O psaní velkých písmen (Na pozadí poradenské počítačové databáze)
Ivana Svobodová
[Articles]
-
Při rozboru všech telefonických dotazů v jazykové poradně zachycených za šest měsíců roku 1986[1] se ukázalo, že polovinu z nich pokrývají dotazy pravopisné a z nich pak největší podíl (31 %) připadá na psaní velkých písmen. Poradenská počítačová databáze vykazuje tento podíl ještě vyšší. Do 30. 6. 1999 v ní bylo uloženo 584 záznamů[2] o pravopisných dotazech, přičemž oblast psaní velkých písmen zahrnuje 275 (47 %) – 174 je písemných a 101 telefonických. Rozdíl mezi oběma druhy záznamů spočívá v tom, že telefonický tvoří jeden dotaz (resp. dotaz na jednu třídu jevů), kdežto písemný obsahuje často dotazů více (např. záznam č. 1731 tvoří 6 dotazů na různorodé jevy). Druhý rozdíl tkví v tom, že telefonické dotazy jsou archivovány výběrově:[3] zařazovány jsou jen dotazy nerutinní povahy[4] (např. rok Opice, tančící dům, Korea – země klidných rán, sametová revoluce, Čecháček, Rusák, Amík, zlatý dukát České republiky, barbína, slapské jezero, …). Zařazované telefonáty mnohdy předjímají dotazy písemné. Obvyklé totiž bývá, že dotazy na psaní nového pojmenování (internet/Internet, městská část Praha 11, město Příbram – ve smyslu právního subjektu apod.) přicházejí nejprve telefonicky a stávají se tak východiskem pro odpovědi na dotazy písemné.
Co se týče frekvence dotazů na jednotlivé typy pojmenování, lze mezi údaji z r. 1986 a údaji získanými z počítačové databáze pozorovat na nejvyšších příčkách naprostou shodu. I dnes jednoznačně převažují dotazy na psaní velkých písmen u názvů organizací a jejich složek (84, tj. téměř třetina), a to zcela jednoznačně ve prospěch orgánů státní správy (ministerstva, obecní aj. úřady, soudy, …), následují dotazy na psaní názvů ulic (49), názvů domů aj. staveb (13) atd. Na rozdíl od minulosti vzrostl počet dotazů na pojmenování z oblasti církevního a náboženského života (např. b(B)ůh, b(B)oží, katolická církev, k(K)ongregace milosrdných sester sv. Františka Boromejského, boromejky).
[18]Dotazy na velká písmena vznášejí z převážné části tzv. směrodatní, profesionální uživatelé češtiny.[5] Přitom lze pozorovat zřejmou souvislost mezi tazatelskými skupinami a povahou dotazu. Např. dotazy na psaní názvů organizací a jejich složek vznášejí především jejich pracovníci, s dotazy na psaní velkého písmena po dvojtečce se obracejí zejména sekretářky či zapisovatelky, na psaní velkého písmena pod obrázky a fotografiemi nebo v tabulkách jazykoví či techničtí redaktoři, na psaní názvů zahraničních institucí či pamětihodností v českém textu překladatelé atd.
Pravopisná oblast označovaná jako psaní velkých písmen poutá pozornost uživatelů češtiny již mnoho let. Údaje počítačové databáze však jednoznačně prokázaly, že tento zájem dále – překvapivě!? – vzrůstá. Tuto skutečnost lze dát do souvislosti s novými Pravidly českého pravopisu (dále PČP) z r. 1993. Ta přinesla v oblasti psaní velkých písmen některé dílčí úpravy. Ne všichni uživatelé češtiny nová Pravidla zaregistrovali hned k datu jejich vydání, dozvídají se o nich postupně, někdy náhodně, „z druhé ruky“, a v jazykové poradně si získané informace o nových Pravidlech chtějí ověřit. Proto snad bude užitečné všechny zásadní změny provedené v oblasti velkých písmen ve stručnosti připomenout:
1. Psaní názvů ulic, nábřeží, náměstí a dalších veřejných prostranství
a) tvořených předložkovým spojením
Do r. 1993 se podle tehdejší pravopisné kodifikace psalo u podstatného jména po předložce velké písmeno jen tehdy, jestliže bylo od původu vlastní. Podle této zásady měly mít pražské ulice tuto podobu: U rybníčka, Na Rybníčku, V Rybníčkách, Za rybníčky; V háji, V Hájích, V hájkách; U Michelského lesa, U michelského mlýna apod. (v jiných městech tomu mohlo být třeba naopak). Nová Pravidla zavedla u jména po předložce jednotný způsob psaní, a to ve prospěch velkého písmena. Při psaní tohoto typu už tedy není zapotřebí znát (event. zjišťovat) původ jména, které po předložce následuje. Proti této změně se čas od času objeví námitka, že nejde o změnu frontální, že stále existují názvy, jejichž způsob psaní na věcných znalostech i nadále závisí. U názvů, u nichž je podst. jméno po předložce rozvito příd. jménem (event. číslovkou), je třeba opravdu znát původ celého spojení. Velké písmeno u všech jmen v sousloví je namístě tehdy, pokud se spojení po předložce samo o sobě píše s velkým písmenem; v převážné většině tato spojení v takovém případě pojmenovávají osadu nebo městskou čtvrť, např. K Horním Počernicím, K Jižnímu Městu. Nutno podotknout, že těchto případů se nevyskytuje mnoho, např. ze 461 názvů pražských ulic začínajících předložkou u a ze 487 s předložkou na jich na přívlastkové spojení připadá 125, resp. 87. U předložky u jsem na[19]šla jen tři spojení, v nichž se mají u všech jmen psát písmena velká (U Bílého Mlýnku, U Nového Suchdola, U Zahradního Města), u předložky na ani jedno.
