Časopis Naše řeč
en cz

O kulturu řeči

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

-

[1]Jazykovou kulturou se rozumí, jak víme, jednak úroveň — dobrá úroveň — jazyka a zároveň jeho užívání, jednak péče o jazyk a jeho vyjadřování. Avšak důležitější je teď pro nás jiné rozlišení uvnitř toho, co do jazykové kultury zahrnujeme. Někdy máme na mysli propracovanost, vytříbenost jazyka samého, češtiny, zvláště její nejdůležitější podoby, kterou tradičně nazýváme čeština spisovná, její ustálenost, její vnitřní slohová rozlišení atd. Srovnáváme-li dnešní stav třebas se stavem v době národního obrození, je nepochybné, že dnešní spisovná čeština je jazykem značně ustáleným, vypracovaným, takže může sloužit uživatelům nesrovnatelně lépe, než jako tomu bylo v obrození. Můžeme říci, že spolu s ruštinou a polštinou patří mezi nejvyspělejší jazyky slovanské. Ale také můžeme zjistit — a nemusíme to zamlčovat —, že není propracována stejně dobře po všech stránkách, že třebas její konverzační podoba, jazyk společenské konverzace, je na tom nejen ve srovnání s podobou dejme tomu francouzštiny, ale také polštiny, zřetelně hůře.

Někteří mistři slova dovedli postihnout to podstatné, co nás k našemu jazyku víže. Nebudu opakovat známá slova Karla Čapka o tom, jak důvěrně každého jednotlivce váže společenství jazyka v národní celek a jak jazyk, věky dotvářený, spojuje dnešek s minulostí našeho lidu. Jen bych chtěl upozornit, že v takových vyjádřeních jde o osobní vyznání, autoři chtějí naznačit, co pro ně jazyk znamená, jaký se jim jeví. Síla takového vyznání nebude umenšena, ani když si uvědomíme na základě poznatků, k nimž jazykověda v našem století dospěla, že některé vlastnosti jazyka, některé kvality, pro něž bývá třebas vyzvedán nad jiné, nejsou ve skutečnosti vlastní jen jemu. Píše-li Čapek, že čeština je jazyk „nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější“ ze všech, které zná, rozumějme tomu tak, že pro slo[114]vesného tvůrce je mateřský jazyk nepřebernou zásobárnou vyjadřovacích prostředků a možností, v něm také nejlépe může rozlišit nejjemnější odstíny významové. Věda ovšem dospěla k názoru, že jazyky nejrůznějších typů jsou si v podstatě rovnocenné v tom smyslu, že mohou, i když rozdílnými prostředky, stejně dobře vyhovět komunikačním potřebám svých uživatelů. Říkáme mohou, neboť k úspěšnému plnění náročných potřeb, zvláště odborných, musí být jazyky rozvíjeny a dotvářeny. Stejného stupně rozvoje a stejně vysoké sdělovací potence však může dosáhnout jazyk, který má bohatou soustavu pádových tvarů u podstatných jmen, jako čeština nebo maďarština, stejně jako jazyk, který pádové tvary podstatných jmen skoro nebo vůbec nerozlišuje, jako bulharština nebo francouzština, neboť platnost jména ve větě vyjadřuje jinak. Kdysi se považovaly za cosi vyššího jazyky našeho, flexívního typu, později naopak jazyky analytického typu, ale moderní jazyková typologie ukázala přesvědčivě, že nejsme oprávněni stavět jedny nad druhé. Také nejsou jazyky lepší nebo horší podle toho, zda přijaly do své slovní zásoby velké nebo malé množství cizích slov: srovnání jazyků obecně mluví spíše pro jazyky, které hodně přejímaly, jako angličtina, ovšem je nutno přihlížet k rozdílným společenským podmínkám vývoje jazyků a hlavně k jazykové situaci v době, o kterou jde. Naše národní obrození například se nebránilo přejímání, vždyť bylo tehdy nemálo slov přejato z polštiny a z ruštiny nebo utvořeno kalkováním, slovotvornou nápodobou cizího vzoru; bránilo se však přejímání slov německých a dalšímu zesilování vlivu němčiny na češtinu vůbec, protože čeština byla tehdy ve společenském životě v nerovnoprávném postavení vzhledem k němčině; při úsilí o „obrození“ a rozvoj svébytné spisovné češtiny bylo distancování od vlivu němčiny (který byl již po dlouhou dobu velmi silný, zvláště v české mluvě městského obyvatelstva) zcela pochopitelné. Setrvačností přežívala obava před germanismy mezi lidmi ještě dlouho potom, kdy se jazyková situace u nás již podstatně změnila.

