Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu v jazykové poradně (Příspěvek sociologicko-lingvistický)

Ivana Svobodová

[Články]

(pdf)

-

Na úvod si dovolím vypůjčit myšlenku Jiřího Hallera (NŘ 1931): A přece není na světě knížky, proti které by se víc horlilo než proti Pravidlům českého pravopisu.[1] Tato slova jsou nadmíru aktuální, protože i proti nejnovějším Pravidlům se horlí, a to více než vehementně. Dokladem toho jsou nejrůznější články v denním tisku. Za všechny jmenujme alespoň Políček české kultuře a tradici od Antonína Kostlána (Telegraf 11. 6. 1993). Na adresu tohoto autora (a jemu podobných) je na místě poznamenat, že „… neublížil Pravidlům, jak zamýšlel, nýbrž našemu mateřskému jazyku, neboť jedním z jeho největších a nejnebezpečnějších škůdců jsou právě ne dost poučení oposičníci a rezonéři, kteří se se svými omyly a útoky uchylují ke čtenářům nezasvěceným,“[2] nebo také to, že „Ono je to tak efektní, a člověk vypadá tak hrdinně, svobodomyslně, vzdělaně, když zahřímá něco o českém pravopisu.“[3]

Pochopitelně, že útoků i nesouhlasných názorů na tuto příručku jsme nebyli ušetřeni ani v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Je třeba však již předem konstatovat, že výpady vůči školnímu vydání Pravidel českého pravopisu a jeho autorům nebyly časté a v záplavě dotazů týkajících se změn pravopisných zásad a nového způsobu psaní konkrétních slov a slovních spojení tvořily nepatrnou část.

Záporná stanoviska k novým Pravidlům se objevila (a objevují) v trojí podobě: 1. kritici odmítli nová Pravidla jako celek, aniž by však specifikovali, proč je nepřijímají a co jim na nich vadí; 2. častější bylo celkové odsouzení, ale na pozadí jednotlivých změn; 3. kritika byla dílčí, zaměřená pouze na pravopis určitých slov.

Většina telefonických hovorů s mluvčími-kritiky má velmi podobný průběh. Zatímco v rozhovorech s uživateli jazyka žádajícími pouze o radu a pomoc při řešení konkrétních pravopisných problémů převažují – počtem i délkou – naše [52]repliky, v rozhovorech s tazateli-stěžovateli je tomu naopak. Jakmile zjistí, že se s jejich názory zcela neztotožňujeme, hovor se změní v jejich monologický projev, jen sporadicky přerušovaný naší replikou, mnohdy neúspěšnou, protože nevnímanou a nežádoucí. Tito mluvčí jsou zpravidla ve svých soudech kategoričtí, neústupní a vystupují s přesvědčením o své neomylnosti.

Jako příklad lze uvést rozhovor, v němž tazatelka zahájila svůj proslov výčtem slov, na jejichž psanou podobu si již přivykla a kterou trpně přijímá, a poté se vrhla do boje proti psané podobě renezance. Po mém upozornění, že toto slovo takto vyslovila, se začala velice bránit tvrdíc, že se zcela výjimečně přeřekla, a raději hodnocení této pravopisné podoby opustila a zaútočila na kurz. Na obhajobu psané podoby kurs, tedy podoby podle výslovnosti, jak tvrdila, však zvolila množné číslo, v němž vyslovila správně z (tj. kurzy). Když jsem se na tento rozpor snažila poukázat, přestala o kurzy náhle jevit zájem a pozornost obrátila na slovo zohlednit. Toto slovo sice v nových Pravidlech nenašla, ale vzhledem k tomu, že se novými Pravidly přesvědčila o „úctě“, jakou mají jejich autoři ke své mateřštině, tak se určitě dočká toho, že tento ohavný výraz do dalšího vydání zařazen bude. Moje snaha vysvětlit této rozezlené paní, že v případě výrazu zohlednit jde spíš o problém lexikologicko-stylistický než pravopisný, se vůbec nesetkala s úspěchem, protože okamžitě změnila téma (poslední), a tím byla závaznost Pravidel.

