Časopis Naše řeč
en cz

Jak dnes mluví mladí vídeňští Češi I

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Popis mluvy nejmladší generace vídenských Čechů je součástí projektu řešeného společně Ústavem pro jazyk český a Institutem für Slawistik ve Vídni. Cílem výzkumu bylo postihnout mluvu české menšiny v generačním rozvrstvení, pozornost byla rovněž věnována českému krajanskému tisku. Z šíře úkolu a z časového omezení projektu je zřejmé, že výzkum běžné mluvy měl charakter jazykových sond.[1]

Předmětem zkoumání mluvy nejmladší generace byla mluva dětí z české školy. Tato dnes už jediná česká škola se nachází v 3. vídeňském okrese (Sebastianplatz 3).[2]

Bylo totiž možno předpokládat, že tyto děti češtinu užívají (s menší či větší obratností). U dětí z českých rodin nenavštěvujících českou školu výzkum proveden nebyl, třebaže jsme měli možnost hovořit i s některými z nich: znají češtinu spíše jen pasivně, většinou (poměrně) dobře rozumějí, ale aktivně nemluví. Původní záměr analyzovat mluvu dětí tzv. vídeňských Čechů v období, kdy ukončují základní školní docházku (ve věku 12–13 let), byl rozšířen o rozbor mluvy dětí, které se ve Vídni narodily v rodinách z emigrační vlny na konci šedesátých let. Rozdíly mezi těmito dvěma skupinami se v jazyce výrazně neprojevily. Jako rozhodující se ukazuje jazyková situace v rodině (jazykový původ rodičů, [81]případně i prarodičů, ale zejména jazyk užívaný v úzkém rodinném kruhu). Výzkum spočíval v sledování mluvy dětí jak v rozhovoru s explorátory, tak mezi sebou. Hovor zahrnoval běžná témata každodenního života (zájmy, zážitky atd.). Průběžně byl získáván doplňkový materiál pomocí zvláštního dotazníku zaměřeného na tvarosloví, slovotvorbu a slovní zásobu.[3]

Je třeba podotknout, že se u každého ze sledovaných dětí projevilo, byť v různé míře, působení němčiny ve všech jazykových plánech. Míra zvládnutí obou jazyků je individuální, nicméně větší obratnost byla (sebekriticky i samotnými dětmi) přisuzována vyjadřování v němčině. Určit, nakolik je němčina dominantní, by napomohl rozbor promluv probíhajících v němčině. Tato problematika však čeká na zpracování germanistou.[4]

Při výzkumu mluveného jazyka zdejších dětí je třeba si uvědomit, že podmínky, za jakých se jejich mluva utváří, se diametrálně liší od činitelů, za jejichž působení se formovalo vyjadřování nejstarší generace vídeňských Čechů.[5]

Úzus střední generace, ve vztahu k našim informátorům vlastně generace rodičovské, čeká na zpracování, nicméně se ukazuje, že se v něm projevuje silný příklon ke spisovnosti (velmi často výraznější než u nejstarších mluvčích). Je to nápadné ve srovnání s mluvou obyvatel, kteří sem přišli na konci šedesátých a počátku devadesátých let[6] a jejichž mluva se od jazyka vrstevníků narozených ve Vídni většinou zřetelně odlišuje.

Dnes neexistuje situace, v níž by se děti musely spoléhat výhradně na užití češtiny: I v promluvě vedené česky dochází k přecházení z jednoho jazyka do druhého. Čeština tak nevystupuje jako plně funkční komunikační útvar. Tímto přepínáním se dnes vyznačuje i komunikace v úzkém rodinném kruhu, hovoří-li se česky. Uvedené přecházení může mít několik příčin, počínaje neexistencí výrazu/slova v jazykovém povědomí (kdy odpovídající výraz schází, protože je spjat s komunikačním prostředím jinojazyčným – německým a český ekvivalent prostě neexistuje, nebo český ekvivalent existuje, ale mluvčí jej nezná anebo nechce použít). I při komunikaci s bilingvním mluvčím (např. kamarádem, rodičem, učitelem) je užívání češtiny jako jediného dorozumívacího jazyka velmi nepravděpodobné (snad s jedinou výjimkou, a tou je škola, avšak jen v situacích přísně výukových, jako je zkoušení atd.).

[82]O převažujícím využívání němčiny u dětí svědčí i jejich řečové chování během přestávek nebo školních akcí. Podotýkáme, že se tato pozorování týkají dětí zjevně bilingvních. S dětmi, které se do Vídně přistěhovaly až v poslední době a němčinu neovládají, komunikují bilingvní děti v češtině: mluvčího, jenž němčinu neovládá, dobře rozpoznají. Zde pak může němčina fungovat jako tajný, ostatním nepříliš srozumitelný kód (stejně tak funguje i čeština, jak tvrdí děti, v rodinném kruhu, kdy jeden z rodičů neumí česky). Komunikují-li děti mezi sebou (zde vycházíme výhradně ze sdělení dětí), používají ten jazyk, který momentálně potřebují, zpravidla však němčinu. Na otázku, jak reagují ve vypjatých situacích (nezdar, překvapení), odpovídají děti většinou, že německy (ale také: „Jak kdy.“).

