Časopis Naše řeč
en cz

Sociolinguistica 1993

Jiří Zeman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sociolinguistica, mezinárodní ročenka evropské sociolingvistiky, vychází od roku 1987 v tübingenském nakladatelství Max Niemeyer; v anglicky, německy a francouzsky psaných příspěvcích se věnuje základním problémům, které přináší vztah jazyka [159]a společnosti, a dává prostor nejnovějším výsledkům sociolingvistického výzkumu. Záměrem redakce, kterou tvoří U. Ammon, K. J. Mattheier a P. H. Nelde, je přispět ke koordinaci evropského sociolingvistického výzkumu a k odstranění a překonání izolovanosti, kterou je možné v evropských sociolingvistických kontaktech pozorovat.

Snaha o koordinaci výzkumu je patrná především z první části ročenek, které jsou vždy zaměřené na některý z aktuálních evropských sociolingvistických problémů. Dosud vydané svazky byly orientovány na tato témata: 1. Základní problémy sociolingvistiky (1987)[1], 2. Standardizace evropských národních jazyků: románská a germánská oblast (1988), 3. Dialekt a škola v evropských zemích (1989), 4. Minority a jazykový kontakt (1990)[2], 5. Status a funkce jazyků v institucích Evropského společenství (1991), 6. Vznik národních jazyků ve východní Evropě (1992). Autory jednotlivých studií jsou přední evropští odborníci. Stavba jejich příspěvků umožňuje vzájemně srovnávat přístupy k sledovaným problémům a jejich řešení. Čtenář tak získává určitý nadhled, který je důležitý pro úspěšné řešení jakéhokoliv problému.

Izolovanost informací o evropských sociolingvistických výzkumech se snaží překlenout druhá část ročenek. Bývá věnována stručným přehledům o současném stavu sociolingvistických bádání v jednotlivých zemích, zprávám o sociolingvistických konferencích a recenzím publikací. Nezastupitelné místo v sociolingvistickém kontextu má v závěru ročenky otiskovaný bibliografický přehled nejvýznamnějších sociolingvistických monografií, sborníků, statí a článků za předcházející kalendářní rok; přehled je uspořádán podle jednotlivých zemí a jeho reprezentativnost zabezpečuje systém stálých korespondentů: Československo zastupoval v prvních dvou ročnících F. Daneš, od 3. svazku zpracovával přehled J. Nekvapil (v 6. a 7. svazku společně se S. Ondrejovičem); od 8. svazku sestavuje J. Nekvapil již jen bibliografii za Českou republiku.

I když se Sociolinguistica stala jedním z prestižních sociolingvistických periodik, česká sociolingvistika se bohužel v prvních šesti svazcích – kromě pravidelných bibliografických přehledů – výrazněji neprezentovala.[3] Je to škoda, poněvadž přinejmenším k problémům vztahu dialektu a školy (3. svazek) a minorit a jazykového kontaktu (4. svazek) by jistě měla co říci. A tak český čtenář mohl zatím z ročenek získat hlavně řadu cenných informací především metodologického charakteru. Jistý mezník z hlediska prezentace české sociolingvistiky tvoří 7. svazek; proto bude užitečné o jeho obsahu referovat podrobněji.

7. svazek ročenky (Sociolinguistica. International Yearbook of European Sociolinguistics. Vol. 7. Multilingual Concepts in the Schools of Europe, P. H. Nelde (ed.), Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1993, 350 s.) je zaměřen na multilingvální koncepce [160]v evropském školství. Ve většině zemí Evropy totiž funguje v komunikaci několik jazyků a je jistě užitečné sledovat a srovnávat, jak se tato situace promítá do oblastí školství a vzdělávání. Problém multilingvizmu v Evropě bývá však často redukován pouze na tzv. umělý multilingvizmus, tj. ovládání mateřského jazyka a dalších prestižních evropských jazyků, mezi něž jsou řazeny angličtina, francouzština, němčina a ruština. Stranou zůstávají problémy spojené s tím, že v jednotlivých zemích může plnit funkci dorozumívacího prostředku několik jazyků s různým statutem. Příspěvky tedy vycházejí z popisu státního multilingvizmu, tj. specifické jazykové situace určitého státního celku, nikoliv z multilingvizmu individuálního.[4] Mezi jazyky uplatňující se v komunikaci jsou zahrnuty i jazyky emigrantů z jiných zemí.[5] Tato situace se pak přirozeně promítá i do vzdělávacího systému.