Rozhovor, který jsem se snažila stručně přiblížit, dokumentuje mj. i to, že pohled mnohých kritiků na pravopisné otázky je značně zkreslený, soustředěný více na jednotlivé jevy než na zásady, znalosti této roviny i jazyka jsou mizivé, povrchní, popř. vůbec žádné. Neuvědomované neznalosti jsou většinou nahrazovány silnými emocemi. Proto bývají projevy těchto mluvčích mnohdy výbušné, s absencí racionálního způsobu nazírání na pravopis a schopnosti nezastírat, že jejich kritika pravopisných změn je založena převážně na citovém vztahu k pravopisu, majícím různé, více méně pochopitelné příčiny.

Ti, kteří volají do jazykové poradny proto, aby vůči této příručce vznesli pouze kritiku, svou argumentací na sebe často prozrazují, že jiný názor na jazyk zastávají a jinak se jazykově chovají. Ostře totiž odsuzují jistý jazykový prostředek, a přitom jej sami užívají.[4]

Pokud jde o kritiku obecně pojatou i kritiku vycházející z jednotlivostí, ale v konečné fázi stejně zevšeobecňující, autoři byli obviňováni ze znásilňování pravopisu[5], jeho zprimitivňování, vulgarizace, z podbízení se nevzdělaným vr[53]stvám, přizpůsobování se slovenštině (zejména jde-li o variantní příponu -izmus psanou se -z-), dokonce i z kopírování ruštiny. Tento názor jsem vyslechla dvakrát. Podle jednoho tazatele je psaní typu intenzivní, pasivní rusismus (to mu prý potvrdila i jeho manželka, učitelka českého jazyka). Pro jinou tazatelku je zase nepochopitelné, jak všechno po vzoru ruštiny transkribujeme. Objevovaly se i takové sugestivní poznámky, že autoři Pravidel provedli pěknou lumpárnu, že změny jsou příšerné nebo barbarské. Nechyběl ani názor, že nová Pravidla pouštějí ze zřetele historickou mluvnici a to je hřích či že je ostudné, že se o nových Pravidlech veřejně nediskutovalo. Není to pochopitelně pravda, ale i tak jsem přesvědčená o tom, že by široce pojatá diskuse nepřinesla kýžený výsledek. Rozhodně by se jí neúčastnili všichni a ti, kteří by se k navrhovaným změnám vyjadřovali, by ve svých názorech na ně nebyli jednotní. Navíc, zejména na adresu těch dnešních nejzarputilejších kritiků, je třeba uvést, že nová Pravidla nezůstala ani pro veřejnost utajena. Značnou dobu před tím, než vyšla, byly o zásadních pravopisných úpravách zveřejňovány zprávy v mnoha sdělovacích prostředcích a byla vydána příručka Co nového přinášejí Pravidla českého pravopisu (Praha 1991). Většina dnešních odpůrců Pravidel mlčela a ozvala se až poté, co nová Pravidla spatřila světlo světa.

Výtky k psaní konkrétních slov se týkaly, stejně jako v různých článcích uveřejňovaných ve sdělovacích prostředcích, především psaní cizích slov, a to zejména těch, u nichž došlo ke změně v psaní s a z. Nejvíce pronásledovaným a odmítaným byl pravopis slova kurz. Hned za ním následuje přípona -izmus (je ovšem zachována varianta -ismus) a variantní podoby renezance, diskuze. Je zajímavé, že z řady výrazů majících dubletní spisovnou výslovnost a na základě ní dvojí psanou podobu, jsou to převážně tato dvě slova, jejichž varianta se z je napadána. Jinak řečeno, tazatelé nezačleňují tato dvě slova do širších souvislostí, ale posuzují je izolovaně. Méně častý byl odmítavý postoj ke změně kvantity v zakončení některých slov. Výtka jednoho redaktora, že nejprve se učil psát slovo sezona s krátkým o, pak s ó dlouhým a teď si má zvykat opět na krátkou samohlásku, implikuje i nechuť k pravopisným změnám, všeobecně rozšířenou, danou nelibostí učit se něco nového.

