Časopis Naše řeč
en cz

Miloš Dokulil devadesátiletý

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Třebaže jeho velké dílo je dnes již uzavřeno, Miloš Dokulil, legenda české jazykovědy, je s námi: jako náš moudrý učitel, jako náš věrný přítel. Letos 5. července oslavíme s ním, my všichni jeho četní žáci, obdivovatelé a přátelé, jeho devadesáté narozeniny. Zdráhám se psát o tomto svém učiteli, vědeckém vzoru a příteli, který nastoupil do Ústavu pro jazyk český již jako zralý muž a vzdělaný badatel s rozhledem mladogramatiků a nadhledem funkčně strukturalistickým, vyškolen mnoha velkými muži vědy a kultury, Havránkem, Trávníčkem, Jakobsonem, Machkem, Novákem, Brøndalem a Pedersenem, dva roky před mým narozením. Jakkoli zvláštní to snad připadá, cítím se stále být mnohem více oním „mladým přítelem“ než tím, kdo má oslavně psát na toto závažné téma.

Nuže, vzdejme tu spíše jen osobní notou hold velkému muži české jazykovědy a připomeňme tuto postavu, patřící k těm z největších v dějinách české jazykovědy dvacátého století, těm ještě mladším, kteří neměli to štěstí, aby tvůrce teorie odvozování slov v češtině poznali osobně na půdě našeho akademického ústavu. Vědecké dílo Dokulilovo bylo – přirozeně – již mnohokrát zhodnoceno, a to lidmi nadmíru povolanými. V Naší řeči tak skvěle učinil již před třiceti lety, v r. 1972, František Daneš a po prvé a druhé desítce let, v letech 1982 a 1992, pak Josef Filipec.

Miloš Dokulil se narodil 5. července roku 1912 na Moravě, na jihozápadním okraji Vysočiny, ve vesnici Ctidružice, v rodině učitele a kronikáře obce. Ke cti této moravské dědiny, kterou Miloš Dokulil tolik miluje, s láskou na ni po celý život vzpomíná a – pokud mu to zdraví dovolí – stále se do ní navrací, budiž řečeno, že jej roku 1997 učinila u příležitosti jeho 85. narozenin svým čestným občanem.

Před odchodem do Prahy Miloš Dokulil vyrůstal, chodil do školy, studoval a poté sám vyučoval v Třebíči, Brně, Jihlavě a Novém Městě na Moravě. V Třebíči vychodil obecnou školu a vystudoval reálné gymnázium, které tehdy patřilo ke špičkovým vzdělávacím ústavům svého druhu (jeden čas neslo jméno svého slavného žáka, Vítězslava Nezvala) a na jehož mnohé skvělé pedagogy a zanícené vykladatele svého oboru nyní – v tištěné podobě – neméně skvěle vzpomíná. Poté v Brně vystudoval filozofickou fakultu, odkud v r. 1936 odešel na roční vědeckou zkušenou do Kodaně, po Praze tehdy druhého hlavního střediska jazykovědného strukturalismu. Na Holgera Pedersena, jednoho ze svých zdejších učitelů, autora knihy Objevení jazyka, vzpomíná Miloš Dokulil jako na jednoho z nejmoudřejších lidí, se kterými se v životě setkal. V době jeho univerzitních studií v Brně to byli zejména bohemista a slavista Bohuslav Havránek, obecný lingvista Roman Jakobson, indoevropeista Václav Machek a germanista Antonín Beer, kteří na něj nejvíce zapůsobili a významně ovlivnili jeho pozdější vědeckou kariéru. Není bez zajímavosti, že k Dokulilovým spolužákům v témže ročníku na brněnské univerzitě patřili Alois Jedlička, pozdější spolupracovník Havránkův a spoluautor známé České mluvnice, a budoucí přední náš literární vědec Josef Hrabák.

