Časopis Naše řeč
en cz

Problémy se skloňováním: Stanley cup 1993 aneb McSorley, Robitaille a ti druzí

Jiří Zeman

[Články]

(pdf)

-

Pět finálových zápasů jubilejního stého ročníku kanadsko-americké profesionální hokejové ligy o Stanley cup přineslo řadu vzrušujících chvil a nečekaných zvratů. Klíčovým momentem pro vývoj finále byl zřejmě konec druhého vzájemného utkání. Trenér Montreal Canadiens Jacques Demers nechal dvě minuty před koncem zápasu přeměřit zahnutí čepele hokejky, jíž hrál útočník Los Angeles Kings Marty McSorley, a poněvadž zahnutí bylo větší, než povolují pravidla, musel postižený hráč na trestnou lavici. Hokejisté Montreal Canadiens vyrovnali skóre, v prodloužení zápas vyhráli a zahájili tak sérii výher, která jim přinesla celkové vítězství v poháru.

Podívejme se nyní, jak výše uvedenou situaci popsal český tisk, a zaměřme pozornost na skloňování příjmení postiženého hokejisty. V českých novinách se objevily tři jeho varianty:

/1/ (Domácí) reklamovali… příliš zahnutou čepel hokejky McSorleyho…

/2/ (Demers) nechal přeměřit zahnutí čepele hokejky losangeleského Martyho McSorleye…

/3/ (Demers) dal přeměřit zahnutí čepele hokejky McSorleyeho…

Odpověď na otázku, který tvar je spisovný, lze nalézt v českých mluvnicích a pozornost tomuto problému byla věnována i v příspěvcích otištěných v časopisu Naše řeč.[1] Obecně lze říci, že skloňování cizích vlastních jmen (VJ) se v češtině řídí především podle jejich podoby vyslovované.[2] Ta má v našem případě formu [meksorli]; skloňujeme je jako jména zakončena na -i pomocí koncovek původem zájmenných (2. pád McSorleyho [meksorliho]). České gramatiky však připouštějí i tvary podle vzoru „muž“ (2. pád McSorleye [meksorlije]), tento tvar je však označován za méně vhodný,[3] popř. zastaralý a řídký.[4] Z uvedených [82]údajů vyplývá, že spisovný je tvar /1/, přípustný je i tvar /2/, tvar /3/ je nutné považovat za nespisovný.[5]

Příjmení McSorley představuje typ anglických VJ, u nichž se grafická forma neshoduje s formou zvukovou. Podstatné je, že disproporce mezi oběma formami je v koncové části VJ, která má v češtině velký význam pro zařazení do deklinačního systému.

Obecně lze anglická VJ mající v koncové části spojení -ey (ale platí to i pro spojení -ay) zařadit do dvou skupin:

(a) Do první patří ta VJ, u nichž se grafické spojení ey vyslovuje jako [ej]. Jde většinou o jednoslabičné formy jako Frey [frej], Grey [grej] apod. I když je těchto VJ málo, spojení ey se v nich vyslovuje stejně jako u jmen užívaných v češtině (např. Deyl [dejl], Beyvl [bejvl], Zeyer [zejer] apod.). VJ tohoto typu se při skloňování zařazují ke vzoru „muž“ (2. pád Freye [freje]).

(b) Do druhé skupiny patří ta VJ, u nichž se grafické spojení ey vyslovuje jako [i] – viz náš příklad McSorley [meksorli]. I tato VJ se zařazují do skloňovacího systému češtiny, dochází však k situaci, kdy se grafická a zvuková forma rozcházejí. Podle zakončení v grafické formě se zařazují shodně s VJ uvedenými ve skupině (a) do jmenného skloňování, podle zakončení ve zvukové formě se však skloňují jako VJ zakončená na -i, tzn. přibírají zájmenné koncovky. Výsledkem toho je, že se tento typ VJ do deklinačního systému češtiny zařazuje jinak podle zakončení grafické formy a jinak podle zakončení zvukové formy. Tato disproporce se dá řešit v podstatě dvěma způsoby: buď grafická forma přijme koncovky zvukové formy, nebo zvuková forma koncovky formy grafické. Česká kodifikace připouští oba způsoby.

