Časopis Naše řeč
en cz

Tvary genitivu a dativu/lokálu singuláru feminin tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce

Martina Ireinová

[Články]

(pdf)

-

Jindřichův Hradec se nachází na jihovýchodním okraji nářeční oblasti jihozápadočeské nedaleko česko-moravského pomezí a do konce druhé světové války byl v těsném sousedství území osídleného německy mluvícím obyvatelstvem (v letech 1939–1945 jej hranice protektorátu sevřely tak, že se takřka stal ostrovem v tehdejší německé říši), ale vždy to bylo město, které si uchovávalo český charakter.[1]

Společným archaickým znakem jihozápadočeské nářeční podskupiny je zachování rozdílu mezi tvary genitivu a dativu/lokálu singuláru feminin tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen (např. u tí dobrí × k, na tej dobrej).[2] Jedná se o starší neunifikované podoby: původní tvar gen. sg. f. dobrí vznikl úžením é > í, tj. dobré > dobrí; tvar dat. a lok. sg. f. dobrej má původ v podobě dobr’iej, která vznikla zjednodušením z dobrěji. Jihozápadočeský region se liší od ostatního českého jazykového území[3] a od spisovného jazyka, kde se tvary gen., dat. a lok. sg. f. sledovaného typu vyrovnaly buď ve prospěch gen., nebo dat./lok. do jediného zakončení í, ej nebo é, příp. e (v dnešním spisovném jazyce se ve všech třech pádech užívá tvaru dobré, který pronikl z gen. do dat. a lok., takové tvary jsou doloženy již ze 14. století).[4]

Materiál pro sledovaný jev byl zachycen ve spontánních projevech nejstarší generace Jindřichova Hradce, v promluvách zaznamenaných v letech 1995–1997.[5] Pro tento přímý výzkum byl zvolen vzorek 20 informátorů, kteří byli pečlivě vybráni s přihlédnutím k demografickým údajům Jindřichova Hradce. Při výběru [203]respondentů byl důležitý regionální původ informátora, pozornost byla věnována i stupni jeho vzdělání. Vzhledem k tomu, že dochází k pohybu obyvatelstva, byly předmětem zkoumání i osoby nenarozené v Jindřichově Hradci – ve zvoleném vzorku tvoří podíl jindřichohradeckých rodáků 70 % (tj. 14 mluvčích) a v blízkých obcích se narodilo dalších 15 % (tj. 3, z nichž jedna žena navštěvovala školu v Jindřichově Hradci), zbývajících 15 % představují 3 informátoři, kteří se narodili mimo okres (v jihočeském regionu (č. 1, viz tab. 2); na Šumavě (č. 6); v Turnově (č. 11)). Vzdělání vybraných osob bylo základní a střední, u dvou informátorů vysokoškolské. Uvedený výběr respondentů dovoluje porovnat jejich mluvu z více hledisek – regionálního původu, dosaženého vzdělání a sociálního zařazení.

V tabulce č. 1 jsou přehledně představeny počty dokladů zachycených při zkoumání zakončení tvarů gen., dat. a lok. sg. f. tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen a jejich procentuální zastoupení. U všech tří tvarů mají výraznou převahu původní nářeční zakončení, tj. v gen. (94,74 %) a -ej v dat. (82,35 %) a lok. (85,09 %). Tabulka ukazuje též většinové zastoupení všech nespisovných podob, tj. součet tvarů s a -ej ve všech třech pádech, jež představují 94,27 %, kdežto podoby přejaté ze spisovného jazyka, tj. s koncovkou -é, jen 5,73 %.

Do gen. zakončení -ej neproniká; byly zde zaznamenány pouze koncovky a -é. V dat. a lok. byla kromě původního -ej zachycena i zakončení a -é; -é sem proniká vlivem spisovného jazyka. Koncovka se v dat. a lok. šíří působením nadnářečního vývoje, tj. pronikáním obecně českých podob s -í; jde o projev obecné tendence po tvarovém vyrovnání uvedených pádů.

Tabulka č. 1 – Vyhodnocení získaného materiálu

[204]Tabulka č. 2 – Vyhodnocení získaného materiálu (přehled podle informátorů)

