Překládání a čeština

Jindra Světlá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vyšla v roce 1994 v nakladatelství H+H Jinočany publikace čtyř dlouholetých pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR – Zlaty Kufnerové, Jaromíra Povejšila, Zdeny Skoumalové a Vlasty Strakové (jednou statí a zpracováním bibliografie se podílela i Milena Poláčková). Tato kniha byla napsána již před rokem 1989 a nyní se konečně dočkala svého vydání.

Tato kniha částečně zaplňuje mezeru v naší translatologické literatuře, citelně pociťovanou již od dob J. Levého, B. Ilka a dalších teoretiků překladu, na jejichž díla volně navazuje. Kniha je určena nejširšímu okruhu čtenářů, a to jak zájemcům o český jazyk, neboť svým kontrastivním přístupem přináší neobvyklé pohledy na naši mateřštinu, tak i zájemcům o cizí jazyky. Bude jistě zajímat i překladatele, ať začínající, kteří zde mohou nalézt konkrétní překladová řešení, jež se jim mohou stát pomůckou v jejich práci, tak i ty zkušenější, kteří si mohou ověřit své vlastní postupy, případně je mohou konfrontovat s možnostmi překladu z jiných jazyků, anebo se mohou dozvědět i něco navíc z teorie překladu.

Na rozdíl od přístupů literárněvědných tato publikace uvádí českou translatologii do kontextu moderní lingvistiky překladu (viz úvodní stati). Můžeme zde nalézt jak teoretické shrnutí dosaženého stavu bádání, tak i množství konkrétních příkladů z různých jazyků, i překladová řešení specifických problémů. Celkem bylo zařazeno 45 příspěvků. Jednotlivé stati reagují na dostupnou zahraniční literaturu v textu i v poznámkách a tvůrčím způsobem každé téma rozvíjejí. Často se zaměřují na jevy společné různým jazykům, i když výběr příkladů je částečně ovlivněn jazykovou orientací jednotlivých autorů. Vysoká odborná fundovanost autorů se zde prolíná s jejich překladatelskými zkušenostmi. Díky nim můžeme nejen nahlédnout do mnohých zákoutí překladatelské kuchyně, ale i odhalit netušené tvůrčí možnosti naší mateřštiny, neboť autoři podrobně zkoumají mnohé dílčí překladatelské problémy, jejichž řešení se promítá do češtiny jako cílového jazyka překladu.

Vzhledem k tomu, že nejde o monografii, bylo možné uplatnit různá hlediska a různé přístupy jednotlivých autorů. Celý soubor statí byl orientačně rozdělen do sedmi základních oddílů (Překlad očima teorie a praxe, Jazyková různost a překladová ekvivalence, Překlad a některé dílčí jazykové problémy, Některé otázky uměleckého překladu, Překlad a kulturní kontext, Překlad a kulturní dědictví a Některé zvláštní formy překladu a jeho využití). V každém oddílu se pak prolínají stati teoretické s popularizačními, čímž je dosaženo velké pestrosti a čtivosti. Různá úroveň odbornosti jednotlivých statí ukazuje i na to, že byl brán zřetel na různě poučené čtenáře. Některá témata jsou pojednána vícekrát, z různých hledisek a někdy jsou zařazena v různých oddílech. Vzhledem k velké různorodosti témat jsou příbuzné problémy provázány systémem odkazů, což čtenářům velmi usnadní orientaci v textu.

[142]Na závěr byl připojen výběr ze zahraničních prací (s. 225–226), velkým přínosem dané publikace je i obsáhlá příloha zpracovaná M. Poláčkovou, věnovaná souborné bibliografii českých translatologických prací za posledních třicet let, která obsahuje kolem 400 položek (s. 225–259).

Podívejme se nyní podrobněji na některé stati (kapitolky) podle autorů, kteří do sborníku přispěli, zejména s ohledem na to, co může být zajímavé pro češtinu obecně.