Nás však uvedený příklad zajímá z jiných důvodů. Měl by sloužit jako ilustrace toho, jak je tento typ VJ užíván v současných masmédiích.

Finálové zápasy Stanley cupu 1993 byly vysílány přímým přenosem v České televizi. V komentářích užívali sportovní redaktoři výhradně formu [meksorli] (podobně u brankáře Los Angeles Kings – Kelly Hrudey [hrudi]), při skloňování pak zájmenných tvarů, tj. 2. pád [meksorliho] ([hrudiho]), a tento pád užívali i pro přivlastňování – [meksorliho] hokejka, ([hrudiho] svatyně). Diváci měli možnost zároveň sledovat na obrazovce i psané formy 1. pádu těchto VJ.

Některé české noviny (Český deník, Rudé právo, Sport, Telegraf) vypracovaly referáty o zápasech na základě těchto televizních přenosů. Redaktoři tedy měli možnost seznámit se jak s grafickou, tak i adekvátní zvukovou formou [83]VJ. Přesto ve většině těchto deníků (s výjimkou Telegrafu[6]) byly v komentářích užity tvary VJ s jmenným skloňováním, tj. McSorleye (Hrudeye) atd. Pro přivlastňování užívaly některé deníky druhého pádu se zájmennou koncovkou („Rozhodla McSorleyho hokejka.“), jiné přivlastňovacího adjektiva („… protlačil puk do odkrytého místa Hrudeyovy svatyně.“).

O zápasu přinesl zprávu i rozhlas. Hlasatelé i sportovní redaktoři užívali výhradně tvary se zájmennými koncovkami ([meksorliho]). Zvukovou formu odpovídající grafické formě McSorleye jsem v rozhlasovém (ale ani v televizním) vysílání nezaznamenal.

Užívání VJ McSorley v našem konkrétním případě naznačuje, že tvary s jmenným a zájmenným skloňováním mají vymezenou oblast užívání. Zájmenné tvary byly preferované ve zvukové formě, jmenným tvarům byla dávána přednost v grafické formě. Řada dalších případů dokumentuje, že tento závěr má obecnější platnost.[7] Uvedený příklad nepotvrzuje, že by užívání jmenné koncovky u tohoto typu VJ bylo v současnosti řídké nebo zastaralé, jak uvádějí některé příručky.

Ačkoliv je možné gramatické údaje o této skupině VJ najít ve všech dostupných příručkách,[8] přesto se v jejich skloňování stále chybuje, jak ukazuje letmý pohled do novin a časopisů. Neplatí to však všeobecně: je zde jistá závislost na frekvenci jejich užívání. Cizí VJ se dostávají do slovní zásoby češtiny především v souvislosti s konkrétními aktivitami jejich nositelů. Ti mohou být po určitou dobu v centru pozornosti masmédií a ta pak užívají i jejich VJ. Jen malá část těchto jedinců zůstane v centru pozornosti delší časové období. Většina z nich po určité době ze zájmu odchází a s tím odchází i jejich VJ. Z hlediska užívání lze tedy VJ rozdělit na „stálá“ a „sezonní“.