Po návratu z Kodaně začal vyučovat češtinu a němčinu jako státní profesor na IV. reálném gymnáziu v Brně a poté na reálném gymnáziu a učitelském ústavu v Jihlavě. Sem si také přivedl svou brněnskou žačku, dceru kovodělníka, jako svou ženu, jíž zůstal po celý život věrný. Když [151]byl učitelský ústav koncem školního roku 1939/40 „jako ohnisko protiněmeckého odporu“ z Jihlavy vyhoštěn, přešel spolu s ním na Nové Město na Moravě, které mu obzvlášť přirostlo k srdci. Učil tu po celou dobu okupace. A kdyby nebylo Bohuslava Havránka, jenž se intenzívně a prozíravě staral o kvalitu badatelského týmu svého oboru a který ho právě proto v roce 1948 povolal do Prahy, aby se tu stal jedním z pilířů vědecké základny nově budovaného Ústavu pro jazyk český, byl by býval Moravu neopustil a zůstal by tam učit; neboť – jak sám říkává – jen mezi studenty byl ve svém živlu. Avšak od mládí nedobré zdraví a pak hlavně onemocnění tuberkulózou paradoxně právě jemu zabránilo stát se natrvalo vysokoškolským profesorem. Mohu zde vzpomenout, jak před více než čtvrt stoletím, když jsem se stal elévem Ústavu pro jazyk český, a tím – přímo i nepřímo – žákem Dokulilovým, byl jsem jím nabádán k tomu, abych budu-li mít kdy možnost učit, této možnosti hleděl využít.

Miloš Dokulil měl od dětství silné sociální cítění a na univerzitě se pak vlivem svých učitelů přikláněl k levicovým intelektuálům sdruženým kolem časopisu Index. Se zrůdnými režimy nacismu a komunismu nejenže nikdy nijak aktivně nespolupracoval, ale ani si s nimi sebeméně nezadal. Přes silný nátlak německých úřadů v době okupace nedal se přimět k žádné aktivistické činnosti, ale naopak ve svých žácích díky svým pedagogickým vlohám dokázal prohlubovat jejich vlastenecké cítění. Dodnes vzpomíná, jak se svými žáky tvořil úzké společenství vyhnanců a jak se jim tak podařilo prožít nepřízeň doby bez větší újmy.

Patrně horší to měl Miloš Dokulil na počátku normalizace po roce 1968, když se u nás komunisté rozhodli tvrdě upevnit svou moc. Když byl po srpnu 1968 z funkce ředitele Ústavu pro jazyk český odvolán František Daneš, který byl tehdy hostujícím profesorem v Kolíně nad Rýnem, byl Miloš Dokulil prezídiem Akademie vyzván, aby se ujal vedení ústavu. Nejprve to sice odmítl, ale pak na naléhání Havránkovo i jiných pracovníků ústavu prozatímní vedení ústavu přijal. Krátce nato byl pověřen sestavením vědeckého kolegia jazykovědy, což byl nově zřízený orgán pro řízení jazykovědy v ČSR. Byla to podle jeho slov vyčerpávající práce, neboť politické orgány měly proti většině členů, které navrhoval, námitky. Ve funkci předsedy kolegia (Miloš Dokulil vypráví, že k této funkci přišel patrně omylem, neboť si ho tehdejší akademici a tajemníci ÚV spletli s jeho jmenovcem, také Moravanem, avšak horlivým stoupencem normalizace a opěvovatelem režimu panujícího na „Ostrově svobody“.) sváděl nerovný a nedůstojný denní zápas s politickými orgány a tento boj o záchranu jazykovědných a vůbec společenskovědních ústavů jej přivedl téměř na pokraj zhroucení. Uvítal proto, jak říká, jako vysvobození, když ho ve funkci ředitele Ústavu vystřídal Karel Horálek.