Jsme-li zaměřeni na takové problémy, jaké jsme právě naznačili, máme co činit s kulturou jazyka, kdy jazyk bereme v užším (odborném) smyslu jako „systém jazykových prostředků“. — Jindy však máme na mysli něco jiného: nikoli stav a podobu jazyka, který je nám všem k dispozici, nýbrž úroveň vyjadřování tímto jazykem, užívání jazyka v dorozumívací praxi, kultivovanost řeči. Při takovém zaměření například nepopisujeme nebo nekritizujeme zásady náležité výslovnosti skupiny souhlásek ve spisovné češtině, nýbrž výslovnost rozhlasového nebo televizního komentátora, který „návštěv[115]níci z Čech“ vyslovuje „… š-čech“ místo náležitého „… s-čech“, nebo hodnotíme, zda pisatel novinového úvodníku vhodně nebo nevhodně užil některých cizích slov, aniž z toho děláme závěry, zda taková slova do češtiny patří nebo nepatří. Tuto stránku jazykové kultury budeme nazývat kultura řeči, na ni se po chvíli soustředíme. Mezi kulturou řeči a kulturou jazyka je ovšem bytostná souvislost, neboť jazyk se navenek projevuje pouze v řeči a dorozumění řečí je mezi lidmi možné jen na základě společného jazyka. Obojí potřebujeme jako dva póly rozlišovat nejen z důvodů teoretických, nýbrž právě i z hlediska jazykové kultury. Existence vypracovaného jazyka ještě nezaručuje dobrou úroveň textu v něm vytvořeného; v zásadě, i když ne tak výrazně, to platí i obráceně: i v nevypracovaném ještě jazyce může být sepsán kvalitní text (spisovná čeština třicátých let minulého století zápasila s mnoha základními problémy, ale přece v ní mohla vzniknout i jazykově tak znamenitá díla jako vrcholné básnické výtvory K. H. Máchy). Avšak pozor: jazyk, i když zub času na něm nehlodá příliš rychle, musí být živen řečí; chceme-li doložit ukázkou kvalitní jazyk české esejistiky, sáhneme — po čem jiném? — po textu Šaldově, ale uvědomme si, že to už je bezmála sto let, kdy vznikly první Šaldovy eseje, a už přes půl století, kdy napsal poslední. Protože se ještě čtou, protože působí i dnes jako vzor a protože přitom v nich není mnoho jazykově zastaralého (knižnost a patos neznamená ještě zastaralost), může být tento jazyk stále ještě oporou současné esejistiky, ale přestal by jí být, kdyby tento pozoruhodný žánr nedostával novou krev. Naději se, že se situace v české esejistice přece jen trochu lepší.

