Časopis Naše řeč
en cz

Ke způsobům oslovování v mluvených projevech

Magdalena Kneřová

[Články]

(pdf)

-

Při popisu a stylistickém či pragmatickém hodnocení současných způsobů oslovování jsem se musela nejednou opírat o vlastní jazykové povědomí, což samozřejmě nevylučuje určitý stupeň subjektivního pohledu.[1] Abych podložila své úvahy o užívání forem českého oslovení názory širší skupiny mluvčích, vypracovala jsem několik dotazníků, které mají za úkol zachytit stav a případně i vývoj rozvrstvení konkrétních forem oslovení v češtině a v němčině. Soustředila jsem se především na ty jazykové jevy, u kterých jsem předpokládala názorovou roztříštěnost a jejichž popis je problematický.

Než přistoupím k interpretaci výsledků dotazníků, chtěla bych ve stručnosti definovat pojem oslovení a vymezit systém oslovení českého.

Mluvčí se snaží pomocí oslovení, tj. označení oslovované osoby jménem, titulem, sociální rolí atd., navázat se svým partnerem či partnery komunikační kontakt nebo ho zintenzivnit či jinak usměrnit a determinovat. Pod pojmem oslovení rozumím dále ta slova a slovní obraty, které prostřednictvím zájmenných a jmenných forem a jejich možných kombinací vyjadřují sociálně vzniklou míru distance, moci, respektu a na druhé straně vztah soudržnosti mezi mluvčím a oslovovaným partnerem v komunikačním aktu. Oslovení je často spolu s pozdravem součástí úvodních a závěrečných formulí.

K oslovení zpravidla nepočítáme pozdrav a jiné zahajovací projevy, které mohou mít oslovovací či kontaktovou funkci, např. Haló! Promiňte, neřekl byste mi…, Hej, co to děláš! … Řekni, už jsi někdy viděl, … atd. Tento protiklad mezi vlastními jazykovými formami oslovení a promluvami, které mají pouze oslovovací funkci, ale k oslovení nenáležejí, vystihuje velmi přesně německá terminologie, která tyto jednotlivé jevy označuje v prvním případě jako Anrede, v druhém jako Ansprechen.[2] V češtině se mi zatím vhodné ekvivalenty pro postižení tohoto rozdílu nepodařilo nalézt.

[37]Výběr formy oslovení, tj. míry vyjádřené distance či soudržnosti, určují kromě čistě jazykového hlediska také faktory biologické a sociální.[3] K biologickým počítáme věk, pohlaví a vrozené osobní dispozice ke komunikativnímu chování, k sociálním stupeň známosti komunikačních partnerů, osobní vztah k partnerovi – sympatie, antipatie, finanční vztahy, postavení v zaměstnání, vzdělání, „společný osud“, příslušnost komunikačních partnerů k jedné zájmové skupině, příbuzenské vztahy, komunikační postavení osob nevlastnících plná občanská práva (děti, duševně choří, cizinci, velmi staří lidé). Nemalou roli ve výběru formy či tvaru oslovení hraje i konkrétní komunikační situace, její prostředí, které umožňuje vznik a průběh kontaktu.

V systému oslovení můžeme přesně rozlišit a klasifikovat dvě hlavní skupiny: zájmenné a jmenné oslovení.[4]

Zájmenné oslovení je v češtině reprezentováno oslovovacími zájmeny druhé osoby, tj. ty a vy.

Tzv. „tykání“ disponuje nejenom v češtině širokou stupnicí emocionálních vlastností, kterými demonstruje mezilidské vztahy mluvčích a oslovovaných. Oslovovací zájmeno ty je totiž zájmenem důvěrnosti, známosti, přátelství, soudržnosti, ale také opovržení a urážky.[5]

„Vykání“ je na druhé straně výrazem sociálního vztahu zdvořilosti, neznámosti, formálnosti a distance mezi komunikačními partnery.

Oslovení jménem nebývá na rozdíl od oslovení zájmenného syntakticky zpravidla integrováno. Z funkčního hlediska (tj. podle vztahu k situaci a roli osloveného jako účastníka komunikačního procesu) je můžeme rozdělit do několika podskupin:

I. Oslovení křestním jménem se vyskytuje v češtině ve všech partnerských vztazích. Z pragmatického hlediska nám však v české promluvě signalizuje obzvláště v kombinaci se zájmenem ty vztah důvěry, přátelství a neformálnosti (např.: Ireno, podívej se…).