Stranou kritiky tohoto typu zcela zůstala oblast psaní velkých písmen. Snad je to způsobeno i tím, že v této pravopisné oblasti byl úzus natolik rozkolísaný a že se nové zásady psaní některých typů pojmenování v praxi uplatňovaly již před vydáním nových Pravidel (zejména jde o psaní ministerstev, různých druhů škol, soudů apod.), takže mnozí uživatelé jazyka změnami překvapeni nebyli nebo je vůbec nezaregistrovali. Nepovšimnuty, pokud jde o hodnocení, zůstaly i principy psaní spojovníku u tzv. přídavných jmen složených. Ojedinělé byly výhrady proti kodifikované výslovnosti. Podle jedné tazatelky (bohemistky, anglistky a hispanistky, jak na sebe prozradila) nemají pracovníci Ústavu pro jazyk [54]český právo zasahovat do výslovnosti cizích vlastních jmen a nařizovat „zprzněnou“ výslovnost jako [donkichot], [čikágo], [barcelona]. Od nových Pravidel tato tazatelka očekávala, že výslovnost vlastních jmen bude uvedena na pravou míru tím, že se bude důsledně dodržovat jejich výslovnost v původním jazyce. Jakoukoli jinou výslovnost považuje za nekulturní. Tato stěžovatelka byla ve svých názorech a požadavcích naprosto rezolutní a nekompromisní. Neustále opakovala, že na předepisování výslovnosti odchylné od výslovnosti v jazyce, ze kterého vlastní jméno pochází, v žádném případě nemáme právo, máme pouze právo a zároveň povinnost kritizovat špatnou češtinu ve sdělovacích prostředcích (hlavně pokud jde o chyby ve skloňování a časování, kterými se to podle ní v novinách jen hemží). A to prý vůbec neděláme. Očekávala by od nás, že jazykové nedostatky budeme pranýřovat v různých denících, ale nic takového v nich nenachází. Po výčtu novin, ve kterých vycházejí jazykové sloupky, se nakonec přiznala, že čte pouze Mladou frontu Dnes.

Již na začátku jsem se zmínila o tom, že kritické připomínky k novým Pravidlům byly spíše ojedinělé, a dodejme, že s časovým odstupem od vydání této příručky postupně slábly a slábnou. Uživatelé jazyka volají do jazykové poradny především proto, aby se na nová Pravidla informovali, a nikoli aby je kritizovali. Přitom se zajímají především o pravopis jednotlivých slov v aktuálním, konkrétním textu, popř. si nový způsob psaní chtějí jen ověřit, potvrdit. Méně časté jsou žádosti o objasnění některých obecných zásad, o zdůvodnění nového způsobu psaní či o stručný přehled zásadních úprav.[6]

Těsně poté, co se Pravidla začala prodávat, se veřejnost ptala též na to, odkdy platí. Tento dotaz vznášeli i učitelé. Postupně však přibývali ti, kteří se informovali a informují na jejich závaznost, tedy na to, zda je bezpodmínečně musí dodržovat. Mnohé z těchto dotazů, jak vyplynulo z rozhovorů, inspirovala prohlášení redakcí Telegrafu a Českého deníku, že se novými Pravidly řídit nebudou. Naše zkušenosti však ukazují, že převážná část veřejnosti autoritu nových Pravidel uznává.[7]

Během prázdnin a zejména pak v prvních dnech nového školního roku, v souvislosti s měnícími se stanovisky ministerstva školství k této příručce, zveřejněnými v denním tisku, jsme několikrát denně odpovídali na dotaz učitelů, zde se mají ve výuce podle nových Pravidel řídit.[8]

Jak známo, ministerstvo školství váže schválení školní verze Pravidel jako příručky závazné pro školy na vydání verze akademické. A tak někteří uživatelé [55]jazyka volají proto, aby o této verzi získali bližší informace. Z rozhovoru často vyplývá, že o existenci dvojích Pravidel se dozvěděli až z tisku. Není též neobvyklá představa o tom, že mezi akademickou a školní verzí existují rozdíly v řešení jednotlivých případů.[9] Výjimkou není ani to, že akademická verze, která časově vyšla později (nikoli ovšem vinou autorů), je považována za další, zcela nová Pravidla, a s tím souvisí dotazy na to, které podstatné změny byly v nových Pravidlech provedeny.