O češtině jsme mohli říci, že je vcelku značně vypracována, zato o dnešním stavu jazykového vyjadřování, o dnešní kultuře řeči u nás, se takto pozitivně vyjádřit nemůžeme. Shodneme se, že je tento stav neutěšený. — Ale zase je třeba rozlišovat. V dorozumívací praxi jsou řečové výkony svou úrovní bohatě odstupňovány. Jsou úseky práce s jazykem, které celkově zasluhují velmi kladné hodnocení, například naše překladatelství: ne že by nebylo slabších překladů, ale ve srovnání s minulostí celková úroveň značně stoupla. Na druhé straně jsou oblasti, které nás zarmucují. Je to bohužel také řeč nemalé části naší mládeže. Je opravdu nutné, aby její převažující zájem o techniku byl provázen absencí smyslu pro jazyk — kterému také, a ne neprávem, říkáme nástroj dorozumění — a nepřítomností smyslu pro hodnoty řeči, jíž mluvčí dobře zvládne sdělovací úkol? Nemůžeme věc podrobněji rozvádět, ale i když pouze připomeneme dva z příznač[116]ných nedostatků, které tu nejvíce bijí do očí, myslím chudobu jazyka tak mnoha jednotlivců mezi mládeží a hrubost v řeči nejednoho z nich, můžeme odhadnout, co zvláště chybí v jejich výchově. Je to jednak smysluplná řečová aktivita, vycházející z rozlišování komunikačních situací a cílů, jednak vědomí a potřeba kulturního chování a jednání. Obojí potřebuje mít základ v rodině a přes školu jít s mladým člověkem do jeho pracovní a zájmové činnosti. Na kultuře řeči, mladých i starších, je výrazněji zřejmé než na kultuře jazyka v užším smyslu, že jsou to součásti kultury vůbec, civilizovaného a kultivovaného chování a jednání, kulturního života společnosti i jednotlivce. Kultura, která vrcholí v obdivuhodných výkonech a výtvorech umění, filozofie, vědy, začíná u omluvy za drobnou neopatrnost v tramvaji a u ochotné a věcné informace v prodejně náhradních dílů…

O tom asi nebude spor. Méně jasné v kultuře řeči však je to, že úroveň vyjadřování nesmíme ztotožňovat se stupněm spisovnosti; kultivovanost a spisovnost se zcela nekryjí. Dodržování mluvnických a pravopisných pravidel ještě nezaručuje potřebnou úroveň textu.

Kolik už jen bylo a ještě bude napsáno plytkých, jalových, nesouvislých i zmatených textů bez mluvnických chyb (ať už tam nebyly od začátku, nebo ať byly pak vykorigovány). Zajímavější jsou však případy opačné, kladné: výstižný, přesvědčivý i esteticky působivý může být i projev v nespisovném jazyce, například vzpomínkové vyprávění zkušeného člověka v nářečí; kultivované bývalo — starší si možná vzpomenete — před lety povídání Jiřího Suchého v podvečer v rozhlase — pořad se jmenoval myslím „gramotingltangl“ —, nepřipravené, mísící prvky spisovné i obecné češtiny, povídání zajímavé, vtipné a osobité. To ovšem patří k typu případů, ze kterých se nedá dělat pravidlo, mohou však být příkladem účinného netradičního využití jazyka.

V kolektivní povaze jazyka zaniká osobitost jazykového vybavení jednotlivců, ta se však různě silně uplatňuje v řeči. Ve stavbě textu se to obráží v osobitosti stylu textu. Je dobrou tradicí naší vědy, že vykládá styl, sloh konkrétních textů jako skloubení rysů vyjádření, které přesahují osobu autorovu, s rysy osobními. Poměr obou složek je ovšem v různých oblastech vyjadřování odlišný: někde skoro nebo i úplně nulový, např. v administrativě, jinde se však může osobitost vyjadřování uplatňovat velmi výrazně, a to nejen snad jen v slovesném umění, nýbrž i v konverzaci, v publicistice, a ani věda není osobitosti vyjádření zdaleka uzavřena.

[117]Paleta případů, které by bylo záhodno z hlediska aktuálních otázek kultury řeči probrat, je ovšem neobyčejně široká a pestrá. Omezíme se na tři záběry a i v nich si stačíme všimnout jen některých problémů.

První záběr je tento: se zlepšováním kultury řeči bychom měli začít každý z nás u sebe. Vyjít z kritického pohledu na své vlastní vyjadřování písemné i mluvené, zamyslet se i nad tím, zda náš postoj k jazyku, k jeho kultuře řeči je, jak se říká, na výši doby. Zvláště profesionální uživatelé jazyka — tak nazývám ty, kdo jazyka užívají vlastně jako svého pracovního nástroje —, jako učitelé, redaktoři, novináři, řečníci a profesionální referenti a mluvčí společenských organizací atd., ti všichni by měli za součást své odborné připravenosti považovat náležitou připravenost po stránce jazykové a slohové. Jen někteří mají speciální jazykové školení (učitelé, herci), jiní o dotažení své přípravy mívají zájem (např. pracovníci mnohých nakladatelství), mnozí však si s jazykem hlavu nelámou…

