O názvosloví chiromantickém

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

-

[1]Spolu se změnou politického režimu došlo před jedenácti lety mimo jiné i k proměně charakteru knižní produkce určené pro český trh. Knih koupěchtivý člověk byl ve velmi krátké době zahrnut tak nepřeberným množstvím knižních titulů, že se v něm stihne a dokáže jen stěží alespoň letmo orientovat. Tvrzení o záplavě nových knih se týká především titulů beletristických, méně pak literatury odborné. Někde uprostřed zájmů nakladatelských a vydavatelských domů stojí tzv. literatura populárně-naučná; tento termín v sobě zahrnuje škálu titulů od skutečně naučných publikací zpracovaných způsobem přístupným laikům až po literaturu vzbuzující rozličné pochybnosti. Rovněž obory, kterých se tato knižní produkce dotýká, oscilují od těch „seriózních“, obecně uznávaných, až po ty diskutabilní. Mezi činnosti, které mají (a vždy měly) své přesvědčené zastánce a stejně ohnivé odpůrce, patří mj. předvídání budoucnosti, konkrétně věštění z lidských dlaní (chiromantie).

Pohleďme na tento typ čtenářsky (a tedy i nakladatelsky) vděčné literatury z hlediska lingvisty. Jazyk, kterého chiromantie užívá, disponuje specifickým terminologickým systémem, širším a strukturovanějším, či docela minimálním – v závislosti na propracovanosti chiromantické příručky. Při popisu této, jistě velmi okrajové, ale přece jen součásti české slovní zásoby, odhlédněme nejprve od stavu v dnešní češtině a povšimněme si nejstarších dokladů o existenci tohoto terminologického okruhu.[2]

Chiromantie je dnes součástí okultních nauk, nejčastěji je zahrnována k vědám mantickým, věšteckým, které předpovídají budoucnost.[3] Z věšteckých umění má chiromantie nejblíže k astrologii, o čemž ostatně vypovídá i její názvosloví.

Také ve středověku měla astrologie pro chiromantii konstitutivní význam. Vztah chiromantie k astrologii totiž reprezentoval poměr vesmírného makrokosmu k lidskému mikrokosmu. Nejen člověk sám byl miniaturní paralelou vesmíru, ale rovněž jeho ruka představující jeden z nejdůležitějších lidských orgánů jako pomyslné zrcadlo odrážela síly a vlastnosti vesmírných jevů. Právě [141]toto spojení s astrologií, tedy naukou ve středověku široce rozšířenou a oblíbenou i v nejvyšších mocenských kruzích a zároveň využívající zdánlivě či skutečně exaktních metod, způsobilo, že na chiromantii (stejně jako na samu astrologii) bylo v minulosti shlíženo poněkud shovívavěji, než se tradičně pohlédalo na obdobné aktivity.[4] Dalším dobrým důvodem, proč chiromantii tolerovat, bylo její využití v lékařství. Ze studia lidské ruky lékař mohl vyčíst nejen údaje o charakteru a vlohách člověka, ale také mnohé informace o jeho pravděpodobných onemocněních či úrazech.[5] Ostatně podobně pracovala též metoposkopie, která četla z čar, vrásek, prohlubenin a obrazců na lidském čele. V českých zemích se jí zabýval např. Tadeáš Hájek z Hájku.[6]

Z výše uvedeného je tedy pochopitelné, že nejstarší nám známý česky psaný chiromantický spis je dochován právě v lékařském sborníku. Jedná se o lékařství neznámého františkána z poloviny 15. století. Tento sborník obsahuje kromě textů jednoznačně lékařských (anatomických, chorobopisných) též texty z oborů s lékařstvím tehdy spjatých. Je zde tedy i herbář, pojednání astrologická i návody k využití magie ve prospěch člověka. Rukovědný spis je dochován ve dvou rukopisech. Oba jsou uloženy v Národní knihovně v Praze; starší rukopis z poloviny 15. století pod signaturou XVII B 18 (chiromantie je na f. 13a–21a)[7], mladší je z let 1498–1503 a má signaturu XVII D 10 (text je na f. 139a–146a). Lékařství neznámého františkána je téměř totožné se sborníkem textů připisovaných mistru Křišťanovi z Prachatic, v němž však chiromantická část chybí.[8]

