Časopis Naše řeč
en cz

Nový svazek Západočeské vlastivědy

Jana Jančáková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Druhý svazek Západočeské vlastivědy,[1] jejíž vydávání patří k významným regionálně prospěšným kulturním aktivitám Pedagogické fakulty v Plzni (dnes začleněné do Západočeské univerzity), je věnován jazyku. Hlavní podíl na jeho přípravě má Lumír Klimeš, jeden z dlouholetých kmenových pracovníků fakulty. Vhodným výběrem spolupracovníků a uvážlivou sestavou tematických okruhů se mu podařilo soustředit soubor statí, které z různých aspektů a vcelku dobře postihují charakteristické stránky jazyka sledovaného regionu i jeho začlenění do útvaru celonárodních. Krásně vypravená kniha, v rukopise připravená už v r. 1989, je shodou okolností zároveň jednou z posledních publikací Západočeského nakladatelství; to tedy uzavřelo svou činnost opravdu důstojně.

S ohledem na populární zaměření publikace je velmi šťastným řešením, že hned na začátek souboru bylo zařazeno pojednání o západočeských zeměpisných jménech. Otázky týkající se původu jmen vlastního regionu se totiž obvykle těší živému zájmu veřejnosti a stať zpracovávající víc než 800 těchto jmen může proto regionálně zaměřené čtenáře plně zaujmout. Autorem zasvěceného výkladu (s. 17–66) je další dlouholetý pracovník bohemistické katedry Jaromír Spal, který se však vydání tohoto svazku nedočkal. Zařazení hydronym, která patří k jazykovým svědectvím nejstarším, umožnilo posunout časový horizont až do doby předslovanské. Uchovala se i jména původem keltská (Ohře) a germánská (Úhlava, Rotava), drobnější toky mají zpravidla jména česká (Střela, Teplá, Vydra). Naproti tomu jména hor jsou pozdní a původně většinou německá (Prenet, Haltrava, Klínovec), některá jsou však česká (Ostrý, Čechrov).

Charakteristickým rysem sledované oblasti je tedy existence i zeměpisných jmen neslovanských, vzniklých v různém čase a v různé míře. Platí to zejména o jménech místních, která ukazují, že v průběhu doby pronikalo na naše území německé obyvatelstvo, a to zejména do horského, později osidlovaného území. Autor dobře znal i problematiku onomastiky německé a je třeba zvlášť ocenit jeho střízlivý a nestranný pohled na česko-německé vztahy, jak se právě odrážejí v zeměpisných jménech zkoumané oblasti. Ukazuje se, že mnoho obcí má od počátku paralelní jméno české a německé [165](např. na Chebsku Cheb-Eger, Loket 1234 – Elbogen 1237), což „svědčí o smíšeném osídlení, ba o přátelském spolužití obou národností“ (s. 18). Zcela jiná situace byla však např. v Krušnohoří, osidlovaném německým živlem až od 16. stol.; zde měly obce jména jen německá. České názvy byly úředně stanoveny po r. 1918, zbývající jen německé názvy byly po r. 1946 uměle počeštěny. Původní a nové doklady se v práci přirozeně rozlišují.

Autor konstatuje, že sestava zč. místních jmen nevybočuje ze stavu na ostatním českém území. Shledáváme tedy jména vlastnická (Holoubkov, Kramolín, Dobřív), obyvatelská (Blovice, Ejpovice) a názvy ze jmen obecných, jako jsou sídliště (Staré Sedlo, Újezd, Stráž), sídla nezemědělské výroby (Uhliště, Stříbro, Kašperské Hory), terén (Chlum, Kamýk) atd. Připomíná se vzácný případ jména obce Hedčany (podle pův. obyvatel z polského města Gedcze, dobytého r. 1039 knížetem Břetislavem). V souvislosti se jménem Chodov autor oprávněně odmítá vykonstruované teorie o tom, že Chodové jsou potomky jiné národnosti (šlo o královy poddané určené k pěší, strážní službě); stejné stanovisko ostatně zastává i dialektologie, jak můžeme ověřit v následující kapitole o nářečí.

