Časopis Naše řeč
en cz

Německá práce o mluvě mládeže

Jana Roubínková, Jiří Zeman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Mluva mládeže jistě nepatří k tématům, která by česká lingvistika opomíjela. Dosavadní výzkumy, které byly v této oblasti provedeny, přistupovaly k problematice v podstatě dvěma způsoby. Jeden z nich se omezoval na sběr a třídění lexikálních výrazů, které bylo možné většinou izolovat od situačního kontextu, v němž se užívaly.[1] Mluva mládeže tak splývala s pojmem mládežnický, popř. studentský slang. Druhý způsob prezentoval mluvu mládeže jako specifickou jazykovou varietu. Analýza se opět orientovala hlavně na složku lexikální, specifické rysy se však hledaly i v rovině zvukové, morfologické, popř. syntaktické.[2]

I když takto získané výsledky respektovaly dobové sociolingvistické přístupy k jazyku, sociolingvisticky orientovaný výzkum mluvy mládeže ve skutečnosti proveden [145]dosud nebyl. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že vymezení pojmu mládež je značně obtížné. Tato sociální skupina bývá většinou vyčleňována věkově, i když někdy velmi vágně. Je však třeba vzít v potaz skutečnost, že mládež nelze definovat bez zřetele k sociokulturním faktorům, které mají často určující vliv na její životní styl (působení masmédií; nejvlivnější druhy kultury, kterou mládež konzumuje, apod.). O to těžší je pak vymezení pojmu mluva mládeže.

Jeden z možných přístupů k výzkumu mluvy mládeže prezentuje nejnovější publikace německých autorů P. Schlobinského, G. Kohlové a I. Ludewigtové Jugendsprache. Fiktion und Wirklichkeit (Westdeutscher Verlag GmbH, Wiesbaden 1993, 244 s.). Recenzovaná práce reaguje na často formulované požadavky, aby se základem výzkumu mluvy mládeže stal pragmaticky a sociolingvisticky orientovaný výzkum, který by ji neizoloval od situačního a společenského kontextu.[3] Ve shodě s těmito předpoklady se autoři zaměřují hlavně na situačně zakotvené způsoby vyjadřování mládeže, které nazývají mluvní styly.

Materiálový základ práce tvoří transkripty dialogů, které mezi sebou vedli mluvčí dvou skupin. První skupinu tvořili členové katolické církevní obce ve věku 14–20 let, druhou žáci a žákyně ve věku 14–17 let, kteří se zúčastnili speciálního odborného kurzu. Zatímco v první skupině se všichni členové již dlouho znali, účastníky kurzu spojil zájem o film. Výzkum probíhal devět měsíců a spočíval v pozorování obou skupin a zachycování podstatných aspektů dění.

Cílem práce je popsat mluvní styly mládeže a analyzovat konkrétní řečové dovednosti a jejich kulturní zdroje. Při analýze autoři uplatňují přístup vycházející metodologicky z etnografie sdělování (v publikaci se odkazuje hlavně na práce D. Hymese).

Za hlavní závěr práce autoři považují skutečnost, že v mluvě mládeže se výrazně odrážejí specifické situační podmínky, za nichž vzájemná interakce vzniká. Je-li situace spoluvytvářena dospělými a situační rámec klade na mládež určité požadavky v chování a vyjadřování (např. při školním vyučování, profesní přípravě apod.), mládež užívá hlavně hovorový styl, jímž se zde rozumí stylisticky bezpříznakové vyjadřování. Pokud situační rámec vytvářejí mladiství sami, vznikají základní podmínky pro jazykovou kreativitu. Styl mluvy mládeže závisí podle autorů především na třech faktorech: složení skupiny, situaci a emocionální atmosféře. Ideálními podmínkami pro rozvoj jazykové kreativity jsou vysoký stupeň intimity mezi komunikanty, nestrukturované situační podmínky a uvolněná emocionální atmosféra.

Vzájemná konstelace všech tří faktorů se projevuje i ve výstavbě dialogů. Vzhledem k tomu, že se členové první skupiny dlouhodobě znají a disponují větším množstvím společných vědomostí, střídají se témata v jejich komunikaci relativně rychleji. Nová témata jsou většinou uvedena jen klíčovým slovem. Časté je čerpání z rozmanitých kulturních zdrojů, jakými jsou církevní texty, reklamy, filmy, písňové texty apod. Do komunikace jsou začleněny formou mimetických (napodobujících) a aktualizačních (do nového kontextu zapojených) citací a kreativních stylových činností. Jde v podstatě [146]o dva transformační procesy. Nejjednodušší transformaci představuje citování a napodobování, kdy se vzájemné porozumění vytváří interaktivně zinscenovaným vystoupením, v němž aktéři jsou sami sobě publikem (např. komunikant formou reportáže doprovází hru ve stolním fotbalu). Druhý typ transformace představuje princip bricolage, v němž jsou různé kulturní zdroje formou koláže přepracované tak, že v komunikaci získávají nový, pozměněný význam (např. imitace sloganů a rčení z reklamy slouží k vytváření ironie).

Ve skupinové interakci účastníků kurzu, jejichž kontakty jsou dočasnější a povrchnější povahy než v první skupině, tento intimní komunikační styl chybí. Naopak je zde možné pozorovat některé specifické rysy mluvy mládeže podle pohlaví. Jde hlavně o to, že chlapci zavádějí do komunikace sexuální témata, zatímco u dívek jsou sexuální a sexistické formy mluvy jen reakcí na tyto podněty.

