Opakování a syntaktický paralelizmus v rozhovorech s muži a ženami v jednom z druhů institucionální komunikace

Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

-

1. Úvod

O některých rozdílech mezi řečí žen a mužů v rozhovorech uskutečněných v rámci mezinárodního sociálně-psychologického výzkumu (o názorech a postojích určitých skupin respondentů a respondentek na rychlé ekonomické a politické změny po r. 1989) jsem pojednala ve stati Dialog s muži a ženami – rozdíly a shody (vyjde ve sborníku přednášek ze 47. běhu Letní školy slovanských studií). V tomto druhu institucionální komunikace, která má podobu řízených dialogů, hovoří tazatelka (představitelka výzkumného týmu) s respondenty vybraných věkových a vzdělanostních skupin na táž témata, v témže pořadí, v přibližně stejném prostředí, přibližně stejná je i délka rozhovorů. Rozhovor se uskutečňuje převážně tak, že tazatelka klade předem připravené otázky týkající se zadaných tematických okruhů a respondenti odpovídají. Ačkoli jde o institucionální a řízenou komunikaci, vyskytnou se i chvíle volnější nenucené spontánní komunikace, vždy se to však děje v rámci stanovené tematiky. Protože komunikační situace, ve kterých se rozhovory uskutečnily, mají řadu společných parametrů, jsou vhodným podkladem pro zkoumání rozdílů mezi řečovým chováním mužů a žen. Není třeba připomínat, že jde o problematiku v současné době velmi aktuální a stále častěji probíranou jak v literatuře odborné, tak v publicistice a médiích.[1]

Připomenout je však třeba to, že asi nikdy nelze dospět k jednoznačnému závěru v tom smyslu, že všichni muži a všechny ženy se ve svém řečovém chování za všech okolností odlišují. Záleží vždy na příslušné komunikační situaci a na individualitě [125]každého (každé) z komunikantů. Empirické zkoumání komunikace, v němž ženskost a mužskost ve vyjadřování je jedním z možných aspektů, přináší poznatky, které se někdy shodují se všeobecně rozšířenými názory např. na pozici žen v dialogických komunikačních situacích (jsou spíše v pozadí, vystupují méně sebevědomě než muži, méně se prosazují, preferují souhlas, jsou citovější), někdy jsou s nimi v rozporu (např. nepotvrzují všeobecnou představu, že ženy mluví více než muži, ale naopak prokazují, že např. ve veřejných situacích častěji a déle hovoří muži). A jestliže různá srovnávání ukazují na někdy i značné odlišnosti ve způsobu řeči žen a mužů, je i v takovém případě vhodná obezřetnost, protože je třeba brát v úvahu komplexnost každé komunikační situace, jak ji postihuje S. Čmejrková (1995, s. 46, d. c. v pozn. 1): „na projevu mluvčího se nepodepisuje nikdy jen rod, ale i sociální postavení, profesní orientace, institucionální příslušnost, situace, její veřejnost nebo familiárnost, prestižnost nebo tolerantnost a konečně vlastní vztahy komunikujících osob … nezáleží jen na rodu mluvčího, ale přinejmenším stejně i na rodu adresáta … i na rodu pozorovatele, svědka a analyzátora … komunikace“. Například v každodenních soukromých rozhovorech se rozdíly mezi mužským a ženským stylem (a nazíráním na věci a jevy) spíše vyhraňují, zato v komunikaci institucionální nemusí být rozdíly mezi řečí mužů a žen tak patrné, protože často jde o sdělování věcných informací, kde je potlačena subjektivnost (srov. o tom ve studii M. Jelínka, 1996, d. c. v pozn. 1).

Na možné rozdíly v komunikaci s muži a ženami jsem se zaměřila při rozboru deseti zhruba pětačtyřicetiminutových rozhovorů (z celého počtu 48 rozhovorů pořízených pro zmíněný výzkum). Pět mužů a pět žen ve věku 40–45 let s vysokoškolským (technickým nebo humanitním) vzděláním odpovídalo na otázky tazatelky, členky příslušného výzkumného týmu. Jedním z relativně výrazných rozdílů mezi muži a ženami byl způsob reakce (odpovídání) na zadané otázky nebo na podněty tazatelky a způsob prezentování vlastních názorů.[2]

2. Dialogické reagování

Ve způsobu reagování mužů a žen na tazatelčiny otázky jsou tedy patrné některé odlišnosti. Je však třeba ještě jednou připomenout, že jde o rozdíly relativní, že velmi záleží na individualitě jednotlivých mluvčích, a že je proto vhodnější hovořit o tendencích, sklonech, zvycích apod.

Ženy se chovají spíše otevřeně a vstřícně. Odpovídají většinou bez dlouhého rozmýšlení, přímo, rovnou, téma otázky neproblematizují, v odpovědi se snaží vyhovět [126]informačnímu požadavku otázky, do přímé odpovědi přebírají její základní syntaktické schéma. Nejpatrnější je to v odpovědích na zjišťovací otázky – po kladné nebo záporné reakci následuje zdůvodnění názoru, vysvětlení, případně uvedení nějakých okolností, často při tom ženy užívají spojku protože (T – tazatelka, RM – respondent, RŽ – respondentka):

T: položila bych tedy první otázku / jestli se změnil nějak váš život za poslední tři roky / myslím tím teda na životní úroveň / jestli se zvýšila nebo je stejná

RŽ: já si myslím že moje životní úroveň v podstatě zůstala stejná protože se sice trochu zvýšily platy / ale zase je všechno dražší…

Muži raději neodpovídají přímo, odpověď vyvozují, připravují, dospívají k ní předchozí úvahou. Na zhruba tutéž otázku po životní úrovni odpovídá jeden z respondentů: no to je velice relativní / žejo / co považuju co pro mě je jako slušná životní úroveň / pro mě to obnáší prostě vnitřní pocit že nemusím jaksi každou korunu v ruce převracet jesi musim dát na to nebo na ono / že si prostě mohu bez nějakého prostě dlouhého rozvažování a výčitek třeba místo sodovky koupit kokakolu / což třeba dříve sem nemohl / žejo / si koupit kokakolu / sem si řek je drahá / koupil sem si sodovku / jo / takže prostě / a to se promítá ve všech oblastech / du si koupit dovolenou / já si jí sice nekoupím ale já si prostě tu dovolenou koupit mohu / a dybych prostě toužil s manželkou někam jet tak prostě klidně vyrazím / jesi to aplikuju nebo neaplikuju to už je zase jiná věc / jinými slovy pocit určité svobody rozhodování na základě toho že si mohu tu věc jako dopřát / nechci to měřit tim že mám takový auto nebo takovou televizi / jo / ale prostě že když to potřebuju že si to prostě mohu dopřát / nejsem prostě svázán takovym tim zoufalym že já na to musim šetřit patnáct dvacet let / nechtěl bych to měřit konkrétníma věcma ale tim pocitem / žejo / že zkrátka si určité věci mohu dopřát aniž bych třeba musel říct na to nemám / protože bych si nemoh koupit támhle to.

Někdy žádají upřesnění otázky (tak teď / je otázka položena po stránce ekonomický nebo po stránce jinýho druhu?), sami otázku upřesňují (čili ta otázka asi nebyla ve vztahu k financím), otázku hodnotí (tak to je těžká otázka; rozdělení Československa je dobrá otázka). Někdy jako by se odpovědi vyhýbali, ne však proto, že by nechtěli odpovědět, ale že se neradi dohadují a že své soudy staví především ne na dojmech a pocitech, ale na faktech:

T: jak je to s životní úrovní u vašich přátel?

RM: tak přátel zase nemám tolik / žejo

T: u vašich kolegů jak je to s životní úrovní?

RM: no kolegů jestli se myslí v práci / tak tam se vo takovejch věcech příliš nebavíme / čili nemůžu posoudit

[127]Ženy projevují vstřícnost ve vyjadřování souhlasu s tím, co pronáší tazatelka v neotázkových replikách, pokud nemají výrazně odlišný názor. Častý je souhlas bezvýhradný, někdy i zesílený a vystupňovaný:

T: takže by se to nechalo interpretovat že ta informovanost je širší

RŽ: je širší / daleko / určitě / to bezesporu

Muži souhlasí neradi, jejich souhlas nebývá spontánní, ale jen částečný, podmíněný, s výhradou; užívají při tom spojky ale, sice:

T: já vim že sou lidi který sou tou odpovědností strašně svazovaný třeba taky

RM: to je sice pravda / ale tim že mají svobodu tak mužou se z těch vazeb vždycky dostat

Ženy se snaží v rozhovoru s tazatelkou spolupracovat. Vytvářejí společně dialog, snaží se být v souladu, navazují na sebe, doplňují se, přebírají repliky nebo si je vzájemně doříkávají, vysílají četné signály zpětné vazby:

M: takže na první místo byste dala / no vono je to těžký tohleto / no

RŽ: to je těžký / všechny tři věci sou důležité

T: všechny tři sou důležitý / protože ty peníze nejdou vodbourat / že jo

RŽ: no ty peníze k tomu patří docela určitě

Dialog s muži nemá tak hladký průběh, s tazatelkou na sebe sice navazují, ale je vždy něco, čím se chtějí odlišit, chtějí být raději samostatní. V jejich někdy velmi dlouhých replikách se projevuje sklon podat o každé věci důkladný rozklad:

T: jak se společnost změnila v posledních letech / to znamená lidi jestli sou lepší v globálu než byli nebo horší

RM: to by člověk musel znát jak ty lidi smýšleli / vypadali / žili jednali / nejen teda z dějepisu ale vopravdu ze zkušenosti před sto lety / dvě stě lety / tři sta lety / a já osobně příliš skeptickej ani optimistickej nejsem / co se týče vývoje těžko říct kam se to bude ubírat / vopravdu nevim / protože je tady spousta chudejch zemí který nemaj základní v podstatě životní potřeby a spousta dalších zemí bohatších a vyloženě bohatejch / spíš si myslím že se to prohlubuje ještě / jako takový ty rozpory v tom světě a k čemu to muže víst těžko říct / u nás samozřejmě ty rozpory ekonomický budou taky čim dál větší / ale myslim si že jestliže se podaří v lidech vypěstovat postupně ve škole v rodinách já nevim v tý politice a v mimopracovních takovejch ňákejch těch přátelskejch stycích a podobně takovej ten pocit odpovědnosti / ale hlavně tý nezávisti / jo / že si každej bude sám za sebe jako víceméně ručit / žejo / a nezávidět tomu druhýmu že má tohleto a támhleto / tak si myslím že jako by to mohlo jít k lepšímu / ale to záleží na spoustě okolností / žejo / jestli se tohleto povede / zatím to asi tak ňák na to nevypadá řek bych

[128]Odlišnosti ve způsobu reagování žen a mužů na tazatelčiny otázky se projevily ne na celkovém čase jednotlivých rozhovorů, v tom není nijaký výrazný rozdíl, ale spíše na počtu replik vzájemné výměny v řeči a hlavně na jejich některých charakteristických rysech. Průměrná doba trvání rozhovorů s muži je 43 min., průměrná doba trvání rozhovorů se ženami je 45 min. Průměrný počet replik v rozhovorech se ženami je 131 (nejméně 102, nejvíce 148), v rozhovorech s muži 93,8 (nejméně 61. nejvíce 116). Rozhovory s muži probíhají „pomaleji“, většinou nejde o rychlou výměnu kratších replik tazatelky s respondentem, ale o zvažovanou komplexní odpověď na zadanou otázku, některé repliky mají ráz obšírnějšího výkladu. Rozhovory s ženami jsou vcelku dynamičtější, odpovědi na tazatelčiny otázky jsou spontánnější, bezprostřednější a stručnější.

Pasáže rozhovorů, ve kterých respondenti i respondentky odpovídají obšírněji na otázku nebo si vyměňují s tazatelkou úvahově zaměřené repliky, jsou přerušovány bloky výměn krátkých replik, které mají v řadě případů z obsahového hlediska jinou povahu v rozhovorech s muži a jinou v rozhovorech se ženami. Ve sledu krátkých rychlých výměn s muži jde častěji o vyjasňování zadané otázky, respondent chce mít jasno v tom, co přesně má tazatelka na mysli:

T: jak hodnotíte současný politiky?

RM: myslíte jmenovitě?