Tato naše nejstarší chiromantie nese název Knihy o rukovědění Filona, toho mistra velikého.[9] Z novodobého pohledu se jedná jak o příručku chiromantickou, tak z části i chirognomickou, neboť v závěru letmo interpretuje i vzhled ruky a zvláště prstů. Názvosloví, které je na pouhých devíti fóliích soustředěno, není bohaté; nevelký předmět studia ostatně ani přílišnou terminologickou expanzi nepředpokládá. I na tak malém prostoru však můžeme pozorovat jeho nestabilitu,

[142]

 

Obr. 1. Knihy o rukovědění (pol. 15. stol.).

 

nejednotnost, autor nezřídka užívá několik názvů pro týž jev (polylexie), případně řadí synonymní názvy vedle sebe. Neustálenost termínů je ostatně obecným příznakem jakéhokoliv rodícího se terminologického systému. Při popisu této nejstarší chiromantické terminologie je třeba mít na paměti, že je do určité míry ekvivalentní dobové latinské terminologii.[10]

Sama nauka je zvána rukověděnie a její provozovatel rukovědník. V centru zájmu je ruka (viz obr. 1), která má pět prstů – palec, ukazač, měděnec, prstenec a ušinec.[11] Ruka, resp. její dlaňová část, má dále strany, tedy části či díly ruky: pod prsty je hora prstóv (konkrétně hora ukazače, hora měděnce, hora prstence [143]a hora ušince), pod palcem je hora palcová či hora palce. Vyvýšenina táhnoucí se od malíku k zápěstí [zvána] od své tučnosti jest hora nebo prsy nebo tučnost nebo břich ruky. Další část, strana přijatá, přechází v zápěstí. Prostřední část je dlaň. Také dlaň je rozdělena na strany: sevřením tří hlavních čar (viz níže) vzniká trojúhelník či stulenie ruky; rukovědník vykládá i vzhled úhlů trojúhelníka. Stuol ruky či čtverúhelník ruky je vymezen dalšími dvěma čarami (stuol ruky proto, že ku podobenství stola učiněna jest [strana]). V centru pozornosti rukovědníka jsou především rýhy, čáry, a jejich vzhled, znamenie čitedlná (jakost, hrubost, jasnost, barevnost, suchost, ostrost a jiná těmto podobná znamenie). Připomeňme na tomto místě výjimečnou funkci čáry při magických obřadech vůbec[12] (např. magické kresby lovných zvířat mající zaručit hojný úlovek, čáry či kruhy chránící člověka před zlými duchy ap.). Vrozená spleť čar na lidské dlani v souvislosti se známými magickými funkcemi jiných čar jistě vybízela k různým interpretacím. Čáry, které chiromant na lidské dlani nalézá, jsou děleny na základní (čáry hlavnějšie či najprvnějšie či prvnějšie obecné); zbývající jsou čáry zvláštnie, které doprovázejí čáry hlavní. Hlavní čáry jsou čtyři: čára srdce aneb života či pravice trojúhelníka, protože s dalšími dvěma čarami vytváří již zmíněný trojúhelník. Druhá čára je čára prostřednie přirozená či levice trojúhelníka či čára mozková nebo mozku, třetí se jmenuje čára trojúhelníka nebo také nižší trojúhelník či jatrnice. Zde je na místě poukázat na omyl Gebauerův, který ve svém slovníku vykládá lexém jatrnice, doložený z tohoto spisu, jako žílu[13]; z kontextu je však patrné, že jde o rýhu, která je dávána do souvislosti se zdravím a s játry; výraz jatrnice je v tomto významu doložen i v nové češtině.[14] Poslední z hlavních čar je čára stolnie (k stól) či poslednie přirozená. O dalších čarách na lidské dlani hovoří františkánská chiromantie jako o čarách zvláštních, které vytvářejí různé zpuosoby, tj. obrazce a spleteniny z čar, které můžeme při dobré vůli na lidské dlani nalézt. Spis dokládá např. pojmenování obrazců dolce, kříž, skuly, puol kolek, okrúhle či jen různě vedené trhy.[15] Zbylé čáry (toliko z práce a s zimy) nemají být brány v úvahu.

