Skloňování osobních jmen typu Humphrey

Josef Hrbáček

[Drobnosti]

(pdf)

-

a jiných anglických osobních jmen tohoto typu, jako jsou Shelley, Berkeley; Florey atd., není jednotné. Osobní jméno Humphrey se i v našem tisku nyní objevuje častěji v souvislosti se zvolením Humphreyho vicepresidentem Spojených států amerických, a to s dvojími koncovkami v nepřímých pádech. Tak např. v Rudém právu (ze 6. 11. 1964) v téže zprávě a v témž spojení bylo možno číst jednak: „… president Johnson pravděpodobně vyšle v nejbližší době vicepresidenta Humphreye do Evropy“ a o několik řádků níže: „Nyní však kolují ve Washingtonu pověsti, že pošle buď Humphreyho…“ Také v ostatním tisku se velmi často vyskytují dvojí koncovky u tohoto jména v nepřímých pádech a snadno se lze přesvědčit, že i jiná jména tohoto typu kolísají, a to nejen v denním tisku, ale i v knižních publikacích pečlivě jazykově korigovaných. Např. jméno anglického romantického básníka Shelleyho bývá skloňováno jednak v 2. a 4. pádě Shelleyho, v 3. pádě Shelleymu, v 6. a 7. pádě Shelleym, jednak Shelleye, Shelleyovi, Shelleyem.

Jak se tedy mají tato jména správně skloňovat? Tvaroslovná kodifikace v případech, [61]kdy se výslovnost jména neshoduje s jeho pravopisem, zařazuje jméno do skloňování podle výslovnosti, protože základní podobou jazyka je jeho podoba mluvená. Anglická jména Humphrey, Shelley, Berkeley se vyslovují v české adaptaci [hamfri], [šeli], [bárkli] a skloňují se [hamfriho, šeliho; hamfrimu, šelimu; hamfrim, šelim], tj. podobně jako jména typu Petőfi, Petőfiho; Bondy, Bondyho. V psané formě mají tato jména tvary Humphreyho, Shelleyho; Humphreymu, Shelleymu; Humphreym, Shelleym. K základní podobě jména se přidávají koncovky v 2. a 4. p. -ho, v 3. p. -mu, v 6. a 7. p. -m. Skloňování typu Humphreye, Humphreyovi, Humphreyem, tj. podle souhláskového měkkého typu „muž“, jež vychází z podoby psané, se v kodifikacích hodnotí jako řídké a zastaralé.[1] Dnes, kdy se s novými jmény tohoto typu, zvl. se jmény politiků, nesetkáváme pouze v podobě psané, nýbrž vlivem rozhlasu a televize často též v podobě mluvené, šíří se i jejich správná výslovnost. Správná výslovnost má tendenci se šířit i vlivem vzrůstající znalosti angličtiny u nás. Jestliže se vlivem tradice vyskytuje nesprávná výslovnost a skloňování u jmen typu Shelley [šelej], Shelleye [šeleje], pak u frekventovaných jmen nových, jako je Humphrey, je takováto výslovnost mnohem řidší, a proto je třeba dát přednost skloňování, které je ve shodě se správnou výslovností. Je zajímavé, že skloňování podle vzoru „muž“ (2. p. Humphreye…) se vyskytuje občas též u těch uživatelů jazyka, kteří správnou výslovnost znají (např. i u českých anglistů). Při správné výslovnosti by se pak tyto tvary vyslovovaly [hamfrije, hamfrijovi…]. Tento způsob skloňování patrně ovlivňují i některé další podoby, např. užití v množ. čísle „různí Humphreyové“ [hamfrijové], podoba přechýlená Humphreyová [hamfrijová] a přídavné jméno přivlastňovací Humphreyův [hamfrijúf], kde se příslušné koncovky připojují pomocí spojovací (vkladné) hlásky [j]. Ale zřejmě nejdůležitější příčinou kolísání ve skloňování jmen, u nichž se psaná a mluvená podoba rozcházejí, je neustálé silné povědomí jejich psané podoby.

---

[1] B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, 165. — O češtině pro Čechy, Praha 1960, 167.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 1, s. 60-61

Předchozí Vl. Kondrová: Pasívní soutěžení?

Následující Běla Poštolková: Psát Barrandien, či barrandien?