T: no tak globálně i jmenovitě

RM: to by vás zajímalo možná jmenovitě

T: no to je jedno

RM: já to řeknu tak aby to bylo / pochopitelně může se to vyjádřit i obecně ke stranám i k politikům jako jo / protože každý z nás nějakou stranu dyš šel k volbám tak volil pochopitelně / no a na druhou stranu potom mohu teda si konfrontovat skutečné dění s tim vo čem se hovořilo před / takže já bych k tomu řek asi za sebe tolik / že nemužu takle / nemyslím že by se obecně politický strany nějak výrazně odkláněly od svých jaksi předvolebních tahů nebo předvolebních prohlášení / ale v mnoha případech jako nesouhlasím dejme tomu s konkrétníma politikama jednotlivých stran / asi takle bych to formuloval / jo?

V rozhovorech se ženami jde v blocích rychlých krátkých výměn většinou o nějaké konkrétní podrobnosti, narážky na soukromý život nebo odbočky asociativního charakteru. V některých případech se živé osobní mikrodialogy vyznačují i výraznější dynamikou zvukové stránky (rychlejší tempo řeči partnerek dialogu, větší rozdíly ve výšce hlasu, důvěrnější tón):

RŽ: … bavila by mě i ta práce kterou dělám v současnosti / v podstatě ta vědecká práce / kdybych prostě viděla nějaký trošku výsledky / že to má nějakej smysl / a finanční stránka té práce / protože to souvisí v podstatě s mojí situací že [129]mně jako je předhazováno že to k ničemu není / já si myslím / že je určitě je to málo oceňovaný

T: to snad ti někdo předhazuje že to k ničemu není?

RŽ: manžel

T: jo aha / já myslela někdo jako na pracovišti

RŽ: ne / takže prostě jo / bavilo by mě to / hájím to / naopak si myslím že se dá i v těchhletěch věcech udělat spoustu věcí / ale…

T: takže by se to asi nechalo interpretovat že ta informovanost je širší

RŽ: je širší daleko / určitě / to bezesporu / nehledě na to že je možný teď teda si poslechnout i v televizi nevim jak to je v rozhlase / to neposlouchám do tý míry zahraniční zprávy / žejo / v němčině sou / v ruštině sou / takže člověk ledacos

T: tenhle rok to zrovna vomezili bych řekla

RŽ: já sem abych ti řekla pravdu

T: o ká tři neexistuje / tak už teda / asi dočasně to bude

RŽ: no já sem se koukala na Heute a Novosti

T: já taky

R: a to není? / tak vidíš / tak to sem eště / tak to sem neinformovaná

T: myslím si že to nemuže bejt konečnej stav / že se to ňák upraví

RŽ: že se to někde vobjeví / třeba ne už na tý trojce tak někde jinde / tak to bylo taky báječný že sme si vyslechli i názory svých sousedů / eště sme něco?

T: no já myslim že všecko sme to probraly

3. Rysy syntaktické výstavby replik v rozhovorech s muži a ženami

Repliky respondentek jsou většinou kratší než repliky respondentů, ale v jednotlivých případech mají i některé ženské repliky charakter jakéhosi monologického mikroprojevu a naopak v rozhovorech s muži jsou úseky, kdy dochází k rychlé výměně krátkých replik z důvodů, které jsem již uvedla. Ženské i mužské repliky jsou součástí mluvených nepřipravených projevů, za které je možno zkoumanou institucionální komunikaci s jistou výhradou považovat (je řízena tazatelkou a tematicky usměrňována, jinak jde ovšem o komunikaci relativně spontánní). Rozdíl mezi muži a ženami je hlavně v počtu delších replik monologického charakteru a úseků rychlejší dialogické výměny; pro muže je typičtější tíhnutí k monologickému sebepro[130]jevení, u žen je typičtější rychlejší dialogická spolupráce a to, že se zásadně nebrání nějaké soukroměji zabarvené komunikaci, naopak spíše ji vítají. Dále se podíváme na dva rysy syntaktické výstavby dialogických replik, které jsou právě s rozdílným komunikačním chováním žen a mužů spjaty, totiž na opakování a na paralelní syntaktickou výstavbu výpovědí v projevech žen a mužů.

