K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918 (Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky)

Libuše Čižmárová

[Articles]

(pdf)

-

V období od vzniku samostatného československého státu prošla naše země několika dějinnými zvraty, její území bylo postupně součástí různých státních celků s různými typy politického systému, až před šesti lety dospěla k úplné samostatnosti. To se nevyhnutelně odrazilo i ve vývoji názvů pro stát, jehož bylo území naší současné republiky v tu kterou dobu součástí. Názvy se měnily, avšak po celé toto osmdesátileté období platil jeden model, který byl a stále je v souladu s modely uplatňovanými v Evropě i jinde ve světě pro názvy novodobých států, totiž že jeden stát má zpravidla dva oficiální názvy: jeden politický (užívaný zejména v oficiálních politických textech), víceslovný, zahrnující v sobě obvykle označení politického zřízení, např. Rakouská republika, Švédské království, Monacké knížectví, někdy i další atributy, kterými se chce daná země prezentovat, např. Čínská lidová republika, Spolková republika Německo, druhý název geografický, zpravidla jednoslovný, jenž vždy koresponduje s názvem politickým, tedy Rakousko, Švédsko, Monako, Čína atd., a kterého se užívá v atlasech, na poštovních známkách, na dresech sportovních reprezentantů apod. a především při běžné každodenní komunikaci. Oba názvy, jak politický, tak geografický, jsou oficiální a navzájem rovnoprávné, liší se však stylisticky a každý z nich se uplatňuje v jiných situacích a kontextech.[1]

[2]Původní Masarykův název pro budoucí stát, který používal v emigraci, zněl Nezávislé Čechy. V Masarykově korespondenci se tento název objevoval v letech 1915–1917. Masaryk, Beneš a Štefánik vytvořili v emigraci tzv. Český komitét zahraniční, který od roku 1916 fungoval pod jménem Národní rada zemí českých. Za povšimnutí stojí, že v žádném z uvedených názvů nefigurují Slováci či Slovensko. Zasadil se o to především Štefánik, který byl hlavním propagátorem čechoslovakismu a Slováky považoval za příslušníky českého národa. Možné budoucí problémy si zřejmě uvědomovala Slovenská liga v zahraničí, která pro budoucí mnohonárodnostní stát navrhovala jméno Slavia, aby se v názvu zabránilo upřednostňování některého národa nad ostatními. Zdá se, že i tento název by býval Masarykovi vyhovoval, ten totiž v žádném ze svých textů neuvádí vůči němu výhrady. Teprve od ruské revoluce v roce 1917 se objevuje název Česko-Slovenská republika a korespondující jednoslovný název Česko-Slovensko. Oba tyto názvy používal také Masaryk a dostala je i nově založená republika. Masaryk tedy patrně nepřikládal názvu státu nijak nadměrný význam, za důležitější zřejmě považoval vůbec jeho existenci a později fungování na demokratických principech[2].

Z jazykového hlediska je zřejmé, že geografický název, který tvořil dvojici s politickým pojmenováním Česko-Slovenská republika, jinak než Česko-Slovensko znít ani nemohl, ve skutečnosti byl patrně jeho předstupněm, jak bude vysvětleno dále.

O původní podobě adjektiva česko-slovenský se spojovníkem svědčí např. známky z 18. 12. 1918 s nápisem Pošta česko-slovenská[3]. V duchu čechoslovakismu však byl spojovník postupně odstraněn, na známkách vydaných 27. 10. 1919 k prvnímu výročí republiky je už nápis Pošta československá. Také v ústavě z 29. 2. 1920 je již zakotven název Československá republika. K odstranění spojovníku došlo víceméně na nátlak Slováků, kteří se ve složenině se spojovníkem cítili jaksi na druhém místě. Situace byla tedy opačná než po roce 1989.

Jednoslovný název našeho státu, tedy zpočátku Česko-Slovensko, později Československo, v této ani žádné pozdější ústavě zakotven není a do oficiálního užívání se dostal jinými cestami. Na našich známkách je název Československo poprvé doložen v emisi z července 1926. Lze stěží pochybovat o tom, že geografické názvy byly a jsou i u jiných států oficiální, pokud se jich užívá ve výše uvedených kontextech, tj. např. v atlasech, na známkách a na dresech sportovců.

Délka jména Československo, spojení obou jeho částí v jeden celek i nezvyklé znění však působilo zpočátku rozpaky a bylo některými intelektuály odmítáno. Asi nejznámější je v tomto směru úvaha Karla Čapka „O tom jméně“[4], kde se [3]k názvu Československo vyjadřuje slovy: „Libozvučné to není, pro cizince to má zvuk dokonce trochu šprýmovný, a ve francouzských šantánech užívají toho slova jako něčeho ukrutně humorného, co samo sebou musí každého rozveselit. Ale nadto má toto filologicky podivné slovo horší vady: je to slovní slepenec docela jako Rakousko-Uhersko, což budí dojem také politického slepence… Řekli byste, že je to politické dvojspřeží, které se příležitostně může zase rozdělit a je dočasně spojeno jen nějakým ústavním řemenem… Toto filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno je … ke všemu ještě politicky chatrné…“ atd. Dále Čapek – s jistou nadsázkou – navrhuje a zdůvodňuje obnovení historického názvu Velká Morava: „… Říkejte si stokrát po sobě Velká Morava, Moravia Magna, Grande Moravie, abyste přišli na chuť tomu zvučnému, širokému, jednotnému slovu, slovu bez kazu a trhlinky, oblému a hrdému, sytému a srostitému, názvu, jenž je světový a důvěrný, beze stínu směšnosti, velký a sladký, nový a prastarý.“ Svou úvahu pak končí poněkud nostalgicky: „Dobrá, byl to sen z roku 1918. Líbí-li se vám jenom trochu, řekněte aspoň, že ani dnes není pošetilé a docela zbytečné vzpomenout si na něj.“ (Později se Čapek s názvem Československo smířil.)

Tehdejší názor široké veřejnosti na jméno Československo není znám, průzkumy veřejného mínění se v té době nedělaly, zavedení názvu státu bylo považováno čistě za věc politiků.

