Sedmdesátiny české dialektoložky Marie Rackové

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Koncem minulého roku si pracovníci katedry bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a celá dlouhá řada absolventů a studentů připomínali, že doc. dr. Marie Racková, CSc., která na této fakultě působila více než třicet let, oslavila sedmdesátiny. A protože z aktivní pedagogické činnosti odešla teprve nedávno, ještě dnes jsou na fakultě studenti, kteří ji z jejích přednášek a seminářů ze staré češtiny a z české dialektologie dobře znali. S tímto svým posláním spojovala jubilantka i svou činnost publikační, a to jak pro studenty (připomeňme zejména její čítanku staročeských textů, která je těžiskem příručky Cvičení ke studiu historické mluvnice, PF UJEP v Ústí n. L. 1992 a která se v jistém smyslu vrací k záměru realizovanému už dříve skriptem Soubor textů ke studiu vývoje jazyka, PF Ústí n. L. 1977), tak vlastní činnost odbornou a badatelskou (uveďme tu ve stručnosti aspoň některé její příspěvky na konferencích, publikované ve sbornících, např. Lexikální polské prvky v nářečí tzv. Českého koutku, Sb. PF UJEP v Ústí n. L. 1994, s. 237n.; Lexikální přejetí z němčiny v dialektu na někdejší jazykové hranici, Sb. PF UJEP v Ústí n. L. 1999, katedra bohemistiky, s. 206n.). Některé z těchto příspěvků se přímo týkají regionální problematiky severních Čech (jmenujme např. starší článek Úloha českého jazyka jako prostředku dorozumívání cikánského obyvatelstva severních Čech, Zpravodaj pro etnografii a folkloristiku 1986–87, s. 342n.; K historii tradiční slovesnosti slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří, sb. Etnické procesy v pohraničí Českých zemí po roce 1945, sv. 2, Praha 1986, s. 56–64).

Dialektologové znají však doc. Rackovou především jako svou významnou spolupracovnici, zvláště také z doby přípravných prací a přímých terénních výzkumů pro Český jazykový atlas (Praha 1992, 1997, 1999), jak o tom svědčí i stať Práce na Českém jazykovém atlase, SaS 29, 1968, s. 312n. (spolu s J. Voráčem), a znovu i příspěvek Příprava Českého jazykového atlasu, Jazykovědné aktuality 2, 1975, s. 68n. Její autorskou zkratku „Ra“ si můžeme vyhledat v síti atlasových bodů u 41 lokalit, rozmístěných po celých Čechách, a také ji najdeme pod řadou ukázek v publikaci České nářeční texty (Praha 1976), kde jsou soustředěny přepisy vybraných zvukových záznamů, pořízených převážně při terénním výzkumu pro atlas; s touto knížkou pak autorka ráda a zasvěceně pracovala na svých dialektologických seminářích.

Do dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český přišla Marie Racková brzy po ukončení studia češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a to po kratším externím působení jako spolupracovnice prof. Karla Plicky při jeho folkloristických sběrech písní a pohádek v různých oblastech střed. a vých. Slovenska v letech 1953–56 (zde mohla uplatnit i svůj druhý studijní obor, jímž byla etnografie a folkloristika). Na základě těchto výzkumů se později stala dlouholetou a erudovanou spolupracovnicí tohoto významného umělce při vědeckém zpracování a vydávání slovenského folkloru.

V české dialektologii, kde se pozornost tradičně věnuje spíše nářečně pestré a různorodé Moravě a Slezsku, máme pro regionálně zaměřené poznávání nářečí v nivelizovaných Čechách za celou dobu více než stoleté existence tohoto vědního oboru k dispozici sotva jen jednu desítku [160]knižních titulů. Proto je snad největším autorčiným počinem její monografie Nářečí okrajového úseku třebívlického I., a to tím spíše, že jde o významné území na archaickém severozápadním okraji, dosud málo zpracované oblasti středočeské. Na této monografii začala autorka pracovat v semináři svého učitele prof. Václava Vážného a dovedla ji k definitivní podobě, publikované ve Sborníku Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem (řada bohemistická, Praha 1978). Přitom druhá část práce o tvoření slov, která byla výsledkem ve své době novátorského úsilí o hlubší poznání této dosud nezpracované složky lidového jazyka (připomeňme např. její starší článek K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov, NŘ 1962, s. 163n.), zůstala zatím v rukopise.

Je nepsanou tradiční zvyklostí, že nejlepším předpokladem pro autora nářeční monografie je situace, když analyzuje své rodné nářečí. Zapomíná se však, že i tento ideální stav může mít někdy určitá úskalí: rodilý mluvčí a analyzátor jazykové reality si totiž fungování některých jevů, které jsou pro něho samozřejmé, nemusí vždy plně uvědomovat. Stejně výhodný a inspirativní může být proto i přístup druhý, kdy autor popisované nářečí také dobře zná, ale protože to není jeho nářečí rodné, má možnost od svého vlastního, jiného rodného úzu diferencovat. A to je právě případ Marie Rackové. Narodila se sice v Praze (18. listopadu 1930), ale měla silné rodinné vazby k nářeční oblasti jihozápadočeské a měla dobrý cit pro odlišnosti středočeské (při této příležitosti také rádi vzpomínáme, že jde o nářečí autorčina vzácného muže, předčasně zesnulého historika umění Miloslava Racka).

Autorka ve své monografii ukázala, že i nivelizovaná oblast středočeská má svou archaickou periferii, kde se uchovává řada ze středu oblasti už dávno ustoupivších znaků. Nadto je tato oblast významná i několika vlastními charakteristickými rysy a také ještě tím, že sem dobíhají a kříží se i některé výrazné znaky jihozápadočeské a severovýchodočeské. Tak se stala monografie M. Rackové důstojnou a vzhledem k vývoji disciplíny také už zasvěcenější paralelou starší – a do nedávné doby vlastně jediné – Hallerovy monografie o středočeském nářečí v pěti podřipských obcích z roku 1932. Práce o Třebívlicku je jasně koncipovanou a moderně pojatou monografií, která se právem řadí ke kladným výsledkům systematického výzkumu českých nářečí rozvinutého po druhé světové válce.

S Třebívlickem souvisí i jiná závažná a tehdy novátorská autorčina stať, publikovaná v ústeckém sborníku (1972), příspěvek K historické dialektologii severozápadních Čech; rozborem zápisů městečka Třebenic ze sklonku 17. a první pol. 18. stol., v nichž se projevuje poměrně výrazná závislost na místním mluveném úzu, autorka dosvědčuje, že „tehdejší nářečí nebylo od dnešního … nijak diametrálně odlišné“.

Připomeňme si při tomto jubilejním pozdravu ještě i některé další autorčiny příspěvky, jako je např. Výzkum žákovského slangu podle Dotazníku pro Český jazykový atlas, Sb. z 5. konference o slangu a argotu, Plzeň 1995, s. 19n.; Apelativní pojmenování cest v češtině, Sb. konference Cesty a cestování v jazyce a literatuře, AUP, Studia litteraria et linguistica II, Ústí n. L. 1995, s. 46n.

Jak jsme naznačili, má badatelská činnost Marie Rackové široký záběr. Její vlastní doménou a láskou však zůstala po celý život česká dialektologie. Můžeme jí tedy jen přát, aby v oboru, který svou činností tak významně obohatila, nacházela při dobrém zdraví i nadále potěchu a zalíbení.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 159-160

Předchozí Ivana Kolářová: Přemysl Hauser jubilující

Následující Petr Nejedlý: Jazykovědec málem zapomenutý