Prarodičovská generace (tj. generace většinou s vynikající znalostí češtiny) žije dnes odděleně od generace dětí a individuální kontakty jsou různé. I zde však může komunikace probíhat v obou jazycích, třebaže prarodičovská generace povětšinou uvádí, že se s generací vnukovskou domlouvá česky. U rodičů je stav pestřejší už vzhledem k tomu, že jeden z nich bývá, výrazně častěji než u prarodičů, mluvčí bez znalosti češtiny:

Taťinek ten taki ne_umi čéski ‘a jenom moje prababička, tá je narozená f Čech, jo holt ‘a moje maminka si řekla, že bi to bila škóda, gdiš káždí z naší roďini_umí čéski_a_gdibich já to ne_umňela, tak holt. Névim. (A tatínek a jeho rodiče?) Ti neumňejí čéski. (Zkoušíš na ně mluvit?) Jenom na tátu ňegdi. (A rozumí ti?) Trošku rozumí_a tróšku taki mluví_ale jenom tak dobrí den_a_náschledanou_a tak_a dobrou noc_a takové vjeci holt.

Naším záměrem však není hlouběji zkoumat okolnosti přepínání obou kódů. Chceme ukázat, které typické znaky charakterizují mluvu zdejších dětí, a přispět tak k vymezení pojmu vídeňská čeština. V našem prvém příspěvku se soustředíme na popis hláskoslovné roviny také se zřením k interferenci češtiny a němčiny. V ostatních zde sledovaných rovinách (morfologie, slovní zásoba) si všímáme jevů výhradně českého původu. Výjimkou je jen popis křížení pádových forem substantiv a nenáležitého využívání vidových opozic u sloves: tyto jevy jsou vyvolány interferencí obou jazyků. O ostatních jevech souvisících s prolínáním němčiny s češtinou pojednáme v příštím čísle NŘ.

A. Hláskosloví

U jevů fonetických k výše uvedenému přepínání nedochází. Svou výslovnost si totiž mluvčí neuvědomují.

a) Znaky vyvolané interferencí s němčinou

Nápadným jevem je silné přízvukování první slabiky slova. Přízvuk pak často přechází v kvantitu, původně krátká samohláska se dlouží. Jde o jev charakteris[83]tický pro děti s nižším stupněm zvládnutí mluvené češtiny: sem hodňe plákala, protože sem bec neumňela čéski, já sem, ti ‘ostatní ďěťi skoro fšechni mlúvili čéski ‘a sem je nerozumňela. Jako ti drúžinářki, ti neumňeli tag bře ňemecki, ‘ale mlúvili se nou víc čéski, protože chťeli, ‘abi sem se učila čéski.

Jako příznakovou je třeba hodnotit uzavřenou artikulaci samohlásky ó (směrem k ú), popř. á (k ó). Jde o výslovnostní návyky německé, které nemají u dětí paralelu v jejich českém nářečním zázemí, srov. např. uzavřenou výslovnost zdloužených samohlásek ve slovech kóčka, hrózňe, hlávňe. Většinová je však realizace neutrálního ó a á.

Pozoruhodné je výslovnostní rozlišování i a y. Tento jev by mohl být výsledkem interference: s výjimkou jednoho mluvčího neměl oporu v českém povědomí, pro němčinu jsou navíc obě hlásky nezaměnitelné. Svoji úlohu zde patrně hraje také psaná pravopisná podoba.

Skutečnost, že oba jazyky mají k dispozici dvojhlásky, ještě neznamená, že v realizaci dvojhlásek nemůže dojít k odchylkám. České dvojhlásky bývají (v ojedinělých případech) vyslovovány odlišně, a to jako monoftongy, případně diftongy s prvním nebo druhým členem silně oslabeným. Ve spontánních promluvách se tento jev objevil v nečetném zastoupení: stréida, dlouhéi, jednou, s taťkou, natáhnout, jedno, so, na hoňenú. Hodnotíme jej jako snahu o artikulaci dvojhlásky (srov. však též s. 84). Častěji než u prarodičovské generace se uplatňuje čípkové r, předojazyčné r nicméně dominuje. Odlišná od českého prostředí bývá výslovnost l, a to zejména varianta l’ v pozici před e: skl’ep, al’e (výslovnost jako v něm. Zwiebel). Hojně se vyskytují poziční varianty ch, přednější i zadnější, vlastní němčině (tzv. ich-Laut, např. na kolech, fšechno, sem si chťela, richle, a ach-Laut, např. po púlhoďinách, po Čechách, f Tirolách); vyskytnou se, třebaže nedůsledně, u každého mluvčího. Velmi zřetelným jevem je v interferenci výslovnostních systémů výslovnost tupých sykavek ž, š, č a hlásky ř. Němčina má k dispozici hlásky š a č, které mohou být s obecně českými v podstatě srovnatelné, schází však ž a ř. Tvrdá výslovnost charakterizuje zejména ž (držely, ukážete, sťežovali), ale rovněž – řidčeji – š (skouška, nášel) a č (vajička; následuje-li i, realizuje se jako y: učytel, očy). Jev je hojně rozšířen; byl zaznamenán u 70 % informátorů. Výslovnost ř bývá zpravidla korektní (!).