Řekl-li jsem, že máme začít každý u sebe, musím začít u sebe i já. Jako vysokoškolský učitel si musím klást otázky: je můj výklad správný a přiměřený druhému, … čtvrtému ročníku? Dávám dostatek vhodných příkladů? Dávám si pozor, zda nenechám některé nové termíny nevysvětleny? Mohu na to odpovědět kladně. Ale dále: Nedělám při snaze složitou věc dostatečně vyložit příliš mnoho vysvětlovacích vsuvek a odboček?, neztrácí se tím přehlednost výkladu? Mám jen třičtvrtě hodiny k dispozici — nemluvím příliš rychle? A odpověď zní, někdy ano, a to bych měl zlepšit. Kontrolovat svůj vlastní řečový výkon by měli nejen dosud ne dost zkušení, ale stejnou měrou i rutinéři, neboť, jak víme, rutina svádí k nepozornosti a k šabloně.

Přejděme jinam, ale zůstaňme ještě u zřetele k posluchači, který vybírám jako jeden z řady požadavků, ke kterým by bylo záhodno přihlížet. A zůstaňme ještě chvilku u tempa řeči. Potřebná bývá například někdy i změna tempa; také bývá nutné nejednou jeho zpomalení.

Hlasatelé sportovních zpráv v rozhlase však v tom místě, kdy v nevětných formulacích heslovitě uvádějí výsledky dejme tomu hokejových utkání, ač by měli zpomalit tempo, naopak zrychlují: rychle za sebou vychrlí dvanáct jmen a dvanáct čísel: Košice—Budějovice 10:3, Brno—Sparta 4:5, Kladno—Pardubice 3:5, Bratislava—Jihlava 3:6, Plzeň—Trenčín 3:3, Zlín—Litvínov 9:1. Kolik výsledků jste si stačili zapsat nebo zapamatovat? A děje se tak pokaždé. To nikdo v rozhlase nesleduje? Nebo: způsob, jakým se nádražním rozhlasem ohlašují příjezdy vlaků, ukazuje, že hlasatele vůbec, ale vůbec nezajímá, zda mu člověk na nástupišti, který tudy třebas jede poprvé, může rozumět (kvalitu aparatury nechme stranou). Hlášení oddrmolí jednotvárným hlasem bez přestávek nebo s přestávkami na nevhodných místech a bez trochu pečlivější výslovnosti vlastních jmen (jejich význam nemůžeme odhado[118]vat podle kontextu), podobně jako jsme v dětství oddrmolovali říkanku při hře na pikanou.

Avšak nechci kupit stesky. Jde nám o to, kudy vede cesta k nápravě. Zde je jednoduchá: myslet na adresáta, na posluchače, představit si jeho situaci a podle toho mluvit. Tempo řeči je ovšem jen malý zlomek z toho, na čem v řeči záleží.

