Kapitoly ze současné rétoriky

Ondřej Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kapitoly z rétoriky je možné napsat jednak jako kapitoly z vědy o rétorice, jednak jako kapitoly z rétorické praxe a jednak jako kapitoly z výuky rétorice. Nezastřu, že za nejpotřebnější bych považoval ty z výuky. Lotkova knížka Kapitoly ze současné rétoriky (Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 1997, 166 s., recenzovali J. Hubáček a J. Kořenský) sice z výuky (vysokoškolské) pochází, ale přece jenom obsahuje více „o rétorice“ než „jak mluvit“. [136]Naštěstí však největší část jejího obsahu tvoří jakési „o jazyce v rétorice“: informace o těch jevech jazykových, které jsou pro umění mluvit zvláště důležité. (Ještě blíže k „jak mluvit“ by bylo „o řeči v rétorice“, avšak tato stránka v knihách o řečnictví u nás je tradičně nejslaběji zastoupena, spíše do výkladu jen jaksi pod hladinou prosakuje. Proto také máme tak žalostně málo skutečných učebnic mluvení, nebo aspoň řečnictví.)

Domnívám se, že v kombinaci s praktickou příručkou řečnictví by Lotkova kniha mohla být uspokojivým vybavením pro vysokoškolské katedry v oborech učitelských i neučitelských a právnických. Za vhodnou doprovodnou praktickou příručku bych ze současné produkce považoval jedinou: Jöns Ehrenborg, John Mattock, Přesvědčivé vystupování (50 originálních námětů jak zapůsobit na posluchače), Management Press, Praha 1995, přestože patří k těm, jež se orientují na oblast managementu a obchodní prezentace. Metodou vyhoví tomu, kdo chce opravdu naučit mluvit, a nikoli pouze vědět o mluvení.

Na rozdíl od řady dalších příruček se v Lotkových Kapitolách ze současné rétoriky věnuje dějinám rétoriky jen velmi málo místa (2 stránky). Je to asi tím, že autor má hodně co říct k současnosti. Ani vymezováním rétoriky mezi vědami nebo rétorického stylu mezi ostatními neztrácí autor mnoho místa – jeho posluchači a čtenáři si to mohou najít v mnoha jiných knihách. Jsem rád, že hned v počátku knihy E. Lotko cituje výrok Jarmily Glazarové ze Šrámkovy Sobotky v roce 1965: „… Usilujme o dobrou, inteligentní, samostatnou vyjadřovací schopnost, které je možno se naučit, tak jako se naučíme řemeslu.“ (Kolik se toho za 32 let udělalo?) Důležité je, že Lotko přehledně charakterizuje rysy řečnického stylu dnes. Třídění žánrů, převzaté od J. Mistríka, bohužel nemá konzistentní základ: agitační a naučné žánry jsou skutečně vymezeny poměrně simplexní funkcí, ale žánry „příležitostné“ nemají funkci „příležitost“, a žánry „náboženské“ mají také komplexní směsici funkcí. V detailním vymezení pak Lotko uvádí typické textové typy (žánrové formy) a k nim i různá zajímavá podotknutí, např. o dnešních kazatelích církevních s jejich nesrozumitelností a s pozicí „monopolního vlastníka pravdy“. To ostatně může platit i o mnoha řečnících v žánrech naučných – tam zas Lotko vhodně upozorňuje na naše intelektuální teutonství.)

Nejvíc prostoru Lotko věnuje různým jazykovým a vnějazykovým stránkám řečnických projevů (kapitoly Lexikální stránka řečnických projevů, Větná stavba řečnických projevů, O neverbální komunikaci, Extralingvistické prostředky v rétorických textech, O figurách, tropech a nefigurálních prostředcích v současné rétorice). Speciální kapitolu věnuje politickým řečnickým projevům a skoro 20 stran také logickým aspektům rétoriky.

Lotkovy Kapitoly ze současné rétoriky jsou potřebná a vítaná příručka – snad ani ne pro specialisty na teorii rétoriky jako především pro vysokoškolské studenty. Není to však příručka, která by splňovala požadavek J. Glazarové a učila tak potřebnému řemeslu. To ostatně dělá jen málokterá na současném trhu. Příručky určené středním školám jsou z hlediska toho, jak se podle nich student může naučit souvisle, uspořádaně a smysluplně promluvit, dost nekvalitní. O praktičnost se jako první po posledním převratu pokusila Táňa Holasová v knížce Umíte dobře mluvit? (H+H, Praha 1992), ale přesto, že její kniha obsahuje mnoho použitelných prvků a usiluje i o celkovou koncepci – odkud začít, co ovládnout a pochopit, jak kompetenci budovat a ověřovat, nestihla být důkladně propracovaná. Jako učebnici doporučilo MŠMT knížku Antonína Langra Úspěch veřejné promluvy. Kapitoly [137]z rétoriky (Praha 1993, recenze v NŘ 78), avšak ta je mnohem nekoncepčnější a pramálo přínosná. Obsahuje všeobecná poučení z dějin rétoriky nebo povšechné výroky o významu řečnictví dnes, ale rozhodně není strukturována tak, aby se podle ní dalo naučit mluvit a jednat s lidmi, i když obsahuje i několik stránek praktických, např. artikulačních cvičení. Kdo si pamatuje učebnici Jiřího Tomana Jak dobře mluvit (Svoboda, Praha 1976), může mít představu, o jaké všechny stránky studentovy nebo profesionálovy osobnosti a o které jeho postoje a dovednosti je třeba se starat, jestliže mu chceme pomoct, aby lépe mluvil. Velmi prakticky orientované jsou sešity Davida Grubera Řečnické triky I a II, Ostrava, 2. vyd. 1993. Jsou dobrým pracovním podkladem pro studenta nebo učitele, ale ovšem učebnicí ani být nechtějí. K dispozici je dnes řada teoretických, dějinných nebo obecně zaměřených pojednání o rétorice (zejména z pera Jiřího Krause), dále knihy s titulem, jenž slibuje cestu k ovládnutí dorozumívacího umění, ale nabízí spíše pojednání o tématu (např. Jaro Křivohlavý, Jak si navzájem lépe porozumíme, Praha 1989), vydávají se i praktické návodné příručky obvykle amerického původu (dokonce i již dávno překonaná, a přesto znovu vydávaná manipulativní kniha Dala Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi – česky už 1938), a několik titulů inspirovaných cizí odbornou literaturou z oblasti manažerské, hlavně v nakladatelství Management Press Praha, např. některé pěkné kapitoly v knize Petra Němce Public relations – Zásady komunikace s veřejností, 1993.