V jednotlivých případech se český znělý foném realizuje nezněle, a to i tehdy, nejde-li o asimilaci: fotbal, f Homburk, f Německu, gdiš bil; s ribama, eksistuje. Paralelu tohoto jevu lze hledat v němčině. Tam také má původ výslovnost znělých souhlásek jako neznělých v postavení na začátku slabiky (v češtině je neutralizace znělosti v tomto postavení vyloučena), např. ďelá sámki, ten kips, neš pi, teť pich, a především německá realizace souhlásky h (ch): tak sem chrál, chrali sme, chází, s chokejki. Podotýkáme, že doklady pocházejí od různých mluvčích. Tento jev není podmíněn stupněm zvládnutí češtiny, objevil se i v promluvách plynulých. [84]Průkazným svědectvím jsou pak písemné responze, v nichž se také, třebaže zcela řídce, bezradnost dětí s rozlišením znělého a neznělého členu znělostního protikladu projevuje: teblo (teplo), dy (ty) seš, bostel (postel), břinesl (přinesl), tej (dej) mi pokoj, motreho (modrého) hrnce, tveřmi (dveřmi), tals (dals), tychat (dýchat).

Realizaci douňitř, veuňitř (doklady od různých mluvčích) patrně způsobila obtížná vyslovitelnost spojení vň, nikoliv výslovnostní návyk vlastní severovýchodočeským nářečím. Podobně tak pruvňi je důsledkem obtížné vyslovitelnosti slabikotvorného r.

Interferencí s němčinou vznikly podoby s náslovným št- a šp-: to je takoví štoleček, jako športovec (pravopisnou hyperkorektnost dokládá zápis sprt (šprt)).

b) Znaky české

Z výslovnostních jevů ve vokalismu je třeba uvést realizaci s oslabeným komponentem dvojhlásky u dětí s nářečním zázemím předpokládajícím monoftongy[7], třebaže lze uvažovat též o interferenci s němčinou (srov. s. 83). Nářeční tradice však může uvedený jev podporovat, srov. přes celu (Ostrava), kousek, koupi (Brněnsko), suu, tu družinářku (7. sg.), takovu pavučinu (7. sg.; Kyjovsko).

Pozornost zasluhuje výslovnost skupiny mňe/mje (v psané podobě ). Většinou byla zaznamenána realizace mňe. Pokud se vyskytla varianta mje, pak jako dubletní vedle mňe. Je však pozoruhodné, že i u dětí, u nichž oporu v nářečí nepředpokládáme. Hojnější zastoupení mje zřejmě navazovalo na slezské a jihočeské zázemí: mjeli, umjelé zubi, přemjeřit, mjeňi, ode mje. Nelze vyloučit, že příznaková výslovnost může být podepřena pravopisnou podobou.

Změny hlásek nebo hláskových seskupení v proudu řeči se shodují s jevy běžnými v mluveném jazyce na českém území. Patří sem např. vynechávání hlásky j- v postavení jedinečné souhlásky na počátku slova (menuju, du), vynechávání hlásky j- ve výrazech ještě a jestli, tj. ešťe, esli/estli, zjednodušování souhláskových skupin, např. dešňik, na prazňiny, ocťehovali, jesli/esli, jesi, dicki, štrnáct (subst. čtvrtek vždy s č-).

Na konkrétní nářeční oblasti jsou vázány jevy jako změna v místě artikulace ve skupině zč > šč – š Česka (Čechy), změna sch > sk v tvarech a odvozeninách slovesa schovat (se): skováme, na skovávanou, skovávaji (zde ve shodě s tradicí středočeskou a slezskou), změna chc > sc: sceme (Brněnsko).

Hláskoslovné jevy přesahující rovinu fonetickou se týkají změn é > í, ý > ej a přehlásek a > e a u > i:

Změna é > í převládá u dětí se zázemím českým a západomoravským, a to jak v kořeni slova (mlíko, polifku, přiníst × podlézt, zanest), tak v koncovce. Je-li řeč o škole, případně jde-li o termín, případně slovo/spojení citátové povahy, zvyšuje [85]se podíl podob nezúžených, např. do druhé třídi × do púl devátí, do rakouské školi × do jední (vždy od jednoho mluvčího), dokonce i takoví ti plastikové liže, ňeco velikánského, černiho. Ve vysokém zastoupení se objevuje í < é v 1. a 4. pl. všech rodů: takoví domi; nudloví vjeci; jiní přestáfki; takoví kolečkoví brusle, kterí (…), méně často černé punkti; staré nože; smažené síri; nějaké hri; ti malé ďeťi; vjeci, které (…). Vystupuje-li varianta shodná se spisovným jazykem v dubletě, je příznačná pro mluvčí s povědomím východomoravským a slezským a pro děti, u nichž je interference s němčinou v jazyce značná, a je tak výsledkem vlivu spisovného jazyka.

