Časopis Naše řeč
en cz

K vazbám některých sloves myšlení

Hana Prouzová

[Články]

(pdf)

-

Podnětem k našemu zamyšlení byly tyto věty z denního tisku: O tom, co bude následovat, se můžeme jenom domnívat. – Dokud mě ale někdo logickými argumenty nepřesvědčí o opaku, tak mám právo se o jeho nesolidnosti maximálně domnívat. – Postižený J. P. vypověděl, že netušil o střeleckých manévrech. – Věty jsou čtenáři sice jistě srozumitelné, ale vymykají se ze spisovné normy. V následujících řádcích si ozřejmíme, proč.

Obě slovesa, domnívat se i tušit, se svým lexikálním významem řadí do třídy sloves označujících mentální jevy, a to mezi tzv. slovesa myšlení (verba sentiendi). Sloveso domnívat se má význam ‚pokládat za skutečné (i to, co skutečné být nemusí), předpokládat, mít za to, mínit‘. Sloveso tušit znamená ‚mít tušení, předvídat, předpokládat, očekávat‘. – Jinými slovesy myšlení jsou např. myslet (si), vědět, předpokládat, očekávat, pamatovat (se, si), uvažovat a některá další. Společným rysem těchto sloves je nejen zmíněná stránka obsahová (totiž to, že se vztahují k duševní činnosti člověka), ale též jejich chování ve větě. Na rovině větněsémantické výstavby je jejich nejtypičtějším participantem informace. (Participantem rozumíme místo, pozici ve větě charakterizovanou určitou větněsémantickou rolí, funkcí plynoucí z významu slovesa.) Je to participant komplexní[1]. Jde o myšlenkový obsah zásadně vnitřně rozčleněný, odpovídající po věcné stránce nikoli objektu (osoba, věc, …), ale celé komplexní „situaci“ (činnost, stav, změna stavu) vytvářené participanty a vztahy mezi nimi. Na rovině formálněsyntaktické výstavby odpovídá participantu ‚informace‘ pravovalenční doplnění (v terminologii větných členů „předmět“), které se primárně vyjadřuje vedlejší větou obsahovou s typickými spojovacími prostředky, zejména spojkou že, a dále zájmeny a příslovci, která fungují též ve větách tázacích, v případě slovesa domnívat se však pouze vedlejší větou se spojkou že, srov. Francouzi se domnívali, že obsazením Moskvy už vyhráli válku. Důstojníci českého generálního štábu se domnívají, že větší nebezpečí světu hrozí z havárií jaderných elektráren. Substituce vedlejší věty podstatným jménem ve 4. pádě, popř. infinitivem, která je u jiných sloves myšlení možná (srov. Předpokládáme, že se objem zahraničního obchodu zvýší → Předpokládáme zvýšení objemu zahraničního obchodu. – Očekával, že se omluvím → Očekával mou omluvu. – Závod uvažuje o tom, že zřídí novou výrobní linku → … o zřízení nové výrobní [237]linky → … zřídit novou výrobní linku), nepřichází u slovesa domnívat se v úvahu. Možným substitutem je tu pouze odkazovací prostředek, např. domnívat se to n. domnívat se tak, a to spíše zřídka, srov. Ředitel o celé transakci údajně nevěděl. Domníváte se to také? – Tato sféra podléhá přísnému vojenskému režimu, jehož chod prý nebyl společenskými procesy narušen. Domnívají se tak kriminalisté i vysocí důstojníci generálního štábu. První z vět, které jsme citovali v úvodu, by pak tedy mohla znít: To, co bude následovat, se můžeme jenom domnívat.

U slovesa domnívat se se sekundárně objevuje ještě další pravovalenční doplnění. Pro objasnění tohoto faktu se musíme vrátit k typickému participantu sloves myšlení, tj. k ‚informaci‘. Tento participant lze různě třídit. Nás v této souvislosti zajímá základní (první) distinkce, která představuje rozdíl mezi tím (1) „o kom (o čem) se mluví“ a tím (2) „co se (o tom) říká“, tedy domnívat se (1) o někom (o něčem) (2) něco / že… Tento dvojí typ informace zachycujeme termíny (1) syžet a (2) diktum. – Mezi diktem a syžetem může někdy docházet k přesunu. Z dikta je totiž možno vyjmout jistý sémantický komponent a vyčlenit jej v platnosti syžetu. Tento participant má po věcné stránce charakter objektu a jeho formálním vyjádřením je podstatné jméno v 6. pádě. S uvedeným jevem se u sloves myšlení (a také mluvení a vnímání) setkáváme jako s celkem pravidelnou transformací, srov. např. Karel si myslí, že ten člověk je nespolehlivý → Karel si o tom člověku myslí, že je nespolehlivý. – Říkalo se, že jeho otec spolupracoval za války s gestapem O jeho otci se říkalo, že za války spolupracoval s gestapem. – Slyšel jsem, že Honza emigroval → Slyšel jsem o Honzovi, že emigroval. Analogicky pak realizaci obou doplnění u slovesa domnívat se představují např. věty: Italská policie zatkla muže, o němž se domnívá, že nastražil pumovou nálož v sicilském Palermu. – O mnoha takových věcech se člověk domnívá, že jsou k životu nepostradatelné. – Také o čs. rozhlase se slovenská strana domnívá, že by mohl být společnou institucí. – Přesto jsme, vážení čtenáři, pro vás vybrali myšlenky, o nichž se domníváme, že jsou mimořádně aktuální i dnes.

