Jaroslav Suk — Několik slangových slovníků
Hana Konečná
[Posudky a zprávy]
-
Pod tímto titulem vydalo nakladatelství Inverze v roce 1993 pět menších slovníků: 1. Současný český kriminální slang a světský argot, 2. Slang chartistů, 3. Slang profesionálních řidičů, 4. Slang teplárenských zaměstnanců a 5. Vojenský slang. Po Malém slovníku českých slangů Jaroslava Hubáčka (Profil, Ostrava 1988) a Šmírbuchu jazyka českého Patrika Ouředníka (Ivo Železný, Praha 1992) je to v poměrně krátké době další příspěvek k poznání zajímavých úseků mluvené češtiny.
Jak uvádí ediční poznámka, poprvé jsou v knize zaznamenány výrazy vojenského slangu z 80. let, poprvé je uvedena stať Jaroslava Suka K pochopení místa a významu slangu v češtině a předmluva Jana Frolíka ke slovníku Současný český kriminální slang a světský argot. Ostatní části knihy vyšly v rozmezí let 1979–1985 samizdatově nebo časopisecky.
Zvlášť cenná je na této knize slovní zásoba kriminálního slangu, slangu chartistů a teplárenských zaměstnanců. Zde totiž autor pracuje s materiálem získaným osobně v příslušných prostředích.
[148]Nejrozsáhlejší je slovník kriminálního slangu a světského argotu[1]; obsahuje vedle frazeologismů a přezdívek na 870 hesel. Na slovníku se podílel s Jaroslavem Sukem i Jan Frolík, který v předmluvě upozorňuje na skutečnost, že se kniha dostává do rukou čtenářů se zpožděním dvaceti let a že vznikla jako „forma duševní gymnastiky, která měla ochránit před psychickým stresem, který postihne každého normálního člověka, který se ocitne ve vězení“. Oba autoři byli uvězněni za tzv. podvracení republiky. Základní materiál byl získán v období od konce roku 1969 do konce roku 1971 a postupně byl doplňován až do počátku roku 1980. Do slovníku kriminálního slangu byla zařazena převážná část slovní zásoby světského argotu (76 výrazů označených písmenem S). Ty světské výrazy, které nejsou v kriminálním slangu obvyklé, jsou uváděny ve Slovníku světštiny mimo kriminální slang (34 výrazů) společně s 27 výrazy z Kriminálního sborníku č. 8 z roku 1959.
Sbírání lexikálního materiálu se autor věnoval i po propuštění koncem roku 1971. V té době působil jako závozník, jako pomocný dělník a řezač papíru v tiskárně a nakonec – před vystěhováním do Švédska – přes osm let v úpravně vody ve vysočanské spalovně. Zde se také seznámil se slangem teplárenských zaměstnanců; z tohoto prostředí uvádí 146 výrazů.
J. Suk patří mezi první signatáře Charty 77. U nich také zapsal různé slangové výrazy (celkem 82 slov a 11 přezdívek).
Slovník Slang profesionálních řidičů (112 hesel) sestavil J. Suk na základě materiálu shromážděného Rudolfem Poláčkem.
V části Vojenský slang (137 hesel), který představuje jen zlomek slovní zásoby tohoto rozsáhlého slangu, autor zpracoval a roztřídil materiál Ing. Martina Hataše.
Uspořádání slovníků je velmi přehledné. Jednotlivá hesla jsou řazena abecedně, u podst. jmen je uváděn rod, popř. číslo, u sloves vid. U všech druhů slov dále následuje odpovídající výraz ve spisovné češtině. Podnětné je užití slangového slova v kontextu; ten však u vojenského slangu nebyl v terénu zaznamenán. Další poznámky u slovníkových hesel se týkají jiných významů, synonym, místa výskytu a původu.
Vedle slovní zásoby slangů autor uveřejňuje i pokusy o interpretaci nashromážděného materiálu. Ve svých definicích slangu a argotu se v podstatě neodlišuje od definic známých odborné veřejnosti zejména z příspěvků přednesených na plzeňských konferencích o slangu a argotu. Zvlášť oceňuji, že nejvíce místa věnuje autor studiím o kriminálním slangu; teoretické i slovníkové práce zabývající se tímto slangem po 2. světové válce totiž chybějí.
Místo kriminálního slangu v češtině vymezuje J. Suk ve stejnojmenné studii z roku 1979 i pomocí grafů. V poměrně rozsáhlé studii Český kriminální slang se (spolu s Frolíkem) věnuje nejprve definici tohoto slangu a argotu. Rozumí jím tu část českého jazyka, která slouží k dorozumívání většiny vězňů a lidí dostávajících se do konfliktu [149]se zákonem. Autoři zdůrazňují, že současná mluva českých vězňů nemá s argotem, tj. tajnou skupinovou mluvou, nic společného, což souvisí se zánikem tendence separování lidí spojených s kriminálním prostředím od okolního obyvatelstva. Toto zjištění považují za velmi důležité, neboť snahy po vydělení se od ostatního obyvatelstva jsou základním předpokladem pro vytvoření argotu.