Opakování a paralelnost ve výstavbě výpovědí spolu souvisejí. Ve výpovědích s paralelní syntaktickou strukturou, které následují za sebou, se s velkou pravděpodobností opakují i některá slova nebo slovní spojení, která obsazují tutéž syntaktickou pozici. Vedle toho mluvčí opakují bezprostředně totéž slovo nebo slovní spojení v rámci jedné výpovědi. Je však třeba hned poznamenat, že v celkově neurovnané syntaktické výstavbě mluveného textu se rysy paralelizmu a opakování kříží s dalšími, většinou mluvenostními jevy, např s elipsami, přerušenými nebo nedokončenými výpověďmi, výpověďmi s různými slovoslednými modifikacemi atp., a nějaká přesná identifikace syntaktického paralelizmu je v těchto projevech obtížná; často jde jen o náznak, tendenci, často se mluvenostní rysy překrývají (srov. O. Müllerová, Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, Academia, Praha 1994).

Ještě se pozastavíme u obecných příčin opakování a tendence k paralelnímu syntaktickému strukturování mluvené řeči. Mimo oblast spontánních projevů se paralelizmus vyskytuje a záměrně užívá jako stylistický prostředek,[3] v mluveném textu je většinou prostředkem stylisticky bezpříznakovým. Příznivé předpoklady jeho poměrně hojného uplatňování v mluvené komunikaci tkví v postupnosti vytváření textu, linearitě jednotlivých „jazykových položek“, v tom, jak mluvčí postupně kompletuje všechno, co chce k „dané věci“ říct. Námahu, kterou věnuje verbalizaci myšlenky, si kompenzuje tím, že se mimoděk snaží využít už (v té chvíli) osvědčeného syntaktického schématu a do něj dosazuje další položky sémantické. Výsledkem pak může být i dojem jisté stereotypnosti v užívání syntaktických schémat.

V analyzovaných projevech se syntaktická paralelnost a opakování vyskytují poměrně hojně, je však rozdíl mezi muži a ženami. Ženy své reakce na tazatelčiny otázky i neotázkové repliky strukturují často pomocí několikrát užitého syntaktického schématu, kdežto muži své projevy strukturují rozmanitěji. Souvisí to zřejmě se způsobem chápaní věcí a jevů a jeho verbalizaci: ženy vidí věci jasněji, přímočařeji a popisují je systematicky; postupně tedy podají svůj obraz jevu, věci, skutečnosti. Muži vidí věci složitěji a to se promítá do syntaktické strukturace výpovědí i jejich slovního obsazení. Paralelizmus jim příliš nevyhovuje, pro své vícevrstevné vidění i jednoduchých věcí spíše volí různé, i složitější větné konstrukce, i když je třeba říct, že jejich započatou linii často nedokážou udržet a v její složitosti se ztrácejí. Je tedy v jejich řeči více konstrukcí anakolutových, přerušených, sotva započatých.

[131]Paralelnost syntaktické výstavby výpovědí slouží ženám také častěji jako prostředek mezireplikového navazování; to souvisí zase se vzájemnou vstřícností, empatií, smyslem pro spolupráci, která se projevuje v přebírání celých replik, jejich podstatných částí nebo alespoň syntaktického schématu. Muži ve snaze o samostatnost, při menší přirozené chuti kooperovat dávají přednost při navazování na repliku tazatelky jiným způsobům a prostředkům.

Dále uvedeme některé příklady na opakování a syntakticky paralelně vystavěné repliky v analyzovaných rozhovorech. Všechny příklady pocházejí z rozhovorů se ženami; není tomu tak proto, že by se obdobný způsob strukturace, který se podílí na výstavbě odpovědí a reakcí respondentek, neuplatňoval i v odpovědích a reakcích respondentů. Patrný rozdíl je však v tom, že muži jich využívají daleko méně (s jednou výjimkou, viz dále).

3.1. Opakování a syntaktický paralelizmus jako prostředek mezireplikového navazování

Jde o doslovné nebo modifikované opakování výpovědi nebo její části spolu s paralelní syntaktickou výstavbou, o odpověď na otázku nebo reakci na repliku partnera dialogu pomocí neredukované výpovědi (odpověď „celou větou“, v níž se mění pouze osoba, popř. číslo podle změny mluvčího). Odpověď může být rozšířena o jednotlivá slova, která specifikují celkový význam nebo dodávají výpovědi některé modální odstíny:

T: v posledních třech letech si byla kde v zahraničí eště mi řekni

RŽ: v posledních třech letech sme byli v Itálii ve Francii

T: jak si představuješ neúspěch v práci?