Druhá výhrada proti novému způsobu psaní spočívá v přesvědčení, že se jím ztrácí povědomí o rozdílu mezi vlastními a obecnými jmény. Jenže ono povědomí bylo narušeno už v minulosti tím, že jedno a totéž slovo mohlo vystupovat jako jméno vlastní, i jako obecné (rybníček – Rybníček).
Stejné pravidlo o psaní velkého písmene platí i pro předložková spojení s podst. jmény dům, lékárna, kavárna, restaurace atpod.: dům U Dvou slunců, restaurace Na Růžku, hospoda U Lípy apod.;
b) psaní názvů ulic, nábřeží, náměstí, domů atd. tvořených spojením 2. p. obecného jména a 2. p. jména vlastního
Podle nových PČP se i jméno původem obecné (a to i když je místo něj užita zkratka) píše s písmenem velkým, např. nábřeží Kapitána Jaroše, ulice Dr. Horákové, náměstí Bří Synků, ulice Sv. Anežky.
Co se týče názvů ulic, chtěla bych připomenout ještě dva typy, jejichž způsob psaní sice žádných změn nedoznal, ale na které dotazy občas přicházejí. První z nich zahrnují názvy tvořené dvěma přídavnými jmény (Malá Štěpánská). Velké písmeno u obou jmen (Nová Hradební, Dolní Česká) by se mělo psát tehdy, jestliže se druhým rozšířil název již existující (alespoň v minulosti), tj. předpokládá existenci ulice Hradební, Česká. Zatímco malé písmeno by se u druhého příd. jména (Nová hradební) mělo psát pouze tehdy, jestliže ulice Hradební neexistuje (nebo nikdy neexistovala). Jak vidno, při psaní tohoto typu je nutno se opřít o reálie, které však ne vždy jsou dostupné, a proto bychom měli být i k nenáležité pravopisné podobě, jíž se pisatelé neznající názvy dané obce dopustí snadno, tolerantní. (Přimlouvala bych se za to, způsob psaní sjednotit, a to ve prospěch velkého písmena u obou adjektiv.)
Druhý typ tvoří názvy (ulice, náměstí, …) Sady pětatřicátníků, Alej svobody, u nichž by se velké písmeno mělo psát u prvního jména následujícího po výrazu ulice atp. vždy, u druhého jen tehdy, je-li jím jméno vlastní (Obec Ležáky).
K psaní názvů ulic učiním ještě dvě poznámky:
1. Na jazykovou poradnu se obracejí někteří z těch, kteří se seznámili s pozn. č. 2 na s. 42 akademického vydání PČP, vztahující se k psaní typu Na Můstku, a kteří z ní vyvozují, že je možno původní způsob psaní (tj. Na můstku) i nadále užívat. Přitom však přehlédli, že obsah této poznámky se týká úzce odborných textů. A tím se míní především ty, které objasňují etymologii jednotlivých pojmenování, zvláště z onomastiky neboli dílčí jazykovědné disciplíny zkoumající vlastní jména.
2. Při své poradenské činnosti a zejména pak při přednáškách jsem se setkala s tímto stanoviskem, které zastávají (někteří) právníci: Pokud v obchodním rejstříku je v oficiálním názvu dané organizace zapsaný název ulice podle původních pravopisných zásad, musí se tento způsob [20]psaní používat i nadále, neboť odlišný způsob psaní v textech právní povahy by mohl způsobit komplikace. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že by existovaly dvě organizace stejného jména, sídlící ve stejné ulici (např. NA POŘÍČÍ) se shodným číslem popisným a jediným jejich rozlišovacím znakem by mělo být velké, resp. malé písmeno u slova poříčí. Podobně tomu je, i pokud jde o přítomnost/nepřítomnost interpunkční čárky před zkratkou pro akciovou společnost či pro společnost s ručením omezeným za vlastním názvem. Z jazykového hlediska by se čárka měla psát, protože jde o přístavek. Podle právníků však její psaní záleží na tom, zda čárka je anebo není zanesena do obchodního rejstříku. Pokud se od zapsané podoby, co se týče interpunkce, organizace odkloní (čárku zapomene, v případě, že v zápise do obchodního rejstříku ji uvedla, nebo naopak ji napíše, ač v obchodním rejstříku chybí), může to údajně mít – z právnického hlediska – nepříjemné důsledky (např. prohru v obchodním sporu).
