K pětasedmdesátinám profesora Milana Jelínka

Petr Karlík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V červnu letošního roku oslavuje profesor Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity Milan Jelínek už své pětasedmdesáté narozeniny. Když před pěti lety, tehdy při příležitosti jeho sedmdesátin, J. Kraus na stránkách Naší řeči (1993, s. 221–2) napsal, že je to „překvapivé svědectví ubíhajícího času pro ty, kdo znají jubilantovo pracovní tempo, duševní i tělesnou svěžest, chuť se zaujetím přednášet a věcně polemizovat, získávat studenty pro obor a v neposlední řadě neúnavně popularizovat dobrou češtinu“, vystihl tím přesně to, jak M. Jelínka známe my, kteří máme to štěstí, že ho známe osobně, i jak si ho nejspíš představují ti, kteří ho znají jen z jeho prací či veřejných vystoupení. Naštěstí na tomto tvrzení nemusíme nic měnit ani dnes, neboť jubilant se za oněch pět let vůbec nezměnil. Je stále stejně vitální, plný energie, že by ji mohl rozdávat i mnohem mladším kolegům (a na něm samém by se to nepoznalo), se stejným zaujetím se věnuje vědecké, pedagogické, popularizační a organizační práci nejen v Brně, ale i v dalších univerzitních městech. Co se tedy vlastně za uplynulých pět let změnilo?

[158]Jubilant předal úřad rektora Masarykovy univerzity svému nástupci a záhy poté odešel do důchodu. Nebyl by to však Milan Jelínek, kdyby s odchodem do důchodu odešel na zasloužený odpočinek. Člověk věčně mladý tělem i duchem s o to větším zaujetím se i nadále věnuje své češtině a svým studentům. Proto se v posledních pěti letech dále rozrostla jeho už předtím impozantní bibliografie[1] o velké množství závažných studií, v nichž se jako suverénní znalec češtiny i teoretických a metodologických přístupů k jejímu popisu vyslovil k řadě aktuálních i věčných otázek bohemistiky a skrze ni i k problémům obecnělingvistickým.

Ve svých odborných článcích se vrací k obecným otázkám stylistiky a znovu promýšlí a v kontextu současných komunikačně orientovaných gramatických teorií originálně modifikuje teorii typů stylů, rozšiřuje tak podstatně i repertoár tzv. stylů funkčních a naznačuje vymezení jejich vztahu k tzv. funkčním jazykům (Konkurence mezi komunikací explicitní a implicitní; Teze o stylu; Kultura jazyka a odborný styl; Epistolární styl; Styl administrativně-právní; Charakteristika stylu učebních textů; Existuje obecný styl ženský a mužský? aj.). V těsné souvislosti se stylistickými studiemi píše i řadu článků, v nichž na základě pozorování češtiny užívané v situacích, které vyžadují vyjadřování spisovné, formuluje moderní koncepci principů jazykové kultury (Kultura řeči a kultura jazyka; Kritérium systémovosti při kodifikaci spisovné normy; Co považují lidé za gramatickou chybu? aj.). Z hlediska stylistiky (ale nejen z něho) obrací svůj badatelský zájem i na sledování toho, jak se v češtině projevuje kontakt se společenstvími hovořícími jiným jazykem (Výhody blízké příbuznosti češtiny a slovenštiny; Nové slovakismy ve spisovné češtině; Germanismy v novodobé spisovné češtině) a několik příspěvků věnuje i své staré vědecké lásce – purismu, jeho kořenům a projevům a v souvislosti s tím i obecným otázkám deskriptivní jazykovědy a preskriptivní nauky o jazyce (Český jazykový purismus a jeho překonávání; Puristické tažení proti kompozitům).

Milan Jelínek nikdy nebyl typem kabinetního vědce a nestal se jím ani po své sedmdesátce. Díky velkému množství jazykových zákampí (nebo chcete-li koutků, zrcátek, okének apod.), uveřejňovaných pravidelně v Lidových novinách, ale i jinde, která po roce 1989 už nemusí publikovat pod jiným jménem, a díky četným vystoupením v rozhlase a v televizi stal se pro širší veřejnost uznávanou autoritou, jakousi přirozenou jazykovou poradnou, na niž se obracejí jednotlivci, firmy i organizace jak s prosbou o pomoc při řešení konkrétních jazykových problémů, tak s nářky nad údajně špatným stavem současné češtiny (a nezřídka i s výtkami, proč proti tomu jazykovědci nic nedělají). Je jen štěstím, že takovou autoritou se stal jazykovědec, který nejen dokonale zná češtinu i jazykovou praxi, ale který toho tolik ví i o nesmyslnosti jazykových příkazů a zákazů (a koneckonců také o direktivních přístupech k správě věcí veřejných vůbec). Ve svých příspěvcích orientovaných k jazykové praxi dává proto moudře přednost osvětlování určitého jevu v rámci obecnějších vývojových tendencí a vede své čtenáře nikoli k černobílému vidění typu to lze – to nelze, nýbrž právě naopak k toleranci. Na druhé straně ovšem umí vtipně nastavit zrcadlo jevům, které už míru tolerance přesahují.

Milan Jelínek už dávno vědecky dozrál k tomu, aby výsledky svého badatelského zájmu, roztroušené dosud – necháme-li stranou už starší monografie – do stovek studií časopiseckých, [159]shrnul v syntézu. K realizaci tohoto deziderátu nedospěl hlavně proto, že do roku 1989 byl jako čelní představitel českého disentu na listině zakázaných autorů a po revoluci, kdy se do akademického života s energií jemu vlastní mohl vrátit, se jeho síly tříštily mezi vědou, prací vysokoškolského učitele, k níž se mohl po dvacetileté vynucené přestávce vrátit, a aktivní účastí na demokratizačních přeměnách brněnské univerzity, celé naší akademické obce a společnosti. I přesto však už první syntézu zpracoval, a to v podobě rozsáhlé kapitoly o stylistice v brněnské Příruční mluvnici češtiny. Podal v ní promyšlenou koncepci stylů a jejich hierarchie, která navazuje na tradice pražského funkčního strukturalismu, dále je rozvíjí a v duchu moderního komunikačně orientovaného modelu popisu češtiny mnohdy i podstatně modifikuje závěry, o nichž se mnozí dosud domnívali, že jsou definitivní a že na nich už nic nelze změnit. V Jelínkově koncepci stylistiky hraje přitom centrální roli konstrukt konkurenčních množin, který představuje nástroj umožňující integrovat a v rámci dané teorie i přesvědčivě vyložit konkurenci prostředků jazykových i nejazykových a v rámci prostředků jazykových také konkurenci prostředků různých rovin. Můžeme prozradit, že další syntetická díla už má jubilant z větší části hotová a brzy se určitě dočkáme jejich vydání. Už se těšíme na jeho velkou monografii o stylistice, jejíž první náčrt představil v Příruční mluvnici češtiny, dále na tolik potřebnou a rámec jazykovědné bohemistiky přesahující monografii o purismu a v neposlední řadě na práci o jazykové kultuře.

Můžeme proto vyslovit jen přání, abychom za pět let mohli začít laudatio stejně jako letos. To adresujeme jak panu profesoru Jelínkovi, tak celé české jazykovědě a kultuře.

---

[1] Kompletní bibliografie prací Milana Jelínka vychází ve sborníku Jazyk a kultura jeho vyjadřování, Masarykova univerzita, Brno, 1998, věnovaném jubilantovi k jeho pětasedmdesátinám.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 157-159

Předchozí Marie Krčmová: K sedmdesátinám Jana Chloupka

Následující Zdeňka Tichá: Taping