích, vyjasňuje vztah češtiny a slovenštiny a v neposlední řadě dává příklady zvláštního smyslu pro jazykový humor, v němž, jak říká, Češi Poláky převyšují.

[48]Především jazykový humor pak vévodí druhé části knihy, snůšce jazykových vtipů a anekdot, které vznikly právě na základě jevu „kapoan“ a v nichž se odráží nejen různost a samostatnost obou jazyků, ale i různost mentalit dvou různých národů. Názorně je zde demonstrováno to, o čem se píše v části úvodní. Vtipy jsou různého stupně pravdivosti, od autentických (z autorčiny učitelské praxe i četného kontaktu s češtinou) přes upravené až po ty zcela vymyšlené. Jeden za všechny: Autorčinu pozornost vzbudil běžný nápis v české tramvaji: Cestující jsou povinni se za jízdy držet. „Kapoan“ je zde skryt ve slovese držet se, které je velmi podobné polskému slovesu drżeć. To však má přeneseně také význam: ‚bát se, obávat se‘…

Vraťme se k jevu zvanému „kapoan“, který nalézáme v oblasti slovního významu, v rovině slovotvorné, frazeologické, slovosledné i jinde. Kupř. úplný (stoprocentní) „kapoan“ významový není tak běžný, neboť je představován situací, kdy určité slovo znamená v druhém jazyce pravý opak. Blízké tomuto typu „kapoanu“ je např. polské adjektivum czerstwy, které, hovoříme-li o pečivu, znamená ‚starý, oschlý‘, či polské výrazy łaska a milość, kterým v češtině odpovídají slova milost a láska. Mezi „kapoany“ na úrovni slovní výstavby uvádí Tarajło např. česká nevlastní kompozita (spřežky), s nimiž v polštině korespondují víceslovná spojení slov v obráceném pořadí, např. české ohleduplný je v polštině vyjádřeno spojením pełny wzgłędów, tedy konstrukcí, která současným českým spřežkám rovněž předcházela. „Kapoany“ uvnitř slova jsou reprezentovány i přesmyčkou sousedních hlásek, srov. např. polská slova karp, szewc, mgła a česká kapr, švec, mlha. Rovněž na úrovni pravopisné se můžeme octnout v jejich osidlech. České mystika musíme správně polsky napsat mistyka ap.

Pochopitelně, že při mezijazykové komunikaci nejvíce nesnází přinášejí „kapoany“ významové, a to nejen ty úplné (na ty si ostatně brzy dáme pozor), ale hlavně ty, jejichž podstatou není „naopak“, tedy nemají význam opačný, ale jednoduše neznamenají totéž, co znamenají v druhém jazyce. Jako příklad můžeme uvést polské výrazy statek, staw, zachód, ktoś poszedł, pokuta, kiecka (česky loď, rybník, západ, kdosi odešel, pokání, šaty). Zcela jistě si dovedeme představit kontexty, v nichž jejich špatná interpretace dostane překvapivého vyústění (pro obě strany); o takových situacích si ostatně přečteme v druhé části knihy. U některých lexikálních jednotek jsou významové disproporce způsobeny vývojem sémantické struktury celoslovanského východiska, kdy v každém z těchto jazyků šel vývoj jinými cestami. Důkazem někdy může být i stav historický, např. zatímco polské poprawa dnes znamená ‚polepšení, napravení‘, v současné češtině vyjadřuje událost velmi definitivní bez možnosti nápravy. Nahlédneme-li ovšem např. do akademického Staročeského slovníku, dočteme se tam, že staročeské výrazy poprava, popraviti (sě) měly mnohem širší spektrum významů, které se mnohdy značně blíží dnešním významům polským.

Orientaci v množství „zrádných“ lexikálních i jiných česko-polských dvojic, o nichž autorka v různých částech knihy pojednává, usnadňuje připojený rejstřík českých (zřídka i slovenských) výrazů. Posuzujeme-li české části textu, můžeme jim vytknout jen dvě drobnosti. Mluví-li Polák o šatech w kratkę, český ekvivalent je kostkovaný, kostičkov(an)ý, ne mřížkovaný. Také nespisovný výraz totáč bychom nahradili ve spisovném českém jazyce výrazem totalita, nikoli řídce užívaným a zřejmě i významově netotožným slovem totalitarismus. Nabízí se otázka, zda v tomto případě sama autorka nebyla ohrožena „kapoanem“, neboť polský protějšek českého výrazu totalita je právě totalitaryzm.

[49]Bylo již řečeno, že červenou nití knížky Zofie Tarajło-Lipowské je humor. Nutno zdůraznit, že je to humor velmi laskavý. Pokud autorka hovoří o českých (jazykových i jiných) „specifikách“, nikterak je nehodnotí, jen je přijímá a vyvozuje z nich důsledky pro jazykový styk a možnost vzniku jevu „kapoan“. Díky autorčině obdivuhodné znalosti češtiny a českého prostředí kniha, která je primárně určená Polákům, může stejně dobře prospět i druhé, české straně komunikační partie. Český čtenář se dozví mnohé nejen o polštině, ale (díky kontrastu) i mnohé o svém jazyce mateřském. Ačkoliv autorka mínila psát knihu o různosti a rozdílnosti, výsledkem je humorně a neobyčejně lehce psaná kniha o blízkosti a o pochopení.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 47-49

Předchozí Jarmila Bachmannová: Nový přírůstek v rodině jazykových atlasů

Následující Jan Balhar: Nový literárněvědný slovník