Poznámky k mluvě mládeže
Anna Jirsová, Hana Prouzová, Naďa Svozilová
[Články]
-
To byl děsnej nervák, měl sem nervy v kýblu, to bylo votřesný, ten zaválel, čígro, totál vadlej, dej si klida, neraď — není ti šedesát, … s takovými a mnoha podobnými výrazy a obraty se každý z nás jistě nejednou setkal u mladých lidí. Jde o vyjadřování velmi nápadné, často provokující svou nenuceností, přímostí nebo i bezohledností, většinou hýřící slovními hříčkami, metaforami, příměry, a vždy silně expresívní. Navíc se neobjevuje jen ojediněle, nýbrž právě naopak, je charakteristickým příznakem řeči mládeže ve věku asi tak 14—18 let. To všechno jsou příčiny, proč bývá středem zvýšené pozornosti, často stíhána nelibostí a odsudky u příslušníků starších generací, kteří již tak nemluví.
Uveďme jeden ze zajímavých názorů na tuto otázku. Zdeněk Tax píše v předmluvě k překladu knihy Warrena Millera „Prezydent krokadýlů“ (SNKLU, Praha 1963):
„Zaposlouchali jste se někdy do hovorové mluvy některých mladých lidí? Uvědomujete si, jak hovoří sami o sobě, mezi sebou, jak nejednou hovoří i ve společnosti dospělých? Jistě, s mnohými výrazy, s nejedním obratem tu nejsme spokojeni, ale jsme-li poctiví, musíme často přiznat, že mluva takové mládeže prozrazuje nemalou jazykovou fantazii, ano musíme si přiznat, že to může být v podstatě zdravá reakce na ‚vytříbenou‘, a to nejednou znamená šedě frázovitou mluvu dospělých.“
V našem článku se chceme zamyslet nad tím, jaké má takovéto vyjadřování místo v projevech mládeže, popř. jaké má kořeny. Jde nám přitom o lingvistický rozbor faktů, nikoli o jejich společenské hodnocení. (Náš materiál je výhradně z Čech, a to ze středních Čech, především z Prahy.)
Jazyk běžně mluvený je většinou odlišný od jazyka spisovného. Je to specifický, stylově nehomogenní útvar národního jazyka, který ovšem není pro celé území jednotný. V Praze např. větší část obyvatel mluví v podstatě obecnou češtinou. Na jejím pozadí pak vlivem konkrétních okolností nastávají různé [194]stylové modifikace, např. vlivem situace, tématu, osoby mluvčího i posluchače, jejich věku, zaměstnání apod. Takovou stylovou modifikací, a to modifikací danou generačně, by mohla být právě mluva mládeže, jestliže je pravda, že existuje jako něco specifického.
Je skutečně věkové zařazení tak silným (slohotovorným) činitelem, že by mohlo dát projevům mládeže charakteristický příznak, zvláštní jednotící princip i v rovině jazykové?
Nikdo nebude pochybovat o tom, že mladí lidé mají odlišnější vztah k životu než dospělí. Tato odlišnost se projevuje např. v radikálnosti názorů, v přímočarosti při jednání (mládež nazývá často věci pravými jmény, přímo, nekonvenčně, bez frází), v intenzívnějším prožívání citů, v nespoutanosti temperamentu a fantazie apod., a to vše se výrazně odráží i v jazyce mládeže. Připomeňme jen ono časté odsuzování nebo ironizování čehokoli nevybíravými výrazy, ono nadměrné množství nejrůznějších označení i nadávek v řeči dětí i mládeže. (Mluvíme přímo o označovací mánii.) Uvedeme si pro ilustraci některé příklady:
Nadávky a záporné hodnocení vůbec (kromě výrazů zcela vulgárních): (ty) blbe (s různými obměnami, např. nejnovější blbýši), kreténe, debile, deblouši, vrzlouši, vaďouši, volejovko (eufemismus k vole), traktore (za vole, vliv mechanizace), příšero, nestvůro, nádhero; (ty si) (normální) blbec, vůl, vejr, cvok, šílouš, šašek počmáranej, padlej na hlavu, na mozek, totál vadlej, praštěnej pavlačí (a jinými předměty), trefenej, cáklej, máklej, trhlej, vrzlej, vadnej, vada, numero, ošklivák, šereďák, hnusec, proletář, vyvalenej, vytřeštěnej, vyděšenej jak mraky. Nutno podotknout, že těchto označení se povětšině užívá pro obě pohlaví; speciálně dívčích nadávek kromě káča, kráva (s eufemistickými královna a kráska) téměř není. Ostatně označení kráva i vůl se již užívá bez zřetele na rod objektu (srov. známé vole vole ty si kráva nebo páni, to sou krávové). Zvláštní postavení má ovšem vokativ vole, který již zčásti poklesl na indiferentní citoslovečné oslovení nebo na výraz výplňkový (vole jak si žiješ vole; to je dobrý vole fakt vole).