Po záboru Sudet, v období tzv. druhé republiky, byly obnoveny názvy se spojovníkem Česko-Slovenská republika a Česko-Slovensko; užívalo se jich od 6. října 1938, kdy Slovensko dostalo autonomii. Tehdy se na stránkách našich novin začíná poprvé diskutovat o jméně Česko. Největším zastáncem tohoto jména byl v té době František Trávníček. V prosinci 1938 zveřejnil v Lidových novinách stať[5], v níž obhajuje správnost a potřebnost tohoto jména, přestože tehdy ještě zřejmě nevěděl o jeho skutečném stáří: „Jméno Česko se samostatně dosud v češtině nevyskýtalo, snad jen Slováci mluvívali někdy o Česku.“ … „… je třeba složeninu Česko-Slovensko rozděliti na dvě samostatná slova, neboť Česko-Slovensko je Česko a Slovensko.“ … „Neobvyklému podstatnému jménu Česko mohli bychom se vyhnouti užíváním běžných zeměpisných názvů Čechy a Morava.“ … „Ale vedle stručného názvu Slovensko bylo by spojení Čechy a Morava dosti nevýhodné, proto by se doporučovalo stručné a výstižné Česko. Je to sice jazyková novota, ale jazyk se musí přizpůsobiti novému uspořádání věcí, novým státoprávním poměrům. Ba naopak Česko jako slovo nové má tu velikou výhodu, že mu můžeme přiděliti nový, jednoznačný význam. Je jasné, že opravdu potřebujeme výstižný, jednotný, společný název pro Čechy a Moravu jako jednu ze dvou součástí našeho státu. Jako protějšku k názvu Slovensko. Staré názvy Čechy a Morava zůstaly by jako názvy zemí, názvy čistě zeměpisné, všude tam, kde by [4]nešlo o státoprávní vztah k Slovensku. Měli bychom tedy Česko-Slovensko, skládající se z Česka a ze Slovenska, Česko pak by se skládalo z Čech a Moravy…“

Na námitku, že Česko je název hanlivý, odpovídá Trávníček opět v Lidových novinách v lednu 1939[6] slovy: (Je to) „námitka zcela lichá. Česko je přece tvořeno z přídavného jména český jako Rusko z ruský, Polsko z polský, Bulharsko z bulharský, Německo z německý… a to zajisté nejsou jména hanlivá. Proti hanlivé příchuti není chráněno ani jméno nejsvětější, ale to záleží na těch, kdo ho užívají, kdo tu příchuť do něho vkládají… To, co Česko označuje, je nám příliš drahé, abychom do jeho názvu bez příčiny vkládali hanlivou příchuť.“ Název Česko Trávníček obhajoval v lednu 1939 ještě jednou[7], pak však byla diskuse o Česku na deset let přerušena.

V březnu 1939 byla naše republika rozdělena na dvě části, z nichž východní část dostala název Slovenská republika (říkalo se jí slovenský štát) a západní část Protektorat Böhmen und Mähren, česky protektorát Čechy a Morava. Žádný krátký geografický název zaveden nebyl, protože však pro běžný jazyk je takové dlouhé pojmenování nevhodné, Češi mluvili prostě o protektorátu a Němci užívali buď také název Protektorat, nebo ono poněkud pejorativní, dnes tak zatracované jméno Tschechei.

Z hlediska slovotvorného systému němčiny jde však o zcela správně tvořené jméno, které lépe naplňuje komunikační potřeby, protože na rozdíl od slova protektorát, které pouze naznačuje, že jde o závislé území, vyjadřuje geografické zařazení pojmenovávaného politického útvaru podle většinového obyvatelstva. Jeho identifikační funkce je tak naplněna mnohem lépe. Zároveň toto jméno slovotvorně koresponduje s německým názvem pro Slovensko Slowakei. Jeho pejorativní zabarvení nevzniklo vinou samotného jména, které je pouze skladem hlásek či formantů, ale v důsledku tehdejšího přezíravého vztahu Němců z Říše k českému národu. Takové zabarvení by bývalo získalo kterékoli jiné jméno, kterým by se Němci bývali rozhodli své vazalské území označovat.

Když byly v roce 1945 obě po šest let oddělené součásti bývalého Československa opět spojeny a byl obnoven, třebaže v poněkud menším územním rozsahu, bývalý stát, vrátili jsme se i k dřívějším jménům: k politickému názvu Československá republika a geografickému názvu Československo. K uvedenému dvojslovnému politickému názvu se vrátila i ústava z 9. 5. 1948. Brzy se pak čtenáři především Lidových novin dočkali pokračování diskuse o jednoslovném názvu pro západní část Československa. V diskusi se opět angažoval František Trávníček, který v Jazykovém zákampí[8] nastoluje stejný problém jako už o deset let dříve, tentokrát již s vědomím poměrného stáří slova Česko[9]: „Ve sněmovním výboru bylo vysloveno mínění, že by se jako protějšek názvu Slovensko hodilo Česko, kterého se dosud užívá jen na Slovensku jako souborného pojmenování [5]Čech, Moravy a Slezska, tzv. historických zemí českých. Není nejmenší pochyby o tom, že je dnes takové pojmenování potřebné.“… „Na Slovensku je to slovo dosti staré; užíval ho už historik Sasinek. Ale ani u nás to není úplná novota. Erben zaznamenává v ‘Prostonárodních písních a říkadlech’ píseň o pivě z Hradecka, kde se praví: ‘tak zní naše právo, Česko ať je zdrávo’. Slovníkář Kott uvádí doklad z r. 1821 z časopisu Krok: ‘v Česku a na Slovensku’. Slova Česko užíval básník Kollár a v nové době je má historik V. Chaloupecký. U obou je pravděpodobný vliv slovenského prostředí, ale to na věci nic nemění. Ani nezáleží na tom, zda starší uživatelé rozuměli Českem jen Čechy či celé území českého národa, Čechy, Moravu a Slezsko. Dnes je potřeba užívati ho ve smyslu širším a není žádné závady proti tomu… Objektivní podmínky našeho národního a státního života se změnily, a je proto zapotřebí k jejich jazykovému vyjádření i nových slov.“

Polemický příspěvek na toto téma se pak vzápětí objevil v Tvorbě[10], kde čtenář J. V. z Prahy mimo jiné uvádí: „První námitka je, abych tak řekl, psychologického rázu. Vždycky se mně ‘otvírala kudla v kapse’, když jsem za okupace slyšel Němce mluvit o ‘Tschechei’. Tento protivný pocit se mi okamžitě vybavuje, jakmile zahlédnu slovo ‘Česko’“. Na to ještě v tomtéž měsíci reaguje Trávníček opět v Jazykovém zákampí Lidových novin[11]: „Tato poznámka vyplývá z pojetí jazyka, které je v podstatě pochybené. Není dobře možné položit prostě rovnítko mezi Tschechei a Česko a vidět v Česko slovo hanlivé jen proto, že Němci užívali hanlivě slova Tschechei. To bychom nesměli užívat ani slova Čech, protože i Boehme vyslovovali Němci zhusta s opovržením. Hanlivé užívání nějakého slova Němci naprosto není rozhodující pro příslušné slovo naše. Česko není snad obměnou slova Tschechei; je to slovo ústrojně tvořené podle slovotvorných zákonů českých i slovenských.“

