V Cambridži

Zd. Hrušková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ne příliš často se v běžném hovoru setkáváme s názvem anglického nebo amerického města Cambridge [kembridž]. Ale mluví-li se a píše o oblasti universitního života ve Velké Británii nebo USA, jméno Cambridge se opakuje velmi často. A pak nastávají pochybnosti, jak psát zakončení tohoto jména v jednotlivých pádech. „Pravidla českého pravopisu“ (školní vydání) a „Slovník spisovného jazyka českého“ (SSJČ) uvádějí u hesla Cambridge pouze koncovku 2. pádu -e, SSJČ s poznámkou o výslovnosti — [-dže]. Pro ostatní pády to znamená, že píšeme v 3. a 6. p. Cambridgi a v 7. p. Cambridgí. Je však tento způsob zcela důsledný a vyhovující?

U jména Cambridge vycházíme stejně jako u všech cizích jmen osobních a místních z podoby vyslovované: zakončení -dge čteme [-dž] a slovo skloňujeme podle vzoru „píseň“. Koncové -e je grafickým znakem „měkkosti“, a proto bychom je neměli v psané podobě vynechávat. Avšak už v 2. pádě nepřidáváme pádovou koncovku -e k plné podobě pádu prvního, tedy -e nezdvojujeme, píšeme do Cambridge (stejně jako v pádě prvním), ale čteme [kembridže], tedy s koncovkou pádu druhého. Tento způsob skloňování není neobvyklý, známe ho ze skloňování francouzských a anglických jmen osobních typu Lesage a Aldridge; u nich se rovněž v písemné podobě tvary 1. a 2. pádu neliší. Osobní jména tohoto typu však mají při skloňování jeden další důležitý znak, který je odlišuje právě od způsobu skloňování zeměpisného jména Cambridge: Zachovávají koncové němé -e jako znak měkkosti předchozí souhlásky i ve 3. a 6. pádě před koncovkou -ovi, píšeme tedy Lesageovi, Aldridgeovi. Shoda mezi oběma druhy jmen, osobními a zeměpisnými, je tedy jen v těch pádech, kde by mělo při skloňování podle příslušného vzoru dojít ke zdvojení -e v pádové koncovce, ale neděje se tak. V těchto případech má pak koncové -e vlastně dvě funkce: jednak je pádovou koncovkou (v 2. pádě) nebo její součástí (např. v 7. p. podle vzoru „muž“ u mužských jmen typu Lesage — Lesagem), jednak je znakem měkkosti předchozí souhlásky (v 1. p. a v 3. a 6. p.). Tento způsob skloňování je nám běžný, u jmen osobních se stal pravidelným a nepovažujeme ho za nedůslednost.

U jména Cambridge se setkáváme s tímto jevem nejen u -e, ale také u -i. Ve 3., 6. a 7. p. totiž -e odpadá a obě funkce — změkčovací i funkci součásti pádové koncov[309]ky — plní -i, popř. -í; píše se tedy (ke, v) Cambridgi, (s) Cambridgí. Střídání e a i jako změkčovacích znaků po g u téhož slova není sice jev běžný, ale jazyková zkušenost nám umožňuje tuto potíž překonat. Zato jako značně neobvyklé pociťujeme postavení dlouhého í po g v 7. p. Tyto skutečnosti přispívají k tomu, že v praxi pro zjednodušení silně proniká v skloňovaných tvarech psaných počeštěné zakončení ve shodě s výslovností (ovšem s výjimkou 1. a 4. p., které zachováváme vždy v podobě původní, citátové). Píše se proto: (do) Cambridže, (ke, v) Cambridži, (s) Cambridží a slovo se tak snadno zapojuje do českého psaného kontextu.

Tuto snahu po počeštění podporují ještě dva další jevy: přídavné jméno odvozené od základního tvaru Cambridge má podle „Pravidel českého pravopisu“ dvojí podobu: cambridgeský i počeštěnou cambridžský. Počeštěná podoba se vžila a u uživatelů dnes silně převažuje. — Druhým jevem, který podporuje počeštěné zakončení všech pádů kromě 1. a 4. ve shodě s výslovností, je způsob psaní tvarů obdobných typů jmen zeměpisných, totiž těch, u nichž je rovněž rozdíl mezi podobou psanou a vyslovovanou zřetelný: je to typ Casablanca a San Francisco[1] a typ Martinique. U obou typů se řídíme výslovností a píšeme ve shodě s ní z Casablanky, Casablanku, Casablankou, ze San Franciska atd., z Martiniku atd. Stejně postupujeme i u jmen osobních typu Franco.[2] O tom, že pravopisné počešťování v zakončení některých pádů u zeměpisných jmen s rozdílnou podobou psanou a vyslovovanou stále více proniká, svědčí dále i to, že počeštěné zakončení se objevuje i v pádě 1.; je tomu tak např. jednoznačně u jména Mosambik a v dubletních podobách jmen Bretaň a Boloňa, vedle původního Bretagne a Bologna (při skloňování tohoto posledního typu jmen jsou ovšem poměry poněkud odlišné — srov. „Pravidla českého pravopisu“, školní vydání, a SSJČ — a ne zcela jednotné).

Počeštěné psaní tvarů v 2., 3., 6. a 7. p. u jména Cambridge není tedy jevem ojedinělým a zvláštním. Jejich zavedení vedle dosavadního způsobu psaní uvedeného v „Pravidlech českého pravopisu“ neodporuje tendencím „Pravidel“, a navíc odstraňuje nepravidelnost dosavadního způsobu psaní skloňovaných podob tohoto jména. Doporučujeme proto psát jméno Cambridge v jednotlivých pádech takto: v 1. p. a 4. p. v podobě původní (citátové) Cambridge, v 2. p. Cambridže, v 3. a 6. p. Cambridži a v 7. p. Cambridží.[3]

---

[1] Srov. Zd. Hrušková, Zeměpisná jména typu Casablanca a San Francisco, Naše řeč 41, 1958, s. 175, a Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, 1959, s. 282n.

[2] Srov. Jazykový koutek Československého rozhlasu, 3. výběr, 1959, s. 282n.

[3] K celému tématu viz poznámky ve sborníku O češtině pro Čechy, 1963, s. 179, 181n., 202, 205.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 308-309

Předchozí Miloslava Knappová: O jazyce našich časopisů

Následující Jan Chloupek: „Ideologické“ a „zemědělské plénum“