Časopis Naše řeč
en cz

Živá a zábavná knížka o neverbální komunikaci

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Název nové publikace slovenské lingvistky Oľgy Škvareninové zní Rečová komunikácia (Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1995, 168 s.) a mohl by leckterého případného zájemce zmást. Neupozorňuje nás totiž na to, že kniha je sice věnována komunikaci, dorozumívání, ale výhradně mluvené dialogické komunikaci, a navíc se speciálním zaměřením na úlohu mimojazykových, neverbálních prostředků v lidském dorozumívání. S vysvětlením vztahu jazykové – řečové – mimojazykové má autorka v úvodu určité problémy: nejprve definuje jazykovou komunikaci jako zprostředkování informací všemi způsoby i prostředky – tedy i mimojazykovými; poté prohlašuje termín jazyková komunikace za metaforický a zavádí pro veškeré – tedy i mimojazykové – dorozumívání termín řečová komunikace. (Podle R. L. Birdwhistella, kterého autorka cituje, se jazykové prostředky podílejí na řečové komunikaci jen asi z 30–35 %!)

[46]Jazyku a jeho úloze v komunikaci (zejména mluvené) věnuje autorka pozornost vlastně jen v první kapitole knihy. Podává zde záslužný a promyšlený přehled specifických charakteristik spontánního mluveného projevu, které známe v české odborné literatuře hlavně z prací O. Müllerové:[1] mluvčí se často přeřekne nebo zakoktá, opravuje se, váhá v řeči, vznikají pauzy vyplněné občas neartikulovanými zvuky, často nedokončí větu nebo ani slovo, něco vynechá a něco zase dodatečně dodává, opakuje slovo nebo část věty… Výstižně jsou popsány příznačné rysy syntaxe nepřipravených projevů: jejich aktuální členění, elipsy, apoziopeze a proziopeze, echo-otázky a echo-věty; a také různé kontaktové prostředky, uvozovací částice, reaktivní signály a citoslovce, tj. vše, co podle O. Škvareninové vytváří „gramatiku konverzačního textu“. Autorka o těchto jevech píše skutečně s velkým zaujetím a zdůrazňuje, že jsou to „z komunikačního hlediska běžné jevy“: trochu nám jen vadí, že je zároveň označuje jako defekty, chyby v řeči, prohřešky proti správné a dokonalé gramatice (aniž by tyto výrazy dávala třeba do uvozovek).

Další kapitoly už jsou zaměřeny výhradně na mimojazykové prostředky a jejich roli v dorozumívání. Na průběh komunikace má vliv umístění partnerů v prostoru a jejich vzdálenost (zabývá se tím speciálně proxémika): poloha a držení jejich těla i konfigurace částí těla (posturika, posturologie); pohyby těla (kinetika); gestikulace; mimika; vzájemné dotyky (haptika): pachy a vůně (olfaktorika). Speciální pasáže jsou věnovány hlasovým prostředkům, řeči očí (vzájemným pohledům) a řeči barev; a také tomu, jaký vliv má na průběh rozhovoru prostředí a vzájemný vztah partnerů. Tyto různorodé jevy autorka ve svém výkladu přehledně uspořádala a úspěšně se vyrovnala i s nelehkým úkolem: za použití jazyka popsat velké množství mimojazykových prostředků. (Pomohly jí v tom názorné ilustrace ak. mal. D. Polakoviče.) Věčně nás budou vzrušovat úvahy o tom, nakolik neverbální prostředky užíváme bezděčně a nakolik záměrně, kdy je vnímáme podvědomě a kdy si je uvědomujeme, kdy jde o pouhé symptomy a kdy o konvencionalizované znaky. Mladá slovenská badatelka, která se zabývá komunikací v celé šíři, dokázala naznačit celou tuto složitost problematiky a vhodně zabrousit i do oblasti etnografie komunikace, tj. upozornit na zajímavé mezikulturní rozdíly a odlišné konvence v užívání gest, mimiky, doteků… (Předpokládám, že O. Škvareninová není zároveň autorkou propagačního sloganu na obálce knihy. Tam se totiž uvádí, že publikace „kvalifikuje dorozumívací prostředky na pozadí slovenského naturelu“. Pokud to mohu posoudit – a zdá se mi to pochopitelné –, neupozorňuje se v textu na žádné specificky slovenské prostředky neverbálního dorozumívání.)

