Praha v zóně izoglos doznívajících oblastních jevů

Pavel Jančák

[Articles]

(pdf)

-

1.1. O mluvě Prahy a jejího okolí víme, že je to mluva velmi nivelizovaná a že nemá žádné zvláštní znaky, které by ji v rámci Čech nějak výrazně charakterizovaly a odlišovaly od mluvy jiných oblastí. To proto, že takové společné vymezující znaky nemají ani středočeská (střč.) nářečí, v jejichž oblasti Praha leží. Pro nářečí a běžnou mluvu středních Čech jsou charakteristické především znaky společné mluvě celých Čech, tedy ony známé jevy, jako jsou např. typy dobrí mlíko, celej tejden, vodevřel vokno. Hranice střč. oblasti jsou v podstatě dány hranicemi sousedních nářečí severovýchodočeských (svč.) a jihozápadočeských (jzč.) s některými výraznými vymezujícími znaky. V souboru jazykových jevů charakteristických pro tyto sousední oblasti je však i řada takových, které dané vymezující hranice překračují a zasahují v různé míře do střč. oblasti.

1.2. Celkový charakter a zeměpisný rozsah takových společných svč.-střč. a jzč.-střč. znaků byl zjišťován – spolu s jevy jiné povahy – jak v rámci rozsáhlé korespondenční ankety s Dotazníkem pro nářečí středočeská prováděné v padesátých letech,[1] tak později při přímém terénním výzkumu pro Český jazykový atlas (ČJA).[2] Tento výzkum, konaný v síti vybraných lokalit v letech 1964–1972, zachycuje mluvní úzus staré generace autochtonního, ve venkovských obcích převážně zemědělského obyvatelstva, která se narodila a vyrůstala ještě před první světovou válkou, a představuje tak vlastně nejstarší zjistitelný stav tradičního dialektu. Ze srovnání starého nářečního úzu v Praze a v jedenácti bodech sítě v jejím nejbližším okolí vyplynul zajímavý a pro mnohé jistě překvapivý fakt, že v zóně izoglos vymezujících ve středu země doznívající příznakové jevy obou protilehlých nářečních oblastí leží právě Praha. Zároveň se ukázalo, že doznívání těchto příznakových rysů v mluvě staré generace je velmi plynulé a že zde bylo poměrně široké pásmo kolísání a dubletního užívání. Přitom dost často jde i o jevy málo výrazné a o rozdíly týkající se v rámci příslušných jevů už jen jednotlivých případů.

K vysledování takových, mnohdy i detailních rozdílů v nivelizované střč. oblasti bylo možno dospět rozborem poměrně rozsáhlého materiálu, a to všech položek Dotazníku pro výzkum českých nářečí z daných lokalit. Konfrontovány byly odpovědi z těchto dvanácti bodů:

[249]224	Dobrovíz, o. Praha-západ	232	Krymlov, o. Kolín
226	Budihostice, o. Kladno	238	Chyňava, o. Beroun
228	Bášť, o. Praha-východ	240	Kosoř, o. Praha-západ
229	Zápy, o. Praha-východ	241	Těptín, o. Praha-východ
230	Královice, o. Praha-vých.	249	Velká Lečice, o. Příbram
231	Tismice, o. Kolín	22	Praha-Staré Město, Malá Strana

 

1.3. Konečné výsledky tohoto srovnání jsou podány na přiložených čtyřech mapkách, na nichž je zobrazeno začlenění Prahy do sféry izoglos probíhajících v jejím okolí. Stupňovitý ústup izoglos doznívajících svč. a jzč. jevů v přechodovém pásu v pražském okolí je podán na mapkách 1–3. Kromě toho je na mapce 4 představeno postavení Prahy v zóně regionálních izoglos probíhajících opačným úhlopříčným směrem (kolmo k izoglosám svč.-jzč.) a vymezujících obě části střč. pruhu. Z této mapky je patrno, že Praha patřila ještě plně do části severozápadní, kdežto izoglosy vymezující místní znaky v jihovýchodní části střč. pruhu zasahují jen její jihovýchodní okraje a vlastní staré jádro města už nepostihují.[3]