Do soustavy českých místních jmen se včleňují i nové překlady jmen německých, např. vedle starých jmen Stará Ves (za Altendorf), k starému Kámen na Přešticku přibylo nové na Kraslicku, jména Dvorec, Dvorce jsou původní, Dvory překladové (za -hof, -hofen) atd. V rámci probíraných typů autor také upozorňuje na některé krajové zvláštnosti. Týkají se frekvence některých typů jmen (např. plurálové podoby na -ovy na Klatovsku, jména na -ovice na Plánicku a Sušicku, jména na -ov nejsou na Manětínsku a Rokycansku), jsou však i typy zvláštní (tvary střed. rodu Chodovo, Postřekovo, Vosvračíno v lidovém jazyce nebo označení lázní slovem vary ‚horké prameny‘).

V navázání na poznatky z jiných oborů lze podle dobové obliby jistého typu tvoření postihnout postup osidlování krajiny (viz mapku onomastických oblastí na s. 55[2]). Překvapuje však, že výsledky svého šetření autor přímo nekonfrontoval se Šmilauerovým Osídlením Čech ve světle místních jmen.

Druhou základní statí charakterizující jazyk zč. regionu je kapitola o nářečí (s. 67–104). Klatovský rodák Jaroslav Voráč, dlouholetý kmenový pracovník Ústavu pro jazyk český, v ní pro účely Vlastivědy shrnul výsledky své dvoudílné monografie o jzč. nářečích.[3] Je to vlastně poslední Voráčova práce (po odevzdání rukopisu autor zemřel) a do Západočeské vlastivědy patří jistě plným právem. Přístupnou formou (a také na souhrnných jazykových mapkách) se zde představují charakteristické znaky odlišující zč. mluvu od ostatního území. Zvláštní pozornost se věnuje nářečí na archaických okrajích, zejména úseku domažlickému (tedy známému nářečí chodskému) a jazykovému rozhraní západních a jižních Čech (některé charakteristické rysy, jako [166]např. zč. chlapom, pamňejť, zde totiž sledují hranice starých správních celků, církevních archidiakonátů ze 14. stol. i pozdějších krajů Plzeňského a Prácheňského). Jak autor uzavírá, i současná mluva mladších generací má ještě řadu regionálních rysů vytvářejících západočeskou variantu obecné češtiny.

Skutečnost, že na velké části záp. Čech žije dnes nové české obyvatelstvo, postihuje stať Pavla Jančáka (s. 105–138), který se mluvě v západočeském pohraničí věnoval v souvislosti s prací na Českém jazykovém atlase. V pohraničí se mluva „formovala na nářečně a někdy i jazykově smíšeném podkladu, v němž se často střetávaly a vyrovnávaly různorodé prvky“. Autor se však záměrně soustředuje na přítomnost a na vývojové perspektivy současné pohraniční mluvy, které jsou dány jazykovým standardem nastupující mladé generace. Na vybraných sondách mluvy mládeže pořízených v sedmdesátých letech ve čtyřech různých pohraničních městech (škoda, že se nemohla realizovat ještě také sonda pozdější) ukazuje, že jde o mluvu interdialektickou, v níž se kromě znaků společných běžné nespisovné mluvě v Čechách udržují v různé míře i některé regionální rysy jzč., popř. západočeské. Přitom míra těchto rysů je podmíněna situací zeměpisnou. Stať je provázena zajímavými výsledky statistického šetření. Z nich je např. patrná oslabenější pozice protetického v-, a to i v případech von, vo, vod, které jsou v běžné mluvě „vnitrozemské“ stále ještě pevné (viz graf na s. 118).

