Časopis Naše řeč
en cz

Ještě jednou „feministická lingvistika“

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

K článku Jany Valdrové „K české genderové lingvistice“, otištěnému v 2. čísle letošního ročníku Naší řeči (s. 87–97), pokládám za potřebné dodat několik kritických poznámek (ostatně redakce NŘ k takové diskusi vyzvala).

1. Článek je „pozoruhodný“ vlastně svým názvem, totiž adjektivem „genderová“. Důvodně se obávám, že tento překvapivý neologismus je nešťastný a zbytečný. Nevím, kolik čtenářů toto slovo pochopí a ví si rady s tím, jak by se mělo vyslovovat – zřejmě [dženderová], neboť základové anglické slovo gender se takto vyslovuje. Zbytečné je toto slovo už jen proto, že angl. gender má vhodný český ekvivalent rod (a to jak tzv. přirozený, shodující se s pohlavím, tak gramatický – srov. Slovník spisovného jazyka českého III, Praha 1966, s. 66). Autorka se zřejmě nechala svést textem jedné české sociologické studie, kterou cituje v poznámce, v níž se však ekvivalence rod – gender uvádí, leč vzápětí se zavádí termín gender, a to s podivným odůvodněním, že prý „postihuje podstatu rozdílného postavení mužů i žen ve společnosti“. Tato domněnka je však nejspíše konstruktem feministických autorek, standardní slovníky angličtiny nic takového neuvádějí. Kuriózní ovšem je, že sama Valdrová ve svém textu termíny rod/rodový střídavě užívá (viz s. 87, 88, 91).

Jiným termínem, kterému čtenář asi stěží porozuměl, je slovo splitting(ový) na s. 89. Jde o formy typu čtenář/ka nebo čtenář/čtenářka, tedy o užívání tzv. lomítka. (Je s podivem, že tento český termín, nepochybně běžně užívaný, naše slovníky ani Pravidla českého pravopisu neuvádějí.) – Leckdy se však hodí užít místo lomítka závorek: čtenář(ka) byl(a).

2. Autorčina jednostranná závislost na cizích názorech a tvrzeních je očividná. Tak třeba tvrzení, že „publikující v Německu si dnes nedovolí nebrat na vědomí proslulé Richtlinien zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs“, lze snadno zpochybnit. Jen namátkou uvádím, že Zeitschrift für Semiotik, orgán Německé společnosti pro sémiotiku, užíval ve svých posledních třech ročnících jen podoby typu Hörer, Sprecher, Leser, Empfänger, Benutzer aj. bez paralelních feminin. Podobně je tomu i v některých dalších publikacích z posledních let. Ostatně i významná britská gramatika angličtiny „Collins Cobuild English Grammar“ (vyd. 1992) je ve svých formulacích v této záležitosti dost zdrženlivá: „… většina jmen osob podle zaměstnání, jako teacher, doctor a writer, se užívá pro muže i ženy, avšak některá jména se vztahují jen na ženy a jiná na muže. Například některá jména označující lidská zaměstnání, jako waiter a policeman, [257]se mohou užívat jen ve vztahu k mužům. Stejně tak actress a sportswoman se mohou užívat jen ve vztahu k ženám. Slova končící na -man se užívají buď jen ve vztahu k mužům, anebo k mužům i ženám. Někteří lidé užívají nyní místo slov končících na -man slova jako chairperson a spokesperson, aby se vyhnuli zdání, že mluví specificky o muži.“ A ve výkladech o zájmenech se uvádí: „Někdy nemáte v úmyslu specifikovat, zda osoba, o které mluvíte, je muž, či žena. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je užívání tvarů množného čísla, tedy they nebo them. Jiný způsob představuje užívání kombinace he or she místo they a him or her místo them. Tento způsob se užívá často ve formální nebo psané angličtině. Někteří lidé užívají he a him ve výrocích obecného charakteru nebo po zájmenech neurčitých, ale mnozí lidé mají proti tomuto úzu námitky, že totiž vnuká představu, že osoba, o níž je řeč, je muž.“ Za povšimnutí stojí, že autoři gramatiky se nezmiňují o feministické motivaci a jejich formulace nejsou preskriptivní, i když ovšem uživatelé mluvnice mohou z nich vyčíst jistá doporučení plynoucí z naznačených tendencí v úzu.

Rozhodně nemíním upírat autorce právo být zaujatou „genderistkou“. Mýlila by se ovšem, kdyby si myslila, že je první, kdo o rodových rozdílech v jazyce u nás psal. Bystře a vtipně o tomto jevu pojednal už P. Eisner ve svých esejích Chrám i tvrz (1946). Z hlediska jazykovědné statistiky se rozdílem mezi jazykem mužů a jazykem žen zabývala r. 1978 M. Těšitelová v článku On some questions of spoken scientific discourses of men and women (Prague Studies in Mathematical Linguistics 6). Na články J. Hoffmannové (1995) a I. Nebeské (1997), otištěné v našem časopise, upozornila již sama redakce. K nim je ovšem zapotřebí přiřadit obsáhlejší stať S. Čmejrkové „Žena v jazyce“ ve Slově a slovesnosti (1995, s. 43–54). (Její přepracované a rozšířené znění právě vyšlo v souboru „Český jazyk na přelomu tisíciletí“, Academia, Praha 1997.) Je škoda, že J. Valdrová k těmto pracím nepřihlédla a nezaujala stanovisko k jejich zásadnímu postoji. Hoffmannová totiž soudí, že „pokud je tato [feministická] lingvistika hodna svého jména (přináší zajímavé poznatky gramatické, stylistické aj.), zaslouží si jistě naší pozornosti, pokud však vyniká hlavně svým feministickým zaměřením, není nám jí nikterak třeba… Naštěstí si neumím představit, že by se i naše lingvistky chtěly dát cestou podobných jednostranných a zkreslujících úsudků“ (s. 80). Podobně kritický názor najdeme i v článku S. Čmejrkové. Ta rovněž trefně vystihla onu jednostrannost a zúženost rodového pohledu, když napsala: „Pokud badatelé či badatelky nejsou zaujatí – a i to hraje v tomto, často feministicky orientovaném, výzkumu svou roli –, formulují své závěry velmi obezřetně. Tak především na projevu mluvčího se nepodepisuje nikdy jen rod, ale i sociální postavení, profesní orientace, institucionální příslušnost, situace, její veřejnost nebo familiárnost, prestižnost nebo tolerantnost, a konečně vlastní vztahy komunikujících osob. Rod nelze chápat jako jednoduchou nezávislou [258]proměnnou. Navíc nezáleží jen na rodu mluvčího, ale přinejmenším stejně i na rodu adresáta, a konečně i na rodu pozorovatele, svědka a analyzátora takové komunikace“ (s. 46).