Ale musíme už přejít k druhému záběru. Bude se týkat hromadných sdělovacích prostředků. Až do začátku našeho století byla tato oblast omezena jen na tištěné slovo, na tisk. Nové technické vymoženosti však postupně umožnily rozšíření slova mluveného, nejvíce při rozvoji rozhlasu a televize; ve filmu, v televizi a ve videu spolu s obrazem. Tím došlo ve vztahu k jazyku k důležitým změnám dvojího druhu: Polem spisovného jazyka už není v tak velké převaze vyjádření písemné jako kdysi, kdy hromadný, široce veřejný dosah (nesrovnatelně ovšem užší než dnes) mělo mluvené slovo jen na divadle, na přednáškách, na shromážděních. Dnes zaznívá mluvená řeč denně k statisícům, ba miliónům, a přitom se i okruh mluvčích mnohonásobně zvětšil, v rozhlase a v televizi i o takové, kteří pro řeč na veřejnosti nejsou dostatečně připraveni nebo i vybaveni. Někteří se spisovným jazykem třeba v rozhovoru nedovedou bez zřejmých potíží vyjadřovat. Ale věc má ještě jednu stránku. Mezi vyjadřováním veřejným a jazykem spisovným je těsný vztah: spisovně se vyjadřujeme normálně jen na veřejnosti a veřejně se vyjadřujeme skoro vždy spisovně. Avšak rozhlas a televize (a také zpravodajský film) přinášejí některé pořady, kdy se s mikrofonem a s kamerou jde do prostředí zcela neveřejného, za jednotlivcem do dílny, na pole i do soukromí. Rozchází se zde podstatně na jedné straně zakotvení řeči v neveřejném prostředí, kde je takříkajíc „doma“ čeština nespisovná, a na druhé straně celonárodně možný příjem vysílaného pořadu, a to je pole jazyka spisovného. Vznikají tu problémy, na jejichž řešení se názory odborníků i neodborníků značně různí: krajní stanoviska tu jsou: „z rozhlasu a z televize má zaznívat jen spisovná čeština“, a proti tomu: „autenticitu a přesvědčivost tu zajišťuje jen užívání jazyka, jímž se v daném prostředí normálně mluví“. Nepřikláníme se ani k prvnímu, ani k druhému názoru, oba jsou jednostranné. Beletrie a divadlo si tuto problematiku (rozdíl mezi prostředím, v němž se odehrává děj, a okruhem příjemců díla) vyřešily, ale to není úplná obdoba, sféra slovesného umění má své zákonitosti, a náplní televizního a rozhlasového vysílání jsou jen z menší části pořady umělecké. Volba vhodné „jazykové polohy“ reportážního a jiných pořadů roz[119]hlasových a televizních je podle mého názoru v rukou schopného reportéra a moderátora — úroveň těchto „jazykových profesionálů“ je však u nás, vezmeme-li mezinárodní měřítko, velmi slabá (a zřejmě není danými institucemi právě z jazykové stránky náležitě doceňována). Z hlediska kultury řeči je žádoucí, aby uvnitř jednotlivých médií i na společné základně s odborníky zvnějšku byly tyto otázky považovány za aktuálně důležité a výměnou názorů řešeny. I pro nás lingvisty to poskytuje poučení: právě na hromadných sdělovacích prostředcích vidíme, že nevystačíme s pouhým protikladem jazyk spisovný — nespisovný. Jsou, jak známo, snahy rozlišovat standard vyšší a nižší, já bych ještě dodal, že navíc je třeba rozlišovat různý stupeň formálnosti v řečovém a vůbec společenském styku (aby mi bylo rozuměno, míním formálnost v tom smyslu, jako se mluví o různých formách společenského vystupování, o etiketě apod., formách silně vázaných i volnějších), různé stupně na ose oficiálnost — neoficiálnost aj. jsou zatíženy negativním odstínem, potřebovali bychom označení neutrální, na jejichž pozadí by se daly rozlišit odstíny kvalitativní.

