Jak dnes mluví mladí vídeňští Češi II

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

V minulém čísle NŘ jsme se pokusili popsat tvaroslovnou rovinu běžné mluvy nejmladší generace vídeňských Čechů: Zjišťovali jsme, zda se do jejich vyjadřování promítá nářeční původ (pra)rodičů, které regionální jevy přežívají a které zanikají. Konstatovali jsme také, že v mnoha rysech se zjištěný stav shoduje se situací v běžné mluvě na našem území. Upozornili jsme též na odraz interference s němčinou ve výslovnosti. Náš dnešní popis se soustředí na prolínání němčiny do češtiny v rovině gramatické a lexikální.

Kontakt obou jazyků vyvolává v řeči dětí reakci v obou systémech, českém i německém. Lze předpokládat, že oba jazyky – třebaže v rozdílné míře – interferují: Jazykem ustupujícím, a tedy přijímajícím je u mladé generace nepochybně čeština. Ta má totiž omezený rozsah uplatnění: nevystupuje jako útvar, který musí bezpodmínečně splnit základní komunikační záměr, tj. předat sdělovaný obsah. Nemusí být proto natolik adaptabilní, aby si souběžně vytvářela náležité české názvy pro označení pojmů v německém jazykovém prostředí již (německy) pojmenovaných. Uplatňuje se tu tendence po ekonomii ve vyjadřování: neexistuje tlak utvořit nebo si osvojit české pojmenování, protože mluvčí má k dispozici potřebný výraz německý. Tato skutečnost většinou nepůsobí rušivě. Němčina je natolik pevnou součástí jazykového povědomí dětí, že slova z ní často v textu odolávají české flexi. Snahy o příležitostné utvoření nových slov za využití německých modelů se objevují jen sporadicky. V českých promluvách je jazykový projev stavěn na strukturální bázi české (= očekává se promluva v češtině): je třeba říci, že tento jazykový systém je povětšinou dobře zakotven.

Nejvýraznějším projevem kontaktu obou jazyků v zaznamenaných projevech je přejetí, tj. převedení výrazu/spojení z jednoho jazyka do jazyka druhého za nulové ekvivalence (český ekvivalent schází). Hojně je zastoupeno též kalkování, a to především gramatické: Jako zvláštní skupina se vyčleňují kalky vznikající na pozadí německých mluvnických kategorií a vazeb.[1]

[170]Přejímání zasahuje autosémantické slovní druhy s výjimkou zájmen a číslovek (což odpovídá jejich postavení uvnitř autosémantických slovních druhů). Kalkování se uplatňuje u všech autosémantických slovních druhů s výjimkou číslovek. Synsémantické slovní druhy náleží většinou češtině, interference se u nich projevila jen ojediněle. Nejčastějším slovním druhem, který je kontaktem zasažen, jsou substantiva. Jde o jev obecné povahy: substantiva jako názvy substancí jsou při přejímání převládajícím slovním druhem.[2]

Ukazuje se tak, že oba jazyky nejsou ve vztahu vzájemné paralelnosti, tj. jazykový inventář mluvčího neobsahuje obě konkurující si jinojazyčné jednotky současně, a nejde tedy u něho o volbu jedné ze dvou možností. Uvedený stav má nicméně systémový charakter: Jako dávající se uplatňuje němčina, vystupuje jako spolehlivý inventář zejména pojmenovávacích slovních druhů.

V následujících rozborech rozlišujeme tyto skupiny: I. slova/slovní spojení citátová, II. slova/spojení vžitá (členění uváděné Filipcem-Čermákem). Problematiku kalkování popisujeme v III. oddíle. Vyčleňujeme kalky sémantické a) vlastní, b) gramatické (řadíme sem též kalky slovotvorné).

I. Slova/slovní spojení citátová

Náleží sem případy, kdy slova přecházejí do češtiny jako nesklonná a neadaptují se. Tato skupina je nejsilněji zastoupena substantivy, řídce adjektivy a příslovci (zde je patrně třeba počítat i s omezeným rozsahem jejich uplatnění a rozdílnou frekvencí jednotlivých typů v mluvě dvanácti- až třináctiletých mluvčích; v promluvách se zvýšenou měrou vyskytovala jen jakostní adjektiva).

