Časopis Naše řeč
en cz

Funkční styly dnes

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

Půjde nám nejen o koncepci samu, nýbrž také o vztah komunikátů ztvárněných podle stylových norem k dnešní komunikaci. Učení o funkčních stylech totiž představuje živý odkaz Pražské jazykovědné školy dnešní jazykovědě – méně osobitý je snad toliko ve srovnání s naukou o aktuálním členění větném nebo s fonologií. Výklady o funkčních stylech právem zaujaly první místo v slohové výuce na vysokých školách, staly se základem argumentace týkající se stratifikace spisovného (a nověji vlastně i národního) jazyka, neboť jsou zjevně založeny na vyšší abstrakci než charakteristiky slohových postupů a žánrů, jimž zase dává přednost škola střední.[1]

Podle čeho jsou funkční styly vymezeny? Vyučuje-li se právě jen čtyřem pěti stylům, nabízí se výklad, že jsou funkční styly určeny čtyřmi pěti oblastmi komunikace, které jsou pro život příslušníka národního jazyka, občana nejzávažnější. Mohli bychom je nazvat styly „školními“, nicméně jak známo vědecká teorie přesvědčivě prokazuje existenci nejednoho stylu dalšího, např. stylu esejistického nebo epistolárního – abychom uvedli pouze ty, jež by bylo obtížné podřadit našim stylům školním. Dále se při klasifikaci funkčních stylů postupuje vytčením hlavního faktoru, jímž je komunikát konstituován. Je to např. mluvenost pro styl prostě sdělný, pojmovost pro styl vědecký, odborný a administrativní, jasná je získávací, přesvědčovací, agitační a propagační funkce stylu publicistického (žurnalistického) a posléze konstatujeme větší nebo menší míru specifického estetického působení komunikátů ztvárněných ve stylu literatury umělecké, literatury faktu a esejistiky. Tyto styly rovněž spájí jistá metajazykovost ve smyslu zaměření na výraz sám. Nadto je opravdu třeba počítat se stylem epistolárním, jehož konstitutivním faktorem zdá se je přímé, účelové, bezprostřední působení na vzdáleného adresáta jednotlivého nebo na skupinu adresátů, nebo aspoň udržení kontaktu. Komunikáty každého funkčního stylu charakterizuje (1) jistá obvyklá výrazová vrstva slovní, frazeologická a tvarová (např. kolokvialismy, termíny, poetismy) nebo (2) specifický vstup jazykových prostředků do komunikátu (ustalování, aktualizační obměny ve stylu publicistickém nebo „nastavování“ v mluvené řeči) – právě tento druhý proces do značné míry omezuje nás v tom, že bychom se popřípadě chtěli uchylovat k charakteristikám jakési smíšenosti výrazových prostředků nebo dokonce k rezignaci na [58]chaos v jejich uspořádání. Prostředky stylisticky málo aktivní vstupují do komunikátů různých funkčních stylů a řekněme, že své domácí hřiště nemají. Aktivní prostředky stylů mohou být do stylu jiného přenášeny. Základnou výběru je šíře národního jazyka. Obecně platí, že neváží příliš nedostatek jednotného kritéria při vymezování stylu: každý je jiný, je svůj. Je vytvářen skupinou komunikátů se stejnou funkcí a se stejným nebo podobným složením výrazových prostředků. A zejména se zřením k slohovým výrazovým vrstvám se velice osvědčuje členění na vyšší, střední a nižší styl (K. Hausenblas).

Soustředme se nyní na problematiku alespoň těch stylů, které byly již po desetiletí ověřovány školní výukou, na jejich postavení v dnešní komunikaci a dále na to, jak společně i diferencovaně čerpají z bohatství národního jazyka.