Označení dívek mezi chlapci: břehule, škeble, rakev, kost, muchomůrka, upírek, kvítko.
Označení osob s výrazným kladným hodnocením: (šílenej) válec, vařič, kalič, pas, kádr, expert.
Označení a hodnocení různých situací a dějů, charakterizované často silným přeháněním: (to je, bylo) ródeo, řachec; to je bágo, žúžo, bezva, senza; to je přesný, efektní, tutový, děsně fajn, hrozně krásný; to je votřesný; má nervy [195]v kýblu; nervy mu tečou po stropě, směje se, jako (k)dyž má babička průjem, jako (k)dyž hrbatej jezdí po roletě a brzdí rohlíkem apod.
V souvislosti s pubertálním vývojem je u mládeže pozornost většinou obrácena k vlastní osobě, mladý člověk si plněji uvědomuje sám sebe, a toto sebeuvědomování se týká i vlastního vyjadřování, vlastní mluvy. Nastupuje pak snaha po odlišnosti od jiných, po vyniknutí, originalitě v jazykových projevech. Srov. např. ten je vorvanej jak pastouška ‚špatně ostříhaný‘; mektá si do kyblíčku, do baťohu ‚vykládá (si), aniž ho někdo poslouchá‘. (Ostatně toto úsilí po vyniknutí, po exkluzivitě má podobný charakter např. i v oblékání a vůbec v celkovém chování mládeže.) Tyto snahy podporuje také skutečnost, že mládež žije valnou část dne v kolektivu, kde se jednotliví členové navzájem snaží upoutat na sebe pozornost za každou cenu, právě také co největší vtipností (neraď, není ti šedesát; nebreč, chleba bude; zavři kufr, kecá ti víko; má pěknou mušli — o dívce — postavu, tělesnou schránku), bohatou jazykovou tvořivostí a hravostí (díkes, děkan, já ti ď, ď ti, ď; jasan, jaban; děsan; výgro, vysvjégro, cvígro, čígro ‚čestné slovo‘ podle štígro; nemít ani kouda ‚kousek‘ podle čouda [leckdy, jak vidíme, dochází k značné deformaci výchozích výrazů], trhni si nohou, pajšlem, protézou nebo čímkoli dalším).
Rovněž četba a rozvoj všeobecného vzdělání vůbec poskytuje hojný materiál pro aktualizované vyjadřování; nikdy později se už těchto podnětů tak vděčně nevyužívá jako v tomto věku. Z tohoto pramene pochází řada knižních a pouze spisovných výrazů: jsem toho dalek, to se mi příčí, potřást pravicí někomu, zahořet touhou, pravit, kýžený, opětně, poznovu, nikoliv, zajisté, začasté apod., některé knižní syntaktické prostředky, např. spojky neboť, jelikož, ježto, pakliže, tudíž, pročež, což aj. a z toho plynoucí hojnost vedlejších vět, a vůbec recesně vyhrocená, přehnaná spisovnost vyjadřování ve všech jazykových plánech.