Kniha Oľgy Škvareninové přinese určitě čtenářům řadu nových a zajímavých poznatků, mj. často překvapivých kvantitativních údajů. Tak se např. dovídáme, že zmíněných „prohřešků proti správné gramatice“ se v rychlém spontánním projevu dopouštíme asi pětkrát za minutu. Nebo (opět citát z R. L. Birdwhistella), že až 65 % informací nám zprostředkovávají pohyby těla našich partnerů. Leckdo jistě užasne nad tím, že naše každodenní konverzace jsou plné drobných konvenčních „lží“ a že takto „lžeme“ v průměru dvěstěkrát za den; či nad tím, že starší manželé – pokud se právě [47]nehádají – spolu hovoří denně jen asi čtyři minuty (což je způsobeno specifickým společným kódem, který si za léta soužití vypracovali: dokonale se znají a dorozumívají se převážně beze slov). Mnohé z nás v dětství učili, že se mají dívat na toho, s kým mluví; nyní budou překvapeni, že podle všech zjištění se na sebe partneři při rozhovoru vlastně nedívají ani příliš často, ani příliš dlouho. (Zejména často uhýbá pohledem ten, kdo právě mluví a musí se soustředit na produkci své promluvy.) A třeba v kapitole o mimice jistě nejednoho čtenáře zarazí, že horní část naší tváře vyjadřuje negativní emoce (obavy, starosti), zatímco spodní část tváře je uzpůsobena k vyjadřování stavů pozitivních (radost, štěstí) – např. prostřednictvím úsměvu.

O. Škvareninové slouží ke cti, že svědomitě prostudovala značné množství zahraniční odborné literatury a že z ní vytěžila zajímavé informace.[2] Při uvádění výsledků různých experimentů a výzkumů by však možná někdy bylo na místě trochu rezervovanosti a zdravé skepse. Tyto výzkumy totiž nezřídka působí samoúčelně a spekulativně (jejich autoři se snaží každému neverbálnímu prostředku připsat určitý význam, někdy dost fantastický a vykonstruovaný); jindy působí spíše naivně a někdy zavánějí určitou senzacechtivostí. Některé neverbální projevy jsou tu silně přeinterpretovány a čtenář žasne, co všechno se o sobě doví – třeba ze způsobu, jak si sedá, jak podává ruku… Tak podle jednoho citovaného výzkumu jste ztraceni, je-li váš hlas zabarven nosově – bylo zjištěno, že posluchači vám připisují nízkou inteligenci, pokládají vás za nudného a nejste ve společnosti populární. Jiné výzkumy se zaměřují na polohu chodidel při komunikaci: je možno z ní poznat, koho z partnerů odmítáte (jsou-li od něj vaše chodidla „odkloněna v určitém úhlu“) a koho preferujete, a dále lze z pozice vašich chodidel usoudit, že jste např. nesmělý, plachý, snob aj. Jestliže držíte šálek či sklenici a máte při tom malíček zvednutý a směřující vzhůru, jste příliš sebevědomí a namyšlení. Netušeně mnoho o vás prozradí i fakt, že si u obdélníkového, čtvercového, kulatého stolu sednete třeba proti partnerovi, vedle něho, přes roh stolu vlevo nebo vpravo od něj: z „proxémiky u stolu“ lze vyčíst, co jste zač, jaký je váš vztah k partnerovi i jaký je váš cíl (zda chcete s partnerem spolupracovat, soutěžit, nebo vyvolat konflikt, hádku…).