V srpnu 1949 se pak k diskusi v Jazykovém zákampí připojuje „Dr. A. U.“[12], který bez ohledu na Trávníčkova slova o „pochybenosti pojetí jazyka“, které klade rovnítko mezi Tschechei a Česko, opět píše, že „Česko připomíná výsměšné slovo Tschechei, kterým po nás házela generace Hitlerových útočníků“, a dále uvádí politické důvody proti jeho zavedení: „… od dualismu bývá jen krok k separatismu“ … „Slovo Česko, užité v politické praxi, může vésti k důsledkům, které by nám historie mohla jednou zle vyčítat.“ K tomu uvádí Trávníček hned v následujícím sloupku[13]: „Máme-li pro území slovenského národa jednoslovný, stručný název Slovensko, přímo nutkavě se pociťuje potřeba obdobného názvu pro území národa českého, Čech, Moravy a Slezska… Užívání názvu Česko naprosto neznamená popření existence zeměpisných útvarů nazývaných Čechy, Morava a Slezsko, neboť Česko není nic jiného než souborný název těchto tří zemí.“

[6]O dva týdny později se v Jazykovém zákampí objevuje polemický příspěvek pod zkratkou O. Š[14]. Autor pochybuje, že jméno Česko má „plnou naději stát se živou součástí jazyka“, protože podle jeho názoru „tomu brání jazykový cit. Česko vešlo do naší řeči nikoli jako samostatné slovo, nýbrž jen jako první polovice složeného názvu Československo… Obdoby nalézáme ve slovech Kutnohorsko, Středomoří… Užijeme-li nyní jen první části této složeniny, slyšíme ji i cítíme vlivem dlouholetého zvyku jako slovo nedokončené, komolé, jemuž cosi chybí… Výhodnější by bylo najíti slovo nové… Chtěl jsem původně navrhnout název Čechie. Je to jistě slovo zakořeněné, abych tak řekl ctihodné, mající prastarou tradici i četné obdoby v jiných zemích (Francie, Jugoslávie, Indie aj.). Je tu zase značná nesnáz s tradicí, neboť Čechie je nám symbolem naší vlasti v podobě vznešené ženské postavy žehnající národu. Změnit tento abstraktní pojem v praktický název zdá se mi dosti násilné a skoro absurdní. Navrhuji proto nikoli Česko, nýbrž Češsko. Toto slovo má obdoby nejen v jiných názvech krajů (Valašsko, Lašsko), nýbrž i ve slovech utvořených z kmene Čech, v nichž však bylo -š- zachováno (češství). Nebylo by však proti němu námitek ani politických, ani jazykových.“ K tomu hned v témže čísle zaujímá stanovisko opět Trávníček[15]: „Výklad o Česko je pochybený… Naprosto se nelze dovolávat složených jmen jako Kutnohorsko, … je přece jasné, že Československo nevzniklo z České Slovensko, a nelze je proto srovnávat s názvy jako Kutnohorsko… Co se týče navrhovaného Češsko: bylo sice původně češský, ale už ve staré době se ujalo zjednodušené znění český. Je pravda, že je v češství původní skupina šs, ale to je slovo nové, které spojujeme v jazykovém povědomí spíše s Čech, Čechy než s český. Naopak má zcela obdobné podstatné jméno českost jen s, protože je zřetelně pociťujeme za odvozeninu od český. Protějšek starého a plně vžitého názvu Slovensko může znít jen Česko… Název Čechie považuje sám navrhovatel za nevhodný. Dodávám, že je to svým tvořením slovo hybridní, mající základ (Čech, Čechy) domácí, ale příponu (-ie) cizí, od původu latinskou. Proto může být Čechie názvem literárním, básnickým, jakým vskutku je, ale naprosto ne názvem běžným. Bylo by neústrojnou odchylkou od všech našich ostatních zeměpisných názvů Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko.“

Poté diskuse na čas utichá, název Česko se však objevuje stále poměrně řídce, např. ve spisech Franka Wollmana[16]. Hájí ho i Jaroslav Pošvář ve svém příspěvku ve sborníku Rodné zemi z roku 1958[17]:

[7]„… Výraz Česko není u nás vžit a působí nezvykle. Zdá se však, že není jiné možnosti, jak nazývat společné území Čech, Moravy a Slezska… Jazykově je toto označení příbuzné jiným v češtině používaným názvům jako Slovensko, Slezsko, Polsko, Finsko, Dánsko apod. Má-li dojít k úplnému splynutí obyvatel Čech, Moravy a Slezska i co do vědomí územního původu, pak by bylo třeba, aby v tisku, ve veřejných projevech apod. byl postupně zaváděn název Česko, znějící našim uším dosud nezvykle. Pak zůstanou hranice Čech, Moravy a Slezska skutečně jen historickými a vědomí původu bude u všech Čechů bezprostředně jednotné.“

V roce 1960 ústava zavádí nový politický název naší republiky, doplněný o zdobný přívlastek poplatný duchu tehdejší módy mezi totalitními režimy států ve sféře vlivu Sovětského svazu, a to Československá socialistická republika (podobně jako Polská lidová republika, Německá demokratická republika apod.). Na krátkém názvu se nic nemění.