A. Substantiva

Výraznou skupinu tvoří vlastní názvy, především z okruhu jmen zeměpisných, dále pak výrazivo z oblasti správy, obchodu, kultury atd. Zde se přejímky vyskytují takřka důsledně, protože jde o nenahraditelné oficiální názvy. Citátovými jsou i některá obecná jména, zejména ta, která mají povahu termínů, jakými jsou např. názvy povolání, výrazy z oblasti sportu, her aj.:

Vlastní jména

a) zeměpisná: on se naroďil f Kärnten, bidlí f ’Oberösterreich, to je f Salzburger Land, do ťech Dachsteinhöhlen, jezďime na koňi do Niederösterreich, letos zas do Zypern;

[171]b) místní: já jedu do Bad Ischl, on pracuje ve Schwechat, v celém Stadtpark, tam se trefí na Westbahnhof.

Označení společenských zařízení (podniky, instituce atd.)

a) propriální: taťinek pracuje f Siemens, tak sem přišla do Orthopedisches Spital, pujdu do Musikgymnasium ve Vídňi, do tí Rudolphstiftung;

b) apelativní: to je Naturschutzgebiet, bidlí f ’Altersheim.

Sport a hry

tadi f Schülerliga; mi sme Wiener Meister; ve čtvrtek máme takoví Kinderolympiade; hrajem proťi stärkere Mannschaft a ňegdi proťi nicht zu stärkeren; tam je takoví Badeverein; já bich f prázdňinách rát ’uďelal Segelschein; mi sme ve voďe hráli Wasserball; ňegdi hrajem Versperrer; to bilo Springschnurrspringen a Gummihüpfen; mi sme bili na Spielplatz; patří sem též já sem mňela ješťe ten Schnuller.

Zaměstnání, názvy osob podle společenského/generačního zařazení

já budu Rechtsanwältin; ona je kaufmännische Angestellte; já chci bít Gärtnerin; já sem chťela bít Säuglingsschwester; já sem tam bil jako Betreuer, s takovím Reporter; od mojeho bratrance ta… Verlobte; tam taki sou Jugendliche; já sem bila… jó, Spinnenfrau (v hovoru o dětském karnevalu).

Citátové výrazy se však neobjevují jen u vlastních jmen a termínů. Pronikají i do jiných významových okruhů:

Přírodní jevy

tam bil Matsch, bláto; oňi mi tam dali Sand; nesmjelo se na ten Feld; ten Berg bil (steil); před domem je tam Wiese; taková velikánská Spinne; tam sem viďel takovího Seespinner; to je takoví Mischling.

Jídlo

gdiš ’uďeláte ten Teig; nebo sme ďelali s pudinku takovou Mischmasch.

Bydlení

oňi tam bjehají f pokoji, f tom Wohnzimmer; dáme to na Herdplatte; s ťím Staubsauger; tam nemáme Lift.

Předměty běžného života

to bil takovej normálňí Sackerl; do takovího Schachtel; tak sme tam uďelali Knoten.

Duševní stavy

ňejaká Überraschung pro maminku; že je to jenom Traum; to fšecko bil Spaß.

[172]Méně četné je výrazivo z dalších oblastí, jako např. práva (ona vipráví, kterou Verhandlung dneska mňela), lékařství (Antibiotikum sem dostala skrze ten Schlauch; každí den mi dali pjet ťech Spritzen), zastoupena je i fyzika (to je moc velká Erdanziehung) a automobilismus (ona pracuje u Lastwagen; ta Stoßstange bila taki úplňe holt… (zničená)).

Přejímky mívají gramatický rod odlišný od češtiny. Zůstávají i nadále svázány s rodem v němčině, jak je zřejmé u spojení typu přívlastek + podstatné jméno: ten Reifen (v němčině m.); ten Berg (m.); ten Teig (m.); černí Punkt (m.); to je takoví Mischling (m.); takovího Seespinner (m.); ta Stoßstange (f.) bila; velká Erdanziehung (f.); ňejaká Überraschung (f.); kterou Verhandlung (f.); taková velikánská Spinne (f.); patrně též f tom Wohnzimmer (n.).

