Časopis Naše řeč
en cz

Životní jubileum Miloše Dokulila

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na Miloše Dokulila se ve větší míře než na kohokoli jiného vztahuje všeobecná platnost zjištění, že životní uspokojení záleží v tom, zda můžeme rozvinout své pozitivní schopnosti a účelně jich využít k prospěchu ostatních kolem nás. M. Dokulil (i když on sám považuje lingvistiku za své druhé housle) je rozený lingvista-badatel usilující o poznání hierarchie jazykového systému, principů a kategorií složitého jazykového dění a jejich průmětu v mezilidské komunikaci. Osvědčil se však i při řízení vědecké práce ve funkci prozatímního vedoucího Ústavu pro jazyk český ČSAV a předsedy vědeckého kolegia jazykovědy v letech 1970—1974 a jeho zásluhou byl v těžkých letech normalizace uhájen badatelský charakter ústavu. Studium na filozofické fakultě brněnské univerzity (od r. 1931—32), kde byli [158]jeho učiteli v jazykovědě a v bohemistice B. Havránek, R. Jakobson, F. Trávníček a V. Machek, dalo mu potřebnou teoretickou výzbroj, kterou prokázal po ukončení studií slibnou prací K jednomu problému obecné skladby u dánských lingvistů (SaS 4, 1938). Stipendijní pobyt v Kodani, který byl odměnou a uznáním jeho snažení, obohatil jeho znalost učení pražské a ženevské školy o přímý styk se školou kodaňskou a dal mu žádoucí nadhled. Jeho více než desetileté působení na středních školách, především v Novém Městě na Moravě, bylo vynuceno situací za druhé světové války, avšak obohatilo ho o praktické didaktické zkušenosti, které až dosud zužitkovává. Jeho spontánní a všestranné lingvistické nadání se rozvinulo při plnění úkolů v Ústavu pro jazyk český, kde mohl své názory ověřovat a tříbit diskusemi a konfrontací s rozsáhlým materiálem.

Bibliografie jeho prací (srov. Bibliografii tištěných prací M. Dokulila za léta 1938—1971, SaS 33, 1972, s. 84—90) je dokladem jeho zájmu o jazyk ve všech jeho rovinách a ve všech jeho teoretických i aplikovaných aspektech od pravopisu až po syntax, avšak jeho hlavní lingvistickou láskou se stala problematika slovesa a tvoření slov. Nám zde jde hlavně o charakteristiku jeho prací v posledním desetiletí a navazujeme na dřívější příspěvek Sedmdesátiny Miloše Dokulila (NŘ 65, 1982, s. 82—85).

I v tomto období byla v popředí jubilantova zájmu široce chápaná problematika tvoření slov zvláště v souvislosti se syntetickou akademickou Mluvnicí češtiny 1—3, 1986/87 (dále MČ). V oddíle Základní pojmy morfonologie a morfémiky (MČ 1, s. 175—190) objasňuje autor pojmy morfém a morf, odpovídající protikladu slovo (lexém)-typ) v systému a slovo užité v lineárním textovém řetězci, dále pojmy submorf (např. konekt), alomorf (významově totožná varianta morfu jistého morfému) a morfonologické alternace různých typů, tj. střídání morfonémů sloužící (jako spoluformant) jak při tvoření slov, tak slovních tvarů. S tímto oddílem korespondují Obecné výklady k formálnímu tvarosloví (MČ 2, s. 253—265), týkající se slova, slovního tvaru a jeho členění, systému a subsystémů slovních tvarů, jednoduchých i složených. Zde je hlavní přínos autorův v zjištění, že ani v tvarosloví nejde o pouhou koexistenci tvarů, nýbrž že se zakládají jedny tvary na druhých, jak prokazuje hloubková analýza.

