Časopis Naše řeč
en cz

Nová příručka o pravopisu

Zuzana Hlubinková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V. Styblík a kol., Cvičení z pravopisu pro větší školáky, Praha 2002, L. Honsigová, Stovka cvičení a něco navíc (český jazyk), Havlíčkův Brod 2004, J. Eislerová, Kdy se píše s/z, ě/je, ú/ů? (Havlíčkův Brod 2005) ― to jsou jenom některé z novějších titulů na našem trhu, pomocí nichž je možno se procvičit v českém pravopise. Z těchto titulů se svým obsahem vymyká příručka trojice autorů Františka Kalandry, Karly Ondráškové a Heleny Strakové nazvaná Pravopis nejen pro školu I. (Masarykova univerzita v Brně, Brno 2004, 184 s.). Publikace je věnována, jak píší její tvůrci v úvodu, nejen studentům učitelství, žákům středních škol a žákům chystajícím se na přijímací zkoušky, ale i obětavým rodičům, kteří chtějí svým dětem pomoci s pravopisem. Vzhledem k tomu, že se v příručce procvičuje pravopisná problematika v celém rozsahu učiva základní školy, budou ji používat zřejmě též žáci hlásící se na školy střední.

Kniha je rozdělena do tří částí: v první části s názvem Souhrnné diktáty na doplňování (s. 10―26) je uvedeno celkem 21 pravopisných cvičení s úmyslně vynechanými písmeny, která mají její uživatelé doplňovat podle smyslu. Chybějící písmena se v jednotlivých cvičeních buď vůbec neuvádějí ― to v případě doplňování i-y, í-ý (např. živob ), nebo u obtížnějších jevů jsou uvedena v závorkách (např. ro áhlý (z/s/zs)), popř. se značí jiným způsobem (např. do/konce). Tuto „pomůcku k doplňování“ ve cvičeních probírajících více druhů pravopisných jevů považujeme za zvlášť vhodnou, neboť usnadňuje orientaci v textu. Dřívější cvičebnice pravopisu tento způsob značení vynechávek většinou neužívaly. Navíc je možno všech jedenadvacet cvičení, která jsou souvislými vyprávěními, využít i jako diktáty. Autorům se zdařil též výběr zajímavých textů; za velmi poutavý považujeme text č. 7 o přistání prvního člověka na Měsíci nebo č. 20―21 o stavbě Eiffelovy věže v Paříži.

Na první část knihy úzce navazuje oddíl druhý, který nese název Zdůvodňování pravopisných jevů (s. 26―92). V přehledných tabulkách jsou po řádcích (čísla řádků obsahují už texty v části první) vypsány pravopisné jevy, které uživatelé příručky doplňovali v předcházejících cvičeních. Jejich úkolem je pravopisné jevy znovu doplnit a v příslušné kolonce také odůvodnit (v případě řešení interpunkce je třeba příslušné věty zpředu opsat). V této fázi nastupuje práce s Klíčem (s. 105―170), ať již se správně doplněnými celými diktáty (s. 107―126), nebo s tou částí, v níž jsou jednotlivé pravopisné jevy zdůvodněny (s. 127―170). V Klíči se vedle jednotlivých odůvodnění uvádějí i jevy odlišného pravopisu (např. výškou × žkou (žičkou)). Tento způsob získávání znalostí souvisejících s daným jevem pokládáme za velmi efektivní. V úvodu posuzované knihy se uvádí, že toto „odůvodňování pravopisu“ nenajdeme v žádné jiné podobné příručce. Není to tak úplně pravda, protože tato „vysvětlení“ byla již obsažena v zajímavé publikaci Veselé diktáty J. Dědečka a I. Svobodové (2002), i když v ní jsou vysvětleny jazykové jevy jen výběrově. Naproti tomu se v námi posuzované příručce autoři zabývají všemi sledovanými pravopisnými jevy, které se v cvičeních doplňují.