Tento „materiál“ má k dispozici vyvolený jedinec, který je (resp. myslí si, že je) nadán schopností věštiti. Název činnosti je odvozen od slova věst (‚zpráva, znamení‘), které souvisí se slovesem věděti. Také hádanie znamenalo vyslovovat určité mínění na základě znamení či výjevů.[16] V nejstarším chiromantickém spisku však slovesa věštiti, hádati ap. nenalézáme. Činnost rukovědníka zde není expli[144]citně pojmenovávána, pouze se konstatuje, že čára či obrazec na ruce cosi znamená (jestli že by čára života byla hrubá a hluboká a zemské barvy, znamenie jest hlúposti; jestli že by čára života byla krátká … znamenává zlobivost, lest, smilstvie atd.).

Pokud máme zkoumat vývoj chiromantické terminologie v dalších obdobích, musíme konstatovat, že z dalších tří století neznáme takový „učebnicový“ spis, jako je františkánská chiromantická příručka. To svědčí mj. o tom, že tato nauka byla nepochybně předávána nejčastěji ústní tradicí. Zároveň to poukazuje i na stále problematické postavení chiromantie ve společnosti. O její existenci máme po dlouhou dobu jen sekundární zprávy z textů, které chiromantii přijímají různě. Shovívavě na ni pohlíží např. Matouš Filomates Dačický (= Valkenberger z Valkenberku) ve svém rukopise z roku 1574. Rukopis je uložen v Národním muzeu v Praze pod Hankovým názvem O vyvýšení a vysokém duostojenství lidského pokolení i o divné fabrice, o spuosobu spojení a usilování ouduo v těle, z authoruo anatomických vybrané. Dačický zde píše, dovolávaje se tentokrát jak boží, tak světské autority: „Divné vyznamenávání skrze čárky a liny, kteréž se v dlani spatřují, přirození nám zavřelo. A od vyšetření pilného jejich pošlo umění, kteréž slove chiromantia. V kterémžto, ačkoliv lidé ledacos šprýmovnýho a směšného hádají, však se to může z knih Aristotelových poznati, že ne nadarmo Buoh všemohoucí tam mnoho čárek neb lin rozličných v dlani zavřel…“.[17] V dalším textu však Dačický nepodává nějaký podrobnější chiromantický výklad, konkrétně zmiňuje jen čáru života – nazývá ji pravidlo a šňůra života. Na obranu rukovědění připomíná slavné chiromanty a jejich úspěchy. Za české rukovědníky neopomine připomenout kněžnu Libuši a (ku podivu) především její dceru Krako, jež prý v chiromantii mimořádně vynikala.[18]

O málo později po Dačickém Daniel Adam z Veleslavína však jména týkající se chiromantie řadí v Nomenklátoru do oddílu pojednávajícím o nečestných činnostech, do sousedství takových slov, jako jsou nejen čarodějníci, zaklínači a vykladači snů, ale i kati, frejíři či zrádci. Ekvivalentem chiromantie je zde hádání z rukou, cikánů umění a za chiromanta nalézáme hadač z rukou, cikán[19]; to je zároveň svědectví o tom, která složka obyvatelstva se chiromantii, zvláště zřejmě té praktické, převážně věnovala. Ostatně též v Komenského Moudrosti starých Čechů můžeme číst: „Zlý by z tebe byl cigán, neumíš hádati.“[20] Podobné doklady jako z Veleslavína máme i ze slovníku Kašpara Vusína z počátku 18. století.[21]

[145]

 

Obr. 2. Chiromantické názvosloví podle současné literatury; a) čáry.