Téměř třetinu příspěvků napsala Zlata Kufnerová, která se zaměřuje na lingvistickou analýzu uměleckého překladu a všímá si především překladů poezie (Básník, nebo filolog, Kolik slabik potřebuje verš, Eurytmie v překladu básně, Rým v českém překladu). Zabývá se však i některými obecnými otázkami překladu (O dnešní teorii překladu, Překlad očima čtenáře, kritika a překladatele, Kulturní hodnoty a překladatelství, Jazyková etiketa v překladu) i speciálními překladatelskými problémy (Jak překládat nářečí, Jak se překládaly a překládají pohádky, Co s titulem literárního díla, Takzvané věci nepřeložitelné, Eufonie jako překladatelský problém, Metafora jako překladatelský problém, Oslovení v překladech z jihoslovanských literatur).

Kapitola Umělecký překlad a jazyková tvořivost se zabývá produkcí cílového textu v češtině. Jsou zde popsány jednotlivé jazykově tvořivé operace (transformace, stylizace, deformace normy, substituce). V kapitole nazvané Textové a stylové konvence v překladu jsou např. uvedeny příklady rozdílů ve využívání uvozovacích sloves, v síle expresivity nebo v četnosti expletiv (kleteb) v různých jazycích. Pokud překladatel domácí konvence nerespektuje, může mít český čtenář pocit určité nepatřičnosti, kterou ovšem automaticky přičte na vrub autora, a ne překladatele (s. 106–108).

V kapitole nazvané Obecná čeština a slang se Z. Kufnerová zabývá využitím obecné češtiny pro překlad nespisovných útvarů originálu. Nejprve uvádí obecné možnosti řešení a poté i příklady konkrétního postupu jednotlivých překladatelů, např. L. a R. Pellarových při překladu Salingerova románu Kdo chytá v žitě, J. Zábrany při překladu románu W. Millera Prezydent Krokadýlů, porovnává z tohoto hlediska i dva překlady Šukšinovy Červené kaliny. Autorka připomíná, že překladová literatura tvoří velkou část dnešní literární produkce na našem trhu a že naši čtenáři jsou překladovou literaturou ovlivněni možná ještě více než vlastní tvorbou domácí. Překladatelé uměleckých textů se tak někdy stávají průkopníky a novátory (např. stylizace obecné češtiny se objevila nejdříve v překladech – u J. Zaorálka, J. Hořejšího a dalších, pak teprve u česky píšících autorů).

Ve spolupráci tří autorů (Z. Kufnerová – J. Povejšil – V. Straková) vznikl vysoce zajímavý příspěvek O záludnostech interference, který se zabývá působením cizích jazyků na cílový text v češtině.

Další člen autorského kolektivu, Jaromír Povejšil, přispěl sedmi články, zaměřenými jednak teoreticky, jednak prakticky. K teoretickým statím patří např. O překladu komunikativním a sémantickém, dále zde najdeme úvahy o výstavbě textu a jeho analýze (Detail a celek překládaného textu), anebo zajímavé postřehy o dramatickém textu z hlediska typologie textů a klasifikace textových druhů (Dramatický text a jeho překlad). V článku Jak se překládají starší literární texty se zamýšlí mj. nad možnostmi archaizace textu v souvislosti s faktem, že každý překlad zastarává mnohem [143]rychleji než originál (viz např. Eisnerův překlad Oráč a smrt z r. 1937 – tehdy byla archaizace v překladu označena jako náznaková, dnes již je příliš silná). V praktické části svých příspěvků se soustřeďuje zejména na speciální překladatelské problémy, s jejichž řešením se občas musí potýkat každý překladatel (Co s metajazykem v uměleckém překladu, Jak se jazyk originálu odráží v jazyce překladu, Kulturní kontext, aluze).

Zdena Skoumalová, autorka devíti příspěvků, přispěla k teorii překladu kapitolami Překlad jako každodenní praxe a Jaké druhy překladu známe. Nahlédnutím do historie translatologické terminologie můžeme nazvat další stať Jak vykládáme (a překládáme) slovo překlad. Velice specifické překladatelské problémy autorka rozebírá v posledním oddílu, nazvaném Některé zvláštní formy překladu a jeho využití.

Z hlediska češtiny jako cílového jazyka překladu je neobyčejně zajímavé téma zpracované v dalších dvou kapitolkách – Jak zpívá Havran a Kolik podob má český Havran i autorčin závěr, že „ani ve věci českého Havrana nebylo vyřčeno poslední slovo – stále ještě chybí adekvátní moderní překlad s příslušným posunem k současné poetice a s případnou odvážnější náhradou některých dobových klišé“.