RŽ: jo velice konkrétně si představuju neúspěch v práci

V průběhu realizace jedné výpovědi se mluvčí střídají v řeči; reagující partner přebírá beze změny započatou syntaktickou konstrukci a buď hned pokračuje, bezprostředně naváže na to, co bylo vyřčeno, nebo ještě určitý úsek zopakuje:

RŽ: člověk zase chytne takovej optimizmus do nový práce / žejo / nový motivace

T: nový prostředí / nový podněty

RŽ: nový prostředí a asi i nový témata

Mezireplikové navazování se uskutečňuje paralelní syntaktickou výstavbou replik v replikové dvojici (zájmeno ten v pozici subjektu, predikát v témže gramatickém tvaru v obou replikách, příslovce času eště – zatím v pozici příslovečného určení):

T: ten se ňák eště neprojevil

RŽ: ten zatím nasliboval ale nesplnil

[132]Opakování jako reakce na předcházející repliku (zjišťovací otázku) je výrazem souhlasu; souhlas je zdůrazněn (vystupňován) ještě dalším opakováním v rámci téže (druhé) výpovědi (viz také dále):

T: tak a líbí se ti to nebo se ti to nelíbí?

RŽ: to se mi líbí / to učení se mi strašně líbí

T: ty učíš večer v tom institutu?

RŽ: to je večer / no to je samozřejmě večer

3.2. Opakování a syntaktický paralelizmus v téže replice

Opakováním celé výpovědi nebo její části mluvčí zdůrazňuje své tvrzení. Toto opakování má expresivní charakter, patrný také ze zvukové stránky. Melodický průběh obou složek je stejný, opakovaná část však bývá pronesena silnějším hlasem a bývají v ní i větší rozdíly ve výšce hlasu, druhá složka může být rozšířena o intenzifikační výrazy, které se podílejí na gradaci významu: já nemůžu ovlivnit kvalitu ovzduší / já nemůžu ovlivnit vůbec nic; já myslim že ta doba přídě a že už nebude z čeho brát / vopravdu z čeho brát;

T: řekněme že teď si jako můžeš říkat vopravdu co chceš

RŽ: to není pravda / to není pravda / protože …

Paralelní syntaktická strukturace spolu s opakováním téhož predikátového slovesa je důsledkem postupnosti a linearity výstavby mluveného textu.[4] Nechybí zde ani rys jakési nadbytečnosti, pleonastičnosti, která spočívá v tom, že se totéž sloveso opakuje i v případě, kdy by produktor psaného textu dal přednost eliptickému vyjádření. Tento jev odpovídá jedné z tezí o výstavbě mluveného textu, že se v něm uplatňuje zároveň tendence k ekonomii i tendence k nadbytečnosti[5]. V této komunikaci, která není situačně vázaná a má charakter soustředěného hovoru na víceméně intelektuální témata, se více projevuje tendence k nadbytečnosti. Toto opakování a paralelizmus jako výraz pleonastičnosti nemá nic společného s intenzifikací nebo se zdůrazněním. Opakování položek má ráz jakéhosi výčtu a mohlo by vzbuzovat i dojem stereotypnosti ve vyjadřování:

myslím že bych to ani nezvládla i přitom že mně manžel pomáhá a babička pomáhá atakdále;

[133]noviny čtu / čtu Rudé právo a čtu to ne už pravidelně Lidové noviny;

trápím se tím tak jako jestli dělám dobře nebo nedělám dobře;

veřejné mínění je tak manipulovatelné / když se dělá průzkum veřejného mínění / jestli tahleta strana je preferovaná a jestli tenhleten politik je preferovaný;

to je potom takový zaměstnání z nutnosti / protože z něčeho musim žít a z něčeho musim živit rodinu.

Opakování a paralelizmus se uplatňují i na vyšší, souvětné rovině výstavby výpovědi; jde např. o několikeré opakování téže uvozovací hlavní věty (bavilo by mě to / hájim to / naopak si myslím že se dá i v těhletěch věcech udělat spoustu věcí/ ale myslim si že všeobecně k těm humanitním vědám prostě je takový postoj jako trošku podceňující a myslim si že mrzí mě třeba prostě že to finanční ohodnocení není takový).