Více než sto let trvání Stanley cupu – jedné z nejprestižnějších hokejových soutěží – je dostatečně dlouhá doba, aby zůstal v centru pozornosti masmédií. V češtině se pro tuto soutěž ustálil název Stanleyův pohár. Zvuková forma jména zní [stenlijúf]. I když by grafická forma mohla evokovat výslovnost [stenlejúf], [84]v rozhlasovém či televizním vysílání jsem ji nezaznamenal. Nezaznamenal jsem ani formu Stanleyho [stenliho] pohár, i když ve výše uvedených příkladech byla tato podoba přivlastňování frekventovaná a ve zvukové formě se jiná neužívala.[9]

Příjmení McSorley je příkladem „sezonního“ jména. Zásluhou situace popsané v úvodu příspěvku i dalších aktivit tohoto hráče se dostalo jeho VJ na stránky novin a do vysílání rozhlasu a televize v květnu 1993 častěji. Popis těchto aktivit vyžadoval také pojmenování v jiném než 1. pádě. V dalších ročnících Stanleyova poháru se již tak výrazně neprosadil (mužstvo, v němž hrál, se nedostalo ani do finále soutěže), a proto i jeho VJ se z masmédií ztratilo, popř. k informaci stačilo pouze pojmenování v 1. pádě.[10]

Dokladů na to, že M. McSorley patřil mezi nejvýraznější osobnosti Stanleyova poháru 1993, bychom našli více. S jeho jménem byl spjat i poslední pokus zvrátit nepříznivý stav pro losangeleské mužstvo. Ve 23. minutě pátého finálového zápasu vstřelil vyrovnávací branku, na kterou mu přihrál útočník Luc Robitaille. Podíváme se opět, jak o této situaci referoval český tisk, avšak tentokrát se zaměříme na skloňování příjmení autora přihrávky. I toto VJ se v českém tisku objevilo ve třech variantách:

/1/ Ve 23. minutě skóroval McSorley po přesném pasu Robitailla.

/2/ Hosté dokázali… vyrovnat McSorleyem po přesném pasu Robitaillea.

/3/ Hosté vyrovnali… obráncem McSorleym, který dokonale zužitkoval přesný pas Robitailleho.

[85]Příjmení Robitaille představuje další typ VJ, u nichž se grafická forma nemusí vždy shodovat v koncové části se zvukovou formou. VJ zakončená na -e lze totiž zařadit do dvou skupin:

(a) Do první skupiny patří ta, u nichž se toto -e vyskytuje i ve zvukové formě (Heine, Nietzsche). Tato VJ se skloňují podle vzoru „pán“ nebo „soudce“ (2. pád Heina, Nietzsche); stále častěji se však vyskytují i tvary s koncovkami zájmennými (Heineho, Nietzscheho).

(b) Do druhé skupiny patří VJ (většinou anglického a francouzského původu), u nichž se grafické -e nevyslovuje (tzv. němé -e). Tato VJ se skloňují podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (podle zakončení zvukové formy).[11] Sem patří i náš příklad Robitaille [robitajl].

Jistým problémem je to, zda v 2. a dalších pádech VJ skupiny (b) má koncové -e z prvního pádu zůstat či nikoliv. Podle příruček se -e ponechává v těch případech, kdy naznačuje výslovnost předchozí hlásky. Jak však upozorňuje M. Sedláček,[12] situace je poněkud složitější. I když ve finálových zápasech hrálo několik hokejistů s VJ tohoto typu (Blake, Damphouse, Dionne), k popisu jejich činnosti stačilo novinářům pojmenování v 1. pádě. Proto jsem provedl excerpci tohoto typu VJ v psaných publicistických textech a na jejím základě vyčlenil následující případy a jejich řešení:

(A) před -e je další samohláska (typ McEnroe): v 2. a dalších pádech se -e ponechává (McEnroea, McEnroeovi);[13]

(B) před -e je vyslovovaná měkká souhláska (typ Aldridge [óldrič]). 2. pád je graficky shodný s 1. pádem (Aldridge [óldridže]), od třetího pádu se -e ponechává (Aldridgeovi [óldridžovi]);[14]

(C) před -e je ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska, slovo je v grafické formě více než dvojslabičné, ve zvukové formě více než jednoslabičné (typ Shakespeare): v 2. a dalších pádech se -e odsouvá (Shakespeara, Shakespearovi);

(D) před -e je ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska, slovo je v grafické formě dvojslabičné, ve zvukové formě jednoslabičné (typ White [vajt]): užívání -e v 2. a dalších pádech kolísá (Whitea/Whita [vajta], Whiteovi/Whitovi [vajtovi]);[15]

[86](E) grafická forma VJ se kromě varianty s -e vyskytuje i ve variantě bez -e (typ Brown/Browne): ve 2. a dalších pádech se -e odsouvá (Browna, Brownovi).

