Rodná jména a jejich hypokoristické podoby v Jungmannově Slovníku česko-německém

Vladimír Koblížek

[Články]

(pdf)

-

Je obecně známou skutečností, že propria (vlastní jména) představují sice periferní, avšak nikoliv zanedbatelnou složku slovní zásoby jazyka. Základní lexikografické dílo českého národního obrození, jakým je bezesporu Jungmannův Slovník česko-německý, obsahuje velké množství apelativ (obecných jmen) i značně rozsáhlý soubor proprií (především toponym a antroponym).[1] Lze konstatovat, že uvedený slovník přináší velmi cenný antroponomastický materiál, který představují nejen příjmení, ale i rodná (křestní) jména. Následující příspěvek se zaměřuje především na oblast rodných (křestních) jmen a jejich hypokoristických podob.

V určitém dějinném období se vyskytují velmi frekventovaná rodná jména i rodná jména poměrně řídká, vzácná. Dnes lze s využitím moderních statistických a matematických metod tuto frekvenci objektivně zjistit.[2] Při diachronním pohledu na problematiku antroponym se ovšem ocitáme v podstatně složitější situaci, neboť reálně existující jména, jež slouží k identifikaci jednotlivců, a frekvenci těchto jmen lze zjišťovat na základě využití mnohdy neúplného, mezerovitého archivního materiálu.

Autor příspěvku provedl excerpci prvních dvou svazků Jungmannova slovníku (A–J, K–O), a tak mohl zde uváděná jména konfrontovat s jejich zpracováním ve dvoudílném Slovníku staročeském Jana Gebauera (A–J, K–N).[3]

Je zajímavou skutečností, že základem Jungmannova souboru antroponym se stala Palackého stať Popis staročeských osobních a křestných jmen.[4] František [32]Palacký zveřejnil velké množství jmen a využil přitom své důkladné znalosti listinného pramenného materiálu. Některá jména ovšem nepřečetl zcela správně, a proto musíme jím uváděné podoby korigovat, a to na základě spolehlivějšího přepisu Jana Gebauera ve Slovníku staročeském. Josef Jungmann zařadil do svého slovníku i ta jména, s nimiž se setkal v Rukopisech (RKZ), neboť sám uvěřil v jejich pravost.

Palacký ovšem programově opominul ta česká jména, která jsou uváděna v Hájkově kronice, poněvadž ji považuje za nespolehlivý historický pramen (a zde použitá jména pokládá jenom za fiktivní, případně za špatně či nešťastně utvořená). Sám upozorňuje na to, že jím uváděný soupis jmen – použil ovšem i výpisků Josefa Dobrovského – není úplný. Přitom současně zdůrazňuje, že podává výčet v minulosti reálně užívaných českých jmen.

Je třeba připomenout, že existuje značná nevyváženost v počtu antroponym mužských a ženských; Palacký sám uvádí od písmena A až do písmena O 616 mužských a 167 ženských jmen. Přitom nejsou do tohoto počtu zahrnuty různé hláskové podoby téhož jména (např. Břetislav i Břečislav apod.).

Přestože Palackého stať byla nezbytným základem pro soubor antroponym v Jungmannově slovníku, při bližším zkoumání objevíme i některé nedůslednosti. Jungmann např. neuvedl tato jména obsažená v soupisu: Bohumest, Boneš, Boněk, Bonec, Blahut, Kuňata, Neplach, Objezd, Objezda aj.

Rodná jména uváděná v Jungmannově Slovníku česko-německém jsou pojata jednak diachronně, jednak synchronně. Slovník přináší mnoho jmen, která už v první polovině 19. století nebyla prakticky užívána; na druhé straně se v něm objevují jména typická pro českou národní pospolitost, jež nacházela všeobecnou oblibu a byla v českých rodinách užívána třebas po řadu následujících generací (to platí především o tzv. jménech barokních, která se objevují v 17. a 18. století).[5]

Ve slovníku je obsažena velmi frekventovaná vrstva jmen typických pro období středověké. V tomto případě jde o antroponyma, která sloužila reálně k identifikaci jednotlivců ve starších historických obdobích. Řada osobních jmen byla excerpována již Palackým (a Jungmannem převzata) z Nekrologu podlažického, významné historické památky 13. století.[6] V 1. díle Jungmannova slovníku se objevuje 57 ženských jmen a 124 jmen mužských, ve 2. dílu 21 ženských a 63 mužských jmen, jež uvádí již Nekrolog podlažický.