3. Autorčiny návrhy na rodovou reformu češtiny se týkají převážně lexika, slovotvorby a morfologie (především v případech mluvnické shody). Připojuji k nim několik kritických připomínek:

Za prvé, doporučované lexikální podoby typu studující místo student/studentka: Možnost jejich utvoření je dosti omezená a nadto tyto formy vyjadřují rodový rozdíl, a to jednak při skloňování, jednak v gramatickém rodu přívlastků. To autorka sice postřehla, ale nedocenila, že to je krok z bláta do louže. Objevuje se totiž nutnost užívat mnoha lomítek či závorek a nepředstavuje to vždy zjednodušení (např. u výrazů všichni/všechny, mého/mou, této/tomuto, téhož/tutéž, kterémukoli/kterékoli, tenhleten/tahleta, kdo to udělala (?!) apod.).

Za problematické považuji toto autorčino tvrzení: „Argument bezpříznakovosti mužského rodu se dnes jeví poněkud vágním, empiricky špatně ověřitelným. Soustředěný výzkum nemůže navodit spontánní rozhodování dotazovaných osob o ne/příznakovosti toho či onoho jazykového tvaru.“ Jenže proti tomu svědčí jednak zjištění samotné autorky na s. 90, že „ženy samy preferují mužský rod“, doložené řadou autentických dokladů z řeči několika známých žen, jednak nepochybná všeobecná zkušenost, že výrokům typu „Na stadion přišlo 25 tisíc diváků“ nebo „Česká republika má na 5 milionů obyvatel“ nikoho nenapadne rozumět tak, že jde jen o samé muže, kdežto analogický výrok „Ke konkurzu se přihlásilo přes 20 uchazeček“ bude každý chápat tak, že šlo o samé ženy. Navíc pak i řešení rozhodně doporučované autorkou, tj. důsledné užívání přechýlených podob, má, jak už upozornila Čmejrková, jednu zcela závažnou chybu na feministické kráse: Tyto podoby jsou totiž odvozeny od substantiv rodu mužského, jsou tedy sekundární, na nich závislé. Těžko tu tedy mluvit o „zrovnoprávnění, jak doporučuje S. Trömmel-Plötzová“ (s. 90) (anebo snad spíše Trömmelová-Plötzová?).

Nezaujatý pozorovatel se bohužel neubrání dojmu, že mnohé výklady a návrhy předkládané, či spíše sdílené J. Valdrovou značně připomínají násilné brusičství, umělé a problematické úsilí o reformování či reglementování jazyka přicházející z vnějšku, tedy postup z hlediska sociolingvistiky, která se opírá o zkušenosti a poznatky z reálného fungování jazyka ve společnosti, pochybený, nešťastný. Některé reformní návrhy naší autorky jsou poněkud nedomyšlené. Tak třeba náhrada spojení „platy učitelů“ spojením „platy ve školství“, což není ovšem totéž. Na možnost užít adjektiva učitelské autorka zřejmě nevzpomněla. Stěží lze také očekávat, že se místo lidovci začne důsledně užívat lidová strana nebo místo [259]tenisté – tenis (viz s. 91). Dodávám ještě, že existují substantiva jako člověk nebo osoba, z nichž příslušné femininum, resp. maskulinum asi stěží vykouzlíme.

Ve svém jazykovém koutku „Nonsexismus v jazyce“, otištěném v časopise Vesmír v květnu 1995, jsem napsal, že struktura češtiny a mnoha dalších jazyků takovýmto reformám příliš nepřeje, a vzpomněl jsem si při tom na oblíbené rčení mého třídního profesora „Aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!“. Vím o tom, že někteří lidé ve světě (a podle nich tu a tam i u nás) berou nonsexismus v jazyce velmi vážně (a někdy i tržně). Já si však myslím toto: Uznání vážnosti ženy jako plně rovnoprávné a svébytné lidské bytosti (jak také jinak) a jejího nenahraditelného významu pro lidské pokolení, zasluhující naši úctu, je pro mne samozřejmostí. Soudím však, že tento vztah je třeba projevovat a realizovat spíše v jiných ohledech a jinými způsoby než zavedením „splittingu“ (v terminologii J. Valdrové). Obávám se naopak, že feministický radikalismus může být tomuto vztahu spíše na škodu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 5, s. 256-259

Předchozí Pavel Jančák: Praha v zóně izoglos doznívajících oblastních jevů

Následující Eva Eckertová: Češi v Texase: americká čeština na náhrobních kamenech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1