Mapka 1

2.1.1. Z jevů, které přesahují do střč. oblasti ze severovýchodu, zahrnují Prahu a její okolí především různé typy společných svč. a střč. krátkostí. Izoglosy těchto doznívajících jevů představují stupňovitý přechod do oblasti jzč., která původní délky zachovává. Jednotlivé případy, zjištěné ve vybraných lokalitách podle Dotazníku pro výzkum českých nářečí, uvádíme zde k jednotlivým izoglosám v reprezentačním výběru.

Pro začlenění Prahy je zvlášť významná linie A, která je společná pro několik typů krátkostí v příponách a koncovkách. Je však třeba připomenout, že v některých případech byl stav tohoto jevu v době výzkumu už dost rozkolísaný. I stará generace užívala v různé míře dubletně také podoby s délkou, v některých lokalitách zahrnutých příslušnou izoglosou nebyly u některých položek dotazníku podoby s krátkostí už doloženy.

Linie A krácení koncového -i

• u vzoru „stavení“ posvíceňi, nádobi a dřívi (bez 230), staveňi a kázáňi (bez 226)

• v instr. sg. s konvi, s kosťi (bez 226), dlaňi, holi (bez 228) – s paňi

• v gen. pl. sazi

• v lok. koncovce -ich: na nožich, kosťich, po zďich, po nocich, na polich, vo vánocich, vo pekařich (bez 230)

• dat. a ak. ji, naši, instr. s ňi, u ti, k ti, vo ti

• inf. -it u sloves povjeďit a umlit, též začit (bez 226)

[250]1. Izoglosy doznívajících severovýchodních jevů

 

A posvíceňi, s konvi, na nožich; (viděl) kluci

B uťikat, zabijet; pi!, níst

C králik

D k polim; tech, tem

E u roďiču

F (ty) seš

 

2. Doznívající podoby se severovýchodočeskou délkou

 

▲ stójí ∆ hóřet

1 mí, ví (= my, vy)

2 s ňím

3 plívat

4 póle

5 spólu

6 bólet

7 bjéžet

8 zélí

9 pívo

10 vjéří, mňéří

11 strúna

12 vzádu

13 céra

 

[251]Linie B krácení -i- uvnitř slov

• ve slovech uťikat, zabijet, povidat (kdežto podoba poďivat je doložena ze všech vybraných bodů, mimo 238)

• (shodně s linií A) též ve slovech žice, hřibátko, žihadlo (v 226 žahadlo)

Linie C přípona -ik

• u slov králik, knedlik, rohlik, bochňik, kotňik, pitlik, košik, zedňik, žebřik, kurňik, rendlik, ribňik, šťovik a také lesik

• stejný zeměpisný rozsah zřejmě měly i další přípony, ale u nich bývá stav rozkolísaný: zajic (bez 232), krajic (bez 224, 232), vokinko (bez 224), poličko (bez 224, 232), taťinek (též 241)

Linie D zkrácené -i v dat. koncovce -im: k polim, k vočim

Linie E krácení koncového -u v gen. pl.: v tvarech u roďiču, u Nováku a pekařu, sousedu, vlasu, dubu (bez 240)

Do mapy nebyly zařazeny svč. podoby s krátkým -i- u jednoslabičných infinitivů mit, jit, vzit, pit, jejichž izoglosy dobíhají jen ku Praze a zasahují zpravidla jen body 228, 229, popř. 231. Obdobný rozsah mají i podoby úteri, záři (též v 226), pozejtři (též v 230) a stará forma pozdravu dobritro (226, 228, 229).

2.1.2. Stejný zeměpisný rozsah jako některé linie svč. krátkostí, které stupňovitě diferencují mluvu pražského okolí, má i několik významných svč.-střč. znaků, zvl. morfologických.