2. Psaní názvů organizací a institucí a jejich složek
Nová PČP rozšířila okruh institucí a organizací s psaním velkého písmene v oficiálním názvu. Tím vymizely jisté anomálie (např. dříve se doporučovalo: Obvodní národní výbor v Praze 4, ale obvodní soud v Praze 4, Jednotné zemědělské družstvo v Černovicích, ale základní škola v Černovicích, kdežto dnes: Obvodní úřad v Praze 4, Obvodní soud pro Prahu 4, Obecní úřad v Černovicích, Základní škola v Černovicích). Pedagogické fakulty se měly psát s velkým písmenem jen tehdy, jestliže fungovaly jako samostatná vysoká škola (Pedagogická fakulta v Hradci Králové, ale pedagogická fakulta Univerzity Karlovy). Nyní se i fakulty jako součásti vysokých škol píšou s písmem velkým (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Fakulta elektrotechnická ČVUT). Nově bylo zavedeno psaní velkého písmena u oficiálních názvů ministerstev, např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Co se týče názvů jednotlivých částí organizací (institucí), jako jsou rady, výbory, odbory, předsednictva, děkanáty, oddělení atp., nová PČP i v této oblasti zvětšila okruh pojmenování s velkým písmenem a v podstatě tak kodifikovala způsob psaní v úzu již delší dobu převažující. Např. podle starší kodifikace bylo namístě psát předsednictvo vlády, prezidium Akademie věd, ačkoli v praxi jsme se běžně setkávali s podobami: Předsednictvo vlády, Prezidium Akademie věd (a také Předsednictvo Prezidia Akademie věd) – a tento způsob psaní také nová PČP doporučují.
3. Psaní zkratek akademických titulů
Tento pravopisný jev snad nejprůkazněji dokumentuje, nakolik je psaní velkých písmen věcí konvence a možných zásahů a následných změn, a zároveň dokresluje, jakou váhu jim uživatelé češtiny přikládají, co od nich očekávají, co mají symbolizovat. Ač PČP z r. 1957 uváděla zkratku pro psaní titulu inženýr výlučně s malým písmenem, v praxi se – patrně vlivem analogie s tituly RNDr., JUDr., MUDr. – rozšířilo velké písmeno. I přesto, že co do původu zkratky je malé pís[21]meno náležité (jde o zkratku vzniklou z francouzské podoby obecného jména ingenieur, zatímco v případě RNDr., MUDr. apod. jde o zkratky iniciálové), nová Pravidla respektovala většinový úzus psaní. Navíc si autoři PČP byli vědomi nevýhody různorodého způsobu psaní zkratek názvů pojmenovávajících podobné jevy téže skutečnosti, byť co do původu odlišné. Tentýž důvod přispěl i k zavedení velkého písmena u zkratek nových titulů (Bc. = bakalář, Mgr. = magistr).
4. Psaní svátků
PČP zařadila mezi názvy svátků s velkým písmenem i Vánoce a Velikonoce (nikoli však vánoční, velikonoční svátky).
To byl krátký výčet provedených změn. Obecně lze říct, že nová Pravidla přinesla jisté zpravidelnění, i větší volnost – v mnoha případech ponechávají ještě v daleko větší míře než předchozí na píšícím, aby se rozhodl, který způsob psaní zvolí. To se týká především pojmenování staveb (zvl. historických), událostí a akcí (např. b(B)erlínská zeď, (l)Listopad 1989, p(P)ražské jaro (tj. politická situace na jaře r. 1968) atd. Na druhou stranu však vyvolala dotazy nové. Např. do r. 1993 tazatelé formulovali dotazy takto: Jak se píše ministerstvo práce a sociálních věcí, základní škola v Krhanicích? K nim přibyly další: Kdy se píšou ministerstva s velkým písmenem a kdy s malým. Ti hloubaví přicházejí i s těmito dotazy: Závisí psaní velkého písmena u názvů základních a středních škol na počtu institucí daného druhu ve jmenovaném místě?
Problémy s velkými písmeny trvají nadále, což dotazy v jazykové poradně jednoznačně potvrzují. Pojmenování, na něž se uživatelé češtiny ptají, lze rozdělit do dvou základních skupin:
I. Pojmenování, u nichž existuje pouze jeden způsob psaní a na něž se uživatelé ptají buď proto, že neznají pravopisné zásady, nebo proto, že jim chybějí znalosti věcné (např. příd. jm. jižní se ve spojení jižní Čechy, jižní Evropa píše s písmenem malým, protože nejde o zeměpisný název, a to na rozdíl od názvů jako Jižní Amerika, Jižní Asie). Z těch nejčastějších jmenujme: Jihlavsko, hlavní město Praha, městská část Praha 11, Anežka Česká, Staré Město pražské, indián (v důsledku změny provedené v posledních Pravidlech), Vánoce, Velikonoce, vánoční svátky, vláda ČR, zkratky prof., doc. Uživatelé češtiny ale váhají i nad těmito slovy a slovními spojeními: pan (paní) na začátku adresy na obálce, bulharská hranice, západní polokoule, vojenská základní služba, hitlerovská vojska, leningradské bílé noci, etnické skupiny, vltavská kaskáda, Univerzita Karlova, region střední Evropy, hlavní hygienik atd.
Dotazy adresované jazykové poradně ÚJČ mj. vypovídají i o tom, že ne všichni uživatelé češtiny se orientují ve všech zásadách pro psaní velkých písmen, nezřídka jistou zásadu platnou pro danou množinu jevů aplikují – bohužel nenáleži[22]tě – i na jevy další (např. z psaní názvů ulic Na Můstku, V Zátiší usuzují (mylně), že ve všech víceslovných vlastních názvech je namístě u všech výrazů psát velké písmeno, tedy např. i Česká Republika, Koněpruské Jeskyně, Ovocný Trh atd.).