Změna ý > ej v kořenném postavení průkazně navazuje na tradici (rejži, umejvá, prej × sír, ríže, umít). V postavení v koncovce je běžnější nediftongizované ý, třebaže variabilita je zde velmi silná i u jednoho mluvčího: celí mňesíc, takoví velkí park, noví vláček, sem unavení × takovej sťín, je rozvedenej, jak je velikej ten katamarán. V koncovce v postavení před absolutním koncem slova nebylo ej zachyceno (dobrejch).

Výrazným hláskoslovným diferenčním rysem na českém území je protiklad o- × vo-. Proteze byla však překvapivě zachycena jen u dvou (!) dětí. Vždy navazovala na nářeční zázemí a nikdy nevystupovala jako výhradní: on, osum × vořechú, vobloukem; ona, ochutnal, odřeni kolena × vokno, vo toho, voblečenej.

Nepřehlasované a a nepřehlasované u se v zaznamenaných promluvách projevily pouze minimálně, a to v morfologickém postavení, tj. v koncovce. Tvary s neuskutečněnou přehláskou jsou řídké, jako např. u našeho učitela, kapucu, na televizu, ju tam operovali. Třebaže se shodují s nářečním povědomím, nevylučujeme ani tvaroslovné vyrovnávání (srov. dále).

B. Tvarosloví

Má-li výzkum charakter jazykových sond, pak není možné při popisu morfologického plánu sestavovat paradigmata (ideální ani předpokládaná). Jisté společné rysy všem mluvčím však postihnout lze. Z obsáhlého materiálu vybíráme jevy dostatečně zastoupené:

a) V deklinaci substantiv dominují tvary shodné se spisovným jazykem. Příznakové tvary jsou jednak průkazně regionální (u našeho učitela, kapucu, na televizu), byly však zaznamenány, třebaže ojediněle, též u jiných dětí (cedulu, neďelu, za chvilu, dokonce s tátem, s ďedem), a proto jejich výskyt považujeme za projev vyrovnávací tendence, a to za přiřazení k typům pán a žena.[8]

[86]V 2. sg. neživ. mask. je základní koncovkou -u (do parku, ot toho kipsu, do Prátru), -a má paralelu jak v češtině spisovné (do sklepa), tak nespisovné (ze šuplíka). V 6. sg. neživ. mask. je v konkurenci -u a -e produktivní -u (v domu, ale výhradně v okrese). V 1. pl. živ. mask. se uplatňuje koncovka -i také v případech, kde má spisovná čeština -é, popř. -ové: jen ojedinělé jsou tvary jako anďelé, učitelé. Vysokého zastoupení dosahují naopak formy s -i: anďeli, Krampusi, turisťi, hokejisťi. U obyvatelských jmen (v spisovném jazyce -é, -ové) je -i výhradní: Holanďaňi, Rusi, Fiňi. V 6. pl. mask. i neuter je běžnější koncovka -ách: v domečkách, po barákách, f autách, na kolách, v 6. pl. měkkých feminin – ve shodě se spisovným jazykem – pouze -ích: židlích, lavicích, Velikonocích, labuťich. Instrumentál pl. nominální deklinace všech rodů dosvědčuje silnou unifikaci, odrážející se ve výhradním užívání variant na -ma (-ama/-ema, -ma, v písemných responzích je zastoupení forem shodných se spisovným jazykem naopak vysoké): ze slibama, mezi ňemeckíma klukama, s kamoškama, ňejakima roslinama, takovima klipsama, z vječíma pérama, s vajičkama/z Ňemcema, pot stavebňicema, se školníma prácema, z židlema, za dveřma, s lidma.

V užití pádových forem substantiv se občas uplatňují nenáležité tvary. O evidentní omyly však jde zcela zřídka. Užití nominativního tvaru ve spojení moje máma je s Česko, mám f Česko babičku, bili sme f Tirol způsobil vliv němčiny. Kontaminací vazeb vznikly konstrukce jako např. (jet na školu v přírodě →) jak sme bili na školu f přírodě, (je z Čech →) ta je narozená f Čech, si nášel babičku f Čech, babička se naroďila f Karlovích Varú; podobný charakter mají i případy do dvacátého okrese, ve Vídňe (zde snad také podle Wien n.), k naší sousedki, jedna je s ‘Ostravje, já pojedu do Itálii, u Plzňi to tam je, u poušťi Gobi, které přichází s Čechách, taki jela do Tirolich. Jedno mají tyto vazby společné: Vždy se prolínají tvary s adverbiálním významem prostorovým nebo směrovým. V jiném významu než adverbiálním nebyly takřka zaznamenány. Je samozřejmé, že určujícím činitelem, ovlivňujícím jejich výskyt, je stupeň ovládnutí češtiny.

b) V deklinaci adjektiv byly ve shodě s vývojem mluveného jazyka na českém území zaznamenány veskrze formy složené: je narozená, sou narozeňí, tam je to napsané, kdiž je ňegdo vibití, teť je to upravené. Jmenné tvary nebyly zachyceny ani u přivlastňovacích adjektiv (význam posesivity není vyjadřován adjektivem, např. to je ďedeček od maminki; o tom srov. v příštím čísle NŘ).

Diferenční jevy v složené deklinaci jsou pak v zásadě povahy hláskoslovné (do německí školi, srov. s. 84–85). Nářeční koncovka -ej je výjimkou: do tej rospáranej kapsi (na rozdíl od staré generace, kde je naopak častá).

[87]V relačních formách syntaktických adjektiv (tj. adjektiv, zájmen nebo číslovek) a v tvaru příčestí minulého činného se odráží rodové zařazení plurálových tvarů substantiv: Pro substantiva středního rodu je v pl. příznačné splynutí s maskuliny/femininy, vyjádřené koncovkami -é, -í (< é) v 1. a 4. pl. (ve shodě se stavem na většině našeho území): takovi odřeni kolena; ňejakí malí ďecka; takoví malí auta, takoví svjetla, ti vajička; takové slova, které nerozumim; mi sme jednovaječné (dvojčata). Obdobné zařazení signalizuje též koncovka v l-ovém příčestí, např. mňe boleli záda, ti vajíčka se museli uvařit.

Kategorie životnosti u maskulin, vyjadřovaná náležitou formou adjektiva, zájmena nebo číslovky, nebývá respektována (na českém jazykovém území je však nejen v nářečích, ale též v běžné mluvě zásadním diferenčním jevem česko-moravským): dobří hokejisťi, sou narozeňí, ješťe nejsou vdaňí; anďeli, kteří rozdají bomboni; Jugendliche, kteří hrají na kitaru; všichni nepřišli proti dominantnímu typu običejní kluci, ti anďelé choďí; ti jiní ve tříďe; liďi, kterí chcou; ňejakí kluci, fšechni ostatňí sou Krampusi, mi fšechni (m.). Uvedený jev je příznačný také pro mluvu staré generace.

c) Ve skloňování zájmen se ukazují obdobné jevy jako na našem území. Ve 3. p. zájmena v enklitickém postavení koexistují obě varianty, mi i mne, často u jednoho mluvčího: diž mi bili tři/tendle rok mňe bude třináct. Ukazuje se však převažující zastoupení varianty mi: spadl mi talíř, to mi řekne, to se mi líbí, oňi mi dali, polili mi to vedle řekl mňe, trochu se mje vylomil zub, oňi mje ji podepsali. Nejsilněji je tato forma zastoupena u mluvčího s povědomím slezským, u něhož se setkáváme s tvarem mi i v postavení nepříklonném, kde je odrazem nářečního povědomí: mi se nejvídz líbil, mi spadla helma. Nerozkolísaný stav byl pozorován v 2. a 4. p. zájmena on(o): Byla zachycena výhradně (s jedinou výjimkou) forma ho (ňeho) bez rozdílu jazykového povědomí: gdo ho našel, tak se ho ptám, já ho neznám, ňegdi ho (nádobí) trochu umeju, ptali se na ňeho. Forma 4. p. zájmena ona ju, doložená ojediněle, nemusí být dialektismem, ale odrazem vyrovnání s tvarem tu (akuzativní forma zájmena ta): ju tam operovali. Ve tvaru 1. p. zájmena my koexistují podoby s náma, nad nama (paralela v příslušných nářečích), ojediněle též s námi. Zájmeno oni pak žije v tvarech 7. pl., např. s ňema, s ňima, řídce za ňimi, jež se mnohdy střídají u jednoho mluvčího. Za pozoruhodný lze považovat stav zjištěný v užití posesivního zájmena můj. V přímých i nepřímých pádech překvapuje téměř výhradně delší tvar: moje babička, od mojí maminki, mojí sestře, s mojí maminkou, z moji sestrou, od mojej maminki. Jde o jev typický pro všechny mluvčí bez rozdílu.[9]

[88]Uvedené doklady se omezují na ženský rod, v mužském rodě byly zachyceny obě varianty: od mého táti, do tvího pokoje, v mim pokojíčku × od mojeho bratrance, s mojema trenérama.

Překvapivé (téměř absolutní) zastoupení delších tvarů nelze vysvětlit nářečním zázemím. Všeobecné rozšíření může být vyvoláno existencí nestaženého tvaru už v 1. sg., tj. moje. Od něho se pak odvíjejí tvary další.