V historii politických názvů našeho státu pak znamenal důležitý okamžik Ústavní zákon o československé federaci z 27. 10. 1968, na jehož základě dostaly své politické názvy obě republiky federace: Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Pro celou federaci nadále fungoval geografický název Československo, pro Slovenskou republiku Slovensko, ale vyvstala otázka, jaký jednoslovný název zavést pro novou Českou socialistickou republiku. Nyní se tedy opět začalo jevit jako značně aktuální pojmenovat jedním slovem území Čech, Moravy a Slezska, tím spíše, že toto území novým zákonem dostalo politický statut. Opět se tedy vynořuje problém Česka, názvu zcela odpovídajícího slovotvorným a názvoslovným zákonitostem češtiny, který se však opět setkává s odporem některých intelektuálů podobně jako už v roce 1938 po zavedení autonomie Slovenska a v roce 1949, kdy proběhla diskuse na stránkách Lidových novin, a podobně, jako se v roce 1918 nelíbilo jméno Československo, které se však tehdy prosadilo politickou mocí. Na problém jednoslovného názvu reagoval hned na konci roku 1968 v časopise Naše řeč Jaromír Bělič v aktuální stati s názvem „Čech – Česko?“[18]. Stručně a velmi výstižně zde shrnul potíže se zavedením jednoslovného názvu, pramenící v podstatě z potíží s naší národní identitou. Cituje Havlíčka z roku 1946: „… naše Čech znamená výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan … již nenazve sebe Čechem, aniž jazyk svůj českým, nýbrž moravským…“ Dále Bělič uvádí, že „na druhé straně se ve feudálním státě mohlo označení Čech vztahovat a často skutečně vztahovalo též na Němce sídlící v Čechách. Proto zdůvodňuje František Palacký r. 1848 své odmítnutí účasti na všeněmeckém parlamentu ve Frankfurtě: ‘Jsem Čech rodu slovanského’. Palacký sám byl ovšem původem Moravan a právě na něm je vidět, jak se překonáváním [8]feudálního partikularismu dospívá k celonárodnímu chápání slova Čech. Dodneška má toto pojmenování dvojí význam, značí jednak příslušníka národa českého vůbec, jednak člověka české národnosti narozeného v Čechách na rozdíl od Čechů pocházejících z Moravy a Slezska… Zvlášť pro cizince je však těžko pochopitelné, že Moravané a Slezané jsou Češi a zároveň nejsou Češi.“ Dále se Bělič zmiňuje o nejstarším dokladu na jméno Česko a o tom, jak se významově vyvíjelo od synonyma pro Čechy po označení celého území Čech, Moravy a Slezska, a shrnuje hlavní body diskuse, která se o tomto jméně vedla v době zveřejnění stati s přerušováním už třicet let.

Běličova stať v Naší řeči iniciovala další poměrně vášnivou diskusi v tisku, jíž se zúčastnili novináři, jazykovědci i další osobnosti. Poprvé se objevuje otázka „krásy“, „libozvučnosti“ apod. jména Česko. (Zde znovu připomínám fejeton Karla Čapka o Československu.) Ivan Miklošovič např. v lednu 1969 v Práci[19] tvrdí, že „říkat Československo bylo a je hezké“ (z toho se pak rozumí, že říkat Česko už tak hezké není, pozn. aut.). (Uvádí však zajímavý citát dokládající význam slova Česko z doby druhé světové války: „Vy jste v Česku a my v Sudetech. A obojí dohromady jsou Čechy“.) Celkově však pochybuje o nutnosti jednoslovný název zavádět. V dalším článku, který vyšel ve stejných novinách o čtrnáct dní později[20], se už vyjadřuje poměrně ostře proti Česku: „… odmítáme nelibě znějící slovo Česko, pokud by bylo úředně uznáno za substantivum…“ a svůj článek uzavírá citátem z dopisu jednoho čtenáře, který vyjadřuje i jeho názor: „Je to slovo škaredé, a i přes jeho gramatickou správnost nedopusťte, aby bylo zavedeno do našeho názvosloví.“

Na Miklošovičův článek vzápětí reaguje Václav Křístek v Učitelských novinách[21]. Ani on nesouhlasí se zavedením názvu Česko a místo něho navrhuje užívat pro celý stát jméno Čechy, protože i slova Čech a český mají v češtině dvojí význam (jak o tom psal J. Bělič, viz pozn. 18). V únoru se pak v Listech objevuje příspěvek do diskuse z pera Františka Daneše[22], který též pochybuje o životaschopnosti jména Česko: „Zjišťujeme tedy objektivně, že důvody čistě racionální, instrumentální, mající oporu ve faktech gramaticko-lexikálních, by novému názvu přály, kdežto postoje citové a tradicionální vedou spíše k jeho odmítání. A přitom převažují (viz ohlasy v tisku) velmi zřetelně právě tyto postoje. To nás však nemá nijak překvapovat, neboť musíme vždy počítat s důležitou sociálněpsychologickou zákonitostí, že totiž bezprostřední emocionální platnost nějaké sociální funkce mívá v chování příslušníků společenství přednost před platností instrumentální. A tady končí každá jazykovědná úvaha i rada. Jediné, co v této situaci [9]může jazykovědec říci, je, že takové nové pojmenování má šanci se ujmout jen tehdy, když praktické dorozumívací potřeby se ukáží tak životně naléhavé, že přece jen nakonec převáží (což se mi v našem případě nezdá jisté).“

O měsíc později se v Listech objevuje další glosa na dané téma, jejímž autorem je básník Jan Skácel[23]. Ten do diskuse vnáší další nový prvek, který se od té doby stává typickým pro písemné (i ústní) projevy „nepřátel Česka“: útočnou agresivitu. Zatímco dosud se polemizovalo věcně, bez přepjatých emocí, každý z diskutujících vznášel racionání nebo pseudoracionální argumenty, Skácel – člověk se značnou vážností a autoritou – zahajuje touto svou glosou nepříliš chvályhodnou tradici, která přetrvává dodneška. Zde je třeba citovat větší část jeho příspěvku: „To slovo (Česko) je vadné a nelze nad ním ani při nejlepší vůli zamhouřit oko. Nejde to. Jsem ochoten žíti na Moravě, ve Slezsku, v Čechách, na Slovensku a s jistým sebezapřením i v Praze. V Česku bych žíti nedokázal. Ani umřít bych v zemi s takovým jménem neuměl. Byl bych celý nesvůj a styděl bych se; to bych se raději vystěhoval do Nizozemí nebo do nějaké jiné, ještě plošší země … kdyby si někdo, nedej pámbu, vymyslel nějaké to Moravsko, tak bych se dopustil trestného činu vraždy. Argumenty pro Česko jsou možná věcné, ale to slovo zní opravdu žalostně. Co je mi do toho, že je správně odvozeno od příslušného přídavného jména, že je toho slova zapotřebí jako protějšku k jménu Slovensko. Já to vůbec nemám zapotřebí. Vůbec mně nevadí dvouslovné názvy, spokojím se s českou zemí, českým krajem, s českou republikou. Pro jedno slovo navíc mně huba neupadne…“

Celou situaci znovu komentoval ještě v témže roce v Naší řeči opět Jaromír Bělič[24]. Ve svém příspěvku opět shrnul základní témata proběhlé diskuse, zaujal stanovisko k vysloveným námitkám proti Česku (např. k Václavu Křístkovi a jeho návrhu zavést pro celou republiku název Čechy uvádí: „Domnívám se, že dvojvýznamovost názvu Čechy by mohla mnohdy působit při dorozumívání větší potíže, než je tomu s dvojím významem označení Čech a český: např. spojením východní Čechy se vyjadřuje dost vyhraněný zeměpisný pojem, po zobecnění názvu Čechy v širším významu by se však tímto spojením mohla mínit též Morava se Slezskem, popř. jen její východnější části. Námitky ze strany některých Moravanů a Slezanů proti takovému užívání názvu Čechy by kromě toho mohly být stejné, ne-li větší než proti označení Česko.“) a znovu uvedl argumenty, proč je Česko název zcela správně tvořený a vyhovující komunikačním potřebám češtiny.