Na formálněsyntaktické rovině je doplnění vyjadřující diktum (2) obligatorní, závazné, a může být i jediné, srov. Nadále se domníváme, že nejsprávnější formou překonávání potíží je dialog, kdežto doplnění vyjadřující syžet (1) není obligatorní a jediným doplněním být nemůže: *Domníval se o Karlovi, a tedy ani *… mám právo se o jeho nesolidnosti maximálně domnívat.

Ani v jedné z uvedených vět se slovesem domnívat se nezvolil autor toto sloveso šťastně, patrně podlehl jeho současné oblibě, až módnosti. V první větě by bylo na místě spíše sloveso předpokládat s náležitou vazbou ve 4. pádě, To co bude následovat, můžeme jenom předpokládat, popř. uvažovat s vazbou v 6. pádě, O tom, co bude následovat, můžeme pouze uvažovat. Druhá věta, pokud [238]by autor trval na slovesu domnívat se, by musela být stylizována takto: … mám maximálně právo se o něm (= syžet) domnívat, že je nesolidní (= diktum). I zde by však bylo možné užití slovesa předpokládat, srov. … mám právo jeho nesolidnost maximálně předpokládat.

U slovesa tušit je situace poněkud jiná. Jednak se pravovalenční doplnění na rozdíl od domnívat se realizuje též větou vztažnou, srov. To už maminka tušila, co bude následovat. – Asi tušíš, kdo to byl. – Inženýr tušil, jak to dopadne, jednak primární vedlejší věta se spojkou že je jménem ve 4. pádě (a též odkazovacím prostředkem) v zásadě substituovatelná, srov. Tušil, že jednání bude obtížné Tušil obtížné jednání, podobně Ale prelát tušil zradu. Já jsem to tušila. To ještě nikdo nic zlého netušil. Ne vždy je však substituce běžná, resp. přijatelná, srov. větu *Postižený J. P. vypověděl, že netušil střelecké manévry. Pokud jde o vazbu netušil o střeleckých manévrech, mohli bychom ji vysvětlil buď jako pokus o substitut, ten je ovšem gramaticky mimo normu, nebo bychom ji mohli považovat za syžet (jako důsledek zmíněného přesunu mezi diktem a syžetem). U slovesa tušit však k tomuto přesunu běžně nedochází a navíc v inkriminované větě chybí diktum, věta je tedy neúplná a gramaticky nesprávná. Úplná (a gramaticky správná) věta by pak byla např. Netušil nic (= syžet) o střeleckých manévrech (= diktum). Za základní však v tomto případě považujeme doplnění vyjádřené vedlejší větou se spojkou že, tedy Postižený J. P. vypověděl, že netušil, že jsou (se konají, probíhají) střelecké manévry. Stylisticky ovšem tato věta není nejšťastnější vzhledem k bezprostřednímu opakování spojky že; to byl možná také důvod, který vedl pisatele k užití věty s vazbou netušil o střeleckých manévrech. Za vhodnější bychom zde považovali užít významově blízkého slovesa vědět, srov. … vypověděl, že nevěděl o střeleckých manévrech.

Tyto celkem náhodně vybrané doklady z tisku ilustrují jednak nejistotu uživatelů v oblasti slovesných vazeb, zároveň však signalizují jistý pohyb v této oblasti, k němuž dochází vlivem analogie se slovesy významově blízkými.


[1] Mluvnice češtiny 3, Praha 1987, s. 29–30.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 5, s. 236-238

Předchozí František Štícha: Desubstantivní adjektivní přívlastek v současné spisovné češtině

Následující Jiří Rejzek: Lidová etymologie a česká náboženská terminologie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1