Nová příručka o pravopisu

Zuzana Hlubinková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V. Styblík a kol., Cvičení z pravopisu pro větší školáky, Praha 2002, L. Honsigová, Stovka cvičení a něco navíc (český jazyk), Havlíčkův Brod 2004, J. Eislerová, Kdy se píše s/z, ě/je, ú/ů? (Havlíčkův Brod 2005) ― to jsou jenom některé z novějších titulů na našem trhu, pomocí nichž je možno se procvičit v českém pravopise. Z těchto titulů se svým obsahem vymyká příručka trojice autorů Františka Kalandry, Karly Ondráškové a Heleny Strakové nazvaná Pravopis nejen pro školu I. (Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004, 184 s.). Publikace je věnována, jak píší její tvůrci v úvodu, nejen studentům učitelství, žákům středních škol a žákům chystajícím se na přijímací zkoušky, ale i obětavým rodičům, kteří chtějí svým dětem pomoci s pravopisem. Vzhledem k tomu, že se v příručce procvičuje pravopisná problematika v celém rozsahu učiva základní školy, budou ji používat zřejmě též žáci hlásící se na školy střední.

Kniha je rozdělena do tří částí: v první části s názvem Souhrnné diktáty na doplňování (s. 10―26) je uvedeno celkem 21 pravopisných cvičení s úmyslně vynechanými písmeny, která mají její uživatelé doplňovat podle smyslu. Chybějící písmena se v jednotlivých cvičeních buď vůbec neuvádějí ― to v případě doplňování i-y, í-ý (např. živob tí), nebo u obtížnějších jevů jsou uvedena v závorkách (např. ro áhlý (z/s/zs)), popř. se značí jiným způsobem (např. do/konce). Tuto „pomůcku k doplňování“ ve cvičeních probírajících více druhů pravopisných jevů považujeme za zvlášť vhodnou, neboť usnadňuje orientaci v textu. Dřívější cvičebnice pravopisu tento způsob značení vynechávek většinou neužívaly. Navíc je možno všech jedenadvacet cvičení, která jsou souvislými vyprávěními, využít i jako diktáty. Autorům se zdařil též výběr zajímavých textů; za velmi poutavý považujeme text č. 7 o přistání prvního člověka na Měsíci nebo č. 20―21 o stavbě Eiffelovy věže v Paříži.

Na první část knihy úzce navazuje oddíl druhý, který nese název Zdůvodňování pravopisných jevů (s. 26―92). V přehledných tabulkách jsou po řádcích (čísla řádků obsahují už texty v části první) vypsány pravopisné jevy, které uživatelé příručky doplňovali v předcházejících cvičeních. Jejich úkolem je pravopisné jevy znovu doplnit a v příslušné kolonce také odůvodnit (v případě řešení interpunkce je třeba příslušné věty zpředu opsat). V této fázi nastupuje práce s Klíčem (s. 105―170), ať již se správně doplněnými celými diktáty (s. 107―126), nebo s tou částí, v níž jsou jednotlivé pravopisné jevy zdůvodněny (s. 127―170). V Klíči se vedle jednotlivých odůvodnění uvádějí i jevy odlišného pravopisu (např. výškou × vížkou (věžičkou)). Tento způsob získávání znalostí souvisejících s daným jevem pokládáme za velmi efektivní. V úvodu posuzované knihy se uvádí, že toto „odůvodňování pravopisu“ nenajdeme v žádné jiné podobné příručce. Není to tak úplně pravda, protože tato „vysvětlení“ byla již obsažena v zajímavé publikaci Veselé diktáty J. Dědečka a I. Svobodové (2002), i když v ní jsou vysvětleny jazykové jevy jen výběrově. Naproti tomu se v námi posuzované příručce autoři zabývají všemi sledovanými pravopisnými jevy, které se v cvičeních doplňují.