Oficiálním se název Česko stává v roce 1978, kdy se dostává do Slovníku spisovné češtiny[25] jako synonymum pro Českou socialistickou republiku, stále se [10]však neprosazuje do běžného užívání. Během osmdesátých a počátkem devadesátých let se otázka Česka občas objeví i na stránkách odborného tisku, aby byli uživatelé češtiny ubezpečeni, že jde o název plně spisovný, zcela správně a ústrojně tvořený. V roce 1981 se k této otázce vrací Vladimír Šmilauer ve Zpravodaji Místopisné komise ČSAV[26], v roce 1983 pak Miloslava Knappová opět v Naší řeči[27] (Je výmluvné, že příspěvek je reakcí na žádost časopisu Lidé a země, adresovanou Naší řeči s prosbou, aby se vyjádřila k vhodnosti či nevhodnosti názvu Česko.), v roce 1992, těsně před rozdělením Československa, naposledy v Naší řeči pak Jiří Felix[28].

Další vývoj názvů naší republiky byl následující: v roce 1990 schválil parlament jako doplněk ústavy změnu politických názvů, kdy ze jmen obou republik bylo vypuštěno slovo socialistická a v názvu celé federace bylo slovo socialistická nahrazeno slovem federativní, tj. Československá federativní republika. Tento název však platil pouhý jeden den, po protestech ze strany Slováků byl po konzultaci s Františkem Danešem přijat nový název Česká a Slovenská Federativní Republika, psáno po anglickém způsobu se všemi písmeny velkými, což je ovšem v rozporu se soudobými pravidly českého pravopisu. V důsledku zavedení tohoto názvu vznikl problém korespondujícího jednoslovného názvu. Došlo ke známé „pomlčkové“ válce, jejímž výsledkem byla dvojí podoba jména, v češtině zůstalo Československo a ve slovenštině byla zavedena staronová podoba se spojovníkem Česko-Slovensko. (Průběh tehdejších názvoslovných sporů je podrobně vylíčen v knize Rudolfa Schustera Ultimátum[29].)

Po vzniku samostatné České republiky 1. ledna 1993 schválila Česká názvoslovná komise jednoslovný oficiální geografický název Česko a naše ministerstvo zahraničních věcí doporučilo českým zastupitelským úřadům užívat v případě potřeby příslušných cizojazyčných mutací: angl. Czechia, něm. Tschechien, it. Cechia apod., které jsou zakotveny v Geografických názvoslovných seznamech[30]. Jazykovědci, geografové i zástupci jiných vědních oborů a inteligence vůbec zcela přirozeně předpokládali, že nyní definitivně vyvstala potřeba jednoslovného názvu jako protipólu dvouslovného názvu politického, a tudíž že jméno Česko, jméno historické, jednoznačné, ústrojné, jež se zcela samozřejmě vylouplo ze složeniny slučovací Československo, konečně získá právo na existenci, které mu bylo tak dlouho upíráno. Mýlili se však. Někteří čeští politikové se vyjádřili přímo [11]proti jeho zavedení a rovněž většina sdělovacích prostředků ho odmítla používat. Protože však mluvená podoba spisovné češtiny tíhne k jednoslovnému vyjadřování a sám systém si prostě jednoslovné jméno státu v mnohých kontextech vynucuje, začali zejména pražští novináři používat pro celý stát jméno Čechy (k jehož zavedení pro celý stát se už v roce 1969 negativně stavěl Jaromír Bělič, viz d. cit. v pozn. 24), evidentně zcela nevhodné, poněvadž toto jméno neplní svou sdělnou funkci, není jednoznačné, není z něho patrné, zda se jím myslí historická země zvaná latinsky Bohemia, či stát Česká republika, je tedy matoucí, a navíc netaktní vůči Moravanům a Slezanům. (Brno, Zlín či Hodonín snad nejsou v Čechách?)

Když se ke konci pátého roku existence České republiky používání jména Čechy pro celý stát povážlivě rozšířilo, „povstali“ zastánci Česka na obranu ve snaze tuto tendenci zastavit. V říjnu 1997 bylo v Brně založeno občanské sdružení na podporu názvu Česko, v lednu 1998 byla uspořádána vědecká konference[31], jejíž závěry[32] vysvětlující oprávněnost a potřebnost jména Česko byly zaslány všem významným politikům a novinám. Rovněž v lednu 1998 věnovala Mladá fronta dnes problému jednoslovného názvu pro náš stát celou stranu[33], na níž jsou uvedeny i názory některých známých osobností: pro Česko se vyjádřili např. režisérka Helena Třeštíková, ekonom Jan Švejnar, spisovatel a publicista Zdeněk Mahler, proti němu Václav Havel: „Trošku po mně lezou slimáci, kdykoli to slovo čtu nebo slyším. Budu poslední, kdo slovo Česko začne užívat.“ Václav Klaus je „smutný z toho, že se pro republiku nepodařilo najít jednoslovný název. Stále doufám, že jednou vhodný název sám spadne z nebe.“ Ludvík Vaculík: „Starší generace to (Česko) bere jako hanlivý výraz a u mladší, jež by to přijala, nejde o souhlas, ale o lhostejnost a otupělost.“ Teolog Tomáš Halík: „Tento patvar může používat jen barbar bez jazykové kultury.“ Miroslav Zikmund: „Ani zaboha! Otevírá se mi kudla v kapse, když slyším Česko. Začal s tím Hitler: Die Tschechei – byl jsem v sextě, když to vyřvával v Norimberku.“ (Jaká podobnost s názorem čtenáře J. V. v Tvorbě 29, 1949, viz d. cit. v pozn. 10, pozn. aut.).