K hlavnímu třetímu oddílu prvního svazku Mluvnice, věnovanému tvoření slov, přispěl M. Dokulil jako spoluredaktor třemi příspěvky. V prvním, nazvaném Obecné pojetí tvoření slov (s. 193—230) objasňuje nauku o tvoření slov, slovotvorbu, jednak jako nauku o slovotvorných procesech, především reprodukovaných, jednak jako nauku o výsledku těchto procesů, tedy o slovotvorných strukturách. Chápe ji jako „podsystém slovní zásoby, lexika“ (s. 195). Jako derivační morfologie má slovotvorba vztah i k morfologii flexívní, tvarosloví a k syntaxi. Dále osvětluje způsoby a postupy tvoření slov, tj. odvozování, kompozici, juxtapozici (spřahování) a smíšené postupy derivačně-kompoziční, přechod jedněch slovních druhů v jiné. Výklad o základ[159]ních pojmech slovotvorby prohlubuje koncepci jeho základního díla Tvoření slov v češtině 1 (1962), v níž je klenebným svorníkem pojem obsahových strukturních typů, tvořící základ všech pojmenování. Za novum lze pokládat rozšíření výkladu i na pojmenovací druhy nástavbové i na slovní druhy nepojmenovací v oddíle Utvářenost ostatních slovních druhů (číslovek, zájmen, předložek, spojek, částic a citoslovcí) (s. 508—516), rozlišení konverze v užším a širším smyslu — k prvnímu typu patří substantivizace adjektiv, jejíž problematiku vyložil autor na deseti stranách (s. 488—498), k druhému typu se kromě změny tvaroslovné charakteristiky (transflexe) řadí i adverbializace slovních tvarů užitých v příslovečné větné funkci (honem, možná). Zvláštního vytčení zasluhuje závěr autorova výkladu (s. 229n.), který má povahu metodologického (algoritmického) návodu pro ostatní dílčí autory slovotvorného oddílu a zároveň vystihuje hierarchickou povahu slovotvorného systému v postupu od slovotvorného způsobu až po určení sémantické třídy slova.

Výklad o odvozování slovesa, slovního druhu, který byl dán M. Dokulilovi do vínku už jeho státní prací o synchronním systému českého slovesa, přenechal autor v MČ mladším spolupracovníkům. Své pojetí připravil pro 3. svazek Tvoření slov, avšak vydání tohoto svazku, který by důstojně vyplnil nežádoucí mezeru, se z důvodů jak spoluautorských, tak nakladatelských ke škodě české lingvistiky stále odsouvá. Ukázkou Dokulilovy práce jsou Dva příspěvky k odvozování sloves (NŘ 65, 1982, s. 1—11), obsahující obecnou charakteristiku odvozování sloves a výklad o odvozování sloves expresívních. Kromě obvyklých pojmenovacích kategorií mutační, modifikační a transpoziční se tu poukazuje na kategorii reprodukční, zvláště u sloves odvozených z citoslovcí, a jako specifický prostředek vnitroslovesného odvozování se uvádí i reflexivizace (srov. i výklad v MČ, s. 421n., 424n.). O odvozování sloves přednášel M. Dokulil r. 1988 i v lexikologické sekci Jazykovědného sdružení.

Devadesát stránek Dokulilových příspěvků v Mluvnici češtiny ovšem zcela nepředstavuje rozsah jeho účasti. Ta se projevuje i v 3. svazku, věnovaném Skladbě, pěti a v 2. svazku, Tvarosloví, dokonce jedenácti čísly bibliografie. Jeho myšlenky a názory byly podnětné a využitelné pro mnohé mladší lingvisty.

Životnost Dokulilovy teorie tvoření slov, která našla široký konkrétní ohlas i v zahraničí, zvláště v Německu, Rusku, Polsku a Spojených státech amerických, a která se u nás stala základem dosud neukončené práce kolektivní, se projevila i domýšlením některých jejích aspektů ze strany samého autora. Svědčí o tom závažný teoretický článek K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvláště transpozice (SaS 43, 1982, s. 257—271), navazující na dřívější zásadní příspěvek Zur Frage der Konversion und verwandter Wortbildungsvorgänge und Beziehungen (TLP 3,1968, s. 215—239). Článek obsahuje důležitá rozlišení: mezi derivací lexikální a syntaktickou, [160]mezi různými stupni abstrakce projevujícími se u tří typů onomaziologických struktur a kategorií, transpozice, mutace — ta má povahu centrální — a modifikace, mezi slovnědruhovými převody a přechody, v nichž se odrážejí v prvním případě záměrné, v druhém spontánní slovotvorné procesy, mezi transkategorizací slovotvornou a tvaroslovnou. Tento článek, přihlížející k rozdílům jevů systémově centrálních a periferních, je důležitý i vzhledem k dříve uvedenému rozlišení konverze v užším a širším smyslu.