II. Samostatně stojící příjmení ve vokativním tvaru v kombinaci s „tykáním“ se objevuje v češtině jen v ojedinělých potenciálních situacích, např. ve vztahu učitel – žák, jestliže je silně demonstrována učitelova autorita. Zpravidla se ve [38]společenském styku kombinuje příjmení se zájmenem vy a s jednou z forem oslovení skupiny T1 (např.: Slečno Nováková, mohla byste…).

III. Tituly 1 (dále T1)

Kategorii českých forem skupiny T1 (pán, paní, slečna) můžeme interpretovat jako standardizovaný výrazový prostředek pro vyjádření distance, zdvořilosti či formálnosti mezilidských vztahů. Oslovení T1 se může kombinovat se jménem, příjmením, s některými T2 (např.: pane kolego) a s T3 (např.: pane řediteli).

IV. Tituly 2 (dále T2)

K podskupině T2 patří v češtině oslovení typu kolego / kolegyně, soudruhu / soudružko, přátelé (zřídka v sg.). Všechny tyto formy mají společný příznak z hlediska mezilidských vztahů, označují totiž příslušníky jedné sociální skupiny (strany, organizace, profese, …).

V. Tituly 3 (dále T3)

Tato podskupina, kterou bych chtěla vymezit poněkud podrobněji, obsahuje bohatý systém konvenčních prostředků uplatňujících se v každodenní společenské interakci jedince. Mezi tzv. profesionální oslovení (T3) patří tituly ve vlastním slova smyslu, tj. akademické (doktor, inženýr, profesor, …), dále profesní označení (učitel, řidič, průvodčí, …), vojenské hodnosti (kapitán, poručík, …), označení funkcí ve státní správě a ve stranách a organizacích (referent, poslanec, ministr, prezident; …, předseda, tajemník, …). Tato rozmanitost je podmíněna bohatou různorodostí a diferencovaností společenských struktur. Z pragmatického hlediska by mělo být použití formy T3 výrazem asymetrického vztahu mezi dvěma partnery, přičemž oslovený by měl zaujímat vyšší vzdělání a mluvčí by mu chtěl tímto způsobem naznačit svůj pociťovaný respekt a úctu k jeho osobě. Rozhodující roli pro výběr formy oslovení T3 hraje také stupeň formálnosti situace a všechny ostatní vztahy mezi partnery. V současné češtině se však oslovení T3 neužívá jen v asymetrických vztazích, ale často jako výraz vzájemné úcty a zdvořilosti i mezi partnery stejného sociálního statutu, kteří mohou mít i rozdílné profesní či akademické tituly (např.: pane inženýre, paní profesorko (vyučující na SŠ), pane doktore).

Vynechání titulu, především akademického, v rozhovoru s partnerem v distantním vztahu platí v češtině jako hrubé porušení zdvořilostních pravidel. (Frekvenci užívání titulů T3 v češtině je věnován také jeden z mých dotazníků.)

Z jazykového hlediska můžeme definovat tři základní rysy forem oslovení T3:

a) T3 se vyskytuje izolovaně jen velmi zřídka, převážně se tedy kombinuje s T1, T2, s příjmením samotným či ve spojení s T1 (např.: pane inženýre Nováku),

b) v mluvené češtině se tvoří převážně dvojčlenné kombinace, zatímco trojčlenné kombinace (např.: pane ministře Kabáte) jsou v češtině považovány za oficiální a formální,

c) oslovení T3 vyžaduje vždy spojení se zájmenem vy.

[39]VI. Tituly 4 (dále T4)

Nominální podskupina symbolických titulů T4 představuje dnes již málo užívané, konvencí přísně určené formy oslovení, které se ustavily v dlouhém vývoji jazyka pro společenské či případně církevní označení různých vysokých hodnostářů. Jedná se o tzv. nomina maiestatica, která se užívají především v oficiálních, formálních situacích. Téměř vždy se pojí se zájmenem vy. V češtině se tyto formy oslovení T4 vyskytují v izolované podobě velmi zřídka, kombinují se převážně s přivlastňovacím zájmenem v atributivní pozici, s T1 a s T5 (např.: Vaše Eminence, pane biskupe, otče kardinále, ).