Během roku 1998 byly na toto téma napsány spousty článků do novin (uveďme alespoň článek Milana Žemličky v Lidových novinách v květnu[34], pořádaly se rozhlasové diskuse – vše však s poměrně rozpačitým výsledkem. Některé noviny pomalu berou Česko na milost, např. v Mladé frontě dnes nebo v Lidových novinách se objevuje stále častěji, avšak politikové a televize snad jen poněkud [12]omezili používání jména Čechy pro celý stát, ale název Česko vytrvale ignorují, místo něho slyšíme v kontextech, které vyžadují jednoslovný název, buď politické jméno Česká republika, nebo zástupné označení tato země či tento stát, noviny pak často používají zkratku ČR. Veřejnost je matena některými útočně agresivními články, jejichž duch jako by navazoval na dvacet let starou glosu Jana Skácela (viz d. cit. 23). Jeden z takových příspěvků napsal např. literát Jan Trefulka[35]. Zaznívají v něm slova jako „profesionální deformace jazykovědců“ (rozuměj těch, kteří prosazují Česko), „Rozumnému člověku to připadá poněkud paranoidní“ (tj. prosazovat Česko), „Česko je vlastí sprostých tunelářů a klonováním namnožených úředníků … je to jenom takové svědění, svrbění a drbání, které se šíří z kanceláří partajních sektářů…“ Zajímavé je, že právě Trefulka slovo Česko sám použil před dvaceti lety v jedné své glose v Literárních listech[36], sice v uvozovkách, ale bez jakéhokoli komentáře: „‘Česko’ byly vždycky dvě nebo tři země, s přinejmenším dvěma kulturními centry…“ Příznačné je, že to bylo ještě v době před uvedeným příspěvkem Skácelovým. Jinou stať nesoucí se podobným tónem, jejímž autorem je historik Milan Machovec[37], zveřejnily v červnu 1998 s palcovým titulkem Lidové noviny (!). Citujeme: „Jakými dějinnými potraty vznikl patvar „Česko?“… „Onen zlomeček českých lidí, kteří projevují „Česku“ sympatie, tvoří dílem odborní bohemisté a jazykovědci, kteří si ovšem neuvědomují, že právě svou „odborností“ jsou „profesionálně deformovaní“, dílem bytostní ironici a posměváčci, případně psychopatičtí nenávistníci…“ Oba články se dočkaly značné reakce z řad příznivců Česka, vesměs zdůrazňujících nekompetentnost takových statí a opět trpělivě vysvětlujících jeho správnost a potřebnost.

Veřejnosti jsou dále předkládány výsledky různých výzkumů veřejného mínění, kdy účastníci odpovídají na nějakou nevhodně položenou otázku. Typickým příkladem byla anketa společnosti DATAB, uveřejněná nedávno v brněnském reklamním časopise NOS, kdy dotazovaní odpovídali na otázku „Jaký název pro republiku upřednostňujete“, nad níž se nepozastavili ani vysokoškolsky vzdělaní lidé zastávající různé významné úřady; všichni svorně odpovídali „Česká republika“.

Stav, kdy je jednoslovný název státu jeho představiteli i novináři odmítán, vzbuzuje pozornost v zahraničí, cizinci zpravidla nedokážou pochopit, proč je pro nás tak obtížné užívat jednoslovný název, když z lingvistického hlediska byla jeho podoba dávno vyřešena[38]. Cizina, před kterou se tak stavíme do poněkud komického světla, nechápe, že dávno nejde o problém lingvistický, ale o složitou zále[13]žitost psychologicko-sociologicko-politickou. V občanské společnosti, jakou naše republika chce být, má hlas veřejnosti, na niž se hrnou ze všech stran protichůdné informace, a zejména hlas médií obrovskou váhu, a tak se název Česko, s nímž se zatím mnoho lidí citově neztotožnilo, prosazuje neskonale obtížněji než kdysi název Československo.

Účastníky diskuse o Česku lze v současnosti s trochou nadsázky rozdělit na dva poměrně ostře vyhraněné tábory. Do prvního patří racionalisté, kteří – jako kdysi Trávníček – „přímo nutkavě“ pociťují potřebnost jména Česko, kteří chápou, že je to název z hlediska slovotvorných a názvoslovných zákonitostí češtiny náležitý, kteří naopak nedokážou pochopit, jak někteří vysoce inteligentní lidé mohou v tomto směru upřednostňovat pocity nad rozumem, kteří trpělivě (a třeba dodat zdvořile) opakují argumenty staré padesát i šedesát let, avšak dodnes platné a dnes mnohem aktuálnější, a kterých se bolestně dotýká, že název Česko je neprávem opomíjen, bojkotován a zatracován (část z nich tvoří někteří Moravané a Slezané, které „nadzvedává ze židle“, když slyší jméno Čechy užít pro celý stát, stejně jako např. Britům ze Skotska nebo z Walesu vadí, když se celému jejich státu říká Anglie). Druhou skupinu tvoří emocionalisté, pro které je Česko slovo hanlivé, škaredé, vadné, žalostné atd., kteří je odmítají buď šmahem (patvar), nebo sice uznávají správnost jeho tvoření, ale „do toho jim nic není“, kterým se „otvírá kudla v kapse“, když ho slyší, kteří nechápou, jak mohou někteří racionalisté jen z rozumných důvodů toto „ohyzdné“ slovo obhajovat, a kteří se (v posledních dvaceti letech) nerozpakují své oponenty urážet („Tento patvar může používat jen barbar bez jazykové kultury,“ „Česko je vlastí sprostých tunelářů“ apod.) (část z nich tvoří Moravané a Slezané, kteří nechápou, že právě je jméno Česko zohledňuje, protože chce být vlastí všech, kdo mluví česky).

Tento příspěvek si neklade nárok být vyčerpávajícím obrazem všeho, co se v minulosti s názvy našeho státu dělo (zdá se, že se toho dělo a děje dost), jen se snaží poněkud nastínit některé vývojové peripetie a přimět čtenáře k zamyšlení. Skončeme Trávníčkovými slovy z roku 1938: „Tvrzení, že podstatné jméno Česko dnes není, je v duchu překonaného brusičství, které pokládalo jazyk za cizokrajnou a skleníkovou rostlinu, zapomínalo, že jazyk úzce souvisí s celým životem a že se zároveň s ním mění… Popírati existenci podstatného jména Česko znamená zavírati oči před skutečností, před novým státním útvarem.“[39]

Zcela na závěr si stručně shrňme některé slovotvorné modely, na jejichž základě jsou v češtině tvořeny názvy států.

U názvů, kde krátký název je jménem území, na němž se daný stát nachází (kde jde proto o název geografický), zahrnuje v sobě i politický název geografickou identifikaci. U takových názvů lze rozeznat několik slovotvorných typů:

[14]a) Typ v češtině poměrně výjimečný, kdy je geografický název přímo včleněn do názvu politického, např. Spolková republika Německo.

b) Typ, kdy v politickém názvu geografickou identifikaci zprostředkuje adjektivum na -ský (-cký):

ba) Typ Čína : Čínská republika, Vietnam : Vietnamská republika, Maroko : Marocké království, Kuvajt : Kuvajtský emirát, kde východiskem dalších tvarů a jmen (tedy jména obyvatelského, adjektiva a jeho prostřednictvím i politického názvu státu) je geografické jméno území: Čína > Číňan; Čína > čínský > Čínská republika, Vietnam > Vietnamec; Vietnam > vietnamský > Vietnamská republika, Ukrajina > Ukrajinec; Ukrajina > ukrajinský > Ukrajinská republika apod.

bb) Typ, kde geografickým názvem je jméno na -sko (-cko), jež vždy vzniklo konverzí z adjektiva na -ský (-cký); podle slovotvorné motivace tohoto adjektiva lze tento typ rozdělit do několika podskupin:

bba) Typ, kde výchozí adjektivum je odvozeno od historického geografického názvu, který se dnes už neužívá, a samo se stalo základem jak pro obyvatelské jméno, tak pro geografické jméno nové: Rakousy > Rakušan; Rakousy > rakouský > Rakousko; rakouský > Rakouská republika apod.

bbb) Typ, kde výchozí adjektivum je odvozeno od jména obyvatelského: Rus > ruský > Rusko, ruský > Ruská federace; Maďar > maďarský > Maďarsko, maďarský > Maďarská republika; Němec > německý > Německo apod.[40]

bbc) Typ, kde výchozí adjektivum i jméno obyvatelské jsou odvozeny od téhož kořene, který nefunguje jako samostatné slovo: Pol- > Polák; Pol- > polský > Polsko; polský > Polská republika.

bbd) Typ, kde existují dvě formálně totožná adjektiva, z nichž jedno je odvozeno od kořenného jména obyvatele (Švýcar > švýcarský, Čech > český), druhé pak od historického názvu země (Švýcary > švýcarský, Čechy > český). Toto historické geografické jméno se buď dnes už neužívá a bylo prostřednictvím odvozeného adjektiva nahrazeno názvem novým (Švýcary > švýcarský > Švýcarsko), nebo sice existuje, ale s významovým rozlišením Čechy ‘historická země Bohemia’ × Česko ‚český stát‘. V těchto případech nelze rozlišit, který z obou možných původů má adjektivum, z něhož konverzí vzniklo jméno státu, tedy zda Švýcarsko má původ v adjektivu švýcarský < Švýcar či švýcarský < Švýcary. Totéž platí o adjektivu český.

U názvu Česko-Slovensko, který byl v době vzniku samostatného československého státu zcela nový, a nemohl mít proto východisko ani ve jménu obyvatelském, ani v adjektivu, šlo zřejmě o následující slovotvorný postup: jméno vzniklo podle vzoru názvu Rakousko-Uhersko jako slučovací složenina ze dvou samostat[15]ných názvů Česko a Slovensko, přičemž obě tato jména se konvertovala z příslušných adjektiv; Slovensko bylo jméno dlouhodobě zažité, kdežto Česko bylo do té doby jméno řídké, třebaže dokládané od konce 18. století. Vzniklo původně jako dubleta ke jménu Čechy, s nímž bylo nejdříve synonymní; tak je tomu v nejstarším dokladu z roku 1777: „Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko…“ Objevilo se v době, kdy se začalo užívat novějších dublet na -sko k historickým jménům zemí na -y, jež byla zpravidla postupně těmito novými názvy vytlačena (Rakousy : Rakousko, Švýcary : Švýcarsko, Španěly : Španělsko, Uhry : Uhersko, Prusy : Prusko, Sasy : Sasko) nebo zcela zanikla (Vlachy, Flandry apod.). Později se jméno Česko objevuje i v širším významu pro celé české země[41] a v tomto významu se dostalo do názvu nově vzniklé republiky. Adjektivum československý je tedy druhotné, vzniklé až na základě jména Česko-Slovensko podle modelu rakouský : Rakousko, kde jde ovšem, jak bylo uvedeno výše, o postup opačný (konverzi propria z adjektiva). (V našem schématu by tedy dvojice Československo – Československá republika tvořila samostatnou skupinu bc). Adjektivum československý totiž neznamená nic jiného než ‘příslušející ke státu zvanému Československo’, muselo tedy vzniknout až po něm. Je proto mylné se domnívat, že Česko-Slovensko či Československo je zkrácené jméno z politického názvu Československá republika, jak se někdy uvádí.

---

[1] Většina států světa má ve svém politickém názvu včleněný název geografický, identifikující území, na němž se stát nachází. Výjimkou jsou názvy bez geografického určení, představující své státy pouze na základě politických atributů, např. Svaz sovětských socialistických republik, Společenství nezávislých států, či jiných charakteristik, např. Pobřeží slonoviny.

Tzv. krátké, tedy zpravidla geografické názvy jsou obvykle jednoslovné; víceslovné jsou jen zřídka, většinou u států s velmi dlouhým názvem politickým: Svaz sovětských socialistických republik (jméno už neexistujícího státu uvádíme pro jeho modelový charakter) – Sovětský svaz či Spojené království Velké Británie a Severního Irska – Velká Británie (u tohoto státu existují výjimečně dva krátké názvy, jeden geografický, výše uvedený, a druhý zkrácený politický – Spojené království). Jednoslovné názvy jako Svaz či Británie jsou neoficiální a zejména prvního se užívalo jen v neformálních rozhovorech. Jen vzácně některý stát krátký název nemá, srov. výše uvedené Pobřeží slonoviny či Dominikánská republika (jedna brněnská cestovní kancelář však už užívá jména Dominikánsko), Jihoafrická republika (krátký název nemá jen čeština, v jiných jazycích se užívá příslušných mutací geografického názvu Jižní Afrika), Spojené státy americké (v oficiálních textech se však běžně užívá zkrácené formy Spojené státy, sémanticky poněkud prázdné, avšak vzhledem k významnosti denotátu jednoznačné, v méně oficiálních projevech, kde je z kontextu denotát zřejmý, pak Amerika či Státy).