Asi nikoho nepřekvapí, že mezi dotazy na pravopis jednotlivých slov zcela vítězí dotazy na psaní velkých písmen. A to určitě nejen proto, že v této oblasti došlo k většímu množství změn, ale bohužel i proto, že (slovy K. Hausenblase) žádný jiný národ nedělá takovou vědu z psaní velkých písmen jako Češi.[10] Z dotazů týkajících se této oblasti jsou nejfrekventovanější dotazy na psaní názvů ministerstev. Někteří tazatelé o úpravě ve způsobu psaní těchto institucí sice vědí, ale nejsou si jisti, zda mají velké písmeno psát i tehdy, není-li u názvu příslušného ministerstva uveden údaj ČR, nebo zda úpravu o psaní těchto pojmenování lze vztáhnout i na psaní názvů bývalých federálních ministerstev. Druhým nejčastějším je dotaz na psaní velkého písmena u zkratky titulů inženýr a doktor. Mnozí tazatelé žádají vysvětlení, jak mají chápat oficiální a neoficiální užití těchto zkratek. Časté jsou též dotazy na psaní názvu ulic typu Na Můstku, Na Rybníčku. Nezřídka se vyskytují i žádosti o radu při psaní názvů méně samostatných, příležitostných orgánů (někteří mají takovýchto názvů připraven celý seznam).

Nejfrekventovanějším slovem vůbec, na jehož současný pravopis se uživatelé češtiny ptají, je výraz kurz. Domnívám se, že v žádném případě neplatí to, co jsme slyšeli v televizní besedě Klubu Netopýr (18.9. 1993), že podoba kurs nikomu „nemůže dělat potíže“, a že se tudíž mělo zachovat psaní se -s. Pravopis tohoto slova, podle mého názoru, ustálený a vžitý nebyl. Kdyby byl, jistě bychom na mnohých plakátech a vývěskách nevídali tak často podobu kurz a též bychom v jazykové poradně po celá léta – dávno před vypracováním nových pravopisných zásad – téměř denně nemuseli odpovídat na otázku, jak se toto slovo píše.[11]

Nechyběly ani nechybějí otázky stylizované tímto způsobem: „V novinách napsali vychřice, to je podle nových Pravidel?“, „Je to pravda, že se ponovu píše združení?“, „V tisíci letáků nám vytiskli združovat, je to podle nových Pravidel možné?“, „Jak se dnes píše povinnost? Stále jsou tam dvě n?“ Tyto [56]dotazy svědčí o tom, že mnozí tazatelé o existenci nových Pravidel sice vědí, ale o rozsahu pravopisných úprav poučeni nejsou. Možná je i zmátly novinové články posuzující nová Pravidla, které ve většině případů informace o rozsahu změn nepřinášejí.

Z reakce jiných uživatelů jazyka – jsou totiž velmi překvapeni odpovědí, že podle nových Pravidel se doporučuje psát… – je patrné, že vydání této příručky vůbec nepostřehli.

Jeden tazatel o nových Pravidlech sice věděl, ale byl přesvědčen, že v nich byly vyměněny pouze příklady. Do jazykové poradny volal vlastně jen proto, aby nám vysvětlil, proč si nová Pravidla nemíní zakoupit.

Školní vydání Pravidel přineslo i dílčí úpravy v tvarosloví. Výhrady vůči nim i dotazy na ně jsou dosud řídké. Veřejnost patrně tyto změny zatím nezaznamenala; možná i proto, že ti, kteří ve sdělovacích prostředcích o Pravidlech informují nebo je hodnotí, změnám v tomto jazykovém plánu nevěnují téměř pozornost. Navíc byly připuštěny jako plně spisovné ty tvary, které se v současné praxi, a to i v projevech celkem kultivovaných, běžně užívají, a u některých podstatných jmen byly zavedeny dubletní koncovky v těch pádech, v nichž volba náležité koncovky opakovaně vyvolává nejistotu. Podíl na tom, že valná většina uživatelů češtiny nejeví dosud o morfologické změny přílišný zájem, má určitě i to, že provedené změny se neodrážejí v psaní i, y – výjimkou je několik podst. jm. rodu mužského zakončených na s, z (rozšířila tak již početnou skupinu jmen kolísajících mezi tvrdým a měkkým skloňováním).