K některým diktátům v Klíči je připojeno i několik informací k probíranému tématu, např. text č. 14 o Národním divadle obsahuje i dovětek pod čarou o umělcích, kteří se podíleli na jeho výzdo[92]bě. Tyto doplňující informace ocení zvláště budoucí učitelé. Vhodně vybrané jsou i ilustrační obrázky k některým diktátům. Jsou však uvedeny až v Klíči; očekávali bychom je spíše u diktátů s doplňkovými informacemi.

Zastavme se u způsobu odůvodňování pravopisu v Klíči. Je třeba zdůraznit, že se autorům podařilo dotknout všech důležitých pravopisných typů. Postrádáme snad jen psaní s a z u slov přejatých typu gymnázium/gymnásium, kurz/kurs atd. Asi proto, že je lze psát s určitým stylovým omezením dvojím způsobem, se v cvičeních téměř neobjevují. Naprostá většina pravopisných zdůvodnění v Klíči je vyčerpávajících, jen u malé části se objevují nedůslednosti (uvádíme jen některé): u posesiv typu sloní třeba uvést, že se tvoří od podstatných jmen zvířat koncovkou -í, srov. např. psí (s. 136); u spojení měřicí (technikou) je potřeba vysvětlit, že v tomto případě jde o adjektivum účelové (k něčemu slouží) mající před příponou -cí vždy samohlásku krátkou, naproti tomu v dalším spojení hoch čistící (boty) jde o přídavné jméno dějové, které vyjadřuje právě probíhající děj (s. 138); u často se opakujících přídavných jmen odvozených od vlastních zeměpisných jmen je potřeba alespoň na jednom místě zdůraznit (pak odkazovat?), že se vždy píší malým písmenem, nestačí jen napsat např. americký ― příd. jméno (s. 140); a u výrazu tamější bychom místo srovnání jako dolejší raději četli od tam příponou -ější; zatímco na s. 149 je tvoření komparativu u přídavného jména jednodušší správně vysvětleno příponou -ší a alternací ch v š, na stranách 130 (nejvyšších) a 133 (vyšším) podobné vysvětlení zcela chybí; u příslovce vskutku by bylo přesnější uvést, že vzniklo z předložkového spojení v- + skutku (s. 149), stejně je tomu u spřežky vbrzku (s. 150); u přejatého slova titulní na s. 160 chybí výslovnost; na téže straně bychom u slova sběh doplnili význam „směřování dohromady“. Z těchto drobných připomínek plyne, že některá „odůvodnění“ by bylo potřeba rozepsat podrobněji, popř. odkázat na příslušné paragrafy v Pravidlech českého pravopisu, jak to činí tvůrci některých pravopisných cvičebnic. Další naše připomínka se týká terminologie: místo termínu cizí slovo (např. bizarní ― CS na s. 166) bychom doporučovali užívanější termín slovo přejaté.

Třetí část posuzované publikace nazvanou Texty ke korektuře (s. 93―101) ocení zejména studenti učitelství. V deseti textech s úmyslně napsanými chybami se mohou procvičit v opravě chyb. Jde o pasáže značně zajímavé, ale také obtížné. Jejich opravené verze opět obsahuje klíč (s. 171―181).

Závěrem můžeme zdůraznit, že kniha Pravopis nejen pro školy I. z pera F. Kalandry, K. Ondráškové a H. Strakové své uživatele mezi žáky, studenty i rodiči určitě najde. Pravopis se v ní procvičuje vyčerpávajícím a hlavně zábavným způsobem. Zaujme nejen čtivými texty, ale i výstižnými a srozumitelnými odůvodněními pravopisu, která představují mezi pravopisnými příručkami svým způsobem novum. V letošním roce by měl vyjít druhý díl pravopisných cvičení v podstatě se stejným zaměřením. I to svědčí o značné oblibě posuzované publikace.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 2, s. 91-92

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Monografie o osudech českého etnika v Texasu

Následující Alena Macurová: Studie z polské lingvistiky