Interference způsobila i náznak odlišného rodového zařazení českých substantiv v případech byla ten, válka (Krieg, m.); k tomu sem dala žadnej papriku (Paprika, m.); ta iná, to jiné mušstvo (Mannschaft, f.); každí ďíťe dostane jedno dárek (Geschenk, n.).

B. Adjektiva

mi hrajeme ňejaké hri, verschieden (lze považovat též za příslovce); a ten Berg bil steil; vlasi, které sou glatt; bil, jak se to říká, gelähmt.

C. Slovesa

Při přecházení zůstává ekvivalent

a) v infinitivní podobě bez mluvnického usouvztažnění:

tadi ve škole taki to, unterrichten, jedna paňí klavír; jednou sem träumen;

b) v náležité formě německé:

tam se někdo verkleidet za Mikuláše a Krampuse; oňi se uš getrennt; že mňe budou tadi reinschießen; pak se musime aufwärmen.

D. Příslovce

se omezují na doklady držel úplňe fest; teť mňela čtiřikrát hintereinander.

E. Citoslovce

Německého původu může být citoslovce ve větě ten pan řékl blablabla, jak se to stalo a to musime mi pláťit blablabla.

F. Částice

Velmi často se objevuje modifikační částice holt/halt, např. já névim holt; holt gde to jídlo nebo já névim; dají se koupit holt ti vajíčka; úplňe fest halt (silně [173]frekventovanou kontaktní částici ne, zaznamenanou u nejstarší generace, výzkum v mluvě dětí kupodivu nezachytil).

II. Slova/slovní spojení vžitá

Začleňují se za pomoci adaptačních morfologických/slovotvorných prostředků. Byla zaznamenána jen u substantiv a sloves.

A. Substantiva takto začleněná doložil výzkum jen velmi vzácně, např. nechťela sem dostat pořád ti černí punkťíčki (Punkt). Obecně rozšířen mezi všemi generacemi vídeňských Čechů (přistěhovaných do 50. let) je výraz šnelbánka, navazující na něm. Schnellbahn: jedu s šnelbánkou. Je evidentně staršího data: paralelní název ubánka (< U-Bahn) nedosahuje takové frekvence.

B. Slovesa se jeví jako adaptabilnější: snad i proto, že musí ve funkci přísudku vyjadřovat predikační kategorie, je tlak na jejich začlenění silnější. Využívá se především produktivní přípony -ova- (případně též -0-):

ten horoskop zřejmňe štimuje (stimmen); abi nám pasoval do našeho bitu (passen); múj bratr vždicki gevinoval (gewinnen); jenom sem to kochovala (kochen); sem musela šechno pucovat potom (putzen). Velmi frekventované jsou výrazy trefit/trefovat (se) ((sich) treffen). Často se s nimi setkáváme v mluvě všech generačních vrstev starousedlých Čechů: mi se mužeme trefovat; to sme trefili ti, ke kterím teď jedem; ti ďeťi, co se tam jako trefí (ve všech případech ve významu ‚setkat (se)‘).[3]

III. Kalky

V zaznamenaných promluvách rozlišujeme kalky dvojího druhu: sémantické, v nichž se českým výrazům přisuzuje na základě prolínání s němčinou význam další, německý, b) gramatické, kdy interferující němčina přechází do slovotvorné stavby slova (řídké případy) a do mluvnických kategorií (splývání adjektiv a příslovcí, vyjadřování německých gramatických kategorií, slovesná valence, souvětné vazby, aktuální členění); někdy je obtížné rozhodnout, zda považovat kalk za přejetí celého frazeologismu, nebo za diferenci mluvnické povahy. Ve většině případů jde patrně o aktuální překlad, jak výstižně naznačila třináctiletá dívka: Taschenmaul, to je slovo, kterí je kabelka a pusa. Že mluvíš moc. A to su já. Někdy je však takto přejaté výrazivo pevně zakotveno v povědomí více generací.

[174]A. Substantiva

V dokladu máme doma zajíce se uchovává nářeční dialektismus dolnobavorský (Hase ‚králík‘, nikoliv ‚zajíc‘).