Na tom, jak na nás působí vůně, mohou být jistě založeny různé aromoterapie či reklamy různých voňavých produktů – ale ani význam vůně pro komunikaci bych nepřeceňovala. Podobně bych brala s rezervou četné pokusy o stanovení symbolické hodnoty barev: vždyť např. růžová barva prý v naší kultuře symbolizuje něhu, lásku a náklonnost, působí křehce a sladce, ale přitom prý je oblíbenou barvou praktických lidí! Komunikaci ovlivňuje barva oblečení, zvláště černá, jejímuž nositeli je připisována agresivita; podle dalšího výzkumu prý na fotbalové diváky působí agresivně černé dresy hráčů, ale i rozhodčích. (To lze potvrdit: i z našich stadionů známe pokřik na rozhodčí „černá svině“, který se nedávno objevil dokonce v názvu vzpomínek jednoho sudího.) Slovenské autorce samozřejmě nelze vyčítat, že všechny tyto výsledky přebírá, někdy [48]bychom však čekali projev určité distance; při zvoleném způsobu prezentace totiž není vždy jasné, co pouze cituje a s čím se sama ztotožňuje.

Z takových, leckdy poněkud úsměvných zjištění jsou v knize vyvozovány některé návody pro životní komunikační praxi čtenářů. Jeden z citovaných výzkumů se např. opírá o to, že polovina lidského mozku (ta racionální) zpracovává jazykové prostředky a druhá, emocionální polovina spíše prostředky nejazykové; proto se nám doporučuje při úředních rozhovorech mít sluchátko u pravého ucha, při rozhovorech soukromých u ucha levého. Poskytují se nám i další cenné rady, jako např., že důležitá jednání bychom neměli vést při špatném počasí, ale ani v úmorném vedru, a že bychom si na ně rozhodně neměli brát nepohodlné nové boty. Hodně se tu dovíme i o strategiích společenského chování: nesmíme zanedbávat svůj imidž a máme si uvědomit, jak vysoká je komunikační hodnota oblečení. Ženy (a prý už malá děvčátka) údajně potřebují pouhých 45 sekund k tomu, aby ve společnosti vytipovaly nejzajímavějšího muže; z toho 5 sekund věnují prohlídce jeho očí a 10 sekund jeho oblečení. Ženy, které si malují rty, prý bývají hodnoceny jako lehkomyslné, ale také klidné a svědomité: dámy, vyberte si tedy, zda máte dekorativní kosmetiku používat. Některé rady se svou povahou blíží stylu různých poraden v ženských a dívčích časopisech. (Např. neúspěchy některých dívek a jejich pocity méněcennosti jsou prý způsobeny držením těla: celé jejich tělo jako by chlapcům říkalo: „Nepřibližuj se ke mně“. Naproti tomu jiné dívky řečí těla signalizují, že mají zájem o kontakt, že dokážou partnera vyslechnout a být dobrými kamarádkami.)

V takto zaměřené publikaci samozřejmě nemohla zůstat stranou ani módní problematika rozdílného chování mužů a žen v „řečové komunikaci“. Obdobně jako u jiných autorů (např. u Tannenové,[3] jejíž bestseller vyšel nedávno i v českém překladu) se tu konstatuje, že muži se v řeči zaměřují na informace, fakta, logiku sdělení, jejich stylizace jsou racionální a vyhrocené; ženy se orientují na vyjadřování citů, pocitů a sdělování osobních problémů, jejich projev je méně vyhraněný, plný detailů a odboček… Z jiného výzkumu autorka přejímá tvrzení, že muž je v komunikaci méně společenský a méně otevřený než žena, že užívá méně gest, mimiky, pohledů, úsměvů. Každý čtenář si tu může sám udělat úsudek o tom, zda podobné výzkumy nezjednodušují a nakolik jsou jejich výsledky průkazné; autorka se tu zachovala zdrženlivě a neprojevily se u ní žádné feministické tendence. Na superaktuální problematiku „sexuálního harašení“[4] se přímo nesoustředila, dotkla se jí však na dvou místech: jednou uvádí, že průnik muže do své osobní zóny (jeho přehnanou blízkost) žena obvykle vnímá jako dvoření, snahu o sblížení; podruhé však naráží na to, že nenáležitá změna proxémiky může – v případě šéfa a podřízené, lékaře a pacientky apod. – být v rozporu s morálkou a ev. se zákonem.