Stejná pravidla jsou dodržována při tvoření přivlastňovacích adjektiv a při přechylování.

Tvar Robitailleho se do českých novin dostal pravděpodobně prostřednictvím ČTK. Světové agentury, z jejichž servisu zřejmě autor čerpal, zprostředkovávají své informace hlavně písemně. Při jejich zpracování je pak nutné pohotově řešit problémy vztahující se k ortografii a výslovnosti VJ, většinou „sezonního“ charakteru. Zatímco u tvaru s jmennými koncovkami mohou vzniknout pochyby, zda VJ zařadit do skupiny (a) či (b), zda patří ke vzoru „pán“ nebo „muž“ a zda v nepřímých pádech ponechat -e či nikoliv, ve tvaru /3/ stačí mechanicky připojit k základnímu tvaru grafické formy zájmenné koncovky a výše uvedené problémy není třeba řešit. Výsledný tvar /3/ hodnotí příručky jako nespisovný.

Popsaná situace, kdy divák – a tím i novinář – může získat zároveň zvukovou a grafickou formu VJ, je u sportovních událostí stále častější.[16] Pro lingvistu pak může srovnání projevů v jednotlivých masmédiích přinést řadu zajímavých postřehů o skutečném fungování češtiny.


[1] J. Hrbáček, Skloňování osobních jmen typu Humphrey, NŘ 48, 1965, s. 60–61; A. Chmelová, Sněhurka a sedm trpaslíků od Disneye či Disneyho? NŘ 54, 1971, s. 127–128.

[2] Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 350.

[3] Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 360; M. Sedláček, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od cizích příjmení, NŘ 67, 1984, s. 59–76.

[4] B. Havránek – A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 169; O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 167.

[5] Tvar McSorleyeho vznikl zřejmě tak, že k základnímu tvaru VJ byla přidána nejprve jmenná a potom zájmenná koncovka. O tom, že nejde o tvar ojedinělý, svědčí např. příspěvek Malé hvězdy s nejjasnějším světlem (Naše rodina, 1994, č. 13, s. 16–17). Jednou z „hvězd“ je Macauley Culkin, o němž se např. dozvídáme: „Až bude Macauleyimu osmnáct let, bude milionářem.“

[6] Deník Telegraf užíval tvary se zájmennými koncovkami; přesto se v jeho komentáři k tomuto zápasu objevil jednou tvar s koncovkou jmennou: „… Canadiens ostřelovali Hrudeyho svatyni pouze z uctivé vzdálenosti a před branku je losangelští zadáci, dirigovaní skvělým McSorleyem(,) vůbec nepouštěli.“

[7] Jako příklad mohou sloužit anglická VJ zakončená na -ey v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku 1–3 (Praha 1980–1982) a Malé československé encyklopedii 1–6 (Praha 1985–87). I když 1. pád zvukové formy je uváděn na [-i], další pády grafické podoby mají jmenné koncovky.

[8] F. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny (Praha 1951, s. 524) uvádí příklady na skloňování cizích podstatných jmen „s -y vyslovovaným -j“. Vedle substantiv hockey [hokej] a jersey [džerzej] uvádí i VJ Macaulay s výslovností [-laj] a skloňováním podle vzoru „oráč“. Anglická výslovnost tohoto VJ je však [mekóli] (viz např. K. Hais – B. Hodek, Velký anglicko-český slovník, Praha 1985, s. 2801).

