Z našich časopisů
Václav Ertl
[Reviews and reports]
-
Živé slovo, nový časopis pro studium mluvidel a jejich výkonů (t. j. pro fyziologii řeči, fonetiku, správné mluvení, metodiku vyučování hluchoněmých, pro techniku fonografickou i pro otázku reformy pravopisné), uveřejňuje v svém 3. sešitě právě vydaném článek Otakara [53]Zicha O rytmu české prósy, který je ukázkou přípravných prací pro autorovu chystanou »Českou metriku«. Rytmus vůbec, vykládá Zich, vzniká tím, 1. že se nám časová řada prvků rozčleňuje, posloucháme-li ji, ve skupiny (stopy, takty), z nichž každá má jeden prvek větší váhy než ostatní (subjektivní důraz), jeden vrchol, seskupující kolem sebe prvky méně závažné, 2. že se tyto skupiny po sobě následující v něčem shodují, že mají nějaký společný znak, který se od jedné skupiny ke druhé opakuje. V mluvené řeči vznikají rytmické skupiny přízvukem; kolem slabiky s přízvukem hlavním seskupují se slabiky nepřízvučné a slabiky s přízvuky vedlejšími. Přízvuk hlavní má nejen příčiny fysiologické (objektivní), ale i příčiny psychologické (subjektivní), tkvící v závažnosti představ řadou slabik vyjadřovaných. Proto se rytmické skupiny mluvené řeči nekryjí vždycky s rozčleňováním slabik na jednotlivá slova, nýbrž skupina se může skládati i z několika slov, jimž vévodí hlavní přízvučná slabika slova, označujícího závažnou pro nás představu. Věta »Nestyděl by ses od božího rána nic nedělat?« skládá se sice z 8 slov, ale tvoří jen 3 rytmické skupiny (takty), určené třemi hlavními přízvuky slov nestyděl, od, nedělat. Tyto slabiky s hlavními přízvuky tvoří těžkou část skupiny, jíž se ostatní slabiky s přízvuky vedlejšími, čistě mechanickými, a bez přízvuku podřizují jako její lehká část. Hranice mezi jednotlivými skupinami jsou pak určovány přestávkami v řeči, jež mají zase důvody nejen fysiologické (nabrati dechu), ale i psychologické (rozčlánkovati řeč, abychom ji učinili přehlednější, srozumitelnější). Čím mluvíme volněji, důrazněji a pečlivěji, tím jsou přestávky hojnější (a také rozmanitější), a to nejen od věty k větě, ale i uvnitř téže věty. Členíce takto souvislou řeč v skupiny menší a menší, dospíváme však ke skupinám, v jejichž nitru již přestávek činiti nelze; takové nejmenší skupiny v uvedeném příkladě jsou skupiny »nestyděl by ses«, »od božího rána«, »nic nedělat«. Význačnou vlastností těchto nejmenších skupin jest, že jich nelze prokládati slovy, která s gramatickým vazivem jejich nejsou ve shodě; můžeme říci »nestyděl by ses, Jirko, od božího rána atd.«, ale nemůžeme říci »nestyděl, Jirko, by ses atd.« ani »nestyděl by ses od, Jirko, božího rána atd.«. Tímto dvojím měřítkem, hlavními přízvuky a přestávkami, jdoucími až do nejmenších možných skupin slovních a slov, můžeme tedy určiti nejen počet, ale i hranice slovních skupinek, které jsou pro rytmus řeči tím, čím je takt v hudbě, nebo stopa ve verši. O druhé podmínce rytmu, t. j. o vzájemné shodě mezi jednotlivými skupinami po sobě následujícími, při mluvené próse ovšem mluviti nelze, neboť jejich vzájemný poměr se neřídí žádnými zákony vědomými a chtěnými, není mezi nimi společného prvku stále se opakujícího. Chceme-li tedy mluviti o rytmickém rázu prósy, musíme přestati na pozorování rytmického rázu jednotlivých slovních skupin (nikoli řad) a [54]charakterisovati rytmický ráz prósy jen podle toho, která rytmická forma slovních celků v té neb oné próse převládá, která je v menšině, nebo která se vůbec nevyskytuje. K tomu poznání lze dospěti jen metodou statistickou, percentuálním stanovením poměru mezi jednotlivými rytmickými útvary skupin slovních.