 

Mnohem odmítavější postoj k rukovědnému umění mají pochopitelně texty věroučné, které věštecké a hadačské praktiky často odsuzují a nejčastěji přímo zakazují. Jejich autoři se přitom odvolávají zvláště na bibli a církevní autority (sv. Isidor, sv. Augustin). Svorně odmítají touhu člověka poznat věci skryté, v níž vidí rouhačskou snahu vyrovnat se Bohu v jeho vševědoucnosti a všemohoucnosti. Citujme např. z Pentateuchu: „Čarodějnici nenecháš naživu.“ Ex 22,17; „Nebudete jíst maso s krví, nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním.“ Lv 19,26; „Muž či žena, v nichž by byl … duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně.“ t. 20,27. Ovšem z bible pochopitelně citují i zastánci čtení z ruky, vykládajíce si ve svůj prospěch např. verše: „Na ruku každého člověka klade [Bůh] pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání.“ Job 37,7.[22]

[146]

 

Obr. 2. Chiromantické názvosloví podle současné literatury; a) vyvýšeniny.

 

Za houževnaté odpůrce věštění citujme např. z Kázání sv. Augustina proti hádání z konce 14. století: „Já sě opět a opět přěd Bohem vysvobozuji, když opět a opět napomínám a osvědčuji, aby nižádný z vás [křesťanů] kúzedlníkuov, hadačuov neb čarodějníkuov nehledal, ani jich o které věci neb nemoci tázal, nižádný sobě zaklínačuov dobýval; neb točíš v něm, ktožkoli učinil by to zlé, ihned zhyne křtu svátost a ihned svatokrádcem a pohanem učiní sě.“[23] O čtvrtstoletí později pokračuje ve stejném tónu bratrský kněz Matouš Konečný: „Všichni čarodějníci sou modláři ohavní… Černokněžníci … netoliko lidský zrak a sluch, ale skrze to mysl, srdce a duši lidskou oklamávají. Jako když ubohým lidem … velí to i jiné činiti … vše Pán Bůh pod vyhlazením života časného i pod stracením života věčného tuze zapověděti a vrchnosti světa práva světská a služebníkům církve práva duchovní o těch věcech vydati ráčil.“ „Modláře ohavné“ pak Konečný dělí na věštce („kteří z nadšení a z vnuknutí ďáblova tajného, budoucí věci předpovídajíce, s ďáb-

[147]

 

Obr. 3. Ukázka z chiromantického názvosloví podle Františka Hekla, 1845; vláda živlice (= čára života) a její okres: služky živlice a jejich krajiny.

 

lem společnost mají, však to tak ukrývají, aby se zdálo, jako by z božího zjevení pocházelo“), dále na planetáře, kouzedlníky, losníky, černokněžníky, zaklinače a hadače. Hadači „z snů, lin na rukou neb na tváři, též z ptačího štěbetu, lítání, žrádla a k tomu podobných věcí lidem mnoho jakož slibovati, tak i strašiti obyčej mají.“[24]

Přímé prameny ke studiu chiromantické terminologie jsou nám opět k dispozici v hojnější míře až na přelomu 19. a 20. století a hlavně po roce 1989. Brožurky i silné knihy obsahující většinou značně primitivní návody, jak číst osud z lidské dlaně, zachycují termíny pochopitelně četnější než naše nejstarší památka tohoto druhu, avšak struktura tohoto lexikálního subsystému zůstala téměř nezměněna. [148]Shledáváme zde tedy příklad na určitou stagnaci ve vývoji, a to v rámci terminologie, jejímž znakem bývá v souvislosti s rozvojem poznání a specifikací lexikálních významů obecně bouřlivý rozvoj.[25] K této vývojové pasivitě přispělo více činitelů. O nutném omezení rozvoje nauky způsobeném nevelkým předmětem studia jsme již hovořili. Dalším mimojazykovým důvodem bylo jistě to, že chiromantie je ve své podstatě tajnou naukou, uzavřenou mezi nemnohé vyvolené, naukou, která zřejmě velmi silně akcentuje tradici a v níž ani žádný převratný rozvoj není žádoucí.[26] Jelikož se tedy nijak zvláště nevyvíjí sama chiromantická nauka, nelze očekávat žádné bouřlivé změny ani v její terminologii.