Slovotvorné kalkování (spočívající v překladu německého kompozita českým souslovím) je zřejmé v případech tak sem spadl a mňel sem modrej flek (Blaufleck), máme volní čas (Freizeit), musel bich hledat f telefoňí kňize (Telefonbuch), taki tam mají vlnoví koupališťe (Wellenbad).

Slovotvorným kalkem je i kompozitum samopostaveňí, vzniklé na pozadí německého Selbstbauen: mňe baví takoví ti, jak sou na samopostaveňí.

B. Adjektiva

Tento slovní druh se omezuje na jediný sémantický kalk: takoví ten (= kamarád) úplňe jako tenkí (dünn ‚štíhlý; tenký‘).

Interference se však projevila i v gramatickém plánu: adjektivum se užívá ve funkci příslovce (v němčině jsou oba slovní druhy úžeji spjaty než v češtině a v ostatních slovanských jazycích): já umím stejné (gleich); předešlé, to jako fčera (das vorige Mal).

C. Zájmena

O sémantickém převodu německého zájmena einer zájmenem nějaký svědčí doklady potom tam bil ješťe ňejakí z Tirolska; to se nepozná, že sem ňejakí jako s Česka. Také význam plurálového tvaru někteří je paralelně vyjadřován pomocí zájmena nějaký: tak ňejací hráli hokej; za rok sem bil lepši než ňejací; ňejací mjeli modré fleki; to ňejakí neumňeli.

Jako velmi silná se projevuje snaha vyjádřit protiklad určenosti a neurčenosti, mluvnický význam, který má v německé deklinaci kategoriální povahu. Neurčenost vyjadřuje v němčině zájmeno ein. I v českých promluvách vídeňských dětí je potřeba vyjádřit tento význam pevně zakotvena. Funkci neurčitého členu přebírá zájmeno nějaký: a ňejakí múj kamarád byl ňejakí medvjed nebo ňejakí pes; toho zlobivého dali do ňejakého pitlíku; nebo sme ďelali s pudinku ňejakou mišmaš.

D. Slovesa

V oblasti sémantických kalků jsou četné ekvivalenty německého kommen ‚přijít, přijet, pocházet‘, ostatně hojně zastoupené rovněž u starších generačních vrstev: sanitka přišla; ti přídou z Vídňe; tam ottut to méno příde; zastoupena jsou i jiná slovesa: teď dostala malé miminko; dostala holku (bekommen); tam ho přinese na nádraží (‚přiveze‘, bringen); múžete každí den bjehat, kam chcete (‚chodit‘, laufen).

Za gramatické kalky považujeme případ, kdy se užije českého výrazu a německé vazby. Velmi rozšířena, a to nejen u mladé generace, je akuzativní rekce [175]u slovesa rozumět, navazující na něm. verstehen (+ 4. p.): ňejaké slovo já nérozumim; třeba já to teď nerozumim ňejak. Nezůstává však jen u tohoto výrazu, srov. např. tam sme hráli maminku, taťínek ’a ďeťi (4. p. + spielen); hrají proťi sebe (gegen + 4. p. + spielen), gdiž mu neposloucháte (3. p. + zuhören); on říkal k té paňí (zu + 3. p. + sprechen); druhí den ten palec nemohla sem pohibovat (4. p. + bewegen).

Slovotvorným překladem vznikla forma předpravit: přetpravili sme to na stúl (vorbereiten).

Formulačně pevně ustáleno je nejen v mluvě dětí, ale u všech generačních vrstev vyjádření významu ‚být v určitém stáří, mít (určitý počet) roků/let‘. Paralelně s němčinou se zde užívá spojení být + číslovka ve 4. p. Uvedené spojení funguje jako jediné možné, jiný způsob vyjádření nebyl zaznamenán: bila jeden rok (sie war ein Jahr); múj táta bil pjet let asi; jak sem bil jedenázd rokú; moje dva brátři sou, jeden je třicet dva, jeden je třicet čtiři, sestra je dvacet čtiři; teď bude rok.

Německou vazbu odráží typ s pjeťi letama přišla (mit fünf Jahren).