Takového výlučně spisovného výraziva (s případnými úpravami a ironickým posunutím) se používá ještě z jednoho důvodu; o něm hovoří Z. Tax v citátu uvedeném na začátku našeho článku: jde o „reakci na vytříbenou, a to nejednou znamená šedě frázovitou mluvu dospělých“. (Srov. ironické využití spojení rád podám informace, zdvořile zahovořil, opět zapečoval, výhodně zakoupit, výtečně zapracovat apod.; předložkové výrazy za účelem, prostřednictvím, ve věci, díky něčemu, pomocí něčeho apod.)
Na výslednou — expresívní, silně aktualizující — povahu mluvy mládeže spolupůsobí tedy několik činitelů. Jedním z nich je jistě i stanovisko obranné, které má tato mluva ostatně společné s argoty a slangy. Jak píše v Literárních [196]novinách, v článku nazvaném Patálie s mateřštinou, Z. Neumannová, jde o vytváření „jakési obranné řeči proti rodičům a vychovatelům, jim zcela nepochopitelné, ale přece jen jako nutného prostředku formulace myšlenek a jejich sdělování a jako důležitého faktoru dorozumívání“.
Uveďme pro zajímavost několik takových „perliček“: lebza, lebka ‚hlava‘; binďas ‚biograf‘; mušketýr ‚příslušník VB‘; refec; dát si spicha; vyvářet na dřeva, cucat mosaz ‚hrát‘; škrtnout si křápem ‚zatančit si‘; trsárna ‚taneční sál‘ nebo ‚zábava‘; trskolchoz, vodycháč ‚Park kultury a oddechu Julia Fučíka‘ aj. Mohli bychom sem zařadit i bohaté využívání ironie; pro příklad postačí obraty vyjadřující neochotu: už se řítím, už chvátám, celej říčnej, žhavej, nakřivo.
Hovořili jsme o určité odlišnosti mladé generace od generací ostatních a dotkli jsme se nejcharakterističtějšího rysu projevů značné části mládeže: neobyčejně silné míry expresivity, zejména expresívních aktualizací.[1] Tato silná expresivita, aktualizace ve vyjadřování je tedy jakýmsi jednotícím principem, společným jmenovatelem mluvy mládeže. Jazykové prostředky jsou povětšině uvědomované, chtěné, jsou voleny z touhy vzbudit pozornost, obdiv u druhých, ze snahy „vytáhnout se“, jsou vytvářeny v konkrétní situaci s patřičnou recesí a s radostí z tvoření a z vlastního vtipu. — Tento postoj k jazyku, k vlastnímu vyjadřování, projevující se ostatně i u mládeže nestejně, zachovává se v určité redukované podobě i u starší generace. Nemyslíme zde na ty, pro které je jazyk nejen prostředkem dorozumění, ale i pracovním nástrojem nebo dokonce předmětem, tedy na spisovatele, novináře, herce, jazykovědce apod.; těm je zvýšená pozornost k jazyku — bez oné touhy po exkluzivitě a vyniknutí — vlastní, stejně jako určité části intelektuálů vůbec. Nemáme na mysli ani vojáky, jejichž projevy lze zčásti zahrnout pod mluvu mládeže, protože podmínky vojenského života — stálý pobyt v kolektivu — umožňují přesah „mladého“ vyjadřování. Totéž platí do jisté míry i o vysokoškolácích. — Redukce nekonvenčního, spontánního vztahu k vyjadřování u ostatních příslušníků starších generací záleží v určitém oslabení vlastní jazykové aktivity. Zbytkem této aktivity u mnoha mluvčích je snaha o vtipnost vlastních promluv. Jinak se spokojují s tím, že oceňují slovní vtipy a hříčky, jazykovou komiku (a rovněž vtipné a výřečné lidi). Přesto však se starším posluchačům některé prvky mluvy mládeže nelíbí. Jistě proto, že v nich je té aktivity přespříliš (a že se [197]navenek projevuje prostředky působícími nepříliš esteticky, např. různými zkomoleninami).
