Časopis Naše řeč
en cz

K sedmdesátinám Jana Chloupka

Marie Krčmová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Představitelé poválečné lingvistické generace se pomalu ohlížejí za tím, čeho v lingvistice dosáhli, jak splnili a mohli splnit svá odborná předsevzetí a vědecké plány, ale i za tím, jak se do odborné a vědecké práce zařadili ti, které uvedli do lingvistiky – jejich žáci. Takové ohlédnutí je dáno i prof. dr. Janu Chloupkovi, DrSc., který se 25. července letošního roku dožívá 70 let.

Jan Chloupek se po krátkém působení na střední škole stal v r. 1952 pracovníkem nově založené odbočky Ústavu pro jazyk český v Brně. Zabýval se v této době dialektologií a je jedním z prvních, kteří od tradičního komplexního popisu nářečí přecházejí k prohloubenému studiu jeho syntaktické stavby. Na základě spisu Otázky nářeční skladby získal titul docenta Filozofické fakulty brněnské univerzity (1962), kde nejprve externě, od konce 60. let pak interně až do odchodu do důchodu (1993) působil. Zde byl jmenován r. 1980 profesorem a v r. 1988 dosáhl hodnosti doktora věd. Na životě fakulty se podílel i působením v akademických funkcích, především jako její děkan (1980–1990). Pracoval také v redakcích vědeckých časopisů a v jiných organizačních strukturách vědeckého života své doby. Velmi často vystupoval na vědeckém fóru prostřednictvím statí, a zejména příspěvků na různých konferencích doma i v zahraničí. Nevyhýbal se ani popularizaci jazykovědy (zejména Knížka o češtině, 1974).

Pro vývoj bohemistiky, jíž věnoval celý život, však má a bude mít význam především Chloupkův přínos k rozpracování teorie národního jazyka. Ve spise Aspekty dialektu (1971) předkládá jasně formulovanou a promyšlenou koncepci národního jazyka, a to s využitím materiálové základny, kterou získal terénními výzkumy, mj. i při tvorbě koncepce a počátečních sběrech materiálu pro Český jazykový atlas. Jeho vymezení tradičního teritoriálního dialektu jako stabilizované stylově ploché monofunkční jazykové struktury se stalo oporou pro interpretace vývoje běžné mluvy v českých zemích, jež často vzniká právě v kontaktu dialektu s útvary prestižnějšími a prestižními. V dalších letech pak Chloupek myšlenky zde naznačené nově [157]promýšlí, doplňuje a specifikuje ve shodě s vývojem české i zahraniční sociolingvistiky. Vyvrcholením této části díla je soubor studií Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti (1986).

Naznačená koncepce národního jazyka se stává východiskem i pro Chloupkovy příspěvky v oblasti stylistiky. S kolektivem spoluautorek (M. Čechová, M. Krčmová, E. Minářová) vydává v r. 1991 Stylistiku češtiny, po desetiletích první souborné představení české stylistiky rozvíjející tvůrčím způsobem tradiční pojetí funkční. Přepracováním původního textu je novější Stylistika českého jazyka (1997). Chloupek do obou přispěl vedle koncepční přípravy výklady o pojmosloví oboru, o stratifikaci národního jazyka, kapitolkou o slohové charakteristice syntaktických prostředků, a především kapitolou o stylu prostě sdělovacím (hovorovém), jehož problematikou se v souvislosti s obecným pojetím funkčního stylu opakovaně zabýval (nejnověji ve stati Pochybnosti o funkčních stylech, 1997). Proměny národního jazyka zůstávají v centru Chloupkova zájmu i dnes. V kolektivní publikaci Mluvená čeština na Moravě, jež vyšla na sklonku r. 1997, najdeme z jeho pera jak teoretické pasáže, tak nové materiálové příspěvky z „jeho“ východomoravské oblasti.

Jak je patrno, ani odchod do důchodu neodsunul Chloupka do pasivity. Ještě nedávno příležitostně přednášel na mateřské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a také na Ostravské univerzitě. Teprve v posledních měsících se rozhodl soustředit na práci odbornou, v níž – zejména v souvislosti s proměnami současné mluvené češtiny – má stále co říci.[1]


[1] Úplná bibliografie J. Chloupka za léta 1950–1988 vyšla ve Sborníku prací Filozofické fakulty brněnské univerzity A 36, 1988, doplněk za léta 1989–1998 vychází v SPFFBU A 46, 1998.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 156-157

Předchozí Bohumil Vykypěl: Slavistická jazykověda u Bodamského jezera

Následující Petr Karlík: K pětasedmdesátinám profesora Milana Jelínka