E. Německá příslovce stojí v pozadí kalků sémantických a gramatických, např. dostal víc peňes neš vúbec (als sonst), s ňima nemúžeš házet tam a sem (hin und her), to je práce — to stojíš den a noc (Tag und Nacht), jak se to řekne na česki, říká se to na ňemecki, ňegdi to ďeláme na čínski (auf tschechisch atd.).

Jak bylo již uvedeno výše, nejsou v němčině adjektiva ostře oddělena od příslovcí. Tato skutečnost se odráží v užití příslovce ve funkci adjektiva: ňic se nestalo tag hrozňe; ňeco se mu strašňe stalo.

F. Interference s němčinou je zdrojem příznakových syntaktických jevů, které nejsou doloženy na českém jazykovém území a jsou těsně spjaty s modely německými. K nejčetněji zastoupeným jevům náleží tyto:

Ve vyjádření počtu přesahujícího čtyři se uplatňuje německá konstrukce, v níž má sloveso tvar 1. nebo 3. os. pl., navíc bývá počítaný předmět ve shodě s němčinou v tvaru 1. p. pl.: pjet nehrajou, hrajou jenom ’osumnact; mi sme štiri nebo pjet; mi sme tam dvacet pjet; mi sme modz hodňe; že tam venku sou modz liďi; to sou moc panenki. Ojedinělé nejsou případy, kdy je číslovka v tvaru nominativu a počítaný předmět v genitivu (tj. jako v češtině), avšak sloveso má ve shodě s němčinou tvar plurálový: podle toho, kolik sme tam ďeťí; sme jenom šest f tříďe, chlapcu.

Německá konstrukce typu von mir atd. způsobuje, že se posesivní vztah vyjadřuje obraty typu to je jeden kamarát ’ode mňe; Mikuláš ’ode mňe bil ’ale ždicki hesčí, od jednoho spolužáka taťínek, kamarátka od mojí maminki, asistentka ot paňí učitelki.

[176]Pozoruhodné je vyjádření adverbiálního určení typu ten taki leťí s_sebou (mitfliegen); fšechni spívají s_sebou (mitsingen), jestli nepújdou s_sebou (mitgehen). Význam německé předpony mit- je v nich vyjádřen adverbializovaným spojením s sebou (v promluvách vždy v realizaci splynulého předložkového a předponového s: s_sebou). Jde o vazbu předložky s + instr. zájmena (sebou) vyjadřující příslovečné určení společnosti (‚s námi, spolu‘ atd., srov. české jde se mnou, jde s námi, nikoliv však *jde s sebou).[4]

Výrazný typ tvoří dále konstrukce navazující na německý syntaktický model adverbiálního určení prostředku. Němčina zde závazně vyžaduje užití předložky mit. Též v českých nespisovných útvarech je tento jev běžný: zde je považován za projev tendence po zvýraznění instrumentálového předmětu: jezďí s autem; jedu s šnelbánkou; múj taťinek s tou pámvičkou ješťe tak ^chází; s ňima nemúžeš házet tam a sem, zavázalo se tak s takovíma klipsama; visávat s visavačem; mi sme to ďelali s ťím Staubsauger a s ťim, s kartáčkem; potažení s ťim plátnem; to s ťim muže polepit taki; kteří to drželi s nohami; mi ho (vánoční stromek) zdobíme čokoládou, taki s koulemi.

Adverbiální určení místa vyjádřené předložkou na má také svou předlohu v němčině: pak to dám na banku (an die Bank), a tak sem si sedla na Bar ([ba:r], an die Bar.

Na pozadí německé vazby es gibt vznikly konstrukce s českým slovesem existovat, např. pomáhal sem, jak se tadi fšechno eksistuje, ňejaké slovo nerozumím, co eksistuje. Od německé slovesné vazby s neosobním zájmenem man se odvíjejí konstrukce dvojího druhu, a to a) vazba reflexiva se a slovesného tvaru v 3. os. j. č.: taki se jenom zbírá vajíčka; pak se dá vajíčka do toho; přet ťím ešťe se ’uďelá takoví ďírki dole; musí se mít dobré reakce; ti se múže sbírat; interferencí mohly snad vzniknout i obraty gdiž je visokej sňíh, tak to se potřebuje síla; gdiš se to s ťim točí, tak se viďí, gde je ta ďíra; b) uchovává se sloveso v 3. os. j. č. bez se: prohráli sme, protože to nedokončilo; to záleží na tom, že jede k moři s ňema; jestli to kolo chceš spravit, to musí sundat tu duši.