Jedním z nejdůležitějších pojmů rytmických je rytmický spád. Začíná-li se skupina částí těžkou (hlavním přízvukem), na př. ráno, od rána, od božího rána, je rytmický spád sestupný; je-li naopak těžká část na konci skupiny, na př. ten len, jeho nos, je rytmický ráz vzestupný; začíná-li se skupina lehce, vyvrcholuje se a pak se zase končí lehce, na př. a řekl, jako doma, a dala jí, je rytmický ráz obstupný. Spád slovních celků je tedy určen polohou slabiky s hlavním přízvukem.
Aby zjistil celkový rytmický ráz české prósy, autor článku probral 5 úryvků z různých spisovatelů, z Erbena, Nerudy, Čecha, Jiráska a Březiny, a zjistil číselně, že valná většina slovních celků v české próse (83 %) je spádem sestupná a jen pranepatrná část (1 %) čistě vzestupná; zbytek činí slovní celky spádu obstupného (asi 14 %) a celky nerozhodné. Jeví se tedy v české próse rozhodná převaha sestupného rázu rytmického. Pozorujeme-li při tom dále i rozložení přízvuků (hlavního i vedlejších) v sestupných slovních skupinách několikaslabičných, shledáme, že značnou převahu mezi celky sestupnými má rytmus sudý nad lichým (3:2); z toho je tedy patrno, že se jeví v české próse větší sklon k rytmisování trochejskému (po dvou slabikách) než k daktylskému (po třech). Zkušenost tu potvrzuje i rozložení přízvuků ve skupinách vzestupných a obstupných. A konečně, proberou-li se statisticky i různé způsoby, jak se rozličné skupiny slovní končí, zda slabikou s přízvukem hlavním či vedlejším nebo bez přízvuku, zjistíme, že zase valná většina skupin (3/4) má vyznění lehké (nepřízvučné) a jen nepatrný zlomek (1/19) se končí těžce (hlavním přízvukem). Rytmický ráz české prósy se tedy vyznačuje rozhodnou převahou spádu sestupného (s těžkým začátkem a lehkým vyzněním slovních skupin), a to spíše trochejského než daktylského. Z tohoto rázu plyne obtížnost a umělost našich veršů jambických, při nichž si básník musí tvořiti nejen vzestupný začátek svých veršů nezávažnými slovy jednoslabičnými, ale i těžké vyznění slovy zase jednoslabičnými, tu ovšem závažnými.
Na závěrek svého článku ukazuje autor, jak v rámci tohoto celkového rytmického rázu české prósy lze pozorovati u jednotlivých spisovatelů různé individuální výchylky a sklony, na př. nápadně velký počet vzestupných celků u Erbena (vlivem mnohospoječného vypravování lidového) a u Březiny (návykem k jambům), velké množství jednoslabičných celků u Jiráska a Nerudy, malý počet trojslabičných celků sestup[55]ných u Nerudy proti Jiráskovi a pod., a ukazuje, že by tímto způsobem bylo možno zjistiti objektivně leckterou individuální zvláštnost řeči našich spisovatelů.
V témže sešitě vykládá Frinta, navazuje na článek Zichův, o rytmickém principu českého slovosledu, který se domnívá viděti v ustáleném místě a pořádku t. zv. slov příklonných (enklitik) ve větě. Rytmický tento princip si uvědomil při čtení Vycpálkova článku »O chybném slovosledu nebo pořádku slov« v N. Ř. I, ale jeho poznámky nebyly tehdy redakcí Naší Řeči uveřejněny. Protože prý však výklady Zichovy jeho poznámky plně ověřují, vrací se k nim znovu. Příčinu, proč každé české ucho tak nepříjemně pociťuje nesprávné umístění enklitik (na př. ve větách 1. »jak bylo jí« místo »jak jí bylo« a pod., nebo 2. »aby stali se« místo »aby se stali« a pod.), vidí Frinta v porušování dvojí tendence větného rytmu konversační prósy, a to: 1. nezačínati po přestávce slovem nepřízvučným (jednoslabičným, proklitickým), nýbrž seskupiti slova tak, aby se nabylo přízvuku; 2. nezačínati větu stopou trochejskou, vyskytla-li by se v dalším stopa daktylská, nýbrž dáti této přednost.
Ale v tom nelze dáti autorovi za pravdu. První zásada by mohla vésti k domněnce, že čeština nemiluje na začátku věty (neboť o ten běží při postavení enklitik) slovního celku vzestupného (jambického) a že pozorování a data Zichova to potvrzují. Ale pozorování Zichova se vztahují na rytmický spád celků (skupin) slovních vůbec a pro rytmický spád větných začátků nelze z jeho statistiky nic vyvozovati. Pozorování o zdrcující převaze sestupných skupin nad vzestupnými bylo by lze aplikovati na začátek věty jen tehdy, kdybychom pozorovali věty osamocené, isolované. Jakmile se však začnou věty spojovati v souvislou řadu a svazovati se smyslem jedna s druhou rozličnými partikulemi, spojkami a jinými výrazy spojovacími, změní se poměr mezi sestupnými a vzestupnými skupinami na začátku vět velmi radikálně. Rozbíráme-li po té stránce texty, jichž užil k svým výkladům Zich, shledáme, že poměr vět začínajících se slabikou nepřízvučnou (jambem) k větám začínajícím se přízvukem (trochejem n. daktylem) je u Erbena 54:69, u Jiráska 55:71, u Nerudy 34:66, u Čecha 24:57, průměrně a zhruba 2:3. Není tedy lze viděti v češtině zvláštní nějaké nechuti k větným začátkům vzestupným neboli k větám začínajícím se nepřízvučným slovem (jednoslabičným, proklitickým). Kdybychom chtěli pro začátek českých vět stanoviti skutečně nějaký obecný zákon rytmický, musili bychom říci, že čeština nezačíná nikdy (a to ve shodě se svým celkovým rázem rytmickým) vět dvěma slabikami nepřízvučnými (anapaestem), nýbrž že v takových případech, kde by se z nějakého důvodu (o němž ještě bude dále řeč) seskupily na začátku věty dvě slabiky nepřízvučné, [56]změní se tyto dvě slabiky zase ve shodě s celkovým rytmickým rázem našeho jazyka automaticky v trochej, jsou-li tři, v daktyl atd. To je skutečný zákon, absolutně platný, kterým se liší čeština nejen od mnohých jazyků cizích, nýbrž i slovanských. (Není třeba zajisté podotýkati, že v těchto rytmických výkladech máme vždycky na zřeteli výslovnost klidnou, nevzrušenou a pečlivou.)