I v tomto období se těšily Dokulilovy práce zahraniční pozornosti. Jde tu jednak o přetisk nebo přepracování příspěvků starších, jednak o články nově koncipované. K prvním patří výtah z Teorie tvoření slov, určený vysokoškolákům (Zur Theorie der Wortbildung. Auszug. Das System der Benennugsstrukturen und Kategorien, Germanistische Studientexte, Leipzig 1982, s. 175—179), k druhým překlad přepracovaného článku z r. 1952, týkajícího se normy spisovného jazyka a její kodifikace, uveřejněný v sborníku prací autorů pražské školy (Zur Norm der Literatursprache und ihrer Kodifizierung, in: Grundlagen der Sprachkultur 2, Berlin 1982, 1.—3. část, s. 114—122), a germanisticky zaměřený článek o psaní velkých písmen, vyznívající požadavkem kvalitnější jazykové výchovy a volnějšího pojetí kodifikace (Grundsätzliches zur Verwendung von Großbuchstaben in Orthographiesystemen, tamže, s. 234—255). Na moskevskou konferenci, konanou 1984 a věnovanou konfrontaci slovotvorby v slovanských jazycích, poslal M. Dokulil znalecký příspěvek o struktuře příponového slovotvorného formantu (Struktura postosnovnogo slovoobrazovatel’nogo formanta (k suffiksal’noj i bezaffiksal’noj derivacii v slavjanskich jazykach)), in: Sopostavitel’noje izučenije slovoobrazovanija slavjanskich jazykov, Moskva 1987, s. 26—33). Rozlišuje slovotvorně i morfologicky polyfunkční (homonymní) sufixy, které jsou ve vztahu k různým paradigmatům (např. -ka k „žena“, „předseda“, „vrata“), a sufixy s prvotní funkcí gramatickou a sekundární funkcí slovotvornou, lexikální (např. u typu kuře, stavení, kde je morfologická charakteristika jediným prostředkem slovotvorným). Na závěr tohoto příspěvku, který spojuje zřetel k jemné jazykové analýze i logickou orientaci, ukazuje autor diskrétní podstatu jazykového jevu (formantu) chápaného intuitivně jako spojitého a dovozuje, že jeho příslušnost k té nebo oné kategorii se nezakládá jen na disjunkci, nýbrž i na alternaci nebo i konjunkci.

Znalost jazyka, a nejen jednoho, ve všech rovinách, zkušenosti získané jemnou analýzou jazykových prostředků, spoluautorství celé řady učebnic češtiny i vlastní pedagogická praxe, zmíněná dříve, to vše vedlo M. Dokulila k účasti na příručkách pro jazykové vyučování na středních školách. Z kolektivní publikace Komplexní jazykové rozbory (1992), v níž vypracoval složku lexikální a slovotvornou, bylo otištěno pět ukázek v časopise Český jazyk a literatura v letech 1989—1992. V tisku je též obsáhlá pomocná kniha Čeština. Řeč — jazyk. Zřetel ke škole se ostatně uplatňuje i v teoretických pracích autorových a je to zřetel náročný. V referátě [161]K problematice názvů společenských institucí a organizací (sb. Chrématonyma z hlediska teorie a praxe, Brno 1989, s. 44—54) spojuje teoretický rozbor té části pojmenování, která jsou ambimodální, tj. dvojzpůsobová, která lze chápat jako apelativa i vlastní jména, s poučením o jejich pravopise, o psaní velkých nebo malých písmen. O této problematice přednášel autor r. 1988 i v Ústí nad Labem.

Bylo by na újmu věci nechat bez povšimnutí recenze M. Dokulila. Dovíme se z nich o obsahu a výstavbě práce a vždy jsou práce hodnoceny z hlediska cílů, které si autoři stanovili, bez snižujících úmyslů. Věcně i autorsky bývá pozitivní perspektiva, kterou autor recenzované práci vytyčí a která vyplývá z jeho lidského i odborného zájmu o mladší lingvisty.

Z prací posledního období, českých i cizojazyčných, překládaných i původních, které jsou v tisku u nás i v zahraničních sbornících, zasluhuje pozornost článek Anketa Pražského lingvistického kroužku o jazykové kultuře (NŘ 1992, společně s P. Sgallem), studie o zkoumání slovotvorné problematiky v pražské škole, připravený anglický text pro americkou publikaci o historii pražské školy a zásadní článek On the So-Called Semantic and Grammatical Structures of the Sentence, sb. Praguiana (v tisku, spolu s F. Danešem).