Nutno podotknout, že někdy se někteří uživatelé češtiny nechávají ovlivnit způsobem psaní, který shledáváme především v reklamních textech, kde se to velkými písmeny jen hemží a v nichž je velké písmeno pro domnělé zdůraznění a upoutání pozornosti mnohdy přiděleno všem výrazům, např. Magnesia – Síla Přírodního Účinku; Korunní – Královna Minerálních Vod; Servis Automatických Praček.
II. Pojmenování, která se mohou psát dvojím způsobem, a jejichž pravopisná podoba tedy závisí na tom, co označují. Jde převážně o pojmenování, u nichž je třeba rozhodnout, zda plní funkci vlastního, nebo obecného jména. V popředí neustálého zájmu jsou zejména tato pojmenování:
1. Názvy organizací, institucí
Pro volbu náležitého písmena je zapotřebí znát: a) pravopisné zásady, kterými se tento druh pojmenování řídí, b) zda jde o oficiální název, c) jak oficiální název zní. A k tomu se někdy ještě druží motivace pojmenování, tj. podle čeho daný název vznikl. A teprve na základě těchto informací lze (snad) zvolit (doporučit) náležité písmeno.
a) Nejobvyklejší pojmenování organizací tvoří víceslovná pojmenování složená z přídavného jména (přídavných jmen) a jména podstatného, u nichž se píše velké písmeno u prvního výrazu (Okresní úřad (v Náchodě), Státní ústřední archiv, Slovanský ústav Akademie věd České republiky, Komerční banka, a. s., atd.). Totéž pravidlo je třeba uplatnit i u názvů organizací vzniklých sloučením dvou původně samostatných subjektů. Mezi ně patří např. Investiční a poštovní banka (sama tato banka však píše velké písmeno i u přídavného jména poštovní), Základní škola a městské osmileté gymnázium v Bruntále. Psaní velkého písmene i u výrazů poštovní a městský, pokud jde o organizaci jedinou, je zavádějící. Ti, kterým chybějí věcné znalosti, by mohli z této pravopisné podoby usuzovat, že jde o organizace dvě.
Velké písmeno píšeme u prvního výrazu i tehdy, je-li jím podstatné jméno, např. Ministerstvo životního prostředí, Ústav pro informace ve vzdělávání. U názvů tvořených dvěma podstatnými jmény v 1. pádě je u prvního velké písmeno namístě tehdy, jestliže je součástí oficiálního názvu, např. Galerie Centrum, Klub Neptun, Studio Sport, Chráněná krajinná oblast Šumava, ale kino Hvězda.
b) Názvy České vysoké učení technické, Vysoká škola ekonomická, Ústav pro jazyk český, První poštovní novinová služba jsou již samy o sobě předurčeny k tomu, aby byly chápány jako vlastní názvy v kterémkoli kontextu, tedy vždy. Tuto vlastnost jim dodává zvolený výběr slov i slovosled. To však již nelze říct o názvech archeologický ústav, obchodní banka, divadlo hudby, národní muzeum atp. [23]Ty vypovídají o svém zaměření (povaze, charakteru), podle nějž bylo zvoleno i pojmenování instituce. Prakticky vzato: u názvů, u nichž lze tyto dvě skutečnosti ztotožnit, můžeme volit mezi velkým a malým písmenem, a to podle toho, jakou skutečnost míníme vyzdvihnout.[6] Je však třeba říct, že dotazy na tento typ institucí nebývají příliš časté a že v praxi nijaké zvláštní potíže nečiní.
Zvláštní skupinu tvoří názvy, které běžně fungují jako obecné (obecní, městský, okresní, … úřad, základní škola, okresní soud, zastupitelstvo) a které se stávají vlastními až na základě nějakého dalšího určení. Zpravidla jím bývá název obce a ulice s číslem popisným, u některých jen obce, u některých pouze udání toho, pro jakou oblast jsou určeny, např. Krajský soud pro Prahu-západ.
Z příkladů uvedených v PČP mnozí uživatelé češtiny (jak se přesvědčujeme v jazykové poradně) usuzují, že jakmile je k názvu uvedeného typu připojeno místní určení, je vždy (automaticky) namístě velké písmeno. Velké písmeno však je třeba psát tehdy, jestliže jde skutečně o oficiální název (jaká je jeho podoba, závisí na mnoha okolnostech) a jestliže je tento název užit v úředních písemnostech (dopisech, smlouvách, rozhodnutích atp.), např. V dopise z 14. 6. 1999 se Základní škola v Líbeznicích zavázala, že …; Na základě smlouvy mezi Základní školou, Jižní Město II-západ, Praha 4-Chodov, Jírovcovo náměstí 1782/II a …; Sdělujeme Vám, že rozhodnutím Obecního úřadu v Rusavě… Existují však případy, kdy pisatel zvolí spojení: základní škola (obecní úřad, …) + místo obce (města), ale přitom oficiální název instituce na mysli v daném kontextu nemá; vlastně to, že takovou podobu nese i název oficiální, je pouze náhodná shoda: pohled na obecní úřad v Senohrabech, auto zastavilo před základní školou v Semicích (a také: V Semicích před základní školou). A v takových případech bychom dali přednost malému písmenu.[7] U názvů ústředních orgánů státní správy a u orgánů zákonodárných, mezi něž mimojiné patří i ministerstva, parlament atp. (k vyjádření jedinečnosti není místní určení nutné) platí totéž. I u nich je třeba se rozhodnout, zda v dané větě plní funkci vlastního jména, nebo obecného. Mnohdy (zvl. v textech publicistických) jde spíš o to, vyjádřit kompetenci, pole působnosti, druh činnosti dané instituce: Tuto věc by mělo řešit ministerstvo životního prostředí, nikoli ministerstvo zemědělství; zdražení musí schválit ministerstvo financí. V těchto příkladech uvedené názvy nevystupují jako jména vlastní – mnohdy se při takovémto užití objevují ve zkrácené podobě (např. ministerstvo školství). Jestliže ve větě: Prezident chce předložit parlamentu … zvolil pisatel písmeno malé, chtěl tím vyjádřit, kterému druhu instituce hodlá své návrhy prezident předložit (že to nebude senát, vláda nebo některé z ministerstev, …). Ne vždy je ovšem jednoduché [24]vést hranici mezi tím, kdy dané spojení je vlastní jméno a kdy nikoli, a proto i zde je potřeba počítat s kolísáním.