Vykládati pak dnešní naše pravidla o postavení a pořádku enklitik z dnešního rytmického rázu češtiny je načisto nehistorické a kausálně zvrácené. Snaha nepřízvučných slov (enklitik), posouvati se bez ohledu na gramatickou příslušnost až v popředí věty (za první přízvučný člen nebo za partikuli), je daleko starší než dnešní prvomístný přízvuk češtiny a tím i dnešní její trochejsko-daktylský ráz. Ukázalť, jak známo, už r. 1892 Wackernagel, že se t. zv. enklitika (partikule a nepřízvučné tvary zájmenné) posouvala v čelo věty již v indoevropském prajazyce, a tento tradiční slovosled, který měl ovšem důvody v rytmicko-melodických poměrech prajazykových, udržel se zvláště ve všech slovanských jazycích (s nemnohými odchylkami pozdějšími, jako je na př. rus. čego stydimsja, togo i taimsja) bez ohledu na jejich přízvukový a rytmický ráz. To platí nejen o postavení enklitik vůbec, nýbrž i o pořádku, jak po sobě následují; i ten má důvody jednak v prajazykových poměrech slovosledných (zájmena za partikulemi, dativ před akus.), jednak v dalším vývoji obecně slovanském (enklitika novější za staršími i s pozdějším přesunem enklitik slovesných před zájmenné). Čeština tedy zdědila zákon o slovosledu nepřízvučných slov již z prajazyka indoevropského a slovanského a zachovala jej celkem beze změny (mimo zdá se mi a pod. za starší zdá mi se a pod.) od nejstarších dob až na naše časy. Klademe-li tedy v češtině enklitika na určité místo v čele věty, řadíme-li je v převážné celkem shodě s ostatními jazyky slovanskými určitým pořádkem (že jsem se, že bych se, že jsem ho, že bych se ho, že jsem se mu ho a pod.) a pociťuje-li každé české ucho tak nepříjemně jejich nesprávné umístění, nelze hledati důvod toho v novočeských poměrech přízvukových a rytmických, nýbrž v prastarém usu, který by se byl, soudě podle ostatních jazyků slovanských, nezměnil, i kdyby se byl český přízvuk ustálil jiným způsobem, než je dnešní.
Doba, kdy se ustálily dnešní poměry přízvukové, našla zákon o slovosledu enklitik již hotový a vžitý a nemohla učiniti nic více — možno-li tak mluviti o zjevu zcela mechanickém — než aplikovati na příklonky určitým pořádkem po sobě následující tytéž zákony přízvukové jako na kteroukoli řadu slabik; t. j. začínala-li se řada slabik tvořících větu skupinou dvou příklonek, na př. »že se bál«, dostala skupina týž přízvuk jako každé jiné slovo dvouslabičné (jinak by tu byl býval anapaest, [57]jímž se žádná skupina nezačíná), skupina tří příklonek, na př. »že se ho bál«, týž přízvuk jako slovo trojslabičné (jinak by tu byla bývala skupina tří nepřízvučných slabik za sebou, v naší soustavě přízvukové nezvyklá), skupina čtyř příklonek, na př. »že bych se ho bál«, jako slovo čtyřslabičné, skupina pěti příklonek, na př. »že bych se ho byl bál«, jako slovo pětislabičné atd. Neplatí tedy pro příklonky žádné zvláštní nebo jiné zákony rytmické než ty, jimiž se řídí skupiny slabik (slova, slovní celky) vůbec; záporně bychom tento obecný zákon mohli vysloviti v ten způsob, že se rytmickému duchu češtiny příčí dvě nepřízvučné na začátku (anapaest) a tři nepřízvučné uvnitř skupiny.
Avšak rytmických zásad Frintových výše uvedených nejen nelze užíti na vysvětlení určitého a ustáleného postavení a pořádku příklonek a jeho přirozenosti, neboť pořádek ten je prius a rytmus posterius, ale nelze jich použíti ani jako mechanické pomůcky zkusmo odvozené z dnešního stavu jazyka. Druhá zásada Frintova zní: nezačínati větu stopou trochejskou, vyskytla-li by se v dalším stopa daktylská, nýbrž dáti této přednost. Z toho by vyplývalo, že pětislabičná řada nepřízvučných slov na začátku má podle Frintova mínění ustálený typ daktylsko-trochejský. Ale tomu není tak. Pětislabičná řada příklonek má, jak bylo řečeno, totéž přizvukování jako každé jiné slovo pětislabičné, a v pětislabičných slovech jest, jak souhlasně celkem tvrdí Gebauer i Král, vedlejší přízvuk kolísavý, dopadaje někdy na slabiku třetí, jindy na čtvrtou. Kolísavost tato je na pětislabičné řadě enklitik zvláště patrná; ve větě »jak pak bych se ti odměnil« je stejně možno položiti vedlejší přízvuk na slabiku »bych« jako na slabiku »se« a tak i v jiných větách podobných. Mohou tu býti i rozdíly individuální; ve větách »jak pak se ti tam vedlo«, »to jsem se ti tam nasmál«, »já bych se mu byl nedal«, »že bys mi to byl neřekl« cítím ve své výslovnosti na začátku spíše trochej a daktyl než obráceně. Tak bývá také, začíná-li se věta dvojslabičným slovem přízvučným, po němž následují tři příklonky; na př. »a přece |se ti to| nepovedlo«; »lehce |bys mu byl| utekl« a pod. Zkrátka v přizvukování liché řady příklonek není určitě patrná tendence dávati přednost daktylu před trochejem, neboť i opačné rytmisování je zcela dobře možné. Že tato rytmická zásada Frintova není obecně platná, je nejlépe patrno na případech, kde se střetá s ustáleným pořádkem příklonek. Ve větách »denně byste se hádali«, »mohli byste mi pomoci«, kde první slabika slova »byste« je přízvučná, musili bychom, abychom vyhověli zásadě Frintově a dosáhli v první stopě daktylu, posunovati nepřízvučná slova »se«, »mi« před »byste«, což je ovšem zhola nemožné a nepřirozené. Že také po spojkách »ale, avšak« neplatí tato rytmická zásada Frintova, nýbrž starý ustálený pořádek (»ale držel se dobře«, nikdy »ale se držel«), jest ovšem věc známá.
[58]To pokládala redakce Naší Řeči za potřebné uvésti na vysvětlení, proč poznámky Frintovy o postavení příklonek nebyly před třemi lety redakcí N. Ř. uveřejněny.
V posledním (5.—6.) dvojsešitě letošního ročníku Listů filologických vrací se P. M. Haškovec v článku »O zásadách kritických« po dvouletém uvažování ještě jednou ke sporu o rčení »máte čas«, o němž jsem vykládal v N. Ř. II, 232 a pak znovu v odpovědi na námitky Haškovcovy III, 26, obšírnou polemikou (ne tuze zdvořilou), jejíž cíl a někde i smysl jest bohužel člověku, nemyslícímu ženskou logikou, dost nejasný. Dotklo-li se snad Haškovce, že N. Ř. na jeho stručnou poznámku — jak praví (L. F. 47, 309) — o 44 řádkách (ale je jich 45) otiskla pomalu (!) dvakrát tak dlouhou mou odpověď (ř. 67), hněvá se zbytečně; N. Ř. otiskla každému tolik, co napsal (mimo osobní jízlivosti Haškovcovy, které redakce přes můj protest škrtla). A zejména nemohu za to já, že Haškovec napsal jen 44 (45) řádek a já že jsem jich musil napsati 67. Naopak soudím, že by spisovatel významu Haškovcova neměl snad bojovati takovými malichernostmi, jako je počítání řádek vlastních i odpůrcových; zbytečně se tím zesměšňuje.
Věcně bych nemusil na polemiku Haškovcovu v L. F. odpovídati ani slovem. Článek prof. Zubatého, který zatím vyšel v N. Ř. (IV, 135) o téže věci, potvrdil mimo jiné věci plně i to, co jsem v N. Ř. před tím o rčení »máte čas« napsal. Tvrdil jsem, dílem v svém článku (II, 232), dílem v odpovědi Haškovcovi (III, 27), 1. že rčení »máte čas« ve významě volný čas k vykonání nějakého děje je správné a staré a uvedl jsem pro to doklady (5 + 1, z Alx., Štít., Flajšh. Př., Vel., Jungm., B. Kral., nikoli jediný, jak tvrdí Haškovec, nechápaje, že, co platí pro rčení »mám čas«, platí i pro výraz »je čas«); 2. že rčení téhož způsobu mají i Poláci a Rusové a že Haškovec nemá práva pochybovati o průkaznosti tohoto fakta, pokud cizího původu rčení »míti čas« v těchto jazycích nedokáže; 3. že mezi oběma výrazy »míti čas« a »míti kdy« je nejen rozdíl v jejich větší nebo menší lidovosti (II, 234), nýbrž že se najdou ještě v určitých případech i významové odstíny mezi oběma (III, 28); 4. že však rozdílu, který se Haškovec domnívá mezi nimi viděti, jako by jeden byl konkretnější a druhý abstraktnější, mezi nimi není (III, 28) a že tedy i stilistické důsledky, které z toho Haškovec odvozuje, jsou bezpodstatné. Článek prof. Zubatého potvrdil, 1. že výrazy »mám (je) čas« ve významě, o nějž jde, jsou nejen správné, nýbrž že jsou případy, kdy by rčení »mám (je) kdy« byla i nečeská (IV, 138, 140); 2. že mezi oběma výrazy jsou skutečné rozdíly významové, které brání v určitých případech užíti vý[59]razu »mám (je) kdy« místo »mám (je) čas« (nikoli však naopak); 3. že ani při velmi subtilním rozboru významovém, jejž podnikl Zubatý, rozdíl v konkretnosti se mezi oběma výrazy nejeví.
Kdyby byl tedy Haškovec chtěl replikovati na mou odpověď (III, 27) věcně a kriticky, měl, neznaje dosud článku Zubatého, dokázati aspoň, 1. je-li jeho domněnka o cizím původu rčení »míti čas« v druhých slov. jazycích správná čili nic; 2. že ve výraze »neměl jsem kdy se ohlédnouti« je slovo »kdy« konkretnější než slovo »čas« ve výraze »neměl jsem čas se ohlédnouti« (v ostatních věcech byli prý jsme zajedno). Ale Haškovec v L. F. nedokazuje to ni ono. Od první these (kterou, nepopírám, formuloval v svém prvním článku III, 26 z pochopitelných důvodů dost opatrně[1]) utíká, druhému tvrzení se pak vyhýbá zmateným rozborem mého příkladu (III, 27) »jednati na svou pěst« a »jednati o svém umě«, pleta si při tom konkretnost představy s konkretností, t. j. názorností výrazu a nechápaje, že »běžel rychle« a »běžel jako zajíc« jsou sice výrazy téže představy konkretní, ale že výrazové prostředky v případě druhém jsou konkretnější, t. j. názornější, než v prvém. Všechno ostatní jest plané povídání, připomínající jeho spojence Hlavinku a podobné mudrlanty, kteří se z pevné půdy fakt a dokladů rádi uchylují do oblak jednou jakéhosi neomylného jazykového citu, jindy srozumitelnosti a logiky, jindy zase osobního vkusu a krasocitu, do oblak, kde mohou prováděti své filologické looping a kde jich nelze popadnouti za ruku. I Haškovec vykládá opět a opět o estetickém zhodnocování jazyka, o jeho psychologii a charakteru, ale jen pro Bůh na něm, abstraktním hlasateli konkretního mluvení, nežádejte fakt, dokladů, konkretních příkladů, určitých tvrzení. Proč neukáže aspoň na jednom konkretním příkladě, jako jsem já, »přímočarý gramatik«, ukázal aspoň na dvou v případě svém, v čem vidí vlastně a jak si představuje estetické zhodnocení výrazů »mám čas« a »mám kdy«, když už jsme my v N. Ř. tak nechápaví? Konec konců se jeho estetické hodnocení mění obratem ve věc osobního vkusu (L. F. 47, 310). Dobrá. Haškovec má právo vyhýbati se z osobního vkusu rčení »mám čas«, má právo jako jemný estét upadnouti i do mdlob, když je před ním někdo vysloví, ale nemá právo žádati na nás, abychom z toho dělali zákon a dogma a hlásali v N. Ř.: »Lide český, rčení »mám čas« je [60]sice správné a dobré, ale varuj se ho, protože se panu prof. dr. Prokopu Miroslavu Haškovcovi nelíbí — ač sám neví proč.«
S takovými filology je marná řeč.
