Časopis Naše řeč
en cz

Jazykovědec málem zapomenutý

Petr Nejedlý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V r. 1917 uveřejnily Listy filologické „drobnost gramatickou“ – výklad slovanských nářečních podob hlyboký, głybocki, glyboko apod. Na necelých pěti stránkách se uváděla více než stovka dokladů z desítek indoevropských jazyků ze všech vývojových období. Článek shrnoval dosavadní výklady předních indoeuropeistů a etymologů a nabízel výklad vlastní. Ten, jakkoli vznikl v době dominujícího pozitivismu, překvapivě nezdůrazňoval výmluvnost hláskoslovných paralel a jejich vývojových zákonitostí (např. možné zdloužení tvrdého jeru na y apod.) a nečekaně se opíral o princip – moderně řečeno – budování lexikálních mikrosystémů na základě paradigmatických formálně-gramatických i významových vztahů: dostatečným důvodem k objasnění zkoumané hláskové změny byla existence lexikálního subsystému (neboli řečeno slovy autora „skupiny pro sebe“) hlyboký, vysoký, široký. Tento výklad přijímáme podnes.

Autorem zmíněného článku byl tehdy šestatřicetiletý docent srovnávacího indoevropského jazykozpytu na české univerzitě Oldřich Hujer (25. 11. 1880–4. 6. 1942). Pro tento obor se habilitoval již v roce 1911 spisem Slovanská deklinace jmenná, vydaným v roce 1910. Od r. 1919 pak byl mimořádným a od r. 1924 řádným profesorem. Srovnávací jazykovědu Hujer rozvíjel v duchu mladogramatických zásad: soustřeďoval se na dílčí jevy, na jednotlivé vývojové zákonitosti. Nikterak však se na ně neomezoval, neviděl je izolovaně a osvědčoval vnímavost pro jazyk jako celek, jak bylo naznačeno výše.

Zvláštní pozornost věnoval Oldřich Hujer jazykům slovanským a pochopitelně především vývoji českého jazyka – byl brilantním znalcem staré češtiny, českých nářečí i češtiny soudobé. Proto již v roce 1914 vydal svoji první verzi Úvodu do dějin českého jazyka, uveřejněného posléze v rozšířené podobě ještě dvakrát – posledního vydání však se již Hujer nedožil. Jádrem této práce je popis hlavních rysů praslovanského jazyka v poslední fázi před vyčleněním češtiny. Na tuto práci navázal r. 1934 shrnující Vývoj jazyka československého, psaný pro III. díl Československé vlastivědy, který Hujer sám redigoval.

Těžiště Hujerovy publikační činnosti tkvělo ve stovkách drobných prací časopiseckých (první uveřejnil již v roce 1901).[1] Vedle drobných kritických připomínek a doplňujících poznámek často obsahují zcela zásadní, nové výklady, které zůstávají platné i pro dnešní jazykovědu. Připomeňme třeba upřesňující výklady původu a významového vývoje adjektiv perný či vzteklý nebo Hujerovu moderní etymologii slov sbožie, sčěstie, která dbá na adekvátnost s dobovým myšlením mluvčích předpísemného období.

Část Hujerových bohemistických článků byla sebrána a vydána k dvacátému výročí jeho smrti.[2] Rozptýleny bohužel zůstaly Hujerovy práce slavistické a indoeuropeistické, které měl obsa[162]hovat zamýšlený druhý svazek, a bylo by jen spravedlivé, kdyby se jejich shromáždění a publikování ujal někdo z Hujerových následovníků na univerzitních stolcích.

Nebylo by rovněž správné opomenout Hujerovu obětavou činnost organizační: patřil k iniciátorům a posléze redaktorům Příručního slovníku jazyka českého, byl inspirátorem dotazníkové akce dialektologické (ta se však uskutečnila až po jeho smrti), podílel se na přípravě Pravidel českého pravopisu, přispěl k vydávání české lingvistické bibliografie 1930–1937, působil v redakčních radách Listů filologických, Slavie (v té pracoval hned od jejího založení) a od r. 1931 v také Naší řeči.

Na Univerzitě Karlově vychoval Oldřich Hujer řadu význačných slavistů a bohemistů (mezi jeho žáky patřili Bohuslav Havránek, Václav Machek, Josef Kurz a další). V období 1924–1931 zároveň působil na Masarykově univerzitě v Brně. Hujer byl také členem několika zahraničních akademií věd i domácích vědeckých institucí – Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Slovanského ústavu, Jednoty českých filologů; v mnoha těchto institucích po dlouhá léta obětavě zastával různé funkce.

Před nedávném jsme si tedy připomněli 120 let od narození Oldřicha Hujera. Zároveň brzy uplyne 60 let od jeho předčasné smrti – na selhání jeho srdce měla nepochybně vliv tíživá atmosféra heydrichiády… Hujerovy ostatky jsou uloženy ve vyšehradském Slavíně.[3]


[1] Viz J. Kurz, Soupis prací Oldřicha Hujera, PLK, Praha 1940, 44 s., a týž, Dodatek k bibliografii prof. Oldřicha Hujera, SaS 8, 1942, s. 221–222.

[2] O. Hujer, Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka. Připravil J. Kurz, úvod napsal B. Havránek. Nakl. ČSAV, Praha 1961, 308 s.

[3] Obsáhlý Hujerův nekrolog uveřejnil Antonín Beer v Naší vědě (22, 1943, s. 37–49), v časopise, který Oldřich Hujer v letech 1913–1914 pomáhal založit.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 3, s. 161-162

Předchozí Pavel Jančák: Sedmdesátiny české dialektoložky Marie Rackové

Následující Vladimír Mejstřík: Za Josefem Filipcem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1