[33]V 1. dílu slovníku je uvedeno 164 ženských a 486 mužských jmen, ve 2. dílu slovníku najdeme 98 jmen ženských a 343 mužských. Je zcela zjevné, že tento soubor antroponym nemůže představovat systém rodných jmen používaných v první polovině 19. století. Mezi skupinou jmen sloužících k identifikaci jednotlivců ve starších vývojových obdobích a skupinou jmen fungujících jako prostředek označování jedinců v Jungmannově současnosti ovšem neexistují nějaké příkré hranice; řada jmen byla přece v užívání po dlouhá staletí.

Josef Jungmann při označování antroponym používá následující terminologie: jméno mužské, nomen viri nebo nom. prop. viri; jméno ženské, nomen feminae nebo nom. prop. fem.

Heslových slov je pochopitelně méně, než představuje celkový počet jmen. Hypokoristické podoby jsou totiž uváděny společně při základní podobě; některé z nich jsou znovu připomínány jako samostatná heslová slova. Jungmann pečlivě odlišuje rozmanité podoby jmen, vedle podoby neutrální i deminutiva, intenziva, formy prostonárodní i vulgární.

Jungmannův postup si můžeme ukázat na příkladu hypokoristických podob rodných jmen Maria (Marie) a Maří (Maria) Magdalena. Podoba Mářa je označena jako zhrubělá, Mařena = zvedeněji než Mářa, Manda = s příhanou, Manče = vulgo Prag. V posledním případě můžeme mluvit o jistém specificky teritoriálním vymezení.[7] Někdy dokonce nalézáme ve slovníku určité socioonomastické charakteristiky, např. u výrazu Anče, kterou Jungmann označuje jako „jméno sprostných ženštin, nejvíce v městách“.[8] Podobně i u jmen Andule, Andulka, Andulina, Andulinka objevíme charakteristiku „jméno sprostých ženštin“.[9]

Nezanedbatelnou vrstvu antroponym představují ta rodná jména, která byla v první polovině 19. století (i dříve) ve všeobecném užívání a oblibě. Proto nás také nemůže překvapit skutečnost, že v Jungmannově slovníku se vyskytuje nejvíce hypokoristických podob u zcela běžných, oblíbených rodných jmen.[10] [34]Můžeme si uvést některé příklady: Jan – Jeník, Jeníček, Janek, Janeček, Janko, Januš, Janoušek, Johanek, Johanések, Jošek, Jašek, Ješek, Hanuš, Janisko; Honza, Honzík, Honzíček, Honzátko (tyto podoby jsou ovšem považovány za zhrubělé oproti ušlechtilejším tvarům Jan, Jeník, Jeníček). Jiří – Jiřík, Jiříček, Jura (moravská podoba), Jirka, Jiránek, Juro a Jurko (slovenské podoby). Kateřina – Kateřinka (demin.), Káča, Káče (jména obecná), Kačena, Kačenka, Kachna, Katina, Katinka, Káta, Katka (formy prostonárodní). Alžběta – Alžbětka (demin.), Eliška, Elška, Běta, Bětka, Bětuška, Bětunka, Bětulinka, Bětolinka, Betynka. Jakub – Jakoubek, Jakubíček, Jakeš, Jakubě a Jakoubě (mladý Jakub), Jakoubátko (= dítě Jakubovo); Kuba, Kubík, Kubíček, Kubín apod. (posledně uvedená jména představují formy prostonárodní).

Nabízí se možnost srovnávat hypokoristické podoby rodných jmen nalézající se v Jungmannově Slovníku česko-německém s obdobnými formami uváděnými v soudobých literárních dílech (např. u Josefa Kajetána Tyla či Boženy Němcové). Důležité jsou ty Jungmannovy poznámky, v nichž se dotýká – z dnešního hlediska – problematiky socioonomastické; všímá si např. jmen označujících níže společensky postavené jedince, např. služky. To koresponduje i s prozaickými díly Boženy Němcové, např. s její povídkou Dobrý člověk (stará služka paní Kateřiny ve Vídni se nazývá Anče).

Hypokoristika užívaná v 19. století jako reálně existující formy pojmenování jedinců lze také srovnávat se současnou situací. Přestože se v dnešní době objevují i jiná hypokoristika a navíc se výrazně obohatil repertoár užívaných rodných jmen, četné starší domácké podoby jmen i nadále reálně existují.

Při výzkumu hypokoristických podob rodných jmen, který započal na jaře 1992 na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové,[11] bude jistě užitečné konfrontovat současné, reálně se vyskytující hypokoristické podoby s hypokoristiky uváděnými ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna.