Opakování slov a slovních spojení, syntaktický paralelizmus v rámci výpovědi i na úrovni mezivýpovědního spojení se mohou v určitém úseku (v jedné replice) kumulovat a celý úsek lze charakterizovat jako opakované uvádění už vyslovených položek spolu s postupným dodáváním položek dalších tak, jak text postupně lineárně narůstá (neměli v konkrétních našich podmínkách vypracovaný ty způsoby ty cestičky jak k tomu dojít / žejo / a je jasný že ne každá cesta vede přímo a ne každá je krásná široká umetená a že tedy mnohý z nich teda narazil nebo to nedoved třeba tam kam by chtěl / ukázalo se třeba že ta jeho cesta není zrovna ta správná).

Opakování téhož slova nebo jejich spojení nepůsobí v mluveném textu dojmem neobratnosti, stylistické nedokonalosti, jak to bývá hodnoceno v textu psaném; syntaktický paralelizmus ve výstavbě výpovědí se také nepociťuje jako stylisticky příznakový. Jsou to prostředky a způsoby pro mluvený text zcela přirozené a vzhledem k příslušné komunikační situaci dobře vysvětlitelné. Lze ještě dodat, že opakování na různých úrovních výstavby textu může vyvolat dojem jakési rytmizace určitých úseků:

nedělat to horkou jehlou bohužel jako všecko co je tady dělaný / a nedělat tu věc kterou tady dělaj / všecko co bylo dřív je špatný … udělat to třeba trošku jinak / upravit to ale ne zrušit / ne zrušit všecko co do této doby bylo uděláno;

maminka když se nedohlídá tak nedostane ani základní jídlo / protože jí zapomenou dát polívku / zapomenou jí dát rohlík / zapomenou jí všecko / ale vona nejen že nedostane třeba jídlo / ale voni jí zapomenou dát léky a máma si píchá inzulín a voni jí ho třeba zapomenou píchnout / tak kdyby třeba nebyla při smyslech jako je a nebyla tak pečlivá že za nima de a řekne.

[134]Velmi frekventované je užívání výpovědí uvozených touž spojkou nebo spojovacím výrazem; jde o syntakticky paralelní výstavbu v rámci někdy i delší repliky, v níž mluvčí podávají výčet nějakých skutečností, argumentů či okolností atp. Tento způsob není řídký ani v projevech mužů:

my máme prezidenta kterej píše divadelní hry /kterej je lidumil / kterej zruší trest smrti;

přijatelná životní úroveň pro mě je abych byla schopná si aspoň zčásti uspokojit takový ty základní životní potřeby / to je jednak abych aspoň zčásti mohla dělat práci která mě trochu baví / abych nemusela dělat práci jinou kvůli penězům / abych mohla jet na dovolenou třeba takovou která se mi líbí i když je nenáročná / ale abych mohla abych mohla aktivně trávit svůj volný čas / abych nemusela sedět z nedostatku finančních prostředků doma;

asi fakt je / že ty staří lidi si myslím že jako spokojeni nemůžou být / že dříve měli větší jistoty / že měli své jisté / že dneska je člověk takový víc nejistější; peníze můžou rozhodovat o všem / to znamená jestli teda bude mít někdo vzdělání nebo ne / nerozhoduje jestli na to má ale jestli teda na to sou finanční prostředky / to znamená i otázka zdraví / jestli prostě ta operace proběhne.