VII. Tituly 5 (dále T5)

Tato nominální podskupina T5 obsahuje ty formy oslovení, které se užívají v rámci rodiny a širšího příbuzenstva. Můžeme sem také zařadit oslovení označením příbuzenského vztahu v přeneseném smyslu. Jedná se např. o vzájemné oslovování bratře, sestro v rámci strany socialistické, lidové, Sokola, mezi evangelíky atd. Zároveň patří do této skupiny tzv. dětské tituly a všechny jejich deminutivní varianty (např.: mami, babičko, taťko, ...).

VIII. Tituly 6 (dále T6)

Podskupina T6 obsahuje všechny ostatní jmenné formy, které mohou být příležitostně použity jako oslovení. Jedná se o jazykové prostředky se slavnostně příležitostným (např.: Vážení/drazí truchlící/pozůstalí!) či s expresivním charakterem (např.: ty můj poklade, ty nevděčníku) a o oslovovací formy s pouze kontaktovou funkcí (např.: Chlapče (chlapečku), kde jsou tvoji rodiče?). Po stručném úvodním popisu systému českého oslovení bych chtěla charakterizovat vlastní práci s jazykovým materiálem. Již na počátku jsem se zmínila o nutnosti získávat aktuální informace o užívání forem oslovení českými mluvčími v běžném jazykovém projevu. S mou snahou o zachycení mluvené podoby oslovení samozřejmě souvisí problém metody a formy získávání dat a informací o zkoumaném jevu. Vzhledem k tomu, že se oslovení v běžných promluvách nevyskytuje příliš často, nezvolila jsem ve své práci metodu přímého pozorování. Rozhodla jsem se pro písemné dotazníky, které se mohou soustředit na jednotlivé problematické jevy. Jsem si vědoma toho, že informace o mluvené češtině získané v písemné podobě mohou být nepřesné. Zkreslení vznikají u dotazovaných informantů tím, že se nerozhodují podvědomě a přirozeně, mají-li posoudit určitý jazykový jev, na druhé straně forma písemné fixace nabízí možnost získat přesné údaje o jednotlivých mluvčích, možnost zaměřit se na jeden konkrétní jazykový jev, případně i poznat obecnější názory dotazovaných. Objektivnosti jsem se snažila dosáhnout průzkumem relativně větší a sociálně pestré skupiny mluvčích. Pokusila jsem se navodit jejich pozitivní vztah k práci s dotazníkem osobním přístupem a přiměřenou délkou dotazníků.

[40]Vypracovala jsem celkem tři typy dotazníků. Pro první dva jsem zhotovila i německou verzi, která mohla být pro srovnání předložena německým respondentům.[6] Dotazníky č. 1 a 2 porovnávají českou a německou jazykovou situaci v míře používání forem oslovení skupiny „profesionálních“ titulů T3 a ve volbě přátelského zájmenného oslovení ty či distantního vy. Třetí dotazník, jehož bližší charakteristikou a interpretací získaných výsledků se zde nebudu zabývat, srovnává výskyt spisovného spojení T1 (pane) a mužského příjmení ve vokativu (např.: Nováku) s nespisovným T1 a mužským příjmením v nominativu (např.: pane Novák) v obecných promluvách.

Dotazník č. 1: Oslovení akademickými tituly a profesním označením (skupina T3)

Záměrem tohoto průzkumu bylo zjistit funkci a míru užívání titulů v širším slova smyslu (tj. forem oslovení T3) v běžné jazykové komunikaci českých a německých mluvčích.

Dotazník se na informanty obrací s žádostí, aby označili z nabídnutého seznamu profesí (pracovník městského úřadu, ředitel podniku, ministr, univerzitní profesor, generál, primář, inženýr, policista, vysokoškolský asistent, lékař, prezident, středoškolský učitel, starosta města a poslanec; v německé verzi ještě domácí lékař, Hausarzt) ty osoby, které by oslovili užitím titulu. Je jím samozřejmě míněn nejenom titul akademický, ale i označení profesní. Po počítačovém zpracování téměř 300 dotazníků získáváme velmi zajímavé výsledky.

Čeští respondenti (172 mluvčích) oslovují nebo by oslovili dané partnery v komunikaci formou oslovení T3 z 68,00 % na rozdíl od německých (124 informantů), kteří by užili titulu jen z 35,54 %.