V centru novočeského chiromantického názvosloví (viz obr. 2a, b)[27] zůstávají i lexikální jednotky jmenované výše. Nadále tedy novodobý chiromant na dlani prohlíží čáry (nebo linie, rýhy). Čtyřem hlavním čarám, jak je známe ze středověké památky, odpovídají i v moderní terminologii čtyři základní čáry: stč. čára mozková je známa např. jako linie hlavní n. hlavy, čára hlavy, čára rozumu. Stč. čára srdce n. života je nč. linií životní n. života, čarou života či životní n. srdeční linií. Třetí nejdůležitější čarou je stč. čára nižší trojúhelník či jatrnice – a v nč. linie zdravotní, zdraví či čára jater a čára žaludku. Poslední ze základních čar, stč. čára stolová, buď zachovává svůj v tomto subsystému poněkud výjimečný název – nč. linie stolní, čára stolová, či je v nové češtině vztažena k srdci a označována nč. jako linie srdce n. srdeční či čára srdce. Některé stč. bezejmenné, doprovodné čáry zvláštnie či trhy povýšila moderní chiromantie do postavení samostatných čar. Rozeznává totiž kromě jmenovaných čtyř hlavních (někdy se uvádějí jen tři hlavní čáry, které tvoří zjednodušené velké M na lidské dlani) ještě další čáry – např. v nč. čára štěstí, pás lásky, čára cti, čára manželství. Chiromant zkoumá i mnohé další čáry netypické a řídce shledávané (nč. mystický kříž či čára intuice). Mezi stč. pojmenování čáry zvláštnie patří i výše uvedená znamení a obrazce. Novodobé názvy rovněž vyjadřují obrazce, které čáry na dlani připomínají, a jsou jistě mnohem rozmanitější, avšak jejich uvedené staročeské ekvivalenty mezi nimi nalezneme též – nč. např. body, kříže, hvězdy, mřížky, kroužky, trojúhelník a čryřúhelník (stůl) včetně úhlů.

[149]

 

Obr. 4. Čáry na dlani člověka s výjimečným osudem (dle F. Hekla).

 

Názvy čar jsou opět souslovími, jejichž determinující člen vyjadřuje stav či vlastnost člověka (či tělesný orgán toto reprezentující). Na rozdíl od dochované středověké terminologie jsou v moderní chiromantii užívána ve velké míře astronomická propria, buď sama o sobě, či jako determinující člen sousloví. Jedná se především o jména geocentricky pojatých sedmi oběžnic (Jupiter, Saturn, Slunce, Merkur, Mars, Venuše, Měsíc; s postupem lidského poznání přibyl Uran a Neptun). Vznikla tak pojmenování jako např. Mléčná dráha, pás/kruh Venušin, čára Slunce/Sluneční, Čára Marsu/Martova, čára Saturnu/Saturnova/saturnská, čára Uranu apod.

Vedle čar jsou na lidské dlani nejdůležitější vyvýšeniny nebo polštářky, které ve františkánské chiromantii splývaly pod pojmy hory či strany dlaně. Ve staré češtině je výraz hora doložen s determinujícím pojmenováním prstu, u jehož kořene se nachází (hora palce ad.). Jelikož každý prst je domněle ovlivněn jednou z geocentricky chápaných oběžnic, využívá se i zde tohoto astronomicko/astrologického názvosloví. Stč. hora ukazače je tedy v nč. vrchem/pahorkem/pahrbkem/hrbo[150]lem Jupiterovým/Jupitera/Jovišovým či horou Jovovou; stč. hora měděnce je pojmenována nč. vrch/pahorek/pahrbek/hrbol Saturnův/Saturnu či hora Saturnu; stč. hora prstence je v nč. vrch atd. Apollonův/Sluneční/Slunce nebo hora Apollónova či Slunce; stč. hora ušince je nč. vrch Merkurův n. hora Merkurova a stč. hora palce je nč. vrchem Venušiným/Venuše či horou Venuše. Vyvýšeniny pojmenované podle Marsu a Měsíce (Luny), tj. nč. hora Luny, hrbol Měsíce a Martův vrch splývaly ve františkánské chiromantii pod stč. označením hora nebo prsy nebo tučnost nebo břich ruky.