Ve vzdělávací praxi středoškolské (pokud učitel nemá vlastní postup a materiály) se pokud vím často používá málo vhodná kniha Kohoutova (J. Kohout, Rétorika – Umění mluvit a jednat s lidmi, Praha 1995), ke studiu vysokoškolskému ovšem u nás patří více práce teoretické, „o řečnictví“, než konstruktivní, „jak se naučit mluvit“. Přitom rétorika právě svou podstatou nedovoluje se omezit jen na akademický popis dorozumívací situace nebo prostředků, nýbrž existuje kvůli produkci komunikátů. Studenti vědeckého směru stejně jako studenti učitelství by velmi potřebovali reflektovaně, cíleně budovat dovednost jasného a efektivního sdělování, když mají v životě pro tuto oblast tak málo dobrých vzorů.

Lotkova kniha ovšem být praktickou učebnici nechce, a nemůžeme jí tedy vytýkat, že jí není. Na rozdíl od čistě akademických popisů dějin nebo teorie rétoriky je pro studenta oboru přínosem i v jeho růstu k praktickému ovládnutí rétoriky, ale jen v některých kapitolách. Autor takové práce má vždy dilema: Jaké jevy popsat a vysvětlit, aby jeho výklad nebyl sdělením notoricky známých věcí? (Např. „větný přízvuk je dezautomatizován a jeví se jako důraz (…), když mluvčí chce na některé slovo (slovní spojení) zvláště upozornit“, s. 62 – co se tu čtenář vlastně nového a užitečného dozvěděl?) A zároveň jak udržet úměrný rozsah práce, když ke všem významným rysům kvalitního projevu by bylo možné a potřebné přinést nejen ilustrativní příklady, ale rady a cvičení pro to, aby si je student osvojil. Někde stačí jen informace o jevu, jinde jsou informace podané bez cvičení neužitečné. Ne všude se podaří toto dilema vyřešit a tak příručka občas místo pomocné ruky podané studentovi na prvních krocích k zlepšení jeho řečnického výkonu mu bohužel opět podává převážně jen odborně utříděnou informaci: Např. v kapitole Lexikální stránka řečnických projevů se v oddíle 5. dozví mimo jiné to, že slova mají nebo ztrácejí i získávají konotativní významy, a je mu poskytnuta ilustrace slovy děvka, páchnout, disident ap., ale jak s konotacemi slov v projevu zacházet, jak si na ně dávat pozor a jak jich využívat k dobrému, [138]to zde právě postrádáme. Podobně je to v dalších kapitolách. Takový přehled běžných nedostatků nebo přehled prostředků může prakticky prospívat v kapitole o syntaxi – protože syntaktická schémata (vadná nebo vhodná) jsou obecná – vědět o falešných syntagmatech a znát pár příkladů už pomáhá k tomu, aby se jim mluvčí mohl vyhýbat. (V učebnici by pak byla řada příkladů k porovnání vhodně a vadně stylizované výpovědi, některá cvičení na identifikaci chyb ve stavbě věty, cvičení na opravování vad, cvičení na chybný a správný výklad nejednoznačně stylizované výpovědi atd.) Avšak pouhá znalost několika příkladů např. paronym a vědomí o tom, že nevhodné použití cizích slov zneváží náš projev, to ještě nestačí k tomu, abychom věděli, jak tedy projev formulovat. Syntaktická struktura je obecná a na konkrétní případ se její znalost dá aplikovat přímo, konkrétní paronymní dvojice je jev náhodný a systémově izolovaný, a proto její znalost v dalších případech dvojic mluvčímu nepomáhá.

Podobně sebeobjasňující a zároveň prakticky aplikovatelné jako syntax jsou oddíly v kapitole Některé logické aspekty rétoriky – základní pravidla definování je třeba si přečíst, prohlédnout si příklady a pochopit. K tomu, aby student dobře definoval, by však potřeboval (nejlépe v navazujícím kursu) sledovat, opravovat a pak i konstruovat texty, v nichž je vhodně i vadně definování prováděno.

V bohatém seznamu odborné literatury najdeme řadu podnětných titulů (škoda, že se vloudilo několik tiskových chybiček: Holasová je Táňa, Křivohlavého Jak si navzájem lépe porozumíme nemohlo vyjít 1998, Gruberovy Řečnické triky I a II jsou uváděny v neposledním vydání). Jsem autorovi vděčen za to, že knihu opatřil rejstříkem a že ji vnitřně přehledně členil, včetně živých záhlaví.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 135-138

Předchozí Jan Chloupek: Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje

Následující Jiří Homoláč: K pojetí normy u Ivy Nebeské