Návaznost na němčinu je průkazná v užití zájmena žádný ve větě s kladným slovesem: k tomu sem dala žadnej papriku. V případě von nedal žádnej súl zase může jít (vzhledem k užití negativní podoby slovesa) o model český.

Německá souvětná konstrukce stojí v pozadí předmětných vět uvozených spojkou že (něm. daß). V češtině uvozuje tyto věty spojka aby: musim se starat, že von ňeco jí; roďiče chťeli, že múj brátr a moje sestra musí se… (učit česky).

[177]Německá infinitivní vazba se promítá v konstrukci on říkal sám, že přijít, podle německého modelu vznikla též konstrukce s vyjádřením nepřímé řeči typu on říkal k té paňí, ’on vezme kamarátku. Princip souslednosti slovesných časů v časových větách se v českých promluvách objevil jen okrajově, pro ilustraci jej však uvádíme: Zrovna já sem s ťim nepočítala, že mňe vibrali s ťech ďeťí.

Poměrně často se objevuje německý slovosled (postavení příklonek, dodržování větného modelu – v hlavní větě postavení infinitivu a příč. l-ového na konci věty, ve vedlejších větách postavení slovesa v určitém tvaru na konci věty): ten Maibaum zústane celí mňesíc tam; to ješťe oňi žili tam; protože já sem neumňela to; mi sme tam uďelali si takové volno; fšichňi spolu mláťili se; a f ponďelí mňeli sme do školi jít; já sem jednou se držel; diž ňegdo jej zlobí; mi sme si říkali, že ješťe jednou pújdem si zaplavat.

Závěrem: Při výzkumu a popisu mluvy vídeňských Čechů je třeba si uvědomit, že již vymezení pojmu vídeňští Češi je složité: Naše výzkumy se proto zaměřily na potomky přistěhovalců, kteří přišli do Vídně do 1. poloviny našeho století. Vzhledem ke společným dějinám už od dob rakousko-uherské monarchie nelze komunitu Čechů ve Vídni považovat za jazykový ostrov: kontakty s příbuznými či přáteli na českém území stále existovaly a přetrvávaly, třebaže v rozdílné intenzitě, nejen po vzniku samostatné republiky v roce 1918, ale v omezené míře též po nástupu komunismu po roce 1948. Navíc Češi ve Vídni netvoří homogenní skupinu, jak tomu u jazykového ostrova zpravidla bývá, ale pocházejí z různých nářečních oblastí Čech, Moravy a Slezska. Opomenout nelze ani pestrou sociální rozrůzněnost. Uvedená heterogennost vylučuje upevňování „tradičního“ způsobu mluvy na úrovni běžné komunikace, případně utvoření nového, samostatného dialektu (s nímž se u jazykového ostrova počítá již ve druhé, popř. třetí generaci). Velmi důležitou úlohu sehrává také česká škola. Jisté společné znaky zdejší mluvené češtiny však postihnout přece jen lze. K charakteristickým rysům běžné mluvy ve výslovnosti a v tvaroslovné rovině srov. v minulém čísle NŘ.

Kontakt s němčinou se však projevuje především v slovní zásobě: dochází k přejímání německých výrazů. Ty si v textu na bázi češtiny buď uchovávají podobu citátových slov/spojení, nebo se adaptují. Tato adaptabilita se silněji projevuje u starší generace (srov. např. ve Schwechatu) než u mladší (ve Schwechat): potvrzuje se tak skutečnost, že čeština byla a stále je pro nejstarší generaci plně funkčním jazykovým útvarem, zatímco u dětí její využití ustupuje. Zejména v případě kalkování si jsou oba generační póly mluvčích neobyčejně blízko: existují dokonce kalky náležící k celovídeňské slovní zásobě (školní práce, telefonní kniha, dostat dítě, rozumět někoho, obrat typu Petr bude pět, tj. ‚Petr bude mít pět let‘), společné všem generacím jsou i některé výrazy vzniklé slovotvornou adaptací (šnelbánka, tre-fit/trefovat (se)). Zatímco nejstarší generace si výbornou znalost češtiny uchovává podnes (překvapuje její spisovnost), je stupeň ovládnutí [178]češtiny u nejmladší generace výrazně individuální. Pro ilustraci uvádíme dvě ukázky: v první je zachycena promluva děvčete hovořícího plynně česky, v druhé pak promluva děvčete, u něhož je patrné prolínání obou jazyků a které češtinu ovládá hůře:

Ona říkala, že stréⁱda, to je od mého táti bratr, ten se naroďil (za války) ve skl’epje. Mňeli sud ’a tak ho uřízli do polovički a tam ho potom polóžili dovňitř. Múj táta, ten je starší, musel na ňeho dávat pozor ’ a jednou mu spadl vot toho okna ven a potom se kutálel do takovího Schachtel, spadl douňitř. ’On bil jako venku a nášli ho tam. Gdo ho našel, to bil příbuznej vod naší roďini. Potom přišel k nám do skl’epa a řekl: Tadi máte ňejakí malí ďecko. Múj táta pak dostal takoví vinadáno!

Ten Hónza (= jméno želvy), ten pořád utekl s toho, s tí záhradi holt. A jednou u naší sousetki ’a ta si mislela, to je žélva, co ta tadi ďélá tak. ’A pak sme jí řekli, jesli neviďěla náhodou žélvu. ’Ona řekla, jo, tá, bježela tadi. A jednou ’on nám ’utekl tak ’a tam sme slišeli najednou hlas, jó ta žélva zase příde ’a dáme jí meruňki ’a tak. A pak maminka pak na ňe volala: Jo to je náše žélva prósim! A ták vždicki přésňe ve čtiři hoďini přišla ’a šla si pro ňejaké jídlo holt.

---

[1] I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby (Praha 1968), vyčleňuje čtyři základní postupy: 1. přejímání cizích slov, 2. překládání cizích slov s přejetím motivace slovotvorné, 3. překládání cizích slov s přejetím motivace sémantické, 4. překládání cizích slov s překladem jejich dílčího komponentu (s. 141–145). Podrobněji propracovávají tuto problematiku J. Filipec, F. Čermák, Česká lexikologie (Praha 1985). Rozlišují zde 1. slova a spojení citátová, 2. slova a spojení přejatá a) dosud pociťovaná jako cizí, b) zcela vžitá, zdomácnělá, 3. kalky slovotvorné a frazeologické (+ hybridní slova), 4. kalky sémantické (s. 121–122). K. Kučera v publikaci Český jazyk v USA (Praha 1990) užívá označení překladový kalk (s. 168), odpovídající Filipcově-Čermákově 3. skupině; sémantické kalky člení do dvou typů, a to a) kalky způsobené vlivem formálně podobného anglického slova, b) změny způsobené vlivem anglického slova významově podobného, formálně však odlišného (s. 141).

[2] Srov. též. J. Filipec, F. Čermák, d. cit. v pozn. 1, s. 120.

[3] Je třeba poznamenat, že se adaptační tendence projevuje v mluveném jazyce všech generací, nejslaběji zastoupena je u vrstvy nejmladší. Nabízí se i srovnání s psaným oficiálním textem (součástí výzkumu byl, jak bylo uvedeno, jazyk krajanského tisku): V psaném textu se pochopitelně jeví výrazná snaha začlenit citátové výrazy do náležitých českých paradigmat. Nejčetněji zastoupena jsou substantiva. U jiných slovních druhů se s tímto výrazivem (či s jeho adaptací) setkáváme jen zřídka (J. Vojtová, Jak dnes píší vídeňští Češi, NŘ 80, 1997, s. 126, uvádí pouze jediné sloveso – diferovat).

[4] Je pozoruhodné, že tato konstrukce, běžná i u ostatních generací Čechů usazených ve Vídni do 1. poloviny století, není v české dialektologické literatuře, pokud je mi známo, doposud zaznamenána; žije však v českých nářečích sousedících s německým osídlením, např. na Jevíčsku.

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 4, s. 169-178

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Alena Macurová: Naše řeč?