Linie A ak. (viděl) kluci, sedláci, pekaři

Linie B imp. pi! (× pij)

• shodně (ale bez 230) infinitivy níst a píct, též utíct (není v 228), kvíct (jen 231, 232) × jzč. nest, pect, utect, kvect/kvject (v 226, 228 a 22 dubletně – viz mapku 3, izogl. 1)

Linie D tvary ukazovacích zájmen tech, tem (vedle dubletního ťech, ťem ve všech bodech) S izoglosami svč. krátkostí nekoresponduje jen

linie F 2. sg. slovesa být (ty) seš (též říd. v 226) × jzč. si (v 228 a 230 dubletně – viz mapku 3, izogl. 1)

Mapka 2

2.2.1. Typickým příkladem stupňovitého doznívání svč. znaků v prostoru Prahy a jejího okolí jsou jednotlivé případy mladých svč. délek na prvé slabice (zélí, céra, bjéžet, vjéřit, mňéřit, póle, hóřet, bólet, stójí, spólu, pívo, plívat, strúna, vzádu, mí, ví, s ňím), které jsou samostatně představeny na doplňkové mapce 2. Pro jazykovou situaci v Čechách je charakteristické, že tu už zdaleka nejde o živý hláskoslovný jev, ale že každé slovo při doznívání jevu směrem do vnitrozemí má svůj vlastní zeměpisný rozsah.

Jak se však lze přesvědčit srovnáním obou mapek 1 a 2, řada izoglos má obdobný nebo dokonce i totožný průběh. Tak tomu je především u izoglosy 6 bólet, [252]která se zde shoduje s významnou linií A z první mapy, a u izoglosy 10 vjéří sledující linii C; izoglosa 12 vzádu se jen nepatrně liší od linie D (nezahrnuje 238). Ostatní izoglosy, i když v detailech odlišné, zachovávají pak v úhrnu paralelní průběh jednotlivých stupňů přechodu. S některými z nich korespondují i jiné svč. novotvary se zdlouženou samohláskou, a to podoby nahóru, nahóře (shodně s izoglosou 6) a večír, navečír (s izogl. 11).

Do mapy byly zařazeny i izoglosy 1–4 vymezující rysy, které dosahují jen ku Praze. Kromě podob stójí (228, 229) a hóřet (též 224, 226), zachycených jen v nejzazších vybraných sv. bodech, uchovávají hlavní směr paralelních stupňů izoglosy 1 mí, ví (= my, vy, 228, 229, 231), 3 plívat (též 230) a 4 póle (též 232), kdežto izoglosa 2 s ňím (a podobně i izoglosa 5 spólu) má průběh nestandardní.

Několik variant daného typu, a to podoby dólu, dóle, péří, ve vymezeném prostoru naopak izoglosy nevytvářejí a přecházejí ještě hlouběji do jzč. oblasti. Patří k nim i podoba fčéra, s tím, že body 229, 231, 232 spadají už do sousedního areálu varianty fčerá.

2.2.2. Pokud jde o ostatní svč. znaky, je třeba připomenout, že v bodech 226, 228, 231, 232 na sv. okraji sledovaného území byla u některých mluvčích doložena ještě lexikalizovaná forma příslovce zrouna s typickou regionální svč. výslovností. Naproti tomu svč. slovesný typ dostals psaňí, to bis vjeďel patří k rysům, které užívala stará generace na celém sledovaném území, a to jako potenciální řidší dublety vedle základního jzč. typu dostal si, vjeďel bi si.

Mapka 3

2.3. Také jevy, které v mluvě staré generace zasahovaly Prahu a její okolí z českého jihozápadu, vytvářely v sledovaném prostoru stupňovitý přechod směrem do nitra Čech, jenže tedy v opačném sledu než izoglosy představené na mapkách 1 a 2. Obojí izoglosy, svč. a jzč., se namnoze i prostupují a vytvářejí tak – na střč. podkladě – přechod z jedné oblasti do druhé.