Proto na konec jen tři poznámky nefilologické. Nelíbí-li se Haškovcovi moje definice stilistiky, že stilistika je mluvnice aplikovaná k účelům estetickým (III, 27), a zdá-li se mu nemoderní, nemohu za to já; je to definice Richarda M. Meyera (Die Stilistik ist also, prägnant ausgedrückt, die Lehre von der kunstmäßigen Anwendung der fertigen Rede, Deutsche Stilistik, Mnichov 1906, § 9, pod. § 67 a j.).
Dále mi vytýká Haškovec (L. F. 47, 311), že jsem, dovolávaje se na obranu našeho »máte čas« podobného rčení ruského, zapomněl, že tam žije také obrat »mně někogda«. Nikoli, nezapomněl. Ale kdyby Haškovec skutečně uměl logicky a kriticky mysliti, pochopil by, že obhajuje rčení »míti čas«, shledával jsem po druhých slovanských jazycích výrazy analogické; dovolávati se ruského »mně někogda« bylo by přece bývalo naprosto zbytečné a absurdní, neboť o správnosti českého »nemám kdy« nikdo nepochyboval.
Já pak vytýkám Haškovcovi, že dobrým prostředkem v polemice je mu i porušení textu. Shledává (L. F. 47, 312) v mých slovech rozpor, protože prý jsem (N. Ř. III, 28) nejprve napsal, že významově (cituje Haškovec) »mezi oběma výrazy »mám čas« a »mám kdy« není rozdílu pražádného«, a o odstavec níže, uváděje příklad z bible Kralické, »dokudž čas máme, čiňme dobře«, shledal jsem prý přece mezi oběma výrazy rozdíl. Věc se má tak: Nejdříve, rozbíraje z podnětu Haškovcova výrazy »mám kdy« a »mám čas« se stanoviska konkretnosti, konstatoval jsem, že jsou oba stejně abstraktní, a ukončil jsem odstavec slovy: »Není tedy po té stránce mezi oběma výrazy »mám čas« a »mám kdy« rozdílu pražádného.« Při takto stilisované větě nebylo a není pak ovšem žádného rozporu v tom, našel-li jsem pak o odstavec níže na příkladě z B. Kral. mezi oběma výrazy přece jen významový rozdíl — ovšem po jiné stránce. Zcela zjevno bylo to pak ze závěrečné věty celého článku: »Najdou se zajisté v určitých případech i významové odstíny mezi oběma výrazy. Ale rozdílu, který se kol. Haškovec domnívá mezi nimi viděti, mezi nim není.« Jak viděti, umožnil Haškovec své tvrzení o »silném« rozporu v mých výkladech jen tím, že (přestaviv sloveso) vynechal z mé věty slova »po té stránce«, čímž se její smysl ovšem změnil podstatně. Takovými zbraněmi by kritik jména Haškovcova bojovati neměl ani proti odpůrcům sebe nepohodlnějším; zahanbuje tím sám sebe.
Úhrnem: Haškovcovy »Zásady kritické« mají tedy, jak patrno, dvě vlastnosti: a) že to nejsou zásady a b) že nejsou kritické. Jsou to výbuchy neuznaného neomylnictví a uražené, až ženské ješitnosti, v nichž [61]je sice dost kritisování, ale velmi málo kritičnosti. Doufám, že mi nebude odepřena příležitost dokázati to i o první kapitole Haškovcových »Zásad« jakmile jen budu — míti čas.
[1] Haškovec totiž namítal (N. Ř. III, 26), že existence podobných rčení v polštině a v ruštině nic nedokazuje, protože se jazyky ty vlivem cizím měnily (o polštině to ovšem po té stránce neplatí), a že se rčení ta do nich mohla dostati odjinud. Tvrditi, že se to neb ono mohlo dostati do některého jazyka vlivem cizím, je možno o ledačems, třebas i o české větě »strom je zelený«, jak říkával Gebauer, ale jde o to, dokázati to. Pak teprve z toho může býti podstatná námitka; jinak je to tlach.
Naše řeč, volume 5 (1921), issue 2, pp. 52-61
Previous S. (= Emil Smetánka): Topografická anatomie
Next Broubiti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1