Zmínili jsme se o různém stupni akceptování chiromantie ve společnosti. Různý názor však neměli jen vnější pozorovatelé. Odlišně chápali toto umění i vlastní autoři jednotlivých příruček. Většinou se zřejmě více či méně spokojili s postavením chiromantie mezi „těmi druhými“ vědami, tedy někde poblíž astrologie, uvnitř magie, okultismu či parapsychologie. Avšak v minulém století se objevil i zajímavý pokus přiblížit tuto nauku tradičně chápané vědě. Podnět k tomuto pokusu představovalo pravděpodobně též soudobé formování daktyloskopie jako moderní vědecké metody, zaštítěné takovými autoritami, jakou byl např. J. E. Purkyně.[28] Jedním z nejdůležitějších znaků vědecké disciplíny je bezesporu specifická a dokonale systémově uspořádaná terminologie.

Čeněk Zíbrt vydal počátkem tohoto století spis kněze Františka Hekla, faráře v Novém Městě u Vídně. Hekl okolo roku 1845 vypracoval na žádost vlastence a učitele češtiny na vojenské akademii Tomáše Buriana zvláště slovotvorně velmi pravidelný systém rukovědné terminologie.[29] Jeho záměrem bylo odlišit rukozpyt co vědu ruky, která by sloužila zejména kriminalistické praxi, od „sprosté chiromancie neb hádactví“.[30] K tomu mělo posloužit rovněž odpoutání se od tradičně používané názvoslovné soustavy. Při uspořádávání poznatků o chiromantii do systému využívá, jak uvádí, především vlastní poznatky. Dále jmenuje některé německé autory a také osmdesátiletou Cikánku Kyralinu z rodu Fergotš. Čáry nazývá vráskami, základní jsou stálice, neboť mají své stálé místo v dlani; zbylé jsou bludice a mohou být na kterémkoliv místě (odpovídají znamením a vykazují podobné názvy). Stálice dále dělí na vládné, vlády (tedy čáry hlavní, základní) a služebné, služky (= čáry zvláštní). Každá ze tří vlád má tři služky; každá vláda má svůj okres (dlaň je rozdělena na tři okresy) a každá služka má svou krajinu (okres má tři krajiny). Tři nejdůležitější čáry jsou zvány živlice (= čára života), myslice (= čára hlavy) a strojnice (= čára srdce). A odtud se odvíjí Heklova slovotvorná kaskáda: myslice má tři mysličky (zámysličku, úmysličku, námysličku), její okres se jmenuje myslictvo a krajiny jejích služek jsou nazvány zámysliččina, úmyslič[151]čina, námysliččina. Živlice má tři živličky (záživličku, úživličku a náživličku), okres je živlictvo a krajiny záživliččina, úživliččina a náživliččina (viz obr. 3). A konečně strojnice má tři strojničky (zástrojničku, ústrojničku a nástrojničku), okres se nazývá strojnictvo a krajiny služek zástrojniččina, ústrojniččina a nástrojniččina. Takto novátorský však Hekl není důsledně. Např. vyvýšeniny tradičně zve horami (hora kazce, středce, prstence, ušnce); k nim ovšem zavádí i termín předhoří (malé předhoří = Martův vrch, velké předhoří = Venušin vrch). Hekl sám zřejmě nepředpokládal, že jeho nový terminologický systém vejde v užívání okamžitě. O přetrvávání tradičně užívané terminologie píše: „Opatrnější rukozpytatelé počínali však ruku svou bajek zbavovati, nálezy zkušeností získané s myšlenkami předků svých srovnávajíce. Tím se stalo, že obrazce rukozpytné, jména své báječné zachovavše, významy více zkušeností nabývali.“[31] Důraz na zkušenost je prezentován i v průvodních obrázcích, na nichž jsou mimo jiné vyobrazeny dlaně lidí s výjimečným (negativně!) osudem, např. kostelníka zblázněného, lékaře bezcitelného, učence, jenž se zbláznil (viz obr. 4), či ztřeštěného misionáře.[32]