Jzč. přesahy jsou představeny na mapce 3. Také zde jde v rámci daných jevů nejčastěji už jen o jednotlivé případy:

Izoglosa 1: infinitivy pect, utect, nest (není v 228), kvect/kvject (též v 229) s původní krátkou kořennou samohláskou × svč. píct, utíct, níst, kvíct (viz mapka 1, linie B)

• 2. sg. slovesa být: (ty) si × svč. seš (viz mapka 1, linie F)

Izoglosa 2: mezislovní potenciální znělá výslovnost párových souhlásek před v- v případech jako už vim, budež viďet, jag vozili (vedle obvyklé výslovnosti neznělé, např. uš vim, budeš viďet…)

Izoglosa 3: délka v koncovce nom. pl. u slov klucí a pekaří, souseďí, fšichňí, naší (není v 22), dvá, vobá a tří, čtiří (též v 231)

Izoglosa 4: inf. rost (× rúst)

[253]Izoglosa 5: délka kmenové samohlásky u slov plíva, hříl a žíl, síl (v rozsahu izogl. 3)

Izoglosa 6: změkčená kmenová souhláska u imp. noš!

• intenzifikující formant -ž u příslovcí (podoby fšudeš, ňigdeš, jindeš, ňikerakš)

Izoglosa 7: komparativ teplejš (jen v 238) × teplejc

Kromě toho byly ve všech sledovaných bodech doloženy jzč. tvary 6. sg. zájmen vo ňom, vo čom, ve fšom. Naopak jzč. tvary 3/6. sg. f. tej dobrej, které byly v době výzkumu pro ČJA ještě poměrně hojné i v mluvě staré generace v Praze, byly dále zachyceny bez zeměpisné kontinuity už jen v 226 (tedy poměrně hluboko v střč. oblasti) a v sledovaném prostoru izoglosu nevytvářejí.

Mapka 4

3.1. Praha, umístěná v centru střč. úhlopříčného pruhu, leží však zároveň v zóně izoglos regionálních, které probíhají sledovaným územím opačným úhlopříčným směrem (kolmo k izoglosám svč.-jzč.) a rozdělují střč. pruh ve dvě části. Postavení Prahy v této zóně je patrno z mapky 4.

Pokud jde o starou nářeční vrstvu, je zřejmé, že Praha a její nejbližší okolí náležely plně do části severozápadní. Tato část střč. pruhu je charakterizována dvěma výraznými izoglosami zvláštních morfologických typů[4] a dvěma izoglosami jednotlivých podob.

Linie A: Tato izoglosa vymezuje dílčí střč. areál s důsledným uplatněním koncovek složeného skloňování ve všech tvarech přivlastňovacích adjektiv, tedy i v 1. a 4. p. sg. a pl. všech tří rodů bratrovej kabát, bratrová čepice/bratrovou čepici, bratroví kolo, bratroví ďeťi, sestřinej šátek, sestřiná zásťera/sestřinou zásťeru, sestřiní kolo, ďeťi

Linie B: Vymezuje střč. nesklonné podoby rodinných jmen Novákovic, Franta Novákovic, Rúža Novákovic. Na opačné straně izoglosy jsou sklonné tvary typu Novákovi, a to i u adjektivních příjmení, tedy Ťichovi, Franta Ťichuf, Rúža Ťichova

Izoglosa 1: podoba cibul (obdobně je i např. szč. smazal tabul)

Izoglosa 2: podoba kosť jako příklad obdobných střč. podob sledovaných anketou jako radosť, bolesť, zlosť

3.2. Izoglosy, které se vrství směrem ku Praze z opačné strany a vymezují v střč. pruhu část jihovýchodní, staré jádro Prahy už nezasahují, zahrnují však její jihovýchodní okraje. Jak je z mapky 4 rovněž patrné, překřížení obojích střč. regionálních izoglos, jimiž se vydělují obě části střč. pruhu, probíhá na nevelkém území jv. od Prahy. Na rozdíl od širokého, plynule stupňovitého přechodu svč.-jzč., složeného z řady jednotlivých izoglos ustupujících směrem do středu země,