Lingvistů, myslím, není málo. Ale není mnoho těch, mám za to, kteří dokážou a jsou ochotni vnímat v jazyce v míře rovnocenné jak jeho vlastnosti objektivní, či snad lépe řečeno pozorovatelné (tj. tvary, formy a jejich struktury), tak hodnoty subjektivní, které tyto tvary a struktury v komunikaci zprostředkovávají, aniž je lze uvidět, změřit nebo vypočíst; a toto objektivno i subjektivno jazyka uchopovat teoreticky precizně a zodpovědně, v širokých a hlubokých souvislostech, a zároveň v pregnantních i jasných formulacích[1]. Miloš Dokulil je u nás – od počátků synchronní jazykovědy – jedním, ba snad dokonce prvním z nich.

[152]Tvůrce jedinečné Teorie odvozování slov, která byla knižně publikována nakladatelstvím Academia právě před čtyřiceti lety a byla přeložena do polštiny, je sice svou vykonanou prací v prvé řadě bohemistou, ale svým klasickým vzděláním, svou teoretickou průpravou a erudicí, svým fascinujícím a pokoru vzbouzejícím rozhledem je především v pravém slova smyslu vědcem: vědcem v oborech bohemistiky, slavistiky, germanistiky a obecné lingvistiky.

Jakkoli velký teoretik, Miloš Dokulil není kabinetním vědcem. Naopak: vždy miloval školu, své spolužáky, své gymnaziální a univerzitní profesory, a také své žáky a elévy. A škole a vzdělavatelskému poslání vůbec se po celý život věnuje: když už ne sám jako učitel, tedy alespoň jako autor učebnic, rozhlasových i tištěných jazykových koutků, jako školitel a rádce několika generací lingvistů. A jako stálý přispěvatel časopisu Naše řeč, kam přispívá statěmi a drobnými články na nejrůznější trvalá i aktuální témata, jimiž je vždy vztah jazykového systému, řečového úzu a komunikativní přiměřenosti jazykových prostředků od pravopisu přes tvarosloví a slovotvorbu až po jevy skladební. Tak jako to učinil již v r. 1972 F. Daneš, chceme i my v této souvislosti citovat nabádavé přesvědčení Dokulilovo, vyplynuvší z hlubin jeho vědění již před padesáti lety – v době jásotu nad Stalinovými statěmi o jazyce a jazykovědě, o nichž Miloš Dokulil tehdy veřejně prohlásil, že pro jazykovědu neznamenají nic nového: „Jsem vůbec toho názoru, že kodifikace by měla sestoupit s koturnů a méně přikazovat a zakazovat a více vykládat. Nikoli jen: toto je správné a ono nesprávné. Nýbrž: to či ono je v soudobé češtině zákonné, je noremní. To je obvyklé, častější. Tento tvar dosud převládá, je však postupně zatlačován živelně pronikajícím tvarem jiným, systémovým. Tento tvar je produktivní, onen neproduktivní. Tato vazba je progresívní, ona ustupuje. Apod. Kodifikace by tedy měla mít při své statičnosti i jistou perspektivní hloubku.“ (SaS 13, 1951, s. 130).

Česká lingvistika toto nabádavé volání Dokulilovo vyslyšela a z oněch pomyslných koturnů skutečně sestoupila. Že se tím ne každému zavděčuje, je ovšem jiná kapitola a do našeho oslavného článku nepatří. Zato patří připomenout, že Dokulilův pojem „perspektivní hloubky kodifikace“ se stal evergreenem české teorie jazykové kultury.

Mnohé z pojmů a termínů, které Miloš Dokulil ve svých studiích uplatnil, jmenujme namátkou – kromě toho výše zmíněného – pojmy-termíny onomaziologické a slovotvorné kategorie, slovotvorného typu, odvozovacího základu, slovotvorného formantu, slovotvorné produktivity a mnohé jiné, se jako málokteré z nově zaváděných pojmů nebo termínů staly rychle a trvale všeobecným majetkem české i zahraniční lingvistiky. Vzpomínám, jak počátkem sedmdesátých let, kdy jsem začal studovat češtinu na Pedagogické fakultě v Plzni, jeden z mých tamějších učitelů, vykládaje metody výuky tvoření slov, horlil proti starým způsobům výkladu slovotvorné stavby slova, zaníceně argumentuje dobře vyzbrojen teorií Dokulilovou.