Hodláme-li věnovat pozornost nejprve stylu umělecké literatury, zamýšlíme tím podtrhnout ten fakt, že v jeho komunikátech neběží o komunikaci v pravém smyslu slova, ale o hru na komunikaci. V naší souvislosti se třeba herec Viktor Preiss vyjádřil tak, že „podvod divadla přijímáme za svátost“. Při této konvencí přijaté hře sice záleží na předmětné existenci jevů do hry vcházejících, avšak nadto i na souhře mezi uměleckým autorem a vnímatelem i na konvencích podložených staletým vývojem slovesné kultury a ještě na zkušenosti vnímatele umožňující chápat umělecký záměr. Zradu přítele, kariérismus, odhalování pachatele zločinu, nevoli a odmítání třeba jen zdánlivé; milostné vzplanutí tušíme v knize, v divadle, ve filmu daleko před tím, než se nám ozřejmí fakta. Postavy dramatu mluví sice k sobě, ale pro budoucího vnímatele. Nabízí se spatřovat v slovesné tvorbě obecně záměrně vytvářenou konotační linii a umělecký komunikát jako záležitost metajazyka.

Proces, jímž se dosahuje estetického působení na vnímatele, je zákonitě nutno souhrnně pojmenovat, neboť jinak by se jazyk uměleckých děl rozpadl na prvky publicistické (Čapek), odborné (Páral), prostě sdělné (Škvorecký), básnické (Vančura)… Nazveme-li jej poetizací, ta budiž pojímána velmi široce: jejím projevením, způsobem nejsou pouze rým, rytmus, verš, slovosledná inverze, neologismy, archaismy, historismy, dialektismy, vulgarismy, profesionalismy a deformace (Mukařovského termín deformace jazyka se v naší souvislosti objevuje jen pro jednotlivost), ale též pointa, absence pointy, kompozice, různé schematizované aspekty, nad to vše i způsob tisku, ilustrace knihy, hudební doprovod, uspořádání scény, vtažení diváka do hry atp. – a to vše třeba abych tak řekl obráceno na ruby. Úkolem literárního a dramatického výkladu a vzdělávání je netoliko připomínat vnímateli poetizaci jemu zjevnou, nýbrž odkrývat jemu poetizaci dosud neuvědomovanou. Každý autor volí vlastní způsob i míru poetizace, v jeho tvorbě se zrcadlí subjektivita, individuálnost, solitárnost. Že vnímáme dílo umělecké, prozrazuje se na prvním místě tím, že jako umělecké [59]bylo předloženo, takto deklarováno a jako vnímatelé je jako takové přijímáme, ať už kladně nebo záporně.

Třebaže jsme se pokoušeli vystihnout povahu uměleckých komunikátů, obešli jsme se zatím bez pojmu stylové normy. A to u funkčního stylu! Ostatně kdo by ji uměleckému dílu připisoval! Respektujeme umělecký záměr autora a posuzujeme to, jak se nám jeho naplňování líbí, či nikoli – a kritika si tak má počínat na odborné úrovni. Ani kritika však nevytyčuje umělci nějaký noremní postulát, jakoby závazný nebo očekávaný veřejností. Jazyk, chceme-li funkční jazyk slovesného umění, není jazykem komunikace, jen se o něho opírá, je za ním něco více. Odhadovat, jak je v uměleckém díle stylizován, to je poněkud málo i pro jazykovědu.

V pořadí jako první bývá v učebnicích probírán styl prostě sdělný, hovorový. Jako dosti naléhavý úkol se jeví stanovit jeho funkci: funkci instrumentu běžné každodenní komunikace, vztažené vlastě pouze na diadickou komunikaci týkající se neveřejných, privátních záležitostí. Proti tomu jakékoli přednášené proslovy a referáty, odborné i pedagogické výklady, reportáže, odborné diskuse, obřadní projevy zůstávají v podstatě v mezích svých stylů podmíněných vlastními komunikačními oblastmi (odbornou, publicistickou, rétorickou), jsou tedy pouze sekundárně mluvené a v zásadě bývají realizovány spisovným jazykem. Přece však i sekundární povaha a omezená míra mluvenosti a mluvenostních prvků něco váží. Jak by ne, bývá-li přítomen adresát komunikátů. (Známe rovněž komunikáty sekundárně psané, jako např. písemné vzkazy nepřítomným členům rodiny.) Od původu však obvykle vznikaly podle opěrných psaných komunikátů cizích (při učení se, v pedagogické činnosti podle předloh, při respektování preskripce, vzoru a doporučení), nebo byly předtím napsány po vlastním uvažování nebo zkoumání. Modernímu spisovnému jazyku je tato realizace formou psanou nebo později mluvenou samozřejmá: přitom mluvenost ve srovnání s psaností jako řečotvorný faktor snižuje zpravidla (s výjimkou „mistrů mluveného slova“) míru důsledné formálnosti projevu.

Při výkladu výrazových prostředků prostě sdělného stylu je užitečné vycházet z těchto jeho rysů:

– Linearita syntaktické stavby jeho komunikátů. Poměrně málo známý jazykovědec K. Erban[2] praví výstižně: mluvená řeč nastavuje – dodejme: podle vývinu komunikační situace. Jinou věcí je, že adresát interpretuje takový komunikát už hierarchizovaně, jako sled příčin, následků, časových a místních vztahů ap.

[60]– Kolokvialismy. Velmi se uplatňují formace podporující ekonomičnost vyjadřování, např. zkratky, všechny způsoby univerbizace, emocionálně laděné náhrady spisovných termínů (např. štěnice při odposlouchávání).

– V komunikátech tohoto stylu se obráží přítomnost adresáta (diadický ráz komunikátů, větší míra exprese, neverbální vyjadřování, prostředky kontaktu, eliptičnost z hlediska „ekonomičtější mluvy“ samé i ve vztahu k situační zakotvenosti komunikátu) a zakotvenost v komunikační situaci vůbec.

– Přes to všechno považujeme za hlavní rys prostě sdělného stylu jeho vpravdě velkorysou toleranci k nespisovným prvkům. Z hlediska jazykovědné analýzy prozrazují se (namnoze markantně) jako „hosté“ v komunikátu prostě sdělném, ale jinak spisovném. Tito nespisovní „hosté“, pokud si mluvčí tento jejich ráz uvědomuje – a nesáhl tedy po nich bezděčně, jakoby „nedopatřením“ –, mají zřetelnou funkci komunikát zdůvěrnit, zbavit jej oficiálnosti, jíž signálem je právě spisovnost. Zato míra i kvalita interferencí neuvědomovaných, nikoli ojediněle zakořeněných v mluvě určitého teritoria, včetně obecné češtiny interdialektové, bývají rozmanité, proto nelze nevarovat před skládáním obrazu nějaké hovorové češtiny z prvků nespisovných, ba regionálních, z našich třeba i pravidelných hostí. Lze si i snadno spočítat, že tzv. hovorových variantních podob uvnitř spisovné češtiny není tolik, aby mohly být pokládány za průkaznou složku útvaru národního jazyka, útvaru vznikajícího nám před očima. Jiné zase jsou prostě emocionálními, expresivními, tedy běžně nepsanými dubletami jinak ryze spisovnými.

Naše zamyšlení nad funkčním stylem prostě sdělným lze snad uzavřít takto:

Prostě sdělnou funkci v běžných každodenních interakcích mívají zpravidla komunikáty realizované obecnou češtinou, dialekty, interdialekty, jen zřídka však spisovným jazykem: jeho komunikáty potom obvykle „hostí“ nespisovné prvky, většinou z teritoriální báze. Tím se styl vymyká ze soustavy stylů spisovného jazyka zásadně a mimoto ještě jako jediný je bez metajazykového signálu tolerantní k nespisovným prvkům, jež ostatně v jeho komunikátech nijak příznakově neční. – I výslovnost možno z hlediska stylu poměřovat kodifikací, má však význam vcelku marginální, ostatně v našem prostředí vůbec bývá pojímána dosti nevážně. Obecně zato platí, že pro styl prostě sdělný sotva lze stanovit a prosazovat stylovou normu, a to proto, že jeho komunikáty bývají většinou spontánní, bezprostřední a improvizované. Při jeho výkladu vlastně vysvětlujeme, co všechno si jako mluvčí, účastníci dialogu ještě můžeme dovolit, co všechno běžně tolerujeme. Připomeňme si, s jakým překvapením byla přijímána formální stránka neupraveného záznamu dialogu u kulatého stolu v roce 1989.

Styl prostě sdělný překračuje různým způsobem funkční – svou komunikační všedností – i výrazové – aspoň dílčí nespisovností – hranice spisovného jazyka, ponechává do značné míry stranou jeho kodifikaci, zato respektuje vžité normy [61]běžného úzu. Snad i to je důvodem toho, proč neustále vyhledáváme – podle všeho marně – jakýsi „třetí“ jazykový útvar (hovorová čeština, standard, běžná mluva) v postavