Časopis Naše řeč
en cz

Jubileum Jiřího Krause

[Články]

(pdf)

-

Univ. prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc., je sice mnoho let znám čtenářům Naší řeči jako autor řady zásadních statí, zejména z oblasti jazykové kultury, jako pohotový a všestranný recenzent, a od roku 1991 též jako vedoucí redaktor tohoto časopisu, ale poprvé bude nyní představen jako jubilant, a to jubilant „středního“ věku – šedesátník. Jsou mu věnovány všechny články v tomto čísle časopisu.

V Praze se narodil (*25. května 1935), v Praze také v r. 1958 ukončil Vysokou školu ruského jazyka a literatury a nastoupil vědeckou kariéru; v r. 1967 dosáhl hodnosti kandidáta věd a v r. 1990 hodnosti doktora věd. Jeho vědeckým působištěm je už více než tři desetiletí Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky; tento ústav od r. 1994 také řídí. Vedle toho významně rozvíjí vysokoškolské aktivity pedagogické: V r. 1992 se stal docentem, o rok později vysokoškolským profesorem; v poslední době věnuje hodně pozornosti koncepční náplni a organizaci postgraduálního studia.

Má všechny podstatné vlastnosti silné vědecké, „systémové“ osobnosti: analytické a koncepční myšlení, obrovské lingvistické a encyklopedické vědomosti a schopnost vidět a vykládat i překvapivé, zdánlivě odlehlé souvislosti a zákonitosti mezi jevy; hovoří několika světovými jazyky – anglicky, francouzsky, německy a rusky, jsou mu blízké i některé další slovanské jazyky (zejména bulharština) a má velmi dobrou znalost japonštiny (jedna z jeho statí vyšla japonsky). Jeho tištěné práce se už od samého počátku publikační činnosti vyznačují mimořádnou, až úzkostlivou péčí o stylovou vybroušenost a veškeré ústní projevy včetně čistě pracovních diskusí a vystoupení před úzkým fórem kolegů na pracovišti vždy charakterizuje cílevědomá, usilovná snaha o řečnickou působivost, o to, aby přednášené slovo mělo všechny atributy vysokého řečnického stylu. Je řečníkem, který díky svým kvalitám nikdy neměl nouzi o početné posluchačstvo, řečníkem, který je hoden titulu eloquentiae professor neboli učitel řečnictví.

Právě jeho osobní filozofie lingvisty, tak výrazně soustředěného na kulturu, kulturnost, kultivovanost a kultivování jazyka a řeči, motivovala to, že prvořadou, životní oblastí Krausova vědeckého zájmu se stala rétorika. Nikoli však jen rétorika jako řečnické umění samo, jako řečnická praxe, nýbrž rétorika jako nauka o řečnickém umění, tedy vědecký popis rétoriky v celé šíři. Kniha Rétorika v dějinách jazykové komunikace (Praha, 1981), v níž autor probírá hlavní mezníky historického vývoje rétoriky a na tomto základě vymezuje její problematiku, je dílem základního významu nejen pro obor sám, ale i dílem široké působnosti za jeho hranicemi. Je šťastnou shodou okolností, že právě v současné době renesance zájmu o moderní rétoriku, vyvolaného potřebami občanské aktivity [58]a stoupajícími nároky na „účinný, kultivovaný a spisovný projev před stále širším okruhem lidí“ (Rétorika, s. 9), se našla u nás vědecká autorita teoreticky zaujatá a fundovaná tak, aby dokázala této mimořádně náročné, mezioborové disciplíně dát, co její jest: V popředí autorovy pozornosti stojí teorie rétoriky vymezené jako „otevřený a dynamický systém názorů a výroků, jejichž aktuální hodnota spočívá ve schopnosti stát se nedílnou součástí ostatních věd o mezilidské komunikaci“ (s. 17). Největší důraz klade autor právem na jazykovědnou stylistiku, „protože právě ona se zrodila z nejdůležitějšího a nejrozsáhlejšího oddílu klasické rétoriky, z učení o jazykové stylizaci (elocutio)“ (s. 17). Vztahům mezi rétorikou, stylistikou a jazykovou kulturou se věnuje autor i v řadě statí, jimiž navazuje na monografii z r. 1981 a které by nepochybně mohly být dobrým základem pro další (druhý?, přepracovaný?) svazek Rétoriky. Z mnoha vybíráme: On classifying rhetorical genres (1983), K zdrojům normativnosti českých gramatik 16.–17. století (1985), Rétorika v popisu (a ovlivňování) jazykové komunikace (1987), K typologii situací porozumění (1988), Téma jazyka a stylu u Bohuslava Balbína (1992).

Kraus není však jen teoretikem rétoriky. Je opakem monotematického vědce. Zasáhl výrazným způsobem do celé řady úseků jazykovědného bádání. Pokud budeme sledovat jeho publikační činnost chronologicky, tedy zároveň tak, jak se v ní více či méně zprostředkovaně odráží jeho působení v různých odděleních ústavu, shledáme nejen zájmovou mnohost a časové posuny v ní, ale oceníme i hloubku a originalitu v přístupu k různým lingvistickým tématům a k řešení otevřených problémů.