Závěr

V současné době se badatelé v oblasti mužské a ženské řeči neomezují jen na jevy morfologické, slovotvorné a lexikální, ale snaží se postihnout rozdíly mezi projevy žen a mužů na rovině celých textů (např. z hlediska struktury dialogu, dialogické výměny, rozhovorových strategií, způsobů argumentace, tematické skladby, zdvořilosti). Uvádí se, že rozhovory žen s muži představují mezikulturní komunikaci, protože dívky a chlapci se už od raného dětství dívají na svět „jinýma očima“, jak jsou k tomu vedeny/vedeni výchovou v rodině, ustálenými společenskými normami atp. Podávají se charakteristiky mužského a ženského komunikačního stylu (srov. např. D. Tannenová, You Just Don’t Understand. Women and men in conversation, W. Morrow, New York 1990). Je pravda, že všechny prostředky, které se uvádějí jako charakteristické pro tyto styly, nejsou vždy tak zjevné a jednoznačné jako prostředky zvukové, morfologické a lexikální (existence mužského a ženského gramat. rodu, přechylování atd., srov. Čmejrková, d. c. v pozn. 1) a že je někdy obtížné to, co se zdá být příznačné pro mužský a ženský způsob komunikace, nějak přesně popsat. To se týká i některých prostředků syntaktických. Uvádí se například, že ženy užívají ve větší míře tázací věty než muži, že častěji užívají výrazy s tázací intonací, jimiž se přesvědčují o pozornosti posluchače nebo ho vyzývají k reagování (ano?, jo?, viď). A můžeme to vztáhnout i na způsoby dialogického reagování a využívání takových syntaktických rysů, jako je paralelizmus a opakování, jimiž jsem [135]se zabývala v tomto příspěvku. Platnost závěrů, ke kterým jsem rozborem deseti rozhovorů s muži a ženami dospěla, není nijak bezvýhradná, jak už bylo naznačeno. Jak ženy, tak i muži vnášejí vždy do dialogu své individuální komunikační způsoby, které se různě kříží a prolínají s charakteristikami ženskost/mužskost, takže určitý jev může být vyvolán několikerými příčinami. Výsledky porovnávání projevů mužů a žen v tomto příspěvku jsou také relativizovány tím, že šlo o rozsahově omezený materiál, že šlo o rozhovory, v nichž řídící úlohu měla žena (tazatelka) a že analyzátorkou je rovněž žena.[6]

---

[1] Z českých lingvistů se touto problematikou v poslední době zabývali např. J. Hoffmannová (Feministická lingvistika? NŘ 78, 1995, s. 80–91; Stylistika a… Trizonia, Praha 1997), M. Jelínek (Existuje obecný styl ženský a mužský? in: D. Moldanová (ed.), Žena – Jazyk – Literatura, PF Univerzity J. E. Purkyně, Ústí n. Labem 1996, s. 297–302), F. Daneš (Ještě jednou „feministická lingvistika“, NŘ 80, 1997, s. 256–259) a zejména S. Čmejrková (Žena v jazyce, SaS 56, 1995, s. 43–55; Jazyk pro druhé pohlaví, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 146–158; Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny, SaS 63, 2002, s. 263–286; Communicating gender in Czech, in: M. Hellinger and H. Bußmann (eds.), Gender Across Languages. The linguistic representation of men and women. Volume 3, J. Benjamins, Amsterdam/Philadelphia 2003, s. 27–57). Z doby, kdy toto téma nebylo ještě součástí dnešního genderového kontextu, je třeba připomenout studii M. Těšitelové On Same Questions on Spoken Scientific Discourses of Men and Women (From the Point of View of Quantitative Analysis of their Vocabulary), in: Prague Studies in Mathematical Linguistics, Academia, Prague 1978, s. 48–57.

[2] Příklady na další zjištěné rozdíly v komunikačním stylu mužů a žen, např. ve způsobu vymezování pojmů, ve výběru slov, v užívání zdrobnělin, v citovosti atp., srov. v příspěvku Dialog s muži a ženami – rozdíly a shody, cit. zde v úvodu.

[3] V Encyklopedickém slovníku češtiny (ed. P. Karlík – M. Nekula – J. Pleskalová, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002) je opakování vymezeno jako rétorická figura.

[4] O těchto a dalších principech výstavby spontánního mluveného textu srov. v monografii O. Müllerové, Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, Academia, Praha 1994.

[5] Srov. stať K. Hausenblase O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, in: Otázky slovanské syntaxe I, Praha 1962, s. 313–325.

[6] Příspěvek vznikl v rámci projektu A 9061303 Rod v jazyce a komunikaci: specifika češtiny, podporovaného Grantovou agenturou AV ČR.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 3, s. 124-135

Předchozí František Daneš: Haškův „Švejk“ a Vachkovo „Bidýlko“ – dva milníky ve vývoji jazyka české prózy

Následující Miloslava Vajdlová: Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantického pole a čeledi slova pes ve staré češtině