I přes tento zřejmě ojedinělý pokus o vytvoření nového terminologického systému zůstává české chiromantické názvosloví v základech nezměněné. Setkáváme se zde tedy s poměrně vzácným příkladem, kdy po pěti stech letech se v dané oblasti užívá srovnatelná slovní zásoba jako v prvopočátcích.

Vliv chiromantie a hlavně vliv chiromanta byl v různých dobách různý. Většina lidí s ní jistě do styku vůbec nepřišla. Jako každá snaha o manipulaci s lidskou psychikou je však i chiromantie natolik závažnou činností, že na ni těžko lze pohlížet pouze jako na kratochvíli s příchutí podivínství. Kéž by však vždy platil soud neznámého středověkého mnicha, že „nad nakloněnie přirozené člověk má rozum panující a svobodenstvie“.[33]

---

[1] Článek vychází z referátu předneseného na konferenci Paměť slov, konané 23. 10. 1997 v Praze.

[2] Názvosloví z blízké oblasti – magie – věnoval pozornost I. Němec, Česká slova někdejší magické terminologie, LF 103, 1980, s. 31–39.

[3] V minulosti však chiromantie dávala nahlédnout nejen do budoucnosti, ale též do minulosti – srov. např. M. F. Dačický, O vyvýšení o vysokém duostojenství lidského pokolení…, 1574 (rkp.), s. 390; Kázání sv. Augustina proti hádání, in: Svatovítský rukopis, Praha 1886, s. 331. Postupně je působnost chiromanta (a hadače vůbec) omezena jen na budoucnost, k čemuž jistě přispěl i fakt, že platnost věštby do budoucna je mnohem hůře ověřitelná, než je tomu u věšteb týkajících se minulosti či přítomnosti.

[4] K tolerování astrologie viz např. R. Cavendish, Dějiny magie, Praha 1994, s. 83n. – Hadačství však bylo církví přirovnáváno k hříchu zabití, knihy věnované hadačství byly sbírány a páleny – viz např. A. Gurevič, Nebe, peklo, svět, Praha 1996, s. 191n.

[5] Pokusy vyložit vzhled lidských rukou ve prospěch zdraví člověka v lékařské vědě (zvl. diagnostice) trvají dodnes, viz např. E. Issberner-Haldane, Diagnostika podle ruky, Praha 1993.

[6] Viz Č. Zíbrt, Tadeáše Hájka z Hájku, protomedika království Českého, hádání osudů lidských z čela r. 1584, Český lid 11, 1902, s. 231–249.

[7] Z františkánského lékařství zde citujeme podle tohoto rukopisu. Citovaná lexikální zásoba je v obou dochovaných rukopisech totožná.

[8] O rukopisech viz F. M. Bartoš, Z lékařského písemnictví 15. stol, ČČM 91, 1917, s. 323–326. Další opis Filonovy chiromantie obsahoval rukopis opsaný Václavem Březanem na přelomu 16. a 17. století. Tento rukopis se dostal spolu s rožmberskou knihovnou do Stockholmu – viz J. Pečírka, Zpráva o rukopisech českých v královské bibliotéce v Stockholmě se nacházejících, ČČM 25, 1851/II, s. 73.

[9] Přes veškerou snahu a konzultace s různými odborníky se nepodařilo o jmenovaném Filonovi zjistit žádné bližší údaje. – Text nepřesně vydal Č. Zíbrt, in: Staročeský rukohled a novočeský rukozpyt, Praha 1911, s. 28–47.