V jednotlivých příspěvcích jsou zpracovány tři základní okruhy problémů. V první části se věnuje pozornost popisu národnostního složení obyvatel země, původu multilingvizmu, dále statutu a fungování jednotlivých jazyků a tomu, jak se tato situace promítá do jazykového plánování a školního vyučování. Druhá část příspěvků je zaměřena na multilingvizmus ve školním systému. Pozornost se orientuje na vztah školního systému a multilingvizmu a na jeho formy ve škole; nezapomíná se ani na prezentaci a kritické hodnocení multilingválních koncepcí. Konečně třetí část obsahuje prognózy do budoucna. Otištěné studie zachycují stav ve většině evropských zemí. Z větších států zde nejsou zastoupeny jen příspěvky mapující situaci v Rumunsku (podle editorů nebylo možné v době přípravy ročenky přehled připravit), na Islandu (je monolingvní), v Portugalsku a v Albánii.

Bouřlivý vývoj v zemích střední a východní Evropy na přelomu 80. a 90. let způsobil, že řada příspěvků již dnes plně neodráží stav prezentovaný v článcích. Postihlo to mj. i příspěvek I. Vasiljeva o „Ex-Československu“. Nejde tu jen o fakt rozpadu Československa: odlišná jazyková situace v České republice (dále ČR) a na Slovensku vedla totiž autora k tomu, že uvádí jednotlivé údaje odděleně, takže si lze na základě studie učinit vcelku dobrou představu o situaci v obou státech. Spíše je možné si po jejím přečtení uvědomit, jak rozpad Československa zasáhl do národnostní struktury obou států, jak v nich změnil jazykovou situaci a jak se tyto změny promítly do organizování minoritního školství. Problémy, které se ještě na počátku 90. let zdály z „československého“ hlediska více či méně okrajové (např. slovenské školství v Čechách), se po vzniku ČR mohou projevit jako důležité nejen z hlediska sociálního, ale i politického. Pokusím se na okraj Vasiljevovy studie stručně poukázat i na některé změny, k nimž mezitím došlo.

[161]Vyučovacím jazykem na základních a středních školách v ČR je čeština. Odchylky jsou pak dvojího druhu; první z nich představuje školství národnostních menšin, druhou nově vznikající gymnázia s dvojjazyčným vyučováním.

Pokud jde o školství národnostních menšin, je v studii větší pozornost věnována problematice vzdělávání polské menšiny a okrajově se dotýká slovenské a německé menšiny žijících v ČR.

Na severní Moravě existují školy s polským vyučovacím jazykem: ve školním roce 1990/91 šlo o 28 základních škol se 151 třídou pro 3 231 žáku a jedno gymnázium (v Českém Těšíně). Počet dětí navštěvujících polské školy však stále klesá. Ještě na počátku 60. let zde fungovalo 85 základních škol s 8 500 žáky, ve školním roce 1980/81 s 3 938 žáky. Jak ukazují údaje ve Statistické ročence ’93[6], tento trend pokračuje i nadále: ve školním roce 1991/92 se na 29 školách ve 157 třídách učilo 3 137 žáků, o rok později jen 2 984 žáci. Vasiljevův příspěvek by se dal doplnit – ve shodě s příspěvky o školství v jiných zemích – o situaci v mateřských školách. Z přehledu o školství v Polsku (autor W. Wozniakowski) vyplývá, že na území bývalého Československa fungovalo na počátku 90. let celkem 54 mateřských škol s polským jazykem, z nichž většina byla zřejmě právě na území severní Moravy (v roce 1983 jich zde bylo 42).