V tabulce č. 2 je zachyceno užívání zakončení v uvedených třech pádech podle informátorů. U osmi osob (č. 2, 3, 7, 8, 9, 14, 15, 17), které nejsou v této tabulce uvedeny, bylo v jejich promluvách zaznamenáno stoprocentní zachování tradičního nářečního rozdílu mezi tvary gen. a dat./lok. sg. f. U dalších respondentů lze pozorovat jistý vývoj, tj. pronikání zakončení obecně českého či spisovného. Devět z nich ve sledovaných pádech užívá jiné podoby než původně nářeční jen ojediněle (č. 1, 4, 6, 12, 13, 16, 18, 19, 20). V analyzované promluvě mluvčí č. 5 převažují spisovné podoby, projevuje se tak vliv její bývalé učitelské profese, informátorka si uvědomovala nepatřičnost či nevhodnost nářečních (příp. obecně českých) tvarů a používá podob s koncovkou . Obdobně u informátora č. 10 bylo poněkud častěji zachyceno spisovné (zejména v lok.); jde o muže veřejně činného, který používal především při činnosti v amatérském filmovém klubu spisovný jazyk, a to ho zřejmě částečně ovlivnilo. Unifikační tendence se nejvíce projevila u mluvčí č. 11, která ve sledovaných tvarech užívá vesměs koncové -í. Příčinou [205]by mohl být její regionální původ; přestože do Jindřichova Hradce se rodina přestěhovala, když jí byly 4 roky, a později se provdala za jindřichohradeckého rodáka, jazykový úzus získaný od rodičů[6] zůstal v její mluvě pevně zakořeněn. I přesto, že se informátorka účastnila společenského života – soukromě vyučovala hudbu a byla aktivní členkou místních baráčníků, vyšší podíl spisovných podob (jako např. u respondentů č. 5 a 10), příp. větší počet nářečních tvarů (členy baráčnické obce jsou vesměs příslušníci starší a nejstarší generace J. Hradce a jejich mluva by mohla mít vliv na idiolekt uvedené informátorky) v její promluvě doložen nebyl.

V běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce je tedy přes drobné odchylky zachován starší nářeční stav, tedy rozdíl mezi tvary gen. a dat./lok. sg. f. tvrdého sklonění adjektiv a rodových zájmen. Tam, kde si mluvčí uvědomují nespisovnost nářečních podob a kde jsou vedeni snahou užívat spisovného jazyka, nahrazují především -ej v dat. a lok. koncovkou -é.

I někteří další autoři věnující se problematice běžně mluveného jazyka dospěli k obdobným výsledkům – zachycený stav ve zkoumaných promluvách zhruba odpovídá situaci v tradičním teritoriálním dialektu venkovského okolí: např. J. Jančáková na Příbramsku[7] (v gen. se užívá koncovka a v dat./lok. je -ej, ale začíná sem pronikat zakončení genitivní), M. Krčmová v Brně[8] (ve všech sledovaných pádech zachytila zakončení -é, v menší míře se objevily formy s koncovým jen náhodně s -ej), R. Brabcová v Brandýse nad Labem[9] (gen. tvar s koncovkou se rozšířil do dat. a lok., pouze v 5 případech je v dat. a lok. -ej), B. Dejmek u nejstarší a nejmladší generace v Hradci Králové a v Přelouči[10] (zjistil zde naprostou převahu unifikovaného zakončení ve všech třech pádech) aj.[11]


[1] V roce 1930 (v době, kdy již žili všichni respondenti tohoto výzkumu) se v Jindřichově Hradci při sčítání lidu naprostá většina obyvatel hlásila k „česko-slovenské“ národnosti (tj. 94 %); obyvatelstvo národnosti německé tvořilo pouhých 5 % (zbývající procento jsou národnosti např. židovská, ruská).

[2] Např. J. Bělič (Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 225) považuje izoglosu rozdílu u tí druhí × na tej druhej za přibližnou hranici jihozápadočeských dialektů proti středočeské oblasti, kde se pro gen., dat. a lok. sg. f. užívá unifikovaná koncovka -í.

[3] Geografické rozšíření všech nářečních koncovek gen., dat. a lok. sg. f. tvrdých adjektiv viz H. Konečná, Deklinace tvrdých adjektiv v nářečích, NŘ 82, 1999, s. 203–208.

[4] Viz A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 189.

[5] Na základě tohoto sběru materiálu byly získány podklady pro analýzu dalších hláskoslovných a tvaroslovných jevů běžně mluveného jazyka nejstarší generace Jindřichova Hradce, které autorka článku zpracovává ve své doktorské práci.

[6] Respondentka se narodila v Turnově, odtud pocházela i její matka, a otec byl narozen v Praze – Praha i Turnov leží v oblasti vyrovnávání tvarů gen., dat. a lok. sg. f. ve prospěch tvaru gen. sg. se zakončením (viz Český jazykový atlas IV, v tisku, mapa IV–205).

[7] J. Jančáková, Nářečí a běžná mluva na Příbramsku, Praha 1987, s. 60–61.

[8] M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981, s. 127–128.

[9] R. Brabcová, Městská mluva v Brandýse nad Labem, Praha 1973, s. 60.

[10] B. Dejmek, Mluva nejstarší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1981, s. 64–65; Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové, Hradec Králové 1987, s. 33; Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče, Hradec Králové 1976, s. 140.

[11] Tento příspěvek vyšel s podporou grantu GA ČR 405/95/0013.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 4, s. 202-205

Předchozí Zuzana Hlubinková: Tvoření deadjektivních adverbií ve východomoravských dialektech

Následující Libuše Čižmárová: K nářeční morfologii kolektivního označení rodiny v češtině