[10] Latinská terminologie je skromně zachycena v náčrtcích ruky v rkp. UK XVII D 10 na f. 136b a 137a patřících zřejmě k nadcházejícímu Rukovědění.

[11] K pojmenování prstů viz A. Černá, Nejstarší české názvy prstů, NŘ 81, 1998, s. 189–196.

[12] K čarám a čárům viz též I. Němec, J. Horálek a kol., Dědictví řeči, Praha 1986, s. 325–327.

[13] J. Gebauer, Slovník staročeský I, Praha 1970 (2. vyd.), s. 605.

[14] A. Desbarolles, Tajemství ruky, in: Logos 1934–1940, Praha 1995, s. 331.

[15] U některých obrazců je pojmenování zastoupeno náčrtkem, např. „jestli že tu jest taková zpuosoba… [obrázek] … znamenie jest bláznovstvie“.

[16] Srov. d. cit. v pozn. 12, s. 338–339.

[17] Dačický, d. cit. v pozn. 3, s. 385.

[18] Tamtéž, s. 393.

[19] D. A. Veleslavín, Nomenclator quadrilinguis bohemico-latino-graeco-germanicus, Praha 1598, kap. 78 De artibus infamibus, s. 614.

[20] J. A. Komenský, Moudrost starých Čechů, Praha 1954, s. 121.

[21] K. Z. Vusín, Dictionarium bohemo-latino-germanicum, 1722–29 (2. vyd.), s. 63.

[22] Bibli citujeme podle ekumenického překladu (Praha 1985). – Argumentace ve prospěch chiromantie pomocí verše z biblické knihy Jobovy – viz např. M. Curcio, Parapsychologie od A do Z, Praha 1992, s. 80.

[23] Kázání sv. Augustina, d. cit. v pozn. 3, s. 323.

[24] Knihy o povinnostech křesťanských z písem svatých shromážděné, 1612 (2. vyd.), s. 92–97. I tato kniha se v následujícím století ocitá na Koniášově indexu zapovězených knih.

[25] E. Michálek, Pojmová diferenciace – ústřední problém terminologie viděné historicky, SaS 32, 1971, s. 312–317.

[26] Srov. např. Gurevič, d. cit. v pozn. 4, s. 204.

[27] Novočeskou chiromantickou terminologii čerpáme z desítek novodobých příruček; za všechny uvádíme např. Ottův slovník naučný 12, Praha 1897 (heslo Chiromantie); Č. Zíbrt, Moderní oživení starých tradic a pověr o věštění z čar, vrásek na ruce, in: d. cit. v pozn. 9, s. 73–87; J. Matiegka, Duše a tělo, Praha 1913; V. Kubištová-Škochová, Abeceda okultismu aneb využití tajných věd v praxi, Brno b. r.; Z. Šimanovský, Rukohled (Chiromantie v kostce), Praha 1990; Velký snář. Věštba z ruky. Horoskopy, Praha 1990; L. Jančo a kol., Sny, karty, horoskopy, Bratislava 1990 (2. české vyd.); Curcio, d. cit. v pozn. 22; M. Nakonečný, Lexikon magie, Praha 1993 (heslo Mantika), ad.

[28] Č. Zíbrt, Dr. J. E. Purkyně a daktyloskopie, ČČM 84, 1910, s. 219–226.

[29] Text z Burianovy pozůstalosti (uložené v pražském Národním muzeu pod sign. III D 51) vydal Č. Zíbrt, in: d. cit. v pozn. 9, s. 89–200 (s obrázky na s. 211–222).

[30] Tamtéž, s. 94.

[31] Tamtéž, s. 129.

[32] Tamtéž, s. 211–222 (obrázky jsou zhotoveny dodatečně podle Heklových náčrtků), odtud je též přetištěn náš obr. 4.

[33] Františkánská chiromantie, f. 13a.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 140-151

Předchozí Marie Čechová: Pragmatický a jazykový charakter pranostik

Následující Slavomíra Ježková: Embargo, torpédo a další hispanismy v češtině