Z výše uvedených důvodů je v studii relativně málo místa věnováno slovenskému školství v ČR. Najdeme zde jen konstatování, že od školního roku 1989/90 začala působit slovenská škola v Ostravě (navštěvovalo ji 174 žáků), o rok později zde fungovaly již dvě školy (s 584 žáky v 28 třídách). Je třeba připomenout, že slovenské školy na českém území dlouho neexistovaly. Teprve od roku 1956 pracovala v Karviné škola se slovenským vyučovacím jazykem (v letech 1965–1983 zde byly dokonce školy dvě). Zájem o ně však postupně slábl. Jednou z příčin tohoto stavu byla zřejmě skutečnost, že se v nich nevyučovalo češtině, a tak byly děti při přechodu na vyšší typ školy v nevýhodě.[7] K jistým změnám dochází na přelomu let 80. a 90. Podle údajů v SR ’93 i zde počet žáků ubývá: ve školním roce 1991/92 navštěvovalo 8 tříd základní školy 146 žáků, o rok později jen 120 žáků.

Výuka dětí německé národnosti nebyla dlouho – vzhledem k specifickému postavení Němců v poválečném Československu – budována. Širší možnosti se začaly vytvářet až od školního roku 1969/70, kdy byly ustaveny při českých základních školách skupiny tvořené žáky německé národnosti[8].

Podle údajů Ústavu školských informací, z nichž I. Vasiljev čerpal, navštěvovalo k 15. září 1990 české školy 13 720 žáků slovenské a 585 žáků německé národnosti. Autor však upozorňuje na důležitý fakt, že u těchto dětí nebyl zkoumán jejich mateřský jazyk: protože národnost a mateřský jazyk se nemusí krýt, lze předpokládat, že alespoň část uvedených žáků považuje za svůj mateřský jazyk češtinu.

[162]Děti ostatních národnostních menšin v ČR zatím možnost navštěvovat školy v jazyce své národnosti nemají. Týká se to mj. i dětí národnosti maďarské. V Československu se pozornost zaměřovala především na více než půlmilionovou maďarskou menšinu žijící na jižním Slovensku a v této souvislosti i na maďarské školství v této oblasti. Poněkud stranou zůstal fakt, že např. v roce 1991 žilo na území Čech a Moravy 20 143 občanů hlásících se k maďarské národnosti. Po vzniku ČR se tato menšina stala další z těch, které nemají zabezpečené školství ve vlastním jazyku. Podle údajů ve Vasiljevově studii navštěvuje české školy 766 dětí maďarské národnosti.

Konstatuje-li I. Vasiljev pokles zájmu o školství v polském jazyce, lze toto konstatování vztáhnout i na vyučování žáků slovenské a německé národnosti v jazyce slovenském a německém. Úbytek žactva je spatřován především ve zhoršování věkového složení populace těchto národností. Jde především o nízké zastoupení obyvatelstva do 14. roku života. Jestliže v ČR tvořila v roce 1991 tato skupina 21 % všeho obyvatelstva, u polské národnosti 10,3 %, u slovenské 8,6 % a u německé dokonce jen 5,3 % obyvatelstva[9]. K poklesu nečeského obyvatelstva této věkové skupiny přispělo uzavírání smíšených manželství a asimilace dětí narozených v těchto smíšených manželstvích ve prospěch české národnosti; důsledkem toho je pak i nepříznivá síť škol poskytujících vzdělání v jazyce národnostních menšin. Jak ukazují výzkumy, zájem o vlastní školství národnostních menšin na území ČR byl poměrně malý.[10] Je však třeba připomenout, že tyto výzkumy byly prováděny před rokem 1993, a neodrážejí tedy změny vyplývající z postavení národností po vzniku ČR.

Pokud jde o dvojjazyčné středoškolské studium, z Vasiljevovy studie vyplývá, že ve školním roce 1991/92 existovaly na 11 gymnáziích třídy s výukou česko-francouzskou (8 tříd), česko-německou (6), česko-anglickou (2), česko-španělskou (1) a česko-italskou (1). Některým předmětům (matematika, fyzika, dějepis, zeměpis a biologie) v nich vyučovali zahraniční učitelé ve svém mateřském jazyce.