Aby byl výčet úplný, nesmíme zapomenout na ty, kteří se na jazykovou poradnu obracejí proto, aby upozornili na některé tiskové chyby.

Ti, kteří volají do jazykové poradny kvůli novým Pravidlům českého pravopisu, jsou jen dílčí skupinou uživatelů naší mateřštiny, a tak jejich postoje k pravopisným úpravám nelze přeceňovat. Nebylo by však správné je zcela přehlížet, a to i proto, že nejvíce se ptají tzv. aktivní uživatelé jazyka (novináři, vědci, učitelé, jazykoví redaktoři, korektoři, sekretářky apod.), tedy ti, kteří denně vytvářejí nebo spoluvytvářejí nějaké písemné texty a u kterých se předpokládá patřičné jazykové vzdělání. A převážná část z nich má pouze věcné dotazy, oproštěné od emocí, nad informacemi o změnách se nepohoršují, zcela klidně, bez jakékoli známky údivu, překvapení či pochybností je přijímají a respektují.

V některých sdělovacích prostředcích se proti novým Pravidlům rozpoutal tuhý boj. Jazyková poradna se s odpůrci pravopisných změn příliš často utkávat nemusí, protože ti jsou vzácní. A bylo by jich ještě méně, kdyby si všichni členové našeho jazykového společenství byli ochotni (a schopni) uvědomit, že „Pravopis je pouhý kabát jazyka, a jako pod chatrným kabátem může býti dobrý člověk a v bezvadném fraku ničema, tak i nejdokonalejším pravopisem mohou býti páchány nejhrubější hříchy na jazyce a naopak.“ (NŘ 2, 1918, s. 223–4)

---

[1] Doslovně zní citát takto: „Vždyť my máme už takovou příručku, sestavenou institucí nejpovolanější a schválenou dokonce ministerstvem národní osvěty: Pravidla českého pravopisu. A přece není snad na světě knížky, proti které by se víc horlilo než proti nim; …“, NŘ 15, 1931, s. 190.

[2] Viz Jsou Pravidla českého pravopisu neomylná?, NŘ 27, 1943, s. 116–8.

[3] A. Stich, Ať žije český furor orthographicus, Literární noviny 13. 9. 1993.

[4] Srov. F. Daneš, Postoje a hodnotící kriteria, in: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 82.

[5] Často však tazatelé namísto pravopisu hovořili o znásilňování jazyka. To jen potvrzuje známou skutečnost, že uživatelé jazyka ztotožňují pravopis s jazykem vůbec.

[6] Tento požadavek byl běžnější v období před vydáním Pravidel.

[7] O tom se přesvědčujeme i na přednáškách o pravopisných změnách pořádaných pro různé skupiny uživatelů češtiny.

[8] Část učitelů s konečným rozhodnutím ministerstva školství nesouhlasila. Jeden tazatel byl reakcí tohoto ministerstva velmi pohoršen a na jeho adresu poznamenal, že „to na ministerstvu pěkně zblbli“.

[9] Jistý uživatel jazyka dokonce tvrdil, že informaci o tom, že některá slova budou v akademickém vydání uvedena v jiné pravopisné podobě než ve školním, slyšel od jednoho z autorů na přednášce o nových Pravidlech. Nechtěl uznat, že rozdíl mezi oběma verzemi mohl špatné pochopit.

[10] Srov. K. Hausenblas, O kulturu řeči, NŘ 74, 1991, s. 123.

[11] Srov. I. Svobodová, Analýza dotazů z jazykové poradny, NŘ 71, 1988, s. 123.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 1, s. 51-56

Předchozí Alena Macurová: Náš — jejich jazyk a naše vzájemná komunikace

Následující Jan Chloupek: Funkční styly dnes