Knížka Oľgy Škvareninové nás přivádí ještě k jednomu zamyšlení, a sice nad jejím výchovným aspektem. Je jistě záslužné, jestliže se autorka snaží nenásilně, prostřed[49]nictvím bohatého a atraktivního materiálu vést čtenáře ke kultivované komunikaci (v úvodu sama píše, že chce čtenářům poskytnout i instrukce). Chvílemi se nám však zdá, že to, k čemu nás vede, je poněkud abstraktní, vypreparovaný, života zbavený ideál. Kultivovaný mluvčí má např. používat gest „vhodně“, nikoli nadměrně, má na ně být raději skoupý (s. 101); a na jiném místě (s. 81) se přímo hodnotí spontánnost jako „slabá stránka“ účastníka komunikace. V kapitole o proxémice jsme nabádáni, abychom v restauraci u stolu respektovali teritorium partnera: popelník má stát na „teritoriální dělící čáře“, svůj šálek nesmíme posunout do partnerova prostoru. Doufejme, že nakonec nedopadneme jako dva muži na obrázku (s. 47): na stole mezi nimi jsou předměty rozmístěny tak dokonale symetricky podle středové osy, že nás toto pedantské uspořádání přímo děsí. A poslední příklad tohoto směřování k platónskému ideálu: na s. 41 autorka píše, že člověk s vadou řeči působí v komunikaci šumy; vystupuje-li na veřejnosti, je „příznakový“ a musí svá vystoupení časově omezit. Nezní nám to v současné době, která tak zdůrazňuje práva menšin, respektování postižených atd., poněkud netolerantně a nedemokraticky? Uplatníme snad toto kritérium např. na řadu našich úspěšných a oblíbených politiků? Možná, že právě ve sféře neverbálních prostředků bychom měli z normativnosti a preskriptivnosti nejvíce slevit.

Dojmy z četby této svěží knížky přímo provokují ještě k závěrečné úvaze: o žánru, stylu, adresátovi publikace. Všichni jsme dnes ovládáni „neviditelnou rukou trhu“ a řada z nás permanentně řeší tento palčivý problém: jak uspokojit vysoké odborné nároky, které jsou kladeny (i sami si je klademe) na naši vědecko-výzkumnou práci – a zároveň jak zajímavě a přitažlivě prezentovat její výsledky, aby naše publikace vůbec někdo vydal a aby si je někdo koupil? Na jakého adresáta se máme orientovat a jak ho máme promítnout do textu? Jakou zvolit dikci, formulaci, úpravu? Domnívám se, že Oľga Škvareninová se s tímto problémem vyrovnala osobitě – a v podstatě velmi dobře. Jako adresáta zvolila „každého, kdo se zajímá o procesy dorozumívání: studenta, učitele, osvětového pracovníka, novináře a publicistu chápaného v širokém smyslu…“, a snažila se o „vyváženost textu mezi odborným výkladem a popisnými informacemi“ (s. 6). A skutečně: nabídla vědcům spoustu původních výsledků lingvistickosémiotických bádání a zvláště řadu (často kuriózních) exaktních údajů. V tom zůstala žačkou svého učitele prof. J. Mistríka. Ale nabídla také studentům a novinářům, či ještě spíše studentkám a novinářkám, směs senzací, udivujících zjednodušení a naivních rad do života, k nimž vědci mohou mít výhrady (po kapitolách o barvách a vůních bychom už skoro čekali květomluvu, horoskopy apod.). Cherchez la femme: v tomto ohledu zase zůstala Oľga Škvareninová půvabnou mladou ženou se zájmem o barvy a vůně – tedy i o módu a kosmetiku, o společenský život, o vztahy mezi muži a ženami. Ať si říká kdo chce co chce: její knížka má lidský rozměr a na nic si nehraje. Zřejmě proto je úspěšná a žádaná (pokud vím, například i u českých studentek).


[1] Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994, aj.

[2] Bohužel zcela opomenula knihu V. Vávry Mluvíme beze slov, Praha 1990 – vedle děl J. Křivohlavého asi nejlepší českou práci o neverbální komunikaci, která by navíc autorce způsobem zpracování mohla být velice blízká.

[3] D. Tannen, Ty mi prostě nerozumíš, Mladá fronta, Praha 1995.

[4] Srov. např. I. Bozděchová – I. Mazálková, Sociologicko-lingvistické harašení, NŘ 77, 1994, s. 198–201.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 1, s. 45-49

Předchozí Jiří Kraus: Školská komunikace očima sociálních psychologů

Následující Jiří Kraus: Reforma německého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1