Již tento první základní kontrast naznačuje zajímavou skutečnost, totiž že se vztahy mezi německými komunikačními partnery v současnosti zakládají spíše na vztahu soudržnosti a neformálnosti, zatímco český úzus stále ještě upřednostňuje vyjádření statutu či postavení partnera právě přímým označením jeho profesionálního či společenského postavení. Výrazně tento stav vyplývá na povrch např. v prostředí vysokoškolském, kde je mezi českými mluvčími zcela běžné, ba dokonce i nutné označovat vyučující jejich celými akademickými tituly, zatímco v Německu se i nadřazení partneři v dialogu oslovují často jen spojením T1 + příjmení. (Výrazný procentuální rozdíl v užívání titulu pozorujeme především u „asistenta“, kterého titulem (tj. např.:pane asistente) osloví 49 % českých mluvčích, zatímco jen 4 % německých.)

Největší rozdíl v míře užívání titulů v češtině a němčině pozorujeme u „inženýra“, „ředitele podniku“ a „středoškolského učitele“. To svědčí v případě „ředi[41]tele“ o obecné velmi uznávané autoritě českého nositele tohoto titulu a v případě „středoškolského učitele“ o zvyklosti obracet se na něj oslovením „pane profesore“ či „pane učiteli“ v prostředí českém (tedy T1 + T3) a oslovením T1 + příjmení (např.: „Herr Fischer“) v německém.

Nejmenší rozdíl mezi češtinou a němčinou je při oslovování „úředníka“ a „policisty“. V obou jazycích se titulu spíše neužívá. I v oslovování „primáře“ a „lékaře“, kteří v žebříčku míry oslovení zastávají v obou jazycích vedoucí pozice, můžeme sledovat v češtině a v němčině jen nepatrný rozdíl.

Přední postavení „primáře“, „lékaře“ a v němčině i „domácího lékaře“ v užívání titulů při jejich oslovení je důkazem existence zákonitosti ztráta zisk (cost – benefit).[7] Pomoc při řešení svých největších či nejnaléhavějších problémů hledá člověk velmi často u lékařů, a tudíž se musí tento asymetrický vztah snahy po vyjádření co největší míry zdvořilosti reflektovat i v jazyce, a to např. právě užíváním titulů při oslovení.

Čeští mluvčí jsou tradičně velmi zdvořilí i k „univerzitním profesorům“, „prezidentovi“, „ministrům“ a „ředitelům svých či cizích podniků“. Domnívám se, že velmi zdvořilé oslovení většiny těchto nositelů státních funkcí souvisí s polistopadově znovu obnovenou autoritou správy českého státu, a tudíž i s jakýmsi „okouzlením“ možností styku a normální komunikace s těmito vysoce postavenými lidmi.

Podívejme se nyní na proměnu českého užívání titulu z hlediska změny jednotlivých společenských, biologických či demografických faktorů dotazovaných respondentů.

Zajímavý a s jistotou potvrzený je růst míry užití titulu v závislosti na růstu věku dotazovaných respondentů. Tento jev můžeme vysvětlovat známým antiautoritativním chováním a jednáním nejmladší generace, které se nejvýrazněji projevilo v oslovení „poslance“ (v porovnání s nejstarší generací rozdíl až 37 %) a „starosty“ (rozdíl 30 %). Na druhé straně je však velmi zajímavá skutečnost, že v oslovení „lékaře“ a „prezidenta“ jsou mladí lidé stejně či dokonce nepatrně zdvořilejší než starší generace. To může v prvním případě souviset opět se všeobecnou platností stupnice ztráty a zisku (viz pozn. 7) nebo možná v druhém s nezvykle vysokou autoritou a oblibou současného českého prezidenta Václava Havla.

Při vzájemném srovnávání odpovědí různých zástupců ostatních kategorií (pohlaví, vzdělání, profesní zaměření, velikost obce a jazyková oblast, ze které [42]informant pochází, tj. Čechy, Morava, Slezko) jsem nezjistila žádné podstatné diference.

Za pozornost stojí snad jen ještě výrazný rozdíl (19, 14 %) v míře užívání titulů u starších lidí z vesnice a velkoměsta. Nízký stupeň oslovení titulem u starších lidí z vesnic si vysvětluji určitou izolovaností, a tudíž i absencí společenských styků s „titulovanými osobami“ u těchto lidí.