Expresivita, která je v podstatě vyjádřením této aktivity v rovině jazyka, nevyskytuje se ve všech jazykových plánech stejně; nejvíce je zastoupena ve slovníku a slovotvorbě. Povšimneme si nyní některých jejích znaků:
Vyjadřování mladých lidí nabývá expresívního, aktualizačního charakteru již tím, že nasává jako houba výrazy z nejrůznějších vrstev jazyka a používá jich spontánně vedle sebe, v jedné rovině. Najdeme zde, třeba i v jedné větě, stejně slova knižní a zastaralá jako slova vulgární, zhrubělá, argotická, slova v podobě čistě spisovné vedle slov v podobě nespisovné apod. V takovémto kontextu nabývají pak i mnohé neutrální výrazy expresívního zabarvení. Z tohoto zvláštního rysu projevů mladé generace vyplývá, že využívání rozmanitých jazykových prostředků i vlastní tvorba prostředků nových silně podléhá individualitě mluvčího, a proto jsou mnohdy neopakovatelné, efemérní. Lze pak také těžko konkrétněji charakterizovat jednotlivé složky, neboť jejich výběr se řídí hlavně zásadou: co nejnápadnější, nejneočekávanější, významově i formálně nejvýraznější prostředky, ať jsou odkudkoli. Tím se právě vysvětluje, proč najdeme např. vedle nejaktuálnějších výstřelků jako zdraví tě Modibo Keita stále živé těpéro, těvíno, ovšem vedle novějších tě vidím, tě voko. I když mnoho výrazů, ve své skladbě aktuálních, módních, již zevšednělo, opotřebovalo se, zčásti se lexikalizovalo a zčásti zaniklo, některé prostředky, zpravidla něčím výrazné — ať vtipností, nebo třeba zvukovou přitažlivostí apod. — udržují se dále a někdy tvoří i základ produktivních typů. Starší generace znala např. hejbnout kostrou ‚hodit sebou‘, dnešní mládež k tomu přidává bičnout, bičovat se apod.; vedle lebedit si, medit si užívá bahnit si, chrochtat si, kromě vlez mi na hrb, na záda, dej nám pokoj také trhni si nohou, pajšlem, ledvinou, protézou, dej si klida, nebav, nepečuj (vyžadování klidu); na odhánění dotěravců se stále uplatňuje dekuj se, pakuj se, vodpal, vypal, vodval se, vystřel, vodprejskni, di ze šajnu, dej si vodchod, vodpich. — Podle staršího těbůch, těpéro, těvíno, tě noha vzniká tě voko, tě zdravím, tě vidím, ti kynu; podle binec, krachec, pokec — svinec, řachec, refec, drbec, podle kliďas — nervas, i neživ. trapas, kameňas, binďas apod.
Pouze jednu vrstvu expresívních výrazů dnešní mládež ponechává stranou, a to starší obecná slova německého původu, např. hauzírovat, fedrovat, forsírovat, eklovat se, helfnout, gravírovat, ausgerechnet. Zde je opravdu jasný [198]generační předěl; pro mladší generaci jsou to zcela cizorodé prvky. (Jen několik takovýchto slov přežívá bez omezení, např. lautr, hecovat, fungl novej.)
Hlavní zásobárnou expresívního slovníku jsou ovšem slangy, doména expresívního výraziva v jazyce vůbec. Šíře jejich využívání v projevech mládeže je tak značná, že se mluva mládeže často přímo považuje za slang.
Vlastní jazykové tvořivosti mládeže jsme se již dotkli. Je rovněž podřízena požadavku co největší nápadnosti a výraznosti: využívá se k tomu pro tvoření dalších výrazů některých méně obvyklých přípon (srov. výše; připomeňme ještě např. příponu -ouš: šílouš, deblouš, vaďouš, vrzlouš, trhlouš apod.). Rovněž je stále přitažlivé slangové krácení slov (úža, senza, neke). — Zajímavé je sledovat motivaci vzniku některých výtvorů. Někdy ovlivňuje další tvoření (nebo výběr hotových slov) podobnost nebo totožnost hláskových skupin (to je bašta — bágo — báseň — balada; bezva — benžo; žúžo — lážo plážo; srov. též výše uvedené štígro — čígro atd.). Jindy se s oblibou různě přetváří označení něčeho: hlava — lebka, léba, lebza, škeble, škéca apod. — Pro významovou motivaci je ovšem zvláště důležitá ona snaha po exkluzivitě, neobvyklosti, srov. např. typická paradoxní, kontrastní spojení, vyjadřující většinou velkou intenzitu (paradoxní často nejen významem, ale i stylovou příslušností jednotlivých složek): šíleně, hrozně krásný; děsně, úžasně bezvadný; strašně príma, fajn; třeskutě zábavný, zajímavý; přísná senzace; těžce zaválet.