c) Pro náležitý způsob psaní velkých písmen je nezbytná i znalost oficiálního názvu. Pochybnosti vzbuzují především názvy začínající přídavným jménem (holešovická tržnice, vinohradské divadlo, Branické divadlo, plzeňská univerzita, Jihočeská univerzita atp.). Přídavné jméno je buď součástí vlastního názvu, a pak se píše s velkým písmenem (Branické divadlo, Jihočeská univerzita), nebo pouze ukazuje, kde se daná instituce nachází (vinohradské divadlo – oficiální název je Divadlo na Vinohradech, plzeňská univerzita – oficiální název: Západočeská univerzita). U názvů, jejichž součástí je předložkové spojení (Divadlo na Palmovce, Divadlo v pasáži, …), je třeba ještě vědět, co spojení předložka + jméno označuje.
2. Názvy organizačních složek
Ty tvoří názvy zahrnující v sobě podst. jména jako: závod, divize, oddělení, odbor, výbor, komise, útvar, rada, kancelář, … Tady je potřeba rozlišit, jde-li o pojmenování samostatné instituce, např. Rada Evropy, Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, Výbor dobré vůle, nebo o pojmenování jedné ze složek některé instituce. PČP podávají k psaní složek jen velmi obecné zásady. Velké písmeno doporučují psát u jednotlivých útvarů úřadů státní správy i orgánů zákonodárných, např. Odbor územního rozvoje Obvodního úřadu městské části Praha 6. S malým písmenem se mají psát méně samostatné a příležitostné složky. Hranice mezi menší a větší samostatností tu však vymezena není, a to jednoduše proto, že nějaké jednoznačné pravidlo stanovit nelze. Příklady uvedené v PČP nejsou pochopitelně vyčerpávající a na základě obecné poučky lze u některých názvů jen stěží rozhodnout, zda je možno přiřadit je k příkladům uvedeným v PČP (a psát je podle nich), nebo ne. Proto často u téhož typu pozorujeme dvojí způsob psaní (velká písmena však převažují) a ten je nutno tolerovat. Dobré však je v rámci jednoho podniku psát stejné typy shodně. U některých pojmenování, jejichž součástí bývá zejména podst. jméno rada (méně výbor atd.), by se mělo ještě rozlišovat, kdy jde skutečně o organizaci (nebo její dílčí složku) a kdy jde pouze o pojmenování skupiny lidí pojících stejný druh činnosti, scházejících se více či méně pravidelně, bez stálého hmotného zázemí a zajištění (např. redakční rada Naší řeči, vědecká rada Ústavu pro jazyk český).
3. Zástupné názvy
V delších textech se víceslovné vlastní názvy většinou užívají opakovaně, a pak se různě zkracují, a proto se setkáváme i s dotazy, jak tyto zkrácené názvy psát. Nejběžnější je zkrácený název jednoslovný (Okresní úřad v Benešově → Úřad). Ten lze chápat jako zástupný, tj. plnící i nadále funkci vlastního jména, a psát ho pro[25]to s velkým písmenem. Užití velkého písmene má tu výhodu, že čtenáři signalizuje, že nejde o jméno obecné (nejde o kterýkoli okresní úřad, ale jen o ten okresní, který sídlí v Benešově). Tentýž víceslovný název lze zkrátit i tak, že z oficiálního názvu se vypustí místní určení (Okresní úřad v Benešově → Okresní úřad). V obou případech je velké písmeno běžnější (malé však nelze označit jako chybné).
Není neobvyklé, že oficiální název se nahrazuje spojením přivlastňovacího nebo ukazovacího zájmena a podstatného jména tvořícího základ oficiálního názvu: v našem úřadě, členové tohoto úřadu. V tomto případě již nelze mluvit o (zástupném) vlastním jménu, a proto je vhodnější (i častější) zvolit písmeno malé.
Stejně postupujeme i při zkracování jiných názvů, např. Smlouva o založení evropského hospodářského společenství → Smlouva, tato smlouva; Perský záliv → Záliv.
4. Zkratky pro akademické tituly
Psaní těchto zkratek patří bezesporu mezi tazatelské evergreeny. Těm (a zkratce pro titul inženýr obzvlášť) i nadále přísluší – co se týče četnosti – jedna z nejvyšších příček.