Dále se autoři zabývají vznikem a tvorbou výrazů. Čtenáře jistě zaujmou některé příklady tvoření substantiv sufixy běžnými v mluvené češtině: čórovačka ‚krádež‘, šilcárna ‚oddělení VB‘, šilingerák ‚policista‘, měsíčkář ‚vězeň s malým trestem‘, paletář ‚vězeň s vysokým trestem‘, antonovec ‚policista z automobilu pro převážení zadržených‘, šlapice ‚prostitutka‘, krmič ‚rváč, který často užívá nůž‘, krmička ‚vražda bodnutím nože‘, láčovka 1. ‚příjemná okolnost‘, 2. ‚snadná a rychlá práce‘. Častá je univerbizace a tvoření slov ze zkratek: refýžák ‚cigareta ubalená z nedopalků sebraných na ulici‘, útěkář ‚vězeň se sklony k útěku‘, elpíčko, LP ‚loupežné přepadení‘, čus ‚pozdrav, „čekám ustavičně soud“ (též napodobení němčiny)‘. Běžné jsou i složeniny: muklhajm, muklhaus ‚vězení‘, somrboj ‚vagabund‘, nizozemka ‚cigareta ubalená z tabáku nedopalků sebraných ze země‘, hulibrk ‚homosexuál‘.
Vedle postupů transformačních jsou pro slangy typické postupy transpoziční. Obohacení slovní zásoby pomocí metafor dokládají např. výrazy krmit ‚bodat nožem‘, zelená láska ‚marihuana‘, žiletka 1. ‚tenká cigareta‘, 2. ‚tvrdý, ostrý nůž‘. Objevují se i metonymie (housata ‚roky, jara trestu‘) a synekdochy (gumy ‚taxík‘). U výrazu meloun ‚milion‘ je významový posun výsledkem fonetického přiblížení. Pro pojmy velmi frekventované vytváří kriminální slang celé dlouhé řady synonym (čulizník, sanktusák, santusák, smeták, smetišťák, somrák, somrboj, somrkovboj, plvajz, plvajzník, vágus, vágusák ‚vagabund, žebrák, tulák, hlupák‘).
Autorům neušly výrazy se sufixy převzatými z romštiny (hantýres ‚tajná mluva podsvětí‘, bokos adv. ‚stranou, z cesty‘). Jedná se především o výrazy, které přešly do kriminálního slangu právě ze světštiny. Ta je silně poznamenána romštinou, neboť „světští“ nejenže často s Romy žili, ale namnoze přejali i jejich způsob života. Dále autoři upozorňují na časté uplatnění nových „pomocných“ sloves (jet v něčem, sjíždět něco, brát něco) a na tvoření sloves od podst. jmen: moták – motákovat ‚psát a posílat motáky‘, čóro – čórovat ‚krást‘, hák – hákovat ‚pracovat‘.
V dalších částech studie se zaměřili na vlivy jiných jazyků, na funkci gest, na dialektické prvky kriminálního slangu a na vydělení podslangů (zlodějský, kuplířský aj.). Soupisem pramenů a děl je pro další studium dané problematiky cenná zejména stať Vývoj kriminálního slangu, přestože neobsahuje údaje o pracích posledních 15 let (byla napsaná pro vydání v roce 1979).
Je pozoruhodné, že autoři v podstatě nenašli žádné rozdíly u slangu a argotu, které by souvisely s rozdíly oblastními, např. nářečními. Tento fakt nepochybně plyne ze skutečnosti, že vězňové jsou často přemísťováni z jedné věznice do druhé a že nejsou dlouho vázáni na jednu lokalitu.
J. Suk si uvědomuje, že slang je mluvou živou a rychle se měnící, že se slovní zásoba z této oblasti neustále inovuje a že slovníky zakrátko zastarají a navíc nemohou být [150]úplné. Přesto však autoři podnikli úspěšný pokus o zachycení některých rysů mluvy různých skupin naší společnosti.
Je velká škoda, že kniha vychází s patnáctiletým zpožděním. V tomto období byla slangům věnována značná pozornost, a to nejen po stránce teoretické, ale i praktické. Platí to zejména o třech zmíněných plzeňských konferencích o slangu (1977, 1980, 1984).
Věřím, že kniha splní přání autora a poskytne nejen dostatek podnětů pro odborné diskuse o teoretických závěrech, které jsou v ní publikovány, ale i studijní materiál pro poznání mluvené češtiny.
[1] Pod pojmem světský argot neboli světština rozumí J. Suk mluvu lidí jezdících s kolotoči, cirkusy, dnes s lunaparky, houpačkami, střelnicemi. Tito lidé vedou potulný život a živí se po cestách brusičstvím, spravováním deštníků, drátováním, tetováním a jinými podobnými pracemi a také různými prohřešky proti zákonu.
Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 147-150
Předchozí Jana Roubínková, Jiří Zeman: Německá práce o mluvě mládeže
Následující Zdeňka Kavková: Rozumět jazyku
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1