[9] Uvádí-li Česká mluvnice (1981, s. 169) „vedle obvyklého 2. pádu Shelleyho [šeliho], jen zř. Shelleye [šelije]“, pak pro toto konkrétní VJ to skutečně platí, jak může ukázat např. excerpce tisku a rozhlasového vysílání: tvar Shelleye se v psané formě téměř nevyskytuje. Toto VJ se stalo součástí širšího užití a sjednotila se jeho grafická a zvuková podoba. U sezonních VJ je tvar s jmennými koncovkami v grafické formě častější než se zájmennými koncovkami.

[10] Zajímavé by bylo sledovat situaci, kdy se „sezonní“ VJ postupně dostává do oblasti centrální. Jako příklad může sloužit VJ Elvis Presley. V 60. letech, kdy se začalo objevovat v českých masmédiích, kolísá 2. pád grafické formy Presleyho (např. v prvním a druhém ročníku časopisu Melodie) i Presleye (např. K. Gott, Říkám to písní, Praha 1968, s. 111). Postupně – v souvislosti s popularitou jeho osobnosti – se ustálil grafický tvar shodný se zvukovou formou (Presleyho), tvar Presleye se v současnosti nevyskytuje.

V této souvislosti je třeba vzít v úvahu skutečnost, že řada konkrétních VJ se do českého gramatického systému zařazovala v různém období a na ustálení jejich zvukové a grafické formy se podílela řada různých faktorů, působících často zcela protichůdně. Ačkoliv anglická výslovnost jména Disney je [dizni], v rozhlase se často objevuje forma [disnej], [disneje] atd. Naopak u jedné postavy z jeho příběhů, jíž je myšák Mickey, se výslovnost ustálila na podobě [miki]: svědčí o tom i užívání grafické formy Mickeyho; tvar Mickeye se nevyskytuje, jak na to upozornila již na počátku 70. let A. Chmelová, d. cit. v pozn. 1. Srov.: „Unikátní pohled na práci věhlasného tvůrce Walta Disneye a jeho studia nabízí britský dokumentární film… S dokumentaristy nahlédneme do roku 1928, kdy ve studiu vznikl první kreslený příběh s figurkou Myšáka Mickeyho…“ (TV magazín, 4, 1995, č. 40, s. 3).

[11] I tomuto problému byla již na stránkách Naší řeči věnována pozornost, viz Z. Hrušková, V Cambridži, NŘ 47, 1964, s. 308–309; A. Stich – M. Sedláček, Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe, NŘ 55, 1972, s. 227–230; M. Sedláček, Jak skloňovat francouzské příjmení Scribe? NŘ 56, 1973, s. 111–112.

[12] Viz M. Sedláček, d. cit. v pozn. 3.

[13] K výslovnosti viz M. Koudelová, McEnroe, NŘ 65, 1982, s. 167–168.

[14] Koncové -e se často vynechává u anglického VJ George [džordž]; z grafické formy Georgovi však není jasné, zda jde o VJ anglické ([džordžovi]) nebo německé ([georgovi]).

[15] Kolísání je ovlivněno řadou faktorů. U známých VJ (Blake, White apod.) převažoval v nepřímých pádech tvar bez -e, u VJ málo známých naopak s -e. V rozsáhlejších textech, v nichž se VJ opakovalo v různých pádech, se -e neobjevovalo, v krátkých zprávách, kde bylo VJ užito jen jednou, a to v nepřímém pádě, -e zůstalo.

[16] Závěry uvedené v tomto příspěvku potvrzuje např. srovnání televizního komentáře a informací v tisku doprovázejících boxerské střetnutí, v němž se 19. srpna 1995 utkali Mike Tyson a Peter McNeeley.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 2, s. 81-86

Předchozí František Štícha: Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho, aby/že): korpusová analýza

Následující Jana Valdrová: K české genderové lingvistice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1