Podoba zkratky pro titul inženýr vyvolává už dlouhou dobu až neúměrné reakce. Psaní malého písmena (které doporučovala Pravidla z r. 1957 /předchozí tuto zkratku vůbec neuváděla, jen na stránkách Naší řeči – v její rubrice Listárna se vždy doporučovalo písmeno malé/) bylo mnohdy považováno za znevažování technické inteligence; jeden rozhořčený tazatel byl dokonce přesvědčen, že podobu ing. zavedli až pohrobci neslavně proslulého Zdeňka Nejedlého.
Na rozdíl od minulosti lze však pozorovat jednu odlišnost. Nová Pravidla totiž naznačují, že pro podstatné jméno inženýr existují dvě zkratky, jedna oficiální (Ing.), druhá neoficiální (ing.). A tak mnohé uživatele češtiny zajímá, co znamená (ne)oficiální zkratka a kdy kterou použít. Tuto dichotomii lze odvodit vymezením textů, ve kterých je užití oficiální zkratky namístě. Sem zařadíme všechny úřední dokumenty a písemnosti (občanský průkaz, pas, pracovní smlouva, dohoda o provedení práce, …), v nichž bývá zkratka akademického titulu (a to pochopitelně ve své oficiální podobě) nedílnou součástí vlastního jména osoby. Při rozhodování, které písmeno zvolit, nám mohou napomoct zkratky pro jiné tituly. Jestliže dáme přednost (oficiálním) podobám PhDr., PaedDr. …, tak bychom měli zvolit zkratku Ing., zkratce dr. by pak měla odpovídat zkratka ing. (pochopitelně, že psaní velkého písmene nelze tam, kde se upřednostňuje malé, chápat jako zásadní pravopisný prohřešek).
5. Názvy (především) výrobků
Pravidelně se opakují i dotazy na to, jak nakládat s názvy jako eidam, favorit, rama, sauvignon. Totéž se vztahuje i na pojmenování večerníček, sportka, inter[26]net atd. I v této oblasti je nutno rozlišit, zda název v daném kontextu vystupuje jako vlastní jméno, nebo obecné (a ne vždy je to bohužel možné lehce poznat).[8]
6. Názvy dokumentů
Jde především o dokumenty, v jejichž názvech se vyskytují výrazy jako vyhláška, smlouva, nařízení, řád, zákoník atp. I tady je zapotřebí rozhodnout, zda daný název v konkrétním textu považovat za jméno vlastní, nebo obecné. Záleží na tom, co jimi chceme vyjádřit. Pokud máme na mysli jejich obsah, tj. o čem jsou, co popisují, vykládají, upravují, kterou oblast řídí (např. podle zákoníku práce se dovolená smí čerpat …, současný obchodní zákoník blíže neurčuje …), pak fungují jako jména obecná a měla by se psát s malým písmenem. Jestliže však z nich citujeme (nebo se odvoláváme na jejich formulace) s uvedením konkrétních bibliografických údajů, např. podle § 14 odst. b Zákoníku práce je v rozporu…, už jde o vlastní jméno dokumentu, a tudíž je namístě písmeno velké.
7. Názvy společenských, kulturních, sportovních apod. akcí
Mezi těmito názvy jsou ty, které píšeme s velkým písmenem vždy: Velká kunratická (běžecký závod), Pražské jaro (hudební festival) apod. Názvy, které pouze naznačují druh, např. zimní olympijské hry, mistrovství světa v kopané, mezinárodní filmový festival mohou být považovány za vlastní, pokud jsou doplněny buď místem konání (např. Zimní olympijské hry v Naganu, Mistrovství světa v kopané ve Francii), nebo časovým údajem (např. XX. (Dvacáté) zimní olympijské hry).
8. Psaní velkého písmena u zájmen Vy a Váš
PČP doporučují psát tato zájmena, a to ať se pisatel obrací na jednotlivce, nebo kolektiv, s velkým písmenem v úředních dopisech, v dopisech soukromých má pisatel možnost volby a totéž platí i o jiných druzích textů, zejména reklamních.
9. Psaní velkého písmena po dvojtečce ve výčtech
Z PČP vyplývá, že je především třeba dodržovat relaci mezi velkým (malým) písmenem a interpunkčním znaménkem, tzn. pokud zvolíme malé písmeno, měli bychom jednotlivé body výčtu končit čárkou, pokud písmeno velké, tak tečkou. První způsob je obvyklý u výčtů, jejichž jednotlivé body tvoří nevětné celky, druhý u výčtů, jejichž jednotlivé body obsahují více větných celků. Je možno použít ještě jednu kombinaci: malé písmeno + středník, a to zejména při střídání větných [27]a nevětných spojení. Vhodná je přitom taková úprava, v níž všechny body výčtu začínají stejným písmenem (důsledně velkým, důsledně malým).
10. Ostatní názvy
Problémy vyvolávají ty názvy, které mohou označovat různé skutečnosti. Např. je třeba odlišovat názvy městských částí od názvů, podle nichž své jméno získaly. Např. pražské sídliště Černý Most vděčí za své jméno mostu (Černý most), který se v dané lokalitě nachází, městská část Bílá Hora kopci (Bílá hora) známému bitvou v r. 1620, podobně i Červený Vrch (část Prahy) – Červený vrch (kopec). Dále sem lze zařadit ty názvy, u nichž bývají přítomny výrazy sídliště, město,[9] lázně. U nich se píše velké písmeno jedině tehdy, jsou-li součástí názvu, např. Sídliště Míru, Město Libavá, Lázně Bělohrad, naproti tomu sídliště Jižní Město, město Pelhřimov, lázně Teplice. K tomuto typu lze přiřadit názvy náměstí Míru, náměstí Republiky jakožto názvy náměstí a Náměstí Míru, Náměstí Republiky jakožto názvy stanic hromadné dopravy.