Vasiljevova studie se dotýká i dalších důležitých problémů, které blíže charakterizují problém multilingvizmu v českém, resp. slovenském školství: jde o charakteristiku výuky na jazykových školách, o problémy spojené s přípravou učitelů (rekvalifikace ruštinářů na počátku 90. let) apod. Autor se nespokojuje jen s popisem synchronního stavu (tj. stav k roku 1991), ale řadu problémů sleduje i z diachronního hlediska. Všechna tvrzení v studii jsou podložena statistickými údaji. Bylo by nepochybně prospěšné, kdyby se příspěvek v upravené a aktualizované formě objevil i v české verzi.

Z dalších článků recenzované ročenky si lze učinit představu i o vzdělávání některých alochtonních i autochtonních skupin Čechů žijících mimo území ČR. Velkou českou menšinu tvořili svého času vídeňští Čechové. Zlatý věk prožívali před první světovou válkou, kdy z více než dvou milionů obyvatel Vídně užívalo přes 200 tisíc češtinu jako svůj mateřský jazyk. Vídeňští Čechové měli své vlastní politické a kulturní organizace, divadla, noviny a samozřejmě i školy, které navštěvovalo přes 13 tisíc dětí. Po roce [163]1918 počet vídeňských Čechů silně poklesl (do nové Československé republiky se jich vrátilo asi 150 tisíc), a tak se snížil i počet dětí: v školním roce 1924/25 na 5 546 a o deset let později na 3 tisíce. Od poloviny 30. let zaznamenal počet vídeňských Čechů ještě větší pokles, způsobený částečně přistěhovalectvím do Československa po obsazení Rakouska roku 1938 a za druhé světové války, částečně poválečným politickým vývojem v Československu.[11] Podle údajů v příspěvku věnovaném školství v Rakousku (autoři R. Gauß a G. Lau) navštěvovalo na počátku 90. let ve Vídni 13 dětí českou mateřskou školu a asi 180 dětí českou základní školu, kde jsou vzdělávány částečně v němčině a částečně v češtině. Na konci povinné školní docházky jsou žáci aktivně bilingvní.

Velkou skupinu česky mluvících obyvatel tvoří národnostní menšina na území bývalé Jugoslávie. Z příspěvku o školství v Ex-Jugoslávii vyplývá, že zde na počátku 80. let žilo 19 581 Čechů, nejvíce na území Chorvatska (14 061), Srbska (3 225) a Vojvodiny (2 012). V průběhu 80. let zde fungovalo 35–40 tříd s 500–700 žáky základní školy a jedna střední škola s 50 žáky v školním roce 1986/87, ale jen 14 žáky v školním roce 1987/88. Vyučovacím jazykem zde byla čeština, žáci se však povinně učili i jazyku majoritní národnosti příslušné oblasti. Čeští žáci navštěvující školy s vyučovacím jazykem majoritní národnosti měli možnost povinné nebo nepovinné výuky češtině v rámci tzv. „kultivace mateřského jazyka“.

V druhé části recenzované ročenky zaujme českého čtenáře především anglicky psaný příspěvek Základní informace o sociolingvistice v Ex-Československu. J. Nekvapil a S. Ondrejovič v něm podávají stručný přehled nejdůležitějších českých a slovenských sociolingvistických aktivit. Pokud jde o českou sociolingvistiku, jsou zde uvedeny hlavní práce zabývající se oblastí teorie spisovného jazyka, výzkumu městské mluvy, slangů a sociálních aspektů verbální komunikace; zvláštní kapitolu, která spojovala výrazně českou i slovenskou sociolingvistiku, pak tvoří problematika jazykových kontaktů. Přehled je doplněn bohatou bibliografií.