Vzhledem k tomu, že mládež ve vysoké míře konzumuje masmediální produkci, všímali si autoři i toho, kdy a v jaké formě mládež využívá znalosti z masmédií ve své komunikaci. I když masmédia zaujímají v jejich životě důležité místo, mládež tyto znalosti aktivizuje pouze příležitostně. Různé slogany, fráze či citace z filmů, reklam, komiksů, písňových textů apod. jsou často zdrojem pro kreativní zpracování, a to dvěma výše uvedenými transformačními způsoby.[4]

Analýza verbálních projevů mládeže je v závěru publikace doplněna zjišťováním jejich jazykového povědomí. Z výsledků je patrné, že mladiství mluvu mládeže hodnotí většinou pozitivně; představuje pro ně svobodu, která končí vstupem do světa dospělých, a považují ji za stupeň vývojové fáze, v níž se nacházejí. Kriticky se stavějí k tzv. fekální (převulgarizované) mluvě. Mluvu dospělých považují za standardní, z gramatického hlediska správnou, normální, zdvořilou. Jazykové požadavky rodičů a učitelů reflektují sice kriticky, ale většinou je akceptují jako orientační vzory.

Vzhledem k tomu, že transkriptům autentických dialogů, které byly nahrány během dvouletého výzkumného projektu v letech 1990–92, je věnována jiná práce týchž autorů (Korpus „Jugendliche Sprechweisen“. Materialband zu: Jugendsprache – Fiktion und Wirklichkeit, Osnabrück 1992), je výklad dokumentován jen na reprezentativních úryvcích vybraných z tohoto materiálu.[5]

Autoři ve své práci docházejí k závěru, že mluva mládeže není charakteristická jen specifickou slovní zásobou a způsoby vyjadřování, nýbrž projevuje se v kreativním sty[147]lovém tvoření. Kreativní stylové činnosti nemají funkci odlišit se od ostatních skupin mládeže a dospělých, nýbrž jde spíše o experimentování s tématy, jazykovými pravidly a konvencemi, je testováním sociální a diskurzní kompetence. Mluva mládeže je tedy z tohoto hlediska chápána jako specifický vývojový stupeň. Užívá se v relativně nezatížených situacích (mimo školní vyučování a profesní přípravu), jako šance vyzkoušet a poznat své možnosti a hranice v komunikaci.

Jak autoři v úvodu své práce píší, mluva mládeže je v běžném chápání dospělých spojována s řadou nápadných výrazů, které užívají příslušníci mladé generace. Masmédia, ale i některé odborné práce prezentují mluvu mládeže ve stylizované formě a přispívají k tomu, že se v povědomí mnoha rodičů, učitelů i mladistvých vytváří spíše její představa ovlivněná nápadnými, ale z hlediska užívání spíše periferními rysy. Analýza transkriptů přesvědčivě ukázala, že některé ze znaků, které různí autoři uváděli jako preferované rysy mluvy mládeže, se v analyzovaném materiálu neupřednostňovaly, naopak měly jen řídký výskyt. Recenzovaná práce se snaží dokumentovat, že v řadě případů má tato fikce se skutečností jen málo společného.

I v našich podmínkách existují představy o mluvě mládeže. Sociolingvistický výzkum, který by bral v úvahu specifičnosti sociokulturních podmínek, v nichž česká mládež žije, a subkultury, kterou konzumuje, by mohl výrazně přispět k jejímu konkrétnímu poznání. Publikace německých autorů k takovému výzkumu dává řadu podnětů.


[1] Srov. např. A. Jirsová – H. Prouzová – N. Svozilová, Poznámky k mluvě mládeže, NŘ 47, 1964, s. 193–199.

[2] Srov. M. Krčmová, Jazyk mládeže na Moravě, NŘ 60, 1977, s. 113–118; A. Jaklová, Mluva mládeže v jižních Čechách, České Budějovice 1984.

[3] I tento přístup byl už v české lingvistice uplatněn. Srov. A. Jaklová, Návrh všestranného rozboru řečové činnosti mládeže, NŘ 69, 1986, s. 233–241.

[4] V této souvislosti je třeba připomenout, že masmediální produkce určená mládeži může záměrně využívat prostředky charakteristické pro mluvu mládeže. Proto se může stát, že některé fráze, které mladiství ve svých projevech užívají, nemusí být jen citací či transformací masmediálních projevů v jejich mluvě, ale právě naopak – masmediální projevy mohou odrážet (citovat či transformovat) nápadné výrazové prostředky typické pro mluvu mládeže. V každém případě je třeba počítat s tím, že se mluva mládeže a její masmediální odraz vzájemně ovlivňují.

[5] Bylo by užitečné, kdyby v českých podmínkách vznikla antologie transkriptů dialogických projevů mládeže. Jako vzor by mohla sloužit práce O. Müllerové, J. Hoffmannové a E. Schneiderové Mluvená čeština v autentických textech (Praha 1992), která však obsahuje dialogy, v nichž jsou komunikanty převážně dospělí lidé.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 144-147

Předchozí Jindra Světlá: Překládání a čeština

Následující Hana Konečná: Jaroslav Suk — Několik slangových slovníků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1