Jestliže jsme v první větě tohoto drobného příspěvku k oslavě významných narozenin napsali, že velké dílo Dokulilovo je dnes již uzavřeno, neznamená to ovšem, že náš milý oslavenec se nadobro vzdal jakékoli činnosti lingvistické – byť na to měl zasloužené právo. Nikoli. Dodnes – navzdory všem svým chorobám, a co je pro něj ze všeho nejhorší, chorobě oční, která ho téměř zbavila možnosti, aby si cokoli sám a bez cizí pomoci mohl přečíst, píše drobné příspěvky do našeho časopisu.

Miloš Dokulil není jen velký vědec; podoben své milované Moravě, podoben mírnosti, zemitosti i hřejivému poklidu jejích vinic, lužin a plání, je i on milým a dobrosrdečným člověkem. Miluje své bližní tak jako krajinu, má rád své knihy, obrazy, sochy i hudbu. Navzdory své oční chorobě každý rok píše stovky pohlednic svým přátelům a známým, a neméně pozdravů vždy obdrží od nich.

[153]V roce 1996 oslavilo třebíčské gymnázium, v němž se Miloš Dokulil stal v roce 1923 jedním z osmdesáti primánů a o osm let později už jen jedním z osmadvaceti zbylých oktavánů a maturantů, 125. výročí svého založení. K uctění tohoto výročí byl vydán Almanach, do nějž náš jubilant přispěl svými vzpomínkami. Teprve ony nám nyní dávají možnost poznat i Dokulilův talent spisovatelský, jakkoli jeho jedinečně osobitá stylizační kreativita byla mezi lingvisty obecně známa. Jeho Vzpomínky, tvořící dvacet velkých stran Almanachu, jsou psány krásným stylem a jazykem (který nám místy může připomenout snad i jazyk Hrabalův, o němž se ve svých Vzpomínkách zmiňuje, místy snad i samotného Karla Čapka) a autor v nich vypráví s takovým citem, s takovou laskavou moudrostí, až to bere dech a místy skoro nutí k slzám dojetí nebo i výbuchům srdečného smíchu. Zcela přirozeně se nám tu vybavují slavné filmy o cestách do hlubin študákovy duše a o škole coby základu života; a máme až dojem, že ve skutečnosti to vše muselo být snad ještě stylovější, jadrnější, poetičtější a nádhernější. Neboť to bylo z jiného světa: pro nás „mladé“ z idealizovaného světa literatury, filmu a snů, pro Miloše Dokulila ze světa vzpomínek na mládí. Dovolíme si zde citovat dvě drobné ukázky:

Tato hra na kočku a myš mezi mnou a panem dr. Padrtou trvala celou dobu studia, od primy až do oktávy, aniž to některou stranu omrzelo, bylo ovšem nutno vynalézat stále nové a nové finty. To jen zpočátku se mi dařilo vyvést pana doktora z míry např. tímto nevinným manévrem při latinské kompozici. Byl to překlad z češtiny do latiny. A zatímco pan doktor napsal svým úhledným písmem český text pro překlad do latiny, stačil jsem já naškrábat nejen český text, ale i jeho latinský překlad, takže když pan doktor napsal na tabuli poslední slovo a zálibně přehlédl svůj výtvor, já jsem ostentativně odložil pero, zavřel sešit a položil na něj hlavu, jako když hluboce rozjímám. Pan doktor mě chvíli pozoroval, a když jsem setrval ve své pozici, obořil se na mne: „Tož, mudrče, proč nepíšete?“ Otálel jsem s odpovědí, a když napětí už bylo neúnosné, podíval jsem se na pana doktora jakoby provinile a prohlásil pak nevinným hlasem: „Ale když já už, pane doktore, mám kompozici hotovou.“ Načež pan doktor nevěřícně: „Dejte to sem, to se podíváme!“ Netrpělivě otvírá sešit a zírá: „Je to ale mazanice, ale zdá se, že překlad máte správně. Podruhé si nechte ty své fígly.“ A zas jsem byl – jako Hrabalův Pepin (tehdy ovšem ještě nestvořený) – vítěz. Tyto škádlivky neměly však pro mne žádné nepříjemné následky. V tom měl pan doktor smysl pro fér hru. Dál jsem směl nosit sešity do bytu pana profesora, dál se na mne při pozdravu usmíval a na vysvědčení jsem měl z latiny jen výbornou.