Pokud jde o náš tisk, mohli bychom v něm dnešní situaci z hlediska kultury řeči charakterizovat snad takto: Byla-li před několika desetiletími hlavním nedostatkem jazyka tisku frázovitost, byla jím v novější době spíše slohová šeď, nevýraznost. Dály se pokusy zmírnit ji příležitostnými drobnými oživeními, např. přísadou prvků lidové nebo jakoby lidové frazeologie, ale to mnoho nepomáhá a vyznívá strojeně. Objevuje se však účinnější inovace — přibývá příspěvků psaných osobitě. Obsahová náplň článků je podepřena osobním stanoviskem a zaujetím a to se projevuje i v jazykové formulaci textu. Bylo by si přát, aby se takové příspěvky objevovaly nejen k některým vybraným tématům, kolem nichž se právě rozvíjí diskuse, nýbrž aby čtenář ve všech hlavních publicistických rubrikách novin nacházel dostatek příspěvků pojatých i podaných osobitě (všude to ovšem nejde, jsou i rubriky čistě zpravodajské a texty převzaté atd.). Tento požadavek platí i pro rozhlas a televizi: tam však jsou nároky větší, už proto, že se týkají nejen výsledků práce, jako je tomu při psaní textu do novin, nýbrž přímo osobního řečového výkonu, a ten v televizi zahrnuje i složku vnímanou zrakem. Naše televize v mnohém přebírá technické vymoženosti z ciziny. Bylo by dobře, kdyby se to týkalo nejen techniky přístrojové, ale i práce s lidským subjektem, aby se přikládala větší váha výběru účinkujících, kteří dokážou optimálně zvládnout právě i řečovou stránku svého vystupování před kamerou. Přáli bychom televizi — [120]a tím i divákům — více osobností na obrazovce, které přesvědčují znalostí věci i způsobem podání. Také by bylo vítáno, kdyby rozhlas a televize rozšířily rejstřík stupňů náročnosti a obsahové závažnosti svých pořadů. Všimli jste si, jak v rozhovoru s nějakým znalcem se skoro vždy spěchá, takže nemůže aspoň trochu rozvést svou myšlenku, podložit ji argumentem, jak mu hned berou slovo? Úcta ke kultuře řeči jde ruku v ruce s úctou ke kultuře myšlení.

Poslední moje poznámka k jazyku v rozhlase a v televizi je už spíše na adresu posluchačstva a diváků. V záběrech z různých krajů zaznívá i řeč místního obyvatelstva. Poznání některých krajových zvláštností této mluvy by u každého z nás při pomyšlení, že i v naší mluvě by lidé z jiných oblastí nacházeli různé zvláštnosti, mělo vést k většímu porozumění pro tuto rozmanitost v češtině a k vzájemné toleranci. Není věru na místě se domnívat, že někde se mluví lépe než jinde. Jiná věc jsou nároky na jazykové vyjadřování interních pracovníků rozhlasu a televize v celostátním (nikoli krajovém) vysílání. Ať jsou odkudkoli, když mluví o tématech, kterým krajové zabarvení nedodává vítané příchuti, měli by se snažit výraznější krajové odchylky ve své řeči pokud možno omezit. My jim nebudeme menší odchylky vytýkat, a oni se budou snažit je omezovat — nebylo by to krásné?

A pak je tu třetí složka, poslední, u které se zastavíme, ač by měla stát na místě prvním. Je to škola, především všeobecně vzdělávací škola všech stupňů. Tu je asi situace nejsložitější, překážek v cestě nejvíce. Český jazyk nepatří mezi oblíbené předměty, může nám být slabou útěchou, že stejně špatně je na tom matematika. O důležitosti matematiky si nikdo nedovolí pochybovat. Slovy se důležitost vyučování mateřskému jazyku uznává také, praxe je však jiná. Souvisí to ovšem s prestiží jazyka v dnešní době vůbec, i mimo školu. Už léta přemýšlím, jak dodat jazyku a řeči mezi lidmi větší váhy. Jisté je, že tu nestačí tlak odborníků. Také by zřejmě bylo na místě střízlivější uvažování: doba, kdy jazykové otázky stály jako za obrození a ještě dlouho po něm v popředí zájmu veřejnosti, kulturně uvědomělých vrstev národa, se nevrátí. Život je prostě jiný. Odvolávání se na domnělé přednosti jazyka jsme odmítli, neztratilo ovšem svou hodnotu dovolávání se tradice, historické kontinuity, sepětí jazyka s kulturními hodnotami slovesného umění atd. To vše si žádá osvěžování nebo i obnovy tam, kde vědomí těchto souvislostí povážlivěji pokleslo. Ovšem nelze se dnes na tyto hodnoty omezovat, opravdu nelze. Je nezbytné podepírat i kulturu řeči motivací, která vychází z celé šíře dorozumívací praxe v přítomnosti, také v souvislostech mezinárod[121]ních, a se zaměřením do budoucna. V třetím tisíciletí, k jehož prahu se blížíme, se rychlým rozvojem elektronické techniky otevřou možnosti cirkulace, skladování, zpracování a vyhodnocování informací nepochybně do velké šíře; a protože člověk zůstane člověkem (nestane se strojem), zůstane základem komunikace praxe řečová, užívání národních jazyků. Nejsme však na budoucí vývoj vůbec připraveni, nemyslím po technické stránce, o tom se již ví a snad i leccos se v té věci podniká, nýbrž po vnitřní stránce. Tato nepřipravenost se projevuje kromě jiného právě také přehlížením úlohy jazyka, nedoceňováním úrovně jazykové komunikace pro správný chod celého složitého soukolí společenské praxe a pro přípravu nových generací. Musím však už zabrzdit, být stručný. Nuže, jak asi nejlépe zdůvodňovat váhu vyučování mateřského jazyka na školách? Nezaložil jsem své vystoupení na citátech, ale teď s radostí udělám výjimku: dám slovo ženě z praxe, učitelce Černíkové z Liberce, v jejímž diskusním příspěvku z minulého týdne v časopise Tribuna je psáno: „Domnívám se, že by měla být zavedena hodina češtiny denně. Argumentovat proti tomu, jak se často děje, vědeckotechnickou revolucí, jež si zdánlivě žádá ve školách předměty hlavně exaktní a technické na úkor humanitních, tedy i češtiny, je naprosto krátkozraké, neboť věda a technika, mají-li se zdravě rozvíjet, potřebují především schopnost přesného a jasného formulování myšlenek, jejich vyjadřování.“ Dostatek prostoru pro jazykovou výuku v mateřském jazyce a, dodejme, vytvoření lepších podmínek pro odpovědnou a samostatnou práci učitele je to první, co by podle mého názoru zlepšilo dnešní situaci.