Dotazník č. 2: Zájmenné oslovení

I tento kontrastivně zpracovaný dotazník se snaží zjišťovat rozdíly mezi českým a německým územ ve způsobu zájmenného oslovení neznámých osob v běžné každodenní situaci. Východiskem v úvahách o sestavení tohoto dotazníku se stala opět hypotéza o preferenci vyjádření soudržnosti nad zdůrazněním statutu u německých mluvčích a o opačném upřednostňování u českých.

První část dotazníku navozuje u respondentů představu všední situace, ve které se snaží zeptat se náhodných kolemjdoucích na přesný čas. Při tom se mají rozhodnout, zda osmi vyfotografovaným osobám v druhé části dotazníku budou tykat nebo vykat.

Fotografie ve střední části dotazníku měly představovat osoby mladšího či tzv. „neurčitého“ věku, u kterých nebylo na první pohled zcela jasné, zda jim budou některé skupiny dotázaných respondentů, tj. především mladí lidé, tykat či vykat. U starších informantů jsme předpokládali spíše vyhraněné oslovení zájmenem vy.

Vyplněný dotazník jsem získala celkem od 112 českých respondentů, jejich průměrný věk činí 35,1 let. Vzorek odpovědí na německou verzi dotazníků obsahuje pouhých 30 informantů, tudíž ho mohu využívat jen k základnímu srovnávání mezi územ českým a německým, a ne již k porovnávání specifičtějších skupin.

I v případě tohoto dotazníku se potvrdila domněnka o odlišném vlivu solidarity a statutu na výběr zájmenné formy oslovení u českých a německých mluvčích. Průměr kladných odpovědí (za kladnou odpověď považuji z hlediska technického zpracování na počítači oslovení vy nebo Sie) dosahuje u českých respondentů 83,45 %, což je o 19,7 % více než u respondentů německých, kde průměr kladných odpovědí činí pouze 63,75 %. Tuto skutečnost dokládá i procento respondentů, kteří zvolili ve všech osmi případech pouze vykání. Z českých mluvčích výhradně vyká asi 50 %, zatímco z německých vyká („oniká“) pouze 33 %, a to při přibližně stejném průměrném věku respondentů (kolem 43 let).

Hned při prvním pohledu na pořadí vyobrazených osob, které jsem sestavila podle „jim přisouzené“ míry vykání, a při informovanosti o jejich reálném stáří, pozorujeme, že se výběr formy zájmenného oslovení neřídí skutečným věkem neznámého komunikačního partnera, ale věkem předpokládaným, „subjektivním“, [43]tj. tím, který adresátovi promluvy připisujeme. Tuto skutečnost dokládá jak vyhodnocení české, tak i německé. Na prvním místě s nejvyšším procentem vykání se sice objevuje v obou jazycích osoba nejstarší (muž, 41 let, s 97 % a 100 %), ale již druhé místo u německých a třetí u českých respondentů zaujímá reálně nejmladší „kolemjdoucí“, žena, 17 let, s 95 % a 86 %.

Z osob vyobrazených na fotografiích můžeme sestavit pořadí podle toho, do jaké míry jim dotázaní vykají či tykají. Toto pořadí je přibližně stejné jak u Čechů, tak i u Němců. Nepatrně větší odchylku zjišťujeme jen u muže černé barvy pleti, který u českých respondentů zaujímá mezi ostatními bílými „kolegy“ až sedmé místo se 70 %, zatímco u německých se nachází již na pátém místě s 56 %. Netroufám si však tento rozdíl interpretovat jako odlišný postoj obou společností k lidem jiné barvy pleti.

Podívejme se nyní na volbu zájmenného oslovení v závislosti na skupinách českých respondentů, které jsou různě společensky, biologicky či demograficky determinovány.

Jak jsem očekávala a již naznačila, mění se přirozeně míra vykání zobrazeným osobám v závislosti na rostoucím věku informantů. Všimněme si především výrazného skoku v průměru kladných odpovědí, tj. ve volbě oslovení vy, u mladší a střední generace, kde rozdíl činí celých 20,03 %.