Dvojí skutečnost mohou vyjadřovat i výrazy Žid (příslušník národa) – žid (příslušník náboženského vyznání), Cikán (příslušník národa) – cikán (ve smyslu antropologickém).[10] Podobně rozlišujeme: Nový rok (= 1. leden) – nový rok (následující rok), proto bychom měli přát šťastný nový rok, Ježíšek (malý Ježíš, Štědrý den, večer) – ježíšek (vánoční nadílka), Země, Měsíc (jako hvězdářský termín) – jinak země, měsíc atp.
Pravopisné zásady řídící tuto oblast nejsou rozhodně jednoduché, ale naopak velmi rozmanité, pro různé jevy odlišné. Uživatelé češtiny musejí mít např. zažitá pravidla, u kterých názvů, jež neoznačují pouze jedinou osobu, věc či jev, se píše velké písmeno (Jan, Novák, Čech, Moravan), u kterých pouze malé (hegelovec, františkán) a u kterých je volba počátečního písmena závislá na významu (Žid – žid, Sparťan – sparťan). Složitost této pravopisné oblasti lze dokumentovat i tímto příkladem: U některých typů pojmenování při inverzním slovosledu zůstává velké písmeno vždy u prvního slova (Česká republika – Republika česká, Kralická bible – Bible kralická), kdežto u jiných nikoli (Středozemní moře – moře Středozemní, Vodičkova ulice – ulice Vodičkova). PČP taxativní výčet pojmenování, u nichž obrácené pořadí vyvolává změnu v psaní velkých písmen, nedávají. Lze je vystopovat díky příkladům. Tato zásada se týká těchto pojmenování: států a jejich území (Česká republika – Republika česká), organizací a jejich částí (Masarykova univerzita – Univerzita Masarykova, Filozofická fakulta UK – Fakulta filozofická UK), dokumentů (Kutnohorský dekret – Dekret kutnohorský), svátečních dnů (Květná neděle – Neděle květná).
[28]U většiny pravopisných jevů volí pisatel, pokud si není náležitou podobou jist, maximálně mezi dvěma způsoby psaní, navíc pravopisné zásady lze uplatňovat velmi často mechanicky (jisté výjimky se pochopitelně najdou, vedle interpunkce jmenujme psaní předpon s(e)-, z(e)- nebo psaní -i, -y v příčestí minulém). V oblasti velkých písmen však lze nejednou dané spojení napsat i několika způsoby, např. u spojení DIVADLO U HASIČŮ je možno zvolit – na pozadí významu a příslušného kontextu – několik pravopisných podob. Podobu divadlo u hasičů/Hasičů by měl pisatel užít, pokud nejde o žádný oficiální název divadla, oficiální název by pak šlo napsat třemi způsoby: Divadlo U Hasičů (pojmenování podle názvu ulice), Divadlo u Hasičů (podle příjmení), Divadlo u hasičů (předložkové spojení jako celek není vlastním jménem). (O psaní názvů divadel připravuji článek.)
Praxe ukazuje, že velká písmena pronikají i tam, kde pro ně důvody nejsou. Pisatelé zvolí velké písmeno, ač v daném spojení je náležité malé, často i vlivem cizojazyčných textů (zvláště anglických) s psaním velkých písmen podle pravopisných zásad zcela odlišných. Mnohý pisatel v případě váhání dá velkému písmenu přednost i proto, že v podvědomí cítí, že „velkým písmenem nelze nic zkazit“, pramenící z toho, že prestiž velkých písmen se značně zvýšila. Velká písmena pro mnohé znamenají prostředek pro vyjádření novosti, zvláštnosti, výjimečnosti a zejména pak důležitosti. Proto na rozdíl od minulosti vzrostly dotazy na psaní velkých písmen u názvů jako prezident, generální ředitel, matematika (argument: vždyť je to název učebního předmětu), …
Při řešení jednotlivých konkrétních dotazů nelze vždy vystačit s jednoznačnou určeností, tj. s opozity správný – nesprávný, náležitý – nenáležitý. Na rozdíl od jiných pravopisných jevů se škála hodnotících výrazů při odpovědích na konkrétní dotazy zmnožuje: je vhodnější, výhodnější, zřetelnější, výraznější, běžnější, obvyklejší použít podobu …, což zároveň implikuje, že odlišný způsob nelze označit jako chybný. U této pravopisné oblasti bychom rozhodně nevystačili s běžným školským přístupem: hrubá – malá chyba.
U pojmenování, u nichž je třeba zvážit, zda plní funkci vlastního, nebo obecného jména, je třeba brát na zřetel, že hranice mezi vlastním a obecným je propustná a často ne zcela jasně vymezená. A ne všichni uživatelé ji proto dokážou bezpečně určit. Tím se pochopitelně objevuje variantní způsob psaní. A tuto variantnost nelze rozhodně dešifrovat tak, že jeden z členů je správný a druhý chybný.