[2] Za uvedené informace děkuji PhDr. Antonínu Klimkovi, CSc., a doc. PhDr. Karlu Pichlíkovi, CSc., z Vojenského historického ústavu v Praze.

[3] Údaje týkající se našich poštovních známek jsou čerpány z publikace V. Bernášek a kol., Specializovaný katalog československých poštovních známek, Praha 1978.

[4] K. Čapek, O tom jméně, Lidové noviny 1. 1. 1922.

[5] F. Trávníček, Nový název našeho státu. Jak se má správně psáti Česko-Slovensko, Lidové noviny 4. 12. 1938.

[6] F. Trávníček, Česko, Lidové noviny 8. 1. 1939.

[7] F. Trávníček, Staronové Česko, Lidové noviny 21.1. 1939.

[8] F. Trávníček, Česko, Lidové noviny 10. 7. 1949.

[9] Jméno Česko je poprvé doloženo v roce 1777 v příručce Knihy metodní pro učitele českých škol, s. 333. Doklad je zachycen v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český AV ČR.

[10] J. V., „Česko“, Tvorba 29, 1949.

[11] F. Trávníček, Česko a Tschechei, Lidové noviny 31. 7. 1949.

[12] Dr. A. U., Česko a Slovensko, Lidové noviny 7. 8. 1949.

[13] F. Trávníček, Česko a Slovensko, Lidové noviny 7. 8. 1949.

[14] O. Š., Česko, Češsko a Čechie, Lidové noviny 21. 8. 1949.

[15] F. Trávníček, Česko, Češsko a Čechie, Lidové noviny 21. 8. 1949.

[16] Názvu Česko je užito ve významu ‘české země, Čechy, Morava a Slezsko’ např. v jeho knize Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů, Praha 1958, s. 58: „Česká literatura, potlačená v Česku, má svou českou nebo československou odnož na Slovensku…“.

[17] J. Pošvář, Z listů F. Palackého F. Bočkovi o poměru Čechů a Moravanů, sb. Rodné zemi, Brno 1958, s. 140.

[18] J. Bělič, Čech – Česko? NŘ 51, 1968, s. 299–301.

[19] I. Miklošovič, Má vlast se jmenuje – Česko?, P69 – Práce 18. 1. 1969.

[20] I. Miklošovič, O posvátném jméně vlast, P69 – Práce 1. 2. 1969.

[21] V. Křístek, O název naší vlasti, Učitelské noviny 6. 2. 1969.

[22] F. Daneš, Česko, Listy II, 7, 20. 2. 1969.

[23] J. Skácel, Proboha raději ne, Listy II, 11, 20. 3. 1969.

[24] J. Bělič, Ještě jednou Česko, NŘ 52, 1969, s. 256–260.

[25] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1978, s. 762.

[26] Vl. Šmilauer, K používání názvu Česko pro území Čech a Moravy, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 22, 1981, s. 180–18.

[27] M. Knappová, Česko = Česká socialistická republika, NŘ 66, Praha 1983, s. 205–206.

[28] J. Felix, Jak překládat souborný název pro české země, NŘ 75, 1992, s. 111–112.

[29] R. Schuster, Ultimátum, Agentura Forpex, Nakladatelství Svoboda, Praha 1997, s. 290–293.

[30] Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí. Names of States and Their Territorial Parts, Praha 1993.

[31] Konference pořádaná Českou geografickou společností 29. 1. 1998 na Přírodovědecké fakultě UK, Albertov 6, Praha 2.

[32] Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku, přijaté na konferenci (viz pozn. 31).

[33] Mladá fronta dnes, 5. ledna 1998: články Neříkejte republice Čechy, zlobí se na Moravě (li), Ani po pěti letech nevíme, jak své zemi vlastně říkat (J. Kábele, J. Leopold), Měli bychom si zvyknout na Česko, říká brněnský radní (L. Navara).

[34] M. Žemlička, Buďme definitivně pro Česko, Lidové noviny 2. 5. 1998.

[35] J. Trefulka, A znovu Česko, Právo 5. 3. 1998.

[36] J. Trefulka, Předčasný fejeton, Literární listy, roč. 1, 1968, č. 12, s. 1–2.

[37] M. Machovec, Skoncujme definitivně s barbarismem ‚Česko‘! S pojmenováním „Česko“ bychom byli na celém světě trapní a nesrozumitelní, Lidové noviny 13. 6. 1998.

[38] V amerických novinách Chicago Tribune vyšel například 10. 5. 1998 článek After 5 years, Czech Republic still searching for a short name.

[39] O stanovisku Ústavu pro jazyk český AV ČR k názvu Česko viz s. 55.

[40] Srov. též L. Hanzalová, Obyvatelská jména tvořená ze jmen států a územních celků, NŘ 73, 1990, s. 269.

[41] Z dalších dokladů zachycených v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český AV ČR a pocházejících z 19. století není vždy zcela zřejmé, zda jméno Česko znamená ‘Čechy’ nebo ‘české země’. Pro ilustraci uvádíme některé doklady z první poloviny 19. stol.:

– „Pivo píti, vlasti žíti, řeč a krále slušně ctíti: tak zní naše právo, Česko ať je zdrávo.“ (Čechoslav 3, 51.19, 1830)

– „Přes čas osiřelí Rakušané … vyslali poselství do Míšně, by Jindřich markrabě míšenský jim syna některého za kníže dal, s nímžto hodlali ti skrze Česko projíti.“ (Čechoslav 7, 31.24, 1831)

– „I jdou tedy k Česku naše hbité větrokoně…“ (Jan Kollár, Slávy dcera, 1832)

– „Nech sláva jeho nepomine, pokud i Česko nezahyne, čest Ferdinandu! Zdráv buď král!“ (Hlasy vlastenců 10, 26, 1835)

– „Dej (sokole bílý) mi zprávu o hrdinském Česku!“ (Květy 1835, 393)

– „Aj ty holubinko, poselkyně lásky! Cos přinesla Česku – vydej milé hlásky! (Jablonský, Básně, 1841).

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 1, pp. 1-15

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Pomístní jména v Čechách vzniklá z českých exonym pro biblická zeměpisná jména