K některým diktátům v Klíči je připojeno i několik informací k probíranému tématu, např. text č. 14 o Národním divadle obsahuje i dovětek pod čarou o umělcích, kteří se podíleli na jeho výzdo[92]bě. Tyto doplňující informace ocení zvláště budoucí učitelé. Vhodně vybrané jsou i ilustrační obrázky k některým diktátům. Jsou však uvedeny až v Klíči; očekávali bychom je spíše u diktátů s doplňkovými informacemi.

Zastavme se u způsobu odůvodňování pravopisu v Klíči. Je třeba zdůraznit, že se autorům podařilo dotknout všech důležitých pravopisných typů. Postrádáme snad jen psaní s a z u slov přejatých typu gymnázium/gymnásium, kurz/kurs atd. Asi proto, že je lze psát s určitým stylovým omezením dvojím způsobem, se v cvičeních téměř neobjevují. Naprostá většina pravopisných zdůvodnění v Klíči je vyčerpávajících, jen u malé části se objevují nedůslednosti (uvádíme jen některé): u posesiv typu sloní třeba uvést, že se tvoří od podstatných jmen zvířat koncovkou -í, srov. např. psí (s. 136); u spojení měři(technikou) je potřeba vysvětlit, že v tomto případě jde o adjektivum účelové (k něčemu slouží) mající před příponou -cí vždy samohlásku krátkou, naproti tomu v dalším spojení hoch čistí(boty) jde o přídavné jméno dějové, které vyjadřuje právě probíhající děj (s. 138); u často se opakujících přídavných jmen odvozených od vlastních zeměpisných jmen je potřeba alespoň na jednom místě zdůraznit (pak odkazovat?), že se vždy píší malým písmenem, nestačí jen napsat např. americký příd. jméno (s. 140); a u výrazu tamější bychom místo srovnání jako dolejší raději četli od tam příponou -ější; zatímco na s. 149 je tvoření komparativu u přídavného jména jednodušší správně vysvětleno příponou -ší a alternací ch v š, na stranách 130 (nejvyšších) a 133 (vyšším) podobné vysvětlení zcela chybí; u příslovce vskutku by bylo přesnější uvést, že vzniklo z předložkového spojení v- + skutku (s. 149), stejně je tomu u spřežky vbrzku (s. 150); u přejatého slova titulní na s. 160 chybí výslovnost; na téže straně bychom u slova sběh doplnili význam „směřování dohromady“. Z těchto drobných připomínek plyne, že některá „odůvodnění“ by bylo potřeba rozepsat podrobněji, popř. odkázat na příslušné paragrafy v Pravidlech českého pravopisu, jak to činí tvůrci některých pravopisných cvičebnic. Další naše připomínka se týká terminologie: místo termínu cizí slovo (např. bizarní CS na s. 166) bychom doporučovali užívanější termín slovo přejaté.

Třetí část posuzované publikace nazvanou Texty ke korektuře (s. 93―101) ocení zejména studenti učitelství. V deseti textech s úmyslně napsanými chybami se mohou procvičit v opravě chyb. Jde o pasáže značně zajímavé, ale také obtížné. Jejich opravené verze opět obsahuje klíč (s. 171―181).

Závěrem můžeme zdůraznit, že kniha Pravopis nejen pro školy I. z pera F. Kalandry, K. Ondráškové a H. Strakové své uživatele mezi žáky, studenty i rodiči určitě najde. Pravopis se v ní procvičuje vyčerpávajícím a hlavně zábavným způsobem. Zaujme nejen čtivými texty, ale i výstižnými a srozumitelnými odůvodněními pravopisu, která představují mezi pravopisnými příručkami svým způsobem novum. V letošním roce by měl vyjít druhý díl pravopisných cvičení v podstatě se stejným zaměřením. I to svědčí o značné oblibě posuzované publikace.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 2, pp. 91-92

Previous Jaroslava Hlavsová: Monografie o osudech českého etnika v Texasu

Next Alena Macurová: Studie z polské lingvistiky