Odchylky, s kterými se v této pravopisné oblasti každodenně setkáváme, je třeba hodnotit střízlivě, uváženě. Některé chyby jdou na vrub nepřijetí nové kodifikace, mnohý způsob psaní jednotlivých názvů je však v rozporu i s PČP z r. 1957. Např. ani podle PČP z r. 1957, ani podle PČP by se nemělo psát Dům u Hybernů, nýbrž dům U hybernů (1957), nebo dům U Hybernů (1993). Stejně např. nikoli čtvrtý Mezinárodní varhanní festival (ale: Čtvrtý mezinárodní varhanní festival).
[29]PČP jsou závazná pouze pro školní výuku, pro ostatní uživatele mají formu doporučení. A v podstatě tedy záleží na každém z nás, zda tato doporučení bude akceptovat, či nikoli. Nedodržování (kterékoli) pravopisné normy (a vlastně se to týká jazykových norem všech) nelze nijak legislativně sankcionovat. Trest se může dostavit např. v podobě snížení společenské prestiže či reputace, ať už jde o jednotlivce, nebo instituce. Přitom velmi záleží na tom, ze které pravopisné oblasti chyba pochází. Některá „padne do oka“ ihned, vyvolá pohoršení, jiná se přejde bez povšimnutí. Do první kategorie bezesporu patří chyby v psaní i – y (zvl. v kořenech slov, v koncovkách jmen a příčestí), z oblasti velkých písmen snad jevy zcela základní (Jan, Novák, Morava, Vltava, Beskydy, Sněžka) a už ne určitě chyby uvedené o pár řádek výše nebo chyby jako Vinohradské divadlo, Libeňský zámeček, sídliště Svobody, zkratky Prof., Doc. a naopak ing., pokud jde o zkratku oficiálního titulu, s Felicií jsme spokojeni atp., s kterými se setkáváme i v textech jinak velmi kvalitních. Čtenáři jsou spíš vnímaví k tomu, když se setkají s malým písmenem tam, kde očekávají velké, chyby opačné, tj. velké písmeno tam, kde se předpokládá malé, si mnohdy vůbec neuvědomují.
Na závěr lze konstatovat, že díky počítačové databázi můžeme mít neustále aktuální a k tomu rychle dostupný přehled o tom, kterých jevů se dotazy týkají nejvíce, i o dotazech nových, vyvolaných novými komunikačními potřebami (např. již zmíněný i(I)nternet, město Poděbrady ve významu právnické osoby). Díky dotazům opakujícím se (a to u psaní velkých písmen není neobvyklé) poskytuje databáze i odpovědi již hotové, nebo alespoň podklady pro ně. A mnohé z nich pak slouží jako vodítko pro řešení pravopisné podoby pojmenování analogických. V neposlední řadě poskytuje i inspiraci námětů – spolu se širokou škálou příkladů, rozčleněných jak tematicky, tak uživatelsky – zejména pro přednáškovou a popularizační činnost.
S dosavadní situací, která v oblasti psaní (zvláště v praxi) panuje, by se měli seznámit především učitelé. Ti by měli napomoct tomu, aby si žáci (zvl. středních škol) uvědomili funkci velkého písmena, jakou váhu mu přikládat, a hlavně pak, u kterých jevů je těžké jednoznačně stanovit náležitou pravopisnou podobu. Pokud budou jevy okrajové či sporné stále zařazovány do diktátů na známku nebo pokud tytéž jevy způsobí horší známku ze slohových prací, pak se i nadále bude v žácích a studentech vypěstovávat pocit o důležitosti této pravopisné oblasti, vedoucí k jejímu následnému (byť mnohdy neuvědomovanému) přeceňování i mimo výuku češtiny při vytváření textů v pracovním i soukromém životě.[11]
[1] Srov. I. Svobodová, Analýza dotazů v jazykové poradně, NŘ 71, 1988, s. 115–127.
[2] Podrobněji o ní viz L. Uhlířová, Archivace lingvistických dokumentů na počítači I a II, NŘ 79, 1996, s. 171–193, 225–237.
[3] Viz d. cit. v pozn. 2, s. 176n.
[4] Viz d. cit. v pozn. 2, s. 176, i A. Černá, Telefonáty v jazykové poradně a jejich databáze, NŘ 82, 1999, s. 237–244.
[5] Srov. L. Uhlířová, O co se zajímají ti, kdo posílají dopisy, faxy a e-maily jazykové poradně, NŘ 82, 1999, s. 225–236.
[6] Srov. Z. Hlavsa, Psaní velkých písmen, in: Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu, Praha 1991, s. 32–3.
[7] Podrobněji viz I. Svobodová, Zamyšlení nad psaním velkých písmen, ČJL 49, 1998–9, s. 60n.
[8] Zjistila jsem, že jde o tematiku velmi problematickou, danou složitostí tohoto typu pojmenování a hlavně jeho fungování v konkrétních textech, a proto jsem se rozhodla věnovat jí samostatný příspěvek.
[9] O psaní výrazu město, je-li součástí pojmenování právnické osoby, viz NŘ 82, 1999, s. 122.
[10] Tato tematika by se měla objevit v některém z příštích čísel.
[11] Tento článek vznikl s podporou grantu GA ČR 405/98/0030.
Naše řeč, volume 83 (2000), issue 1, pp. 17-29
Previous Stanislava Kloferová: Vlastní jména v Českém jazykovém atlase
Next Svatava Machová: Dvě předložky vedle sebe
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1