[254]3. Izoglosy doznívajících jihozápadočeských jevů

 

1 pect

2 už vim, jag vozili

3 klucí

4 rost

5 hříl, plíva

6 noš!, fšudež

7 teplejš

4. Izoglosy vymezující severozápadní a jihovýchodní část středočeského pruhu

 

severozápadní

A bratrovej, -ová, -oví

B Novákovic

(× Ťichovi)

1 cibul

2 kosť

 

jihovýchodní

C dobreho, -emu, -om

3 našejm

4 mojejch

 

[255]je předěl mezi oběma částmi střč. pruhu poměrně ostrý. Je totiž tvořen jen několika izoglosami výrazných diferenčních rysů.

Jihovýchodní část střč. pruhu se od části severozápadní vyděluje zejména charakteristickými analogickými koncovkami při skloňování tvrdých adjektiv.[5] K nim přistupují dvě izoglosy analogických podob při skloňování přivlastňovacích zájmen. V prostoru jv. od Prahy probíhají tedy tyto důležité izoglosy:
Linie C: 2., 3. a 6. sg. m. a n. dobreho, dobremu, vo dobrom (a také např. každeho, samemu, v bratrovom). Tento typ skloňování zahrnuje i jihovýchodní okraje Prahy.
Izoglosa 3: dat. pl. našejm, instr. pl. našejma
Izoglosa 4: gen. pl. mojejch

4. V konfrontaci s naší běžnou představou o střč. nářeční oblasti jako o území značně nivelizovaném je jazykovězeměpisný obraz Prahy ve sféře izoglos zajisté dost překvapivý. Je ovšem třeba připomenout, že byl získán analýzou poměrně velkého množství jazykových dat zaměřených často i na jednotlivé rozdíly a že je založen na nejstarším zjistitelném stavu střč. nářečí. Úzu současného se však už netýká. Mladá generace totiž řadu těchto územně vázaných jazykových rysů opustila, její mluvní úzus je rozkolísaný a dost nivelizovaný.[6] Zvláště se to týká oné variabilní složky střč. mluvy, která je závislá na konkrétním postavení dané lokality v střč. přechodové zóně a kterou představuje velká většina izoglos sledovaných v nářeční vrstvě pražského okolí a zobrazených na našich mapkách.

Tím spíše je třeba vidět, že i v nivelizované nářeční oblasti může zevrubný jazykový výzkum přinést důležitá svědectví o stavu nedávno minulém a přispět tak zároveň k prohloubenému pohledu na mezioblastní vztahy v prostoru Čech.

---

[1] Anketa s tímto dotazníkem byla provedena v letech 1951–3 ve všech školních obcích tradičního českého osídlení v Čechách, a to v rámci široce založeného dotazníkového sběru. Pravidelně o něm referovala i Naše řeč, blíže viz např. v článku citovaném v pozn. 3.

[2] Český jazykový atlas 1, Academia, Praha 1992. (O výzkumu viz s. 13–22.)

[3] Mapky jsou převzaty z publikace citované v pozn. 6, s. 201 a 203.

[4] P. Jančák, Dvě středočeské izoglosy, NŘ 58, 1975, s. 237–243.

[5] P. Jančák, Některé místní znaky v středočeských nářečích, NŘ 45, 1962, s. 151–162.

[6] P. Jančák, Běžná mluva v Praze a její středočeské zázemí, in: Fr. Daneš a kolektiv, Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 200–211.

Naše řeč, volume 80 (1997), issue 5, pp. 248-255

Previous Světla Čmejrková: Čeština v síti: Psanost či mluvenost? (O stylu e-mailového dialogu)

Next František Daneš: Ještě jednou „feministická lingvistika“