A čas míjel – ale pan doktor Padrta měl dobrou paměť. Asi tak rok po tomto setkání se v oktávě četl nevím už který klasik – asi Catullus. Seděl jsem v zadní lavici ponořen do nějaké zajímavější lektýry, když tu jsem zaslechl z úst pana doktora své jméno. Vyskočil jsem, a než jsem stačil říct: „Prosím?“ zahřměl na mě pan doktor: „Zas nedává pozor! Tož, mudrče, jak můžete ještě jinak přeložit Amplexus est manum suam?“ „Objal její ruku“, odpovídám střelhbitě. „Ha, ha,“ zasmál se pan doktor vítězoslavně, „tož tady vidíte,“ povídá otočen ke třídě, „nač on pořád myslí!“ A ke mně: „Pojďte sem na stupínek! A vy, Nováková,“ obrátil se k Věře, „také!“ Tvářil jsem se udiveně, Věra byla zcela zrudlá, nechápavě očekávajíc věcí příštích. „Tož, pojďte, Dokulil, a ukažte, jak jsem vás to viděl onehdy v třešňové áleji?“ A když jsem se pořád k ničemu neměl, přistoupil ke mně, uchopil mou pravou ruku a otočil ji kolem Věřina pasu… „Tož i to může znamenat Amplexus est manum suam,“ hlaholil škodolibě za huronského řevu třídy.

[154]Miloš Dokulil se již v raném mládí nadchl nejen pro studium latiny a řečtiny, ale vedle nich a jazyka mateřského i pro studium mnohých jazyků germánských, slovanských a románských. Avšak nebyly to jen krása a řád forem jazykových, jimiž byl nadšen, byly to též krása a řád tvarů přírodních, nerostných, rostlinných i živočišných, které okouzlily jeho duši, a byla to i krása a řád tvarů geometrických, jež mu neméně učarovaly. Miloš Dokulil, nadšený čtenář Jindřicha Šimona Baara, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Jana Čarka a jiných básníků přírody a oslavovatelů světa, miluje krásu a řád světa ve všech jeho podobách. Zvolil však studium jazyka, a vyatvořil velké dílo, za něž se mu dostalo mnohého ocenění a které trvá. Byla mu udělena čestná plaketa J. Dobrovského a na univerzitě v Giessenu byla jeho slovotvorné koncepci věnována doktorská disertace I. Hukeové s názvem „Miloš Dokulil und seine Konzeption der Wortbildung“.

My všichni, kteří vzhlížíme k Miloši Dokulilovi v žákovské úctě a přátelské oddanosti, bychom si přáli, abychom tak mohli činit ještě mnohá další léta. Ať nadále vzdává dík za každé nové ráno.


[1] Ocitujme u této příležitosti F. Daneše (Miloš Dokulil šedesátiletý, NŘ 55, 1972, s. 221–225): „Osobitý je jeho způsob podání výkladů: není abstraktně strohý nebo tezovitý; je explicitní, stylisticky bohatý, vybroušený a obrazně názorný, spíše nadnesený než suchopárný, vždy však logicky přesný.“ (s. 222).

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 3, s. 150-154

Předchozí Pavel Štěpán: Apelativa zelinka, zelenka a zelánka v pomístních jménech v Čechách

Následující Zbyněk Vintr: Dva sborníky amerických bohemistů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1