Rovněž autorka dalších deseti příspěvků, Vlasta Straková, přispěla k teoretické části sborníku, a to statí nazvanou Lingvistický pohled na problematiku překládání. Dále se zamýšlí nad otázkou, zda Překládat či nepřekládat ze slovenštiny (tento článek může upoutat zejména mladou generaci, která již zřejmě ztrácí pasivní znalost slovenštiny, a proto by mohla uvítat základní poučení o lexikálních i systémových rozdílech mezi češtinou a slovenštinou). Z hlediska češtiny je zajímavá i stať Slovosled a překládání, kde najdeme problematiku slovosledné struktury, inverze, kontaktu a distance u vícemístných struktur ap. – všechny tyto jevy si můžeme lépe představit na pozadí cizích jazyků, s nimiž je čeština konfrontována (např. postavení určitého slovesa ve větě v němčině a češtině, slovní spojení s příčestím nebo distance genitivu v ruštině a češtině, větný důraz atd.). Konfrontační pohled na češtinu mohou čtenáři ocenit i u problematiky frazeologismů (K překládání frazeologie).

Je třeba uvítat i fakt, že se autoři snažili uváděnou problematiku aktualizovat po změně naší politické orientace, což se nejvíce projevilo na stati V. Strakové Oslovení jako překladatelský problém, která byla doplněna těsně před vydáním o změny v oslovování v češtině (návrat k tradičnímu pane/paní).

Dále autorka pojednává o některých dílčích problémech překladu (Překlad a aktualizace, Třetí jazyk a překládání, Překládání a vlastní jména). V kapitole Překládání a výrazová explicitnost si autorka všímá rozsahových rozdílů systémových i textových – tento příspěvek má co říci všem zájemcům o konfrontační studium jazyků, neboť na pozadí cizích jazyků mohou vyniknout některá specifika češtiny.

V. Straková rovněž vnesla do publikace další úhel pohledu, neboť se zabývá i překladem odborným (Termín jako překladatelský problém – s důrazem na problematiku odborného textu a postavení termínů v jazyce).

Jednou statí přispěla i Milena Poláčková. Vybrané téma Jazyková komika a překlad může být velice zajímavé i pro běžného, o teorii překladu nepoučeného čtenáře, neboť jazykové hříčky (hra s jazykovými prostředky) kladou vysoké požadavky [144]na jazykové znalosti a především invenci překladatele (srov. např. pohled tak pohledný až pohlednicovitý, že byl prostě k pohledání; naléhavější než ten dobyvatelský pohled mohla být už jenom nedobytná pohledávka).

Jak již bylo řečeno, kniha Překládání a čeština se zabývá širokým spektrem nejrůznějších problémů z teorie i praxe překladu. Některá témata by si zasloužila detailnější rozpracování, což však zde vzhledem k omezenému rozsahu knihy nebylo možné.

Na závěr ještě uvedeme několik dílčích poznámek. V dalším vydání by bylo možné upřesnit či doplnit některá místa, např.:

• na s. 47 se mluví o „funkčně neekvivalentním řešení ve starším překladu“, avšak novější překlad se neuvádí. Bylo by vhodné jej citovat,

• na s. 61 (kap. 10) a s. 79 (kap. 14) by bylo možné provázat odkazem problematiku střídání jazykových kódů (pasáže ponechané v originálu),

• odkazem lze provázat i otázku pojmu přechylování v R a Č, připomínanou na s. 54 (kap. 9) a na s. 92 (kap. 17),

• na s. 70 by bylo možné doplnit jméno překladatele Hauptmannových Tkalců,

• na s. 89 českému zmizet po anglicku odpovídá fr. fíler à l’anglaise (ne disparaître),

• na s. 91 příklad computer nelze zahrnout do „skupiny přejatých termínů výpočetní techniky, kde domácí výraz nevznikl nebo se neujal“ (srov. české počítač),

• na s. 166 by bylo vhodné vysvětlit, že fr. oslovení Monsieur le professeur se liší úrovní zdvořilosti od mon professeur,

• výhrady máme i ke grafickému řešení obálky: v řadě cizojazyčných ekvivalentů českému slovo neodpovídá fr. la parole, ale spíše le mot.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 141-144

Předchozí František Štícha: Už vám někdo nabízel peníze jen tak?

Následující Jana Roubínková, Jiří Zeman: Německá práce o mluvě mládeže