Na náležitý tvaroslovný dialektismus navazuje ojedinělý doklad od mojej maminki, uchovávající starobylý tvar 3. sg. f. -ej, jenž v nářečí pronikl do genitivu. V případě formy (tá pochází s Čech) lze uvažovat rovněž o nářeční paralele (přechod k složenému adjektivnímu sklonění, tedy jako mladá), případně též o kvantitě způsobené nadměrným zdůrazněním přízvuku (srov. s. 82).

Obvyklé je užití posesivního zájmena příslušné gramatické osoby na místě zájmena svůj, tj. v případě, kdy je přivlastňováno gramatickému subjektu: tam mám pokoj múj sám; ďi do tvího pokoje; já sem mňela múj pokoj … moje okna otevřené; gdiš to nenajde, tak to vezme pro jeho sina. I zde je zajisté třeba předpokládat interferenci němčiny, třebaže uvedený jev žije i v běžné mluvě na našem území.

d) Ani deklinaci číslovek se nevyhýbají vyrovnávací tendence. Tvary 4. sg. jednou ješťerku, jednou nohu dokládají analogické vyrovnání podle složené flexe (mladou). V jednom případě jde o tvar shodný s nářečním zázemím. Podoby 2. p. z dvouch, 7. p. před dvouma rokama odrážejí vliv zakončení složené (mladých) nebo zájmenné (těch) flexe (tvar dvouch) a projev tendence po neměnnosti základu v paradigmatu (dvou-).

e) Rovněž v tvarosloví sloves se rýsují tendence shodné s vývojem na našem území. Rozkolísanost odpovídá většinou stavu ve spisovném jazyce, případně jeho hovorové varietě. Není třeba obšírně se rozepisovat o 1. třídě a jediných tvarech typů mažu, mažou, upeču, upečou, péct/píct, moct: stav je zde shodný se situací v běžné mluvě na našem území.

U sloves 2. třídy byly v tvaru příč. l-ového u sloves typu tisknout zaznamenány tvary bez analogického -nu- podle typu minout: např. hrizl, kousl, lehl, spadl, zakopl. Jediný doklad s -nu-, spadnul, pochází od chlapce, jehož prarodiče pocházejí z jižních Čech. Jde o jev pozoruhodný, uvážíme-li posun v poslední kodifikační úpravě. Vyrovnání typu kryju, kryjou (podle 1. a 2. třídy), se uplatňuje s různou intenzitou. Zatímco v 1. os. sg. přít. č. vystupují tvary s -u jako jediné (nevyskytl se jediný případ s -i), např. piju, rozbiju, ližuju, potřebuju, vihazuju, setkáváme se v 3. os. pl. s větší rozkolísaností obou variant: hrajou, kontrolujou, propašujou, přehazujou, ukazujou vedle hrají, ližují, namalují, prodávají, sková[89]vají. Progresivní jsou tvary na -ou. Jejich užití není ovlivněno předpokládaným zázemím, zvyšuje se však úměrně s jazykovou obratností mluvčího. V 4. slovesné třídě je v 3. os. pl. přít. č. základním zakončením -í: svíťí, povjesí, hledí, otseďí, neumí, přichází. Tvary na -ijou, např. pusťijou, zazvoňijou, seďijou, umijou atd., jsou běžné především u mluvčích se zázemím moravským a slezským. Jsou odrazem téhož vývoje v běžné mluvě na našem území. Regionální povahu mají i tvary nejezďej, pusťej, seďej, vidržej atp., zastoupené řidčeji, avšak vždy navazující na nářeční povědomí. Tvary choděj a chodijou se u jednoho mluvčího jako dubleta vylučují. Tvar 3. os. pl. přít. č. sloves 5. třídy má koncovku -ají u všech mluvčích bez rozdílu: hádají, znají, mají. Odchylky lze nalézt ve výchozím dialektu: znaj (západní Morava) a schovaj (jižní Čechy).

Plnovýznamové sloveso být ‚existovat’ má v 1. os. sg. přít. č. podobu sem. Byla zachycena též varianta su, upomínající na moravský region: to su já, že su Iva, su unavená, nejsu katolíka.

Totéž se týká tvaru chcu. Plurálová forma má však v našich dokladech výhradně podobu chtějí, jen u mluvčího původu slezského byla zaznamenána varianta chcou.

Velká rozkolísanost je typická pro tvar 1. os. pl. přít. č. sloves 1.–3. slovesné třídy. Koexistují zde podoby s koncovým -e a s nulovým morfem: hrajeme, jedeme, ohřejeme, polepujeme vedle např. poperem se, potřebujem, uříznem, zavřem. Nelze odhadnout, která z obou forem je progresivní. Vystupují u všech mluvčích jako dvojtvary neomezené ani plynulostí či rytmem řeči. Jejich užití nemá vztah k rodinnému zázemí. Tento stav, zdá se, odpovídá obdobné situaci na českém jazykovém území.