Jestliže jsem 7. svazek ročenky Sociolinguistica označil za mezník z hlediska prezentace české sociolingvistiky v tomto periodiku, pak jej lze považovat za mezník ještě z jiných důvodů. Ve své recenzi prvního svazku upozornili J. Nekvapil a I. Vasiljev na skutečnost, že problematika v něm sledovaná odráží hlavně profil sociolingvistiky západoevropské. Tento vývoj je patrný i z dalších ročenek: ještě 6. svazek (Vznik národních jazyků ve východní Evropě) obsahuje převážně studie západoevropských odborníků. V 7. svazku se podařilo spojit přední vědce z celé Evropy; to, že příspěvky o jednotlivých zemích zpracovali přímo odborníci z příslušných států, se projevilo i ve větší pestrosti názorů. Druhý posun lze vidět v národnostním zastoupení autorů článků. V 3. svazku (Dialekt a škola) editoři konstatují, že se jim nepodařilo získat příspěvky z Francie, Itálie, Řecka, Maďarska a Sovětského svazu (ročenka však bez [164]vysvětlení neobsahuje ani příspěvky z Polska, Bulharska a bohužel ani Československa): recenzovaný 7. svazek je z tohoto hlediska reprezentativnější a svým obsahem vskutku celoevropský. Projevilo se to mj. i v jeho rozsahu. Zatímco jednotlivé svazky mají průměrně 240 stran, recenzovaná ročenka má rozsah 350 stran. Záměry, které si v prvním čísle redakce předsevzala, se jí 7. svazkem podařilo vcelku naplnit.


[1] Srov. J. Nekvapil – I. Vasiljev, Mezinárodní ročenka pro evropskou sociolingvistiku, SaS 51, 1990, s. 75–78.

[2] K charakteristice prvních čtyř svazků viz S. Ondrejovič, Nový medzinárodný časopis pre európsku sociolingvistiku, Jazykovedný časopis 42, 1991, s. 153–154.

[3] Výjimku tvoří pouze do 6. svazku (s. 190–191) zařazená recenze knihy R. Wodakové Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse, J. Benjamins, Amsterdam/Philadelphia 1989, kterou napsal J. Nekvapil.

[4] Srov. např. A. D. Švejcer – L. B. Nikolskij, Úvod do sociolingvistiky, Svoboda, Praha 1983, s. 135–136.

[5] O složitosti celého problému vypovídá názorně příspěvek věnovaný školství ve Švédsku (autor G. Tingbjörn): v roce 1989 zde žilo přes 758 tisíc přistěhovalců z více než 160 zemí celého světa (mezi nimi přes 8 tisíc Čechů), a tak bylo na území tohoto státu 98 170 dětí s jiným mateřským jazykem než švédštinou (mezi nimi 544 s češtinou).

[6] Statistická ročenka České republiky ’93, Český spisovatel, Praha 1993. Dále jen SR ’93.

[7] Srov. (G. Sokolová, Problémy soužití v národnostně smíšených regionech, in: J. Plichtová (ed.), Minority v politike. Kultúrne a jazykové práva, Československý výbor Európskej kultúrnej nadácie, Bratislava 1992, s. 180–184.

[8] Viz E. Malá, K problému výuky dětí německé národnosti v mateřském jazyku, in: Národnostní otázka v Československu (po roce 1918), Slezský ústav ČSAV, Opava 1989, s. 113–115.

[9] Srov. L. Fialová, Charakteristiky obyvatelstva, Demografie 36, 1994, s. 7–12.

[10] Blíže viz E. Malá, Názory obyvatel severočeského regionu na vzdělávání slovenských a německých dětí v mateřském jazyku, Slezský sborník 91, 1993, s. 99–114.

[11] K jazyku vídeňských Čechů v současnosti viz G. Fischer, The Language of the Czech Minority in Vienna, in: E. Eckert (ed.), Varieties of Czech. Studies in Czech Sociolinguistics, Rodopi, Amsterdam/Atlanta, GA 1993, s. 254–261.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 158-164

Předchozí František Štícha: Cesty a osudy evropských jazyků

Následující Jana Jančáková: Nový svazek Západočeské vlastivědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1