Mezi novými osídlenci zč. pohraničí bylo také mnoho Slováků (např. ještě v r. 1970 se na Chebsku hlásilo k slovenské národnosti téměř 15 % obyvatel), kteří se však většinou velmi rychle asimilovali. Helena Nosková, která studovala jejich folklor,[4] se pokusila pro druhý svazek Vlastivědy – bohužel ne právě zdařile – také o charakteristiku jejich jazyka (s. 239–253). Je založena na rozboru folklorně zaměřených textů zapsaných u staré generace, která v mládí ještě vyrůstala v ryze slovenském prostředí. Je zřejmé, že spíše než o nářečí jde už i u těchto mluvčích o silně nivelizovanou řeč s některými původními rysy (např. u východoslovenských mluvčích krátkost samohlásek a asibilované dz, c za ď, ť aj.). Autorčina interpretace je však pro čtenáře málo instruktivní a mnohdy zavádějící („měkká nebo tvrdá výslovnost“ samohlásek i, e, normální spodoba výslovnosti ftedi, fčera se považuje za výjimečný jev atd.), ve fonetické transkripci jsou nepřesnosti a chyby. Mnohem spolehlivější je zřejmě autorčino celkové hodnocení dnešní jazykové situace slovenských mluvčích. Pro tu je příznačné, že „mladší generace, narozená již v novém domově, mluví jenom česky; slovenštinu, ani původní nářečí svých rodičů neovládá“.

Mluvy v zč. pohraničí se také týká stať Gertrudy Křepelové o německém jazyku v záp. Čechách (s. 255–269). Není však zaměřena – jak by to charakteru Vlastivědy odpovídalo – na současný stav německé mluvy v novém českém prostředí (obyvatel něm. národnosti je zde dnes 1,6 %), ale soustřeďuje se hlavně na „klasickou podobu“ starého chebského nářečí, zváště na jeho fonetický a fonologický rozbor. Autorce se totiž ještě podařilo získat u několika autochtonních archaických mluvčích ze [167]Sokolovska nový materiál a doplnit tak dřívější popisy (W. Roth a E. Schwarz) tohoto rázovitého dialektu náležejícího do severobavorské oblasti. Fonetický přepis ukázky magnetofonového záznamu nás přesvědčuje, že jde o nářečí, které je i „pro příslušníky jiných německých jazykových oblastí těžko srozumitelné“.

Téměř třetina posuzovaného svazku (s. 139–237) je věnována kapitolám o slangu. Je to přirozené, protože bádání v této jazykové oblasti má na plzeňské fakultě tradici (Plzeň byla hostitelkou už pěti mezinárodních konferencí o slangu, naposledy v únoru 1995). Autoři se snažili představit v prvé řadě slang těch oborů, které jsou pro Plzeň a záp. Čechy zvlášť typické, tedy především slang pivovarský z Plzeňského Prazdroje a strojírenský ze Škodových závodů (Lumír Klimeš) a slang ve sklárnách a porcelánkách na Karlovarsku a Sokolovsku (Libuše Kubů). Z oborů obecnější provenience byl ještě zařazen slang poštovní (Klimeš) a ze slangu sportovního (Marie Terčová) byl vybrán volejbal a pro zdejší sportovce zvlášť úspěšná sportovní střelba. Je nesnadné tento bohatý materiál, sebraný přímo na pracovištích a sportovištích a ověřený příslušnými specialisty, v rámci recenze interpretovat. Podstatné je, že zde najde mnoho zajímavého i širší čtenářská veřejnost.

Souhrnně lze tedy říci, že svazek Jazyk ze Západočeské vlastivědy je publikace zdařilá. Úsilí, které Plzeňští věnovali její přípravě, by bylo nejlépe odměněno, kdyby tato přístupná kniha našla mnoho zaujatých příznivců, a to nejen z vlastního regionu.


[1] Vyšel v r. 1992. První svazek je z r. 1990 a je věnován národopisu.

[2] Technickým nedopatřením je na mapce přehozeno označení oblastí C a D a v oblasti F chybějí číslice podoblastí 3–7.

[3] Česká nářečí jihozápadní 1, 2, Praha 1955 a 1976 (viz rec. v NŘ 39, 1956, s. 233–237 a 60, 1977, s. 211–215).

[4] V 1. sv. Západočeské vlastivědy se spolu s dalšími autory podílela na kapitole pojednávající z etnografického hlediska o životě a kultuře současné zč. vesnice (s. 291–322).

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 164-167

Předchozí Jiří Zeman: Sociolinguistica 1993

Následující Ivana Svobodová: Probydlené lůžko

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1