Naopak jako méně rozkolísaný lze charakterizovat stav zjištěný u morfému 1. os. sg. a pl. kondicionálu (bych/bychom). V 1. os. sg. je doložena podoba bych, jako např. že bich chťela, gdibich si koupil, abich mňel klid. Tvar bysem je vzácný: to bisem tadi nebila, abisem choďila, gdibisem bil uďelal. V pl. je však forma jediná, a to bysme: abisme si neutrhli uši, jinak bisme hráli, dibizme vihráli atp. bez ohledu na jazykové zázemí a ovládnutí češtiny.

Příčestí l-ové má v m. sg. podobu s koncovým -l (odnesl, řekl). Obecněčeský typ (též slezský) bez -l byl doložen v našem materiálu pouze jedenkrát, a to opět ve vztahu k jazykové tradici české: gdibich si já moh vibirat.

Tvar minulého času v 1. os. sg. a pl. obsahuje vždy morf jsem/jsme: já sem jim tam pomahal, já sem se potopila, my sme se vráťili.

Projevem interference češtiny a němčiny je chybné využití vidových opozic. Nesprávně se užívá vidu dokonavého na místě nedokonavého, a to především u předponových sloves. Uvedená záměna souvisí s odlišným charakterem německého slovesa, u něhož se nevyvinula kategorie slovesného vidu. Samotné předponě je přisuzován dostatečně rozlišující význam (podobně jako v němčině) [90]a pomíjí se důležitý významový prvek, který česká předpona zpravidla má, totiž perfektivizace.[10]

Důsledkem je pak tvoření opisného futura u dokonavých sloves a opomíjení sekundárních sloves nedokonavých: on ji bude sežrat; já moc neumeju (‚neumývám nádobí‘); musela celej den bobřík mlčení ‘uďelat; fšechni ostatňí sou Krámpusi a (…) anďeli, ktéří rózdají bombóni; já sem jim přeložil (‚překládal’); já sem znal toho, kterí je vibere do národňího mušstva; ten pořád utekl s tí zahradi. S uvedenou interferencí souvisí i záměna indeterminovaných a determinovaných nedokonavých sloves: honem museli jezďit s ňí do špitálu sem (‚jet‘), on jede f ‘autách (‚jezdí‘).

C. Slovní zásoba

Interference s němčinou se odráží vedle výslovnosti nejzřetelněji právě zde. Všímáme-li si prvků českých, zjišťujeme, že oblastně zabarvené výrazivo má spíše okrajové zastoupení a náleží jen do určitých věcných okruhů, a to do okruhu té části slovní zásoby, která je spjata a) s úzkým rodinným prostředím[11], b) se zábavou (hrami, zájmy atd.), ojediněle c) se školou. Z dialektismů tak zůstávají u mluvčích s odpovídajícím zázemím uchovány výrazy jako např. bábička, ďecka, schofka, balón, fizule, sklínka, nářeční označení vařečky (vařejka, vařečka, vařecha, vařeka), kvedlačky (klechtačka, kvedlačka, kverlačka, kverlátko, kverlačka, kvrdlák, kvrdlik; v písemných responzích často s que-), dětského chrastítka (chrasťítko, křesťítko, šťerchátko, šťerkátko, hrkačka, hrkáfka, hrkátko, řechtačka), kličky (mašle, smička, ale též Schnürsenkel), dešťovky (dešťovka, žížala), ba i plodů lopuchu (!kudlibabki, bodlački, vlki, ale též Klette), naopak bezradnost se projevila, měly-li děti pojmenovat šidítko (Schnuller, Lula) nebo např. rampouch (jen Eiszapfen).[12] Z oblasti slangových výrazů spjatých se školním prostředím znají děti výrazy pro pětku kula, koule, basa, pro nadmíru pilného spolužáka vedle náležitého německého Streber české šprt (psáno též sprt) a sloveso šprtat (psáno též sprtat, vedle streben a büffeln). Za zmínku stojí, že se u mladé generace užívá výrazu spolužákiňe (velmi frekventovaný je i v mluvě střední a nejstarší generace). Podstatně méně oblastně příznakových slov dokládají další slovní druhy, ať už slovesa umívat, hledět, koukat se, příslovce (nerozlišení místa a směru: já sem tadi přišla, ten tadi nechoďí, jdeme ňegde do lesa), nebo spojky (jezďim tam aji [91]tak v roku; já sem ‘u ňí pul roku bidlela, nebo ona bila nemocna; múj brátr je alergickí, nebo ‘on má astma). Obecně rozšířeno (stejně jako na českém území) je absolutivní relativum co: příde stejnak jeden, co ‘umí jen ňemecki; ti hri, co sou dóle; ti ďeťi, co se tam jako trefí. Slovotvorné neologismy příležitostně utvořené představují formace katolíka f. (nejsu katolíka), solňík m. (ten cukr ešťe bil f tom solníku).