V šedesátých a sedmdesátých letech dělil své zájmy mezi několik oblastí. Jsa znalý stenografie, byl od počátku zaujat grafematickou a rovněž fonologickou soustavou češtiny a jejich rozboru věnoval řadu statí publikovaných u nás i v zahraničí, například K některým otázkám pravopisu z hlediska grafematické soustavy (1965). Kódování a komprese psané češtiny (1965), Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů (1966; s M. Ludvíkovou), Mathematische Linguistik und allgemeine Theorie der stenographischen Systeme (1969), Mathematical linguistics and general theory of shorthand systems (1971) a další. Zároveň bádal ve stylistice, typologii textů a teorii komunikace. Zabýval se stylem reklam, pracovních návodů, různými publicistickými i jinými žánry a psal o nich pravidelně do českých i zahraničních časopisů a sborníků. Jmenujme například K stylu soudobé české reklamy (1965), Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů (1966), Kvantytatyvni charakterystyky funkctionalnych ta indyvidualnych styliv (1967), K statistickému rozboru publicistického stylu (1969) a další. Společným jmenovatelem velké části publikací z té doby je kvantitativní metodologie. Jako pracovník tehdejšího oddělení matematické lingvistiky významně [59]přispěl k rozvoji české kvantitativní lingvistiky zejména tím, že ve svých pracích dosáhl značného stupně matematizace při formulaci hypotéz a empirickém dokazování jejich platnosti; některé matematické postupy ověřil na českém jazykovém materiále vůbec poprvé (např. faktorovou analýzu). Pravidelně publikoval též v sérii Prague Studies in Mathematical Linguistics a byl členem autorského kolektivu, který pořídil na tehdejší dobu velmi rozsáhlý korpus psané a mluvené češtiny (více než půl milionu slov) a který na základě tohoto korpusu vydal několik frekvenčních slovníků češtiny a obsáhlých kolektivních studií o kvantitativních charakteristikách současné češtiny. Rovněž je spoluautorem Pětijazyčného slovníku z kvantitativní lingvistiky (1970).

Postupně se stále více orientoval na tři sice velmi široké, ale přitom úzce související oblasti, sociolingvistiku, jazykovou kulturu (v oddělení jazykové kultury, později v oddělení textové lingvistiky, které také vedl) a stylistiku, jimž se, zejména ve vztahu k již zmíněné rétorice, věnuje dosud. Opakovaného vydání se dočkal jeho koncízně a přehledně napsaný Úvod do stylistiky pro informační pracovníky (1977, 2. rozšířené vyd. 1982). Pro týž okruh čtenářů ještě napsal neméně úspěšné knížky Přirozený jazyk v informačních systémech (1974) a O jazyce a slohu pro informační pracovníky (1987). Podílel se autorsky na novém, školním i akademickém vydání Pravidel českého pravopisu. Bibliografie jeho prací dosvědčuje, že dává přednost tomu vyslovovat se k tématům, která jsou v lingvistice na pořadu dne, před tématy „věčnými“. Zmiňme alespoň následující práce: Jazyk, jazykověda a vědeckotechnická revoluce (1974), Jazyk a styl ve společenské interakci (1975), Žánrové a stylové proměny veřejné komunikace (1980), Repetition and variation as stylistic principles of a text structure (1994), Žánr polemiky v politickém a filozofickém díle T G. Masaryka (1994) a další. Proto se v titulech jeho statí tak často objevuje adjektivum současný nebo výraz sémanticky příbuzný a proto jsou tituly některých jeho statí formulovány jako otázky. Například: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny (1981), O jazyce přítomnosti a budoucnosti (1983), Oratorskij stil v sovremennoj jazykovoj situacii (1985), K současnému stavu jazykové kultury a kultury dorozumívání vůbec (1993, s F. Danešem), K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování (1994), Does spoken literary Czech exist? (1993). A proto se – v neposlední řadě – po léta věnuje bohaté činnosti recenzní a redakční a nezanedbává ani činnost popularizační (stati v popularizačních příručkách, příspěvky v žánru drobností v Naší řeči, jazykové koutky v denním tisku, relace v rozhlase a v televizi). Jazyk a jazykověda jsou u Krause vykládány v mezivědním kontextu obecně kulturním, komunikačním, filozofickém, historickém, literárním, uměnovědném, sociologickém, pedagogickém. Jeho příspěvky najdeme i mimo publikace čistě lingvistické; k těm patří [60]například Interpretace textů a rétorika (1984), Rétorika v dramatu a proti dramatu (1985), K intuitivním aspektům pojmu styl jazykového projevu (1993), Odcházet s pocitem vítěze aneb o umění přesvědčovat (1994) a další.

Kraus je člověkem vysokého stylu vědecké práce. Jak mu k životnímu jubileu popřát? Obraťme se k terminologii tzv. Vergiliova kola, které stanovuje jako normu stylu korespondenci mezi volbou jazykových prostředků, postav, prostředí a předmětů (Rétorika, s. 89), a popřejme mu, aby jako vědec – ale i jako člověk – nadále zůstal rytířem, aby bojoval vždy mečem, tedy čestně a odvážně, tak, aby mu pak po právu náležely vavříny.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 2, s. 57-60

Předchozí Ludmila Uhlířová: Ahoj Ivano!

Následující Alexandr Stich: Existuje u nás pocit ohrožení jazyka?