Životní výročí profesora Milana Jelínka

Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V červnu letošního roku oslavil profesor brněnské Masarykovy univerzity PhDr. Milan Jelínek, CSc., své sedmdesáté narozeniny. Je to překvapivé svědectví ubíhajícího času pro ty, kdo znají jubilantovo pracovní tempo, duševní i tělesnou svěžest, chuť se zaujetím přednášet a věcně polemizovat, získávat studenty pro obor a v neposlední řadě neúnavně popularizovat dobrou češtinu.

Pro úplnost si připomeňme alespoň několik údajů, které dokreslují často velice dramatický vývoj jubilantových životních osudů. Narodil se 22. 6. 1923 v Brně, za války byl v období 1942–44 totálně nasazen a poté do konce války vězněn. Po absolvování brněnské filozofické fakulty v r. 1949 (obor čeština, ruština, srbochorvátština) pracoval v nakladatelství Rovnost, v letech 1953–58 byl vědeckým aspirantem a posléze vědeckým pracovníkem Ústavu pro jazyk český v Brně. Od roku 1958 přešel jako asistent na brněnskou filozofickou fakultu, v r. 1960 byl jmenován docentem a v r. 1964 profesorem. Zastával funkci proděkana (1960–61), děkana (1962–65) a prorektora (1966–1970). Pak byl nucen z fakulty odejít, našel útočiště v Ústavu pro jazyk český v Brně a r. 1983 byl penzionován. Na svou univerzitu se opět vrátil po listopadu 1989. V r. 1961–62 přednášel na univerzitě v Greifswaldu, v letech 1965–66 působil jako lektor českého jazyka na pařížské Sorbonně.

V roce 1990 byl profesor Milan Jelínek zvolen rektorem Masarykovy univerzity a tuto funkci zastával více než tři roky. Již předtím pracoval od r. 1982 v Moravském politickém klubu, spolu se sociologem Miloslavem Petruskem od r. 1983 organizoval vydávání samizdatové literatury, jehož výsledkem bylo 230 titulů. V roce 1988 zakládal Masarykovu společnost, téhož roku se stal členem Hnutí za občanskou svobodu a autorem stálé rubriky Jazykové zákampí v Lidových novinách. Hlavně prostřednictvím této tribuny se profesor Jelínek stal všeobecně uznávanou autoritou v otázkách jazykové správnosti a jazykové kultury.

Ve středu širokých vědeckých zájmů jubilantových stojí česká stylistika a jazyková kultura. V souvislosti s tím však také dějiny spisovné češtiny 19. a 20. století, novočeská skladba i otázky překladu a odborného názvosloví. Logickým vyústěním jeho zásadových postojů je skutečnost, že tolik potřebné syntéze jeho zkušeností a poznatků, která by se objevila v podobě knižních publikací, zabránila nejenom nemožnost veřejně publikovat v období 1969–1989, ale i množství časově náročných řídících a organizačních funkcí současných. Občanská a jazykovědná angažovanost profesora Jelínka se tak stala jednou [222]z příčin toho, že na závěrečné dotažení a knižní vydání čeká cenný materiálově bohatě dokumentovaný výklad o dějinách českého jazykového purismu (připomeňme v této souvislosti autorovo bezpečné zázemí v znalosti němčiny) i autorovy názory na problematiku české stylistiky. Alespoň krátkým svědectvím o Jelínkových znalostech českého purismu může být málo dostupná, ale mezi odborníky vysoce ceněná studie O. Ševčíka (= Milan Jelínek) O nových slovanských evropeismech s předložkovou funkcí vyjadřujících obecné vztahy souvislosti a odlišnosti, otištěná ve Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity, A 20, 1992, s. 107–116. O jubilantově pojetí stylu svědčí i přes rychlý vývoj vědeckého vyjadřování dodnes aktuální stať Odborný styl (SaS 16, 1955, s. 25–37). V ní se totiž již tehdy objevila myšlenka o potřebě věnovat pozornost vnitřní diferenciaci odborných projevů i jejich vztahům k stylu publicistickému a řečnickému, které dosavadní domácí stylistická literatura ponechávala stranou teoretického zájmu. Svůj smysl pro postižení nastupujících tendencí ve vývoji problematiky funkčních stylů prokázal Milan Jelínek i v příspěvku Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními (SaS 27, 1966, s. 104–118) a v knižní publikaci O jazyku a stylu novin z r. 1957.

Nesporně nejzávažnější a pro moderní popis českého jazykového systému nejpodnětnější prací profesora Jelínka je studie Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), která vyšla ve Stylistických studích II jako interní tisk pražského Ústavu pro jazyk český v r. 1974 (124 s.). Rádi při této příležitosti vzpomínáme na osobnost tehdejšího vedoucího redaktora Naší řeči dr. Jaroslava Kuchaře, jemuž se podařilo v období nanejvýš nepříznivém prosadit vydání třísvazkového souboru těchto studií jako dodnes vyhledávaného výsledku práce autorů, kterým bylo zakázáno publikovat (v I. svazku to byli F. Havlová a A. Stich, ve III. rovněž A. Stich). Jelínkova studie se soustřeďuje na popis dynamiky prostředků z různých rovin českého jazykového systému a všímá si jejich pohybu na ose knižnost – neutrálnost – hovorovost, s možným doplněním o dva další, krajní póly – archaičnost a lidovost (nářečnost). Nejvíce pozornosti autor věnuje prostředkům stylově neutrálním, které do sebe postupně vtahují řadu jevů dříve považovaných za hovorové a vytvářejí tak tlak na pohyb v jazykové kodifikaci (srov. podoby jako kupuju, kupujou, míň, líp, zbyde apod.).

Slibovaný a plánovaný klid pro uskutečnění publikačních plánů se však stále nedostavuje. V současné době jubilant dojíždí s přednáškami o skladbě současné češtiny na Slezskou univerzitu v Opavě, je vtahován do aktuální problematiky jazykové kultury svými koutky v Jazykovém zákampí, které vyvolávají živý ohlas a bohatou korespondenci, posuzuje práce mladších kolegů, přednáší, diskutuje. Hodně svého vzácného času věnuje i redakční činnosti v našem časopise, k jehož rozvoji přispívá jak posuzováním jednotlivých příspěvků, tak podnětnými návrhy na jeho další rozvoj.

Proto také redakce Naší řeči se připojuje k ostatním gratulantům a přeje profesoru Jelínkovi, aby byl dlouho zdráv a aby si udržel svůj neutuchající elán i do dalších let.

Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 4, s. 221-222

Předchozí Eva Schneiderová: II. kolokvium mladých jazykovědců

Následující Ludmila Uhlířová: Ombudsman