Druhý námět se týká náplně vyučovacích hodin. Učivo je prý náročné. Jsem pro náročné učivo. Kdyby nebylo, nestálo by za to se s ním trápit. Ale jde o to, jakého druhu má náročnost být, na co se mají nároky hlavně klást. Myslím, že by měla být výuka, a to nejvíce v nejnižších ročnících, náročná na řečovou aktivitu (ne tak na poznatky o jazyce), a to na obě její stránky, tj. na vyjadřování, formulování, na výstižnost, souvislost textu, na schopnost vyjádřit v řeči vlastní stanovisko, když na něm záleží, a na druhé straně náročná na schopnost porozumět, vyhmátnout dobře smysl slyšeného a čteného, odlišit v tom hlavní věc od ostatních. Nemyslím přitom jen na řečovou aktivitu žáků, ale též učitele. Probírání a zvládnutí učební látky by se mělo dít v dialogické součinnosti obou stran. Jeden detail: žák by měl být veden k tomu, aby nejen uměl na otázky odpovídat, ale také aby uměl otázky klást.

[122]Třetí námět už jen naznačím. Vyučování češtině má složku jazykovou a literární. Je zřejmě více důvodů pro to, aby to tak bylo i nadále, není však ničím ospravedlněno, že obě větve, spojené přitom jednou osobou učitele, jsou zpravidla jen vedle sebe, že jedna s druhou málo spolupracuje, že jedna z druhé málo těží. Hodina literární neznamená, že v ní nemá mít místo jazyk, a hodina jazyková že by musela být bez literatury. V hodině literární je dosti příležitosti k výchově jazykové. A jazyk je i pro výklady literární podstatně důležitý. Dílo slovesného umění je dílo ztvárněné v jazyce a práce s literárním textem (práce s textem je cennější než údaje navěšené na osobu autora) se musí vedle způsobu ztvárnění složek věcně obsahových, tematických, zabývat i ztvárněním složek jazykových. — A pro jazykovou výuku jsou a stále budou literární texty — vedle jiných — cenným zdrojem poučení i vzorem. Ne ovšem vzorem k nápodobě, nýbrž vzorem či příkladem, jak lze jazykem, nevšedním i všedním, dosáhnout působivosti myšlenky, výstižnosti pozorování, líbeznosti i údernosti, jak stačí někdy náznak, co dokáže evokovat obraz, ale také jak může působit třebas jediný pečlivě volený „suchý“ přívlastek. A pak je tu ještě vlastní četba žáků. I čtení je jazyková, řečová aktivita. Školní mládež dnes málo čte. Říká se, že je to vliv televize. Pokud jde o čtenáře vůbec, bez zřetele k věku, knihovníci takový vliv televize zatím nepotvrzují: výpůjček prý podstatně neubývá. Je tu však jiná vada: mládež čte špatně; prý vynechává popisy, kdesi jsem docela četl, že prý leckteří čtou v próze jen přímé řeči, dialogy! To jsem si zprvu, přiznám se, nedovedl vysvětlit. Avšak to je zřejmě právě vliv „koukání“ na televizi, a v televizních hrách jsou jazykové části jen dialogy. Televize dává mladému člověku model umění, zábavy, nauky. Tímto modelem se pak poměřuje literatura, divadlo atd. Kdo má na svědomí toto zploštění kulturních hodnot? Televize? Literatura? Škola? Kamínek ke kamínku, všechno dohromady. Nejméně onen mladý člověk. Ale i on se postupně stane viníkem. Nebo můžeme doufat, že ne?

To tedy bylo několik námětů, co a jak by se dalo udělat v několika směrech pro zvýšení kultury řeči u nás. Nakonec připojím ještě poznámku k oné druhé složce jazykové kultury, ke kultuře jazyka ve smyslu systému prostředků. Tady je situace jiná. Na rozdíl od minulého století má dnes péče o spisovnou češtinu, především o kodifikaci jejích norem, povahu péče institucionální. Rozhodující úlohu v těchto věcech mají ústavy, komise, redakce příslušných publikací. Není to činnost lehká ani záviděníhodná, znám z dlouholeté vlastní praxe její možnosti i úskalí. I tu se setkávají a střetávají i při urči[123]tých společných základech různá pojetí, jednotlivým problémům se dostává vysvětlení provedeného do rozdílné hloubky atd. V některých věcech lze dosáhnout značné shody, např. pokud jde o vztah mezi domácími a cizími slovy v dnešní češtině — tu budou příslušní jazykoví odborníci zastávat hodně jednotné stanovisko. V jiných věcech se však nenabízí optimální řešení nijak snadno. To se bohužel týká právě pravopisu, který se dostal za půldruhého století u nás nezaslouženě na tak vysokou příčku v žebříčku jazykových jevů, o které má veřejnost největší zájem (neznám věru na světě žádný národ, který by dělal například — dovolte hovorový výraz — takovou vědu z psaní velkých písmen jako my). Přitom pravopis je na jazyce věc nejvíce vnější — je však, na rozdíl od ostatních, nejvíce vidět, proto k němu mnozí upínají tolik pozornosti. — Bylo by si přát, aby i v institucionální péči o spisovný jazyk fungovala ve vztazích mezi stranou řídící a stranou řízenou v několika cyklech zpětná vazba, vhodně promyšlená a založená nejen u kodifikátorů (u těch to předpokládáme), ale i u hlasů z praxe na přístupu co nejodpovědnějším.

Končím. Čí myšlenkou podepřít na závěr jádro našich úvah o kultuře řeči? V minulosti by se nepochybovalo o tom, že to musí být některá z osobností českých. Trvám, že nemusí. Chci se dovolat výroku velkého myslitele, filozofa jazyka i řeči Viléma Humboldta. Jeho slova nevznikla sice ve vztahu k naší situaci, nýbrž platí obecně, právě proto však postihují dobře, co je důležité i pro nás: „Člověk je člověkem díky řeči. Aby však ovládl řeč, musí být člověkem.“


[1] Text přednášky proslovené 28. 3. 1988 předsedou Kruhu přátel českého jazyka při 50. výročí založení tohoto zájmového sdružení. Protože přednáška byla otištěna pouze v jubilejním sborníku Kruhu, považuje redakce Naší řeči za užitečné seznámit s jejím obsahem, který považujeme za vysoce aktuální, širší čtenářskou veřejnost.

Naše řeč, ročník 74 (1991), číslo 3, s. 113-123

Předchozí Omluva čtenářům i autorům

Následující Zdeňka Sochová: Blízké jazyky a konfrontační lexikografie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1