Shrneme-li výsledky našich pozorování, zjišťujeme, že nářečních rysů se uchovává velmi málo. Přežívají jen ty z nich, které mají širokou nadnářeční platnost, okrajové regionalismy se zachovaly jen jako součást idiolektu jednotlivých mluvčích. Některé příznakové prvky obecně rozšířené v mluvě nejstarší generace se u nejmladších mluvčích vytrácejí (tej maminki, chtěj, chcou, protetické v-). Z neuvědomovaných jevů hláskoslovných je nápadná zejména německá výslovnost v případech typu teť pich (‚teď bych‘). K nespisovným rysům společným oběma generacím patří dále změna ý > ej a é > í na konci slova (u mladší generace poslední dva jevy v nižší frekvenci), unifikace v tvaru 7. pl. (-ama/ema, -ma), nerozlišování životnosti (ty dobrý kluci), morf bysme v 1. os. pl. Obě generace se shodují silným příklonem ke spisovnému vyjadřování, u mladších mluvčích je tento příklon výraznější. K společným rysům zde patří delší podoby zájmen typu moje (f.) v celém paradigmatu, podoba příčestí minulého činného s koncovým -l (nesl, sedl).


[1] Srov. J. Balhar, Jak dnes mluví vídeňští Češi, NŘ 78, 1995, s. 189–196, a J. Vojtová, Jak dnes píší vídeňští Češi, NŘ 80, 1997, s. 123–128.

[2] Historie českého školství ve Vídni sahá až do minulého století. V roce 1872 zde byl založen Schulverein Komensky zur Errichtung tschechischer Schulen in Wien. V září 1883 byly otevřeny 3 první třídy národní školy (Volksschule) v 10. okrese (70 dětí) a záhy následovaly další. Po 1. světové válce došlo k otevření 3 škol a započalo se s přípravou českého reálného gymnázia a obchodní školy. Dvacátá léta a první polovina let třicátých znamenaly pak pravý rozkvět vídeňského českého školství. Je třeba připomenout, že se na tomto rozvoji významně podílel i český stát. Různé typy škol navštěvovalo kolem 4000 žáků, jejich počet se však s nástupem fašismu výrazně zmenšil. Rok 1940/1941 je pak počátkem likvidace škol a po roce 1945 se již české školství v svém meziválečném rozsahu neobnovilo.

V současnosti jsou v české škole 4 třídy hlavní a 4 třídy národní školy s přibližně 150 žáky. Působí zde také mateřská škola. Vyučovacím jazykem jsou čeština a němčina (oba v rovnováze). Škola organizuje pro své žáky také bohatou zájmovou mimoškolní činnost: působí zde např. školní divadelní soubor a pěvecký sbor (účastní se i takových významných akcí, jakými jsou Wiener Festwochen, Nachbar in Not). Podrobné informace podává ročenka Das Schulprofil der privaten tschechischen Volks- und Hauptschule des Schulvereines „Komensky“, Sebastianplatz 3, 1030 Wien (Wien 1994).

[3] Dotazník vyplňovaly děti samy. Děkujeme touto cestou Mgr. Aleně Hoffové, ředitelce školy, za vstřícný přístup a porozumění.

[4] Bilingvismus nikdy nespočívá v dokonalém zvládnutí obou jazyků, srov. např. F. Čermák, Jazyk a jazykověda, Praha 1994, s. 41.

[5] Srov. J. Balhar, d. cit. v pozn. 1, s. 190–191.

[6] Srov. sborník Češi v cizině 9, Praha 1996, zvl. studii J. Pospíšilové a kol., Česká menšina v Rakousku – do roku 1945, s. 105–113, a V. Mayerové, Češi ve Vídni – situace po roce 1945, s. 114–120.

[7] Tento jev je příznačný také pro české mluvčí v oblastech, kde nářečí neznala dvojhlásky, srov. S. Utěšený, K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí, SaS 31, 1970, s. 44–57.

[8] Též G. Fischer, Die Nominaldeklination der Wiener tschechischen Umgangssprache, in: Wiener Slawistisches Jahrbuch, 16, 1970, s. 94–103, uvádí, že v substantivní deklinaci se projevuje vyrovnávací tendence mezi tvrdými a měkkými formami.

[9] Upozorňujeme na podobný úkaz v americké češtině, srov. K. Kučera, Český jazyk v USA, Praha 1990, s. 196.

[10] Za toto upozornění děkuji prof. J. Vintrovi z vídeňské univerzity. Podotýká rovněž, že jde o jev běžně se vyskytující u německých mluvčích osvojujících si češtinu jako cizí jazyk.

[11] Srov. J. Balhar, Některé rysy vývoje slovní zásoby v městské mluvě na Moravě, in: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, A 27, 1979, s. 125–130.

[12] K územnímu rozšíření srov. Český jayzkový atlas I, Praha 1992, II, Praha 1997, III, v tisku.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 80-91

Předchozí Milada Homolková: Dobrodružství lexikografie

Následující Josef Hubáček: Přirovnání v české próze J. A. Komenského