Přestože máme na paměti tvrzení Vladimíra Šmilauera,[12] že „vlastní jména v Jungmannově slovníku zastoupena jsou, ne však důsledně“, můžeme uzavřít svůj výklad konstatováním, že zmíněné lexikografické dílo představuje významnou, dosud ne zcela využitou bázi antroponymického materiálu, i když přirozeně nejde o homogenní soubor antroponym.

 

[35]Josef Jungmann, Slovník česko-německý

Heslová slova, příp. součásti heslových slov

(tato jména Jungmann výslovně nespojuje s Marií)

Pozn.: Všechna jména jsou obsažena v 1. dílu Jungmannova slovníku, jenom podoby Mařka a Maříně jsou uvedeny v 5. díle, a to v části Dodatky a opravy.

---

[1] Toponyma jsou vlastní jména zeměpisná; k antroponymům patří vlastní jména jednotlivců nebo skupin lidí – viz L. Klimeš, Slovník cizích slov, Praha 1981, s. 737, s. 27.

[2] Viz M. Knappová, Rodné jméno v jazyce a společnosti, Praha 1989.

[3] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1, Praha 1835, 2, Praha 1836; J. Gebauer, Slovník staročeský 1, 2, Praha 1903–1913. V hodnocení antroponym se objevují jisté rozdíly. Např. jména Černice, Černka Jungmann pojímá jako nom. prop. fem., kdežto Gebauer je považuje za příjmení; jméno Družka Jungmann považuje za nom. fem., Gebauer jenom za apelativum apod.

[4] Viz ČČM 6, 1832, s. 60–69; 2. vyd. v Radhostu I, 1871, s. 115–128. – Termín osobní jméno je pojmově širší než rodné jméno – viz V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 169n.

V nejstarším období, kdy existovala jednojmennost, dostával každý jedinec jenom jediné jméno. J. Svoboda zahrnuje pod termín osobní jméno jak jména pohanská, tak křesťanská (křestní) – viz J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, s. 13. – V Základní soustavě a terminologii slovanské onomastiky se osobní jméno chápe jako „vlastní jméno jednotlivého člověka“ – viz Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, s. 32.

[5] Typicky barokní jména představují např. Josef, František, Karel, Antonín, Marie, Terezie; v oblibě je i jméno Anna, přestože se užívalo již dříve. – Viz F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, 2. vyd., Praha 1991, s. 19–20.

[6] Podrobnější údaje o této památce viz J. Dobrovský, Dějiny české řeči a literatury v redakcích z roku 1791, 1792 a 1818; vyd. B. Jedlička, Praha 1936, s. 237–243.

[7] J. Jungmann, Slovník česko-německý, Praha 1836, s. 389, 392, 393. – Velmi podrobný výčet hypokoristických podob tohoto – kdysi velmi oblíbeného – ženského jména se zajímavým výkladem podává V. Polák v článku Marie (NŘ, 23, 1939, s. 197–206, 225–242).

[8] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1, Praha 1835, s. 14.

[9] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1, Praha 1835, s. 15.

[10] Hypokoristika se v podstatě vymezují jako domácké podoby rodných (křestních) jmen, jako jména mazlivá, laskající. – Viz F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1949, s. 251; Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, č. 1, s. 117; J. Mistrík a kol., Encyklopédia jazykovedy, Bratislava 1993, s. 183. – Je ovšem nesporné, že s některými hypokoristickými podobami je spojeno negativní hodnocení pojmenovávaného; při tvoření těchto podob se uplatňují specifické sufixy, např. -iště či -isko apod. Pokud jde o vztah mezi hypokoristiky a deminutivy, je třeba konstatovat, že deminutiva patří do kategorie hypokoristických vlastních jmen; jsou tvořena deminutivními sufixy (např. Karel – Karl-íč-ek). – Viz Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 14, 1973, č. 1, s. 117, s. 134; F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny 1, Praha 1949, s. 252–253; J. Mistrík a kol., Encyklopédia jazykovedy, Bratislava 1993, s. 183; V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 88–90.

[11] Viz S. Pastyřík, Anfänge der Forschung der Hypokoristika an der Pädagogischen Hochschule in Hradec Králové, Onymische Systeme, Hradec Králové 1993, s. 53–54.

[12] V. Šmilauer, Jungmannův Slovník česko-německý, Slavica Pragensia 17, 1974, s. 43–56.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 31-35

Předchozí Karel Fic: K typům pojmenování v rámci jedné specifické sémantické skupiny výrazů (Na základě nářečních pojmenování projevů pohlavního pudu u některých druhů domácích zvířat)

Následující Magdalena Kneřová: Ke způsobům oslovování v mluvených projevech