Z řady redakčních, oponentských a jiných funkcí uveďme aspoň předsednictví v komisi pro obhajoby doktorských prací v oboru obecná jazykověda. Dostalo-li se Dokulilovo jméno i do encyklopedií, nejen u nás, ale i v zahraničí (srov. např. The International Directory of Distinguished Leadership, The American Biographical Institut, Raleigh, 3. vyd. 1991), je to jen důsledkem jeho pronikavého lingvistického přínosu, který byl na úseku slovotvorby zdůrazněn i v německé monografii (I. Huke, Die Wortbildungstheorie von Miloš Dokulil, Gießen 1977).

Přes věcné a objektivní poznávací zaujetí prozrazují Dokulilovy práce význačné lingvistické i lidské rysy jeho osobnosti. Zvláště typický je v tom ohledu uvedený článek o slovnědruhových převodech a přechodech a článek o struktuře slovotvorného formantu. Je to jeho smysl pro detail i pro nejobecnější rovinu kategoriálního myšlení, který charakterizoval i jeho hlavního učitele, B. Havránka — do sborníku vydaného k poctě stého výročí jeho narození (AUC Philologica, Slavica Pragensia 34, 1990) přispěl medailónem Osobnost a dílo a příspěvkem uvitým Ze vzpomínek na brněnská léta B. Havránka, mnohostranné komplexní chápání jednotlivého jevu, např. formantu, z hlediska všech jazykových rovin, a tím i poznání jeho dynamické povahy, lehkost při vytváření pojmosloví a terminologie, jako transkategorizace, transflexe, deflexe, aflexe, verboid, ambimodálnost aj., smysl pro logickou koncepci a výstavbu komunikátu, umné vytváření souvětných celků, v nichž je hypotaxe prokládána parataxí, časté členění souvětných celků středníky a dvojtečkami, vsuvkami a pomlčkami.

[162]K těmto rysům Dokulila lingvisty přistupují rysy Dokulila člověka. Je to kromě vysoké odborné úrovně a pracovitosti schopnost sebereflexe a sebehodnocení, schopnost „vyvodit důsledky z … kritických výtek a připomínek“, vědomí mezí každé teorie, protože „k tomu je jazyková skutečnost příliš složitá a život příliš krátký“, schopnost odpoutat se od úzce profesionálního a přece jen jednostranného životního zaměření, od třeba i obdivované teorie k její protiváze v umění, ve filozofii a v přírodě, jejímž byl a je M. Dokulil věrným milencem.

Podle charakteristiky B. Havránka z r. 1972 je M. Dokulil „původem, vzděláním i srdcem Moravan, v Praze stále ještě ne plně aklimatizovaný“. Tato charakteristika platí i dnes, kdy se jubilant více než dříve hlásí k svým moravským kořenům. V Praze mu chybějí novoměstské rybníky a lesy a nelíbí se mu její obecná čeština. Ačkoli jeho rodiště, Ctidružice, osada při trati z Moravských Budějovic do Znojma, leží v Podhorácku, domovem jeho srdce se stala Vysočina, kraj mezi Třebíčí, blízko níž je kolébka jeho rodu, kde prožil dětství i mládí a vystudoval gymnázium, a Novým Městem na Moravě, jeho hlavním učitelským působištěm, kraj, s jehož básníky i hloubaly se cítí vnitřně spřízněn. Vrací se k odkazu svého otce, jehož dvousvazkové vlastivědné vyznání Náš kraj v pověstech a lidovém vypravování přepracoval, opatřil úvodem a připravil k vydání.

Čtenáři a přátelé naší i Naší řeči spolu s její redakcí přejí Miloši Dokulilovi k jeho životnímu jubileu (5. července), aby ho osmdesátka přenesla přes všechny zdravotní potíže, dopřála mu milovat se s jeho láskami a inspirovala ho k další produkci lingvistické. Nejen česká lingvistika a nejen čeští lingvisté jeho zralé práce stále potřebují.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 3, s. 157-162

Předchozí Jiří Kraus: K životnímu jubileu profesora Aloise Jedličky

Následující Václava Holubová: K životnímu jubileu Běly Poštolkové

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1