Velmi nápadnou složkou mluvy pražské mládeže, složkou často odsuzovanou, je výslovnost a intonace. To, co bývalo výsadou pražských „pepíků“ rozšířilo se na značnou část dnešní mladé generace. Je to výslovnost ležérní, s širokými předními samohláskami a s protahováním samohlásek koncových, intonace blížící se spíše intonaci otázkové než vypovídací a překvapivě stereotypní.
Silná expresivita, kterou jsme pozorovali ve slovníku, slovotvorbě i výslovnosti, nepostihuje již tak výrazně gramatickou stavbu.
V hláskosloví nenalezneme u mládeže žádné „zvláštnosti“; jazykové prostředky se podřizují zákonitostem obecné češtiny nebo jiného mluveného útvaru. (Objevují se ovšem jiné otázky, např. zda některé hláskové jevy obecné češtiny, protetické v- aj. u mládeže neustupují. Pokud lze soudit z našeho materiálu, k jistým posunům skutečně dochází. Avšak na jazyk mládeže tohoto věkového stupně, kterým se zde zabýváme, působí příliš mnoho vlivů — připomeňme [199]jen výrazivo knižní a výrazně spisovné —, takže nelze odpovědně určit ani poměr jednotlivých prvků, tím méně směr vývoje.)
Morfologie ani syntax se rovněž vcelku nevymyká z normy běžné mluvy. Pouze několik jevů zde mládež přidává ze svého. V tvarosloví je to např. příznačné hraní s tvary — dosazování nepatřičných koncovek k některým slovům, např. s dětima, s dětmama, s děckami, za dveřmama apod., a dále různé využívání knižních tvarů — já kouši, kluši, klouži se apod.
Shrnujeme: Mládež má pro svou citovou výbušnost a pro svou snahu o exkluzívnost, nápadnost a nekonvenčnost svého jednání též intenzívnější, aktivnější a zároveň individuálnější vztah k jazyku a k vlastnímu vyjadřování. Její mluva je zatížena daleko větší mírou expresivity než mluva příslušníků jiných věkových stupňů; mnohý projev je pestrou mozaikou expresívních a aktualizovaných prvků z nejrůznějších jazykových rovin. — Mluva mládeže se nám jeví jako stylová varianta běžně mluveného jazyka, jejímž modifikujícím stylovým příznakem je neobyčejně silná expresivita vyjadřování.
Bylo by ovšem nedorozuměním, kdyby na základě našich poznámek vznikl dojem, že mladí lidé používají spisovného jazyka pouze k aktualizacím a z recese. Spisovná čeština je prostředkem „oficiálních“ promluv (ve škole např. při vyvolání, při referátu), a ani pro polooficiální příležitosti — hovor s dospělými, neznámými lidmi apod. — nepoužívá mládež plně své mluvy. Touto mluvou hovoří jen mezi sebou, v kolektivu apod., a ovšem velmi často i s rodiči a známými, pokud takovou uvolněnost dovolí.
Na mluvu mládeže samu jistě není možno brát měřítka spisovnosti či nespisovnosti. Užívá se jí totiž v situacích, kdy příslušníci jiných generací mluví většinou rovněž nespisovně. Nadto je výrazivo tohoto druhu pomíjivé, snadno se opotřebuje a je nahrazováno novým dříve, než mohlo trvaleji zapůsobit v jiných jazykových vrstvách.
[1] Tohoto označení používá J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961.
Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 193-199
Předchozí Karel Sochor: Pneumatika, nebo obruč, duše, nebo snad vzdušnice?
Následující Běla Poštolková: Počešťování přejatých slov řeckého původu v lékařském prostředí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1