Zajímavým hlediskem v posuzování jednotlivých odpovědí je pohlaví respondentů. Ačkoliv v průměru kladných odpovědí není u žen a mužů zdánlivě na první pohled žádný rozdíl (asi 83 %), nacházíme jej u pořadí zobrazených osob na fotografiích podle získaného počtu „hlasů vykání“. To nám zcela jasně naznačuje souvislost mezi pohlavím zobrazené osoby, vlastní příslušností mluvčího ke skupině mužů či žen a volbou zájmenného oslovení, tj. schopností snadnějšího navázání neformálního, přátelského vztahu s příslušníkem stejného pohlaví. Jednoduše řečeno, muži vykají více ženám a méně mužům a naopak. Tuto skutečnost dokazuje například to, že na prvním místě v žebříčku zdvořilostního oslovení vy se u mužů umístila sedmnáctiletá (!) žena s 97 % a u žen jednačtyřicetiletý muž s 98 %. Jiná fotografovaná žena (37 let) zaujímá u mužů již čtvrté místo (88 %), zatímco u žen místo sedmé (62 %!). Podobných příkladů bychom nalezli mnohem více. Stejné souvislosti sledujeme i u německých respondentů.

Podstatnější rozdíl v užití zájmenného oslovení můžeme ještě zaznamenat snad jen u příslušníků mladé generace s různým vzděláním, kde průměr kladných odpovědí u středoškoláků činí 86,55 % a u absolventů či studentů VŠ přibližně stejného stáří pouhých 75,38 % (tj. rozdíl 11,17 %). Tuto skutečnost můžeme přičítat výrazné dominanci neformálního, přátelského vztahu a předpokládané či faktické symetrii mezi studující mládeží.

[44]Z hlediska ostatních faktorů (profesionální zaměření, velikost obce, jazyková oblast) jsem nepozorovala ve výběru zájmenného oslovení různými skupinami respondentů žádné podstatnější rozdíly.

Pomocí dotazníků jsem se snažila alespoň částečně zachytit současný jazykový úzus mluvené češtiny a němčiny a tím i podložit některé své subjektivní úvahy o užívání oslovení v češtině a v němčině. Při této činnosti jsem si ověřila, že ačkoliv je práce s jazykovým materiálem velmi časově náročná (sestavení, distribuce a zpracování dotazníků), přináší v závěrečné fázi mnoho zajímavých faktů a dokladů, bez kterých se ve snaze o objektivní lingvistickou interpretaci jazykových jevů nemůžeme obejít.


[1] V české lingvistické literatuře není tato problematika dostatečně zpracována (výjimkou je, pokud je mi známo, kandidátská práce Mileny Rulfové-Švehlové Řečová etiketa, 1985). Ve své diplomové práci, ze které tento článek vychází, jsem se pokusila načrtnout alespoň v hrubých rysech základní systém českého oslovení.

[2] Viz. též F. Braun – A. Kohz – K. Schubert, Anredeforschung – kommentierte Bibliographie zur Soziolinguistik der Anrede, Tübingen 1986.

[3] Viz též U. Pieper, Zur Interaktion linguistischer, sozialer und biologischer Variablen im Problemkreis der „Anrede“, in: W. Vinter: Anredeverhalten, 1984.

[4] Systém klasifikace viz též E. Tomiczek, Die direkte Anrede im Polnischen kontrastiert mit dem Deutschen, Kwartalnik Neofilologiczny XXVI, 1/1979; týž, System adresatywny vspółczesnego języka polskiego i niemieckiego, Socjolingwistyczne studium konfrontatywne, Wrocław 1983.

[5] Zásadním přínosem pro vymezení terminologie a teoretických postulátů v problematice oslovení byla bezpochyby studie amerických sociolingvistů R. W. Browna a A. Gilmana The Pronouns of Power and Solidarity z roku 1960.

[6] Autorem projektu získávání informací o současném českém a německém oslovení je Klaas-Hinrich Ehlers, kterému děkuji za jeho laskavou pomoc a vedení při sestavování, distribuci a následném vyhodnocení dotazníků.

[7] G. N. Leech, Principles of pragmatics, 2. vydání, London-New York 1984. Autoři zde definují termín tzv. stupnice ztráty a zisku (cost – benefit scale), na které se mluvčí pohybuje mezi požadavkem vlastního prospěchu a možností ztráty, tj. ziskem komunikačního partnera. Jednoduše řečeno: Čím více od svého partnera potřebujeme, tím musíme být zdvořilejší, a volíme tedy i větší množství jazykových zdvořilostních prostředků a naopak.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 1, s. 36-44

Předchozí Vladimír Koblížek: Rodná jména a jejich hypokoristické podoby v Jungmannově Slovníku česko-německém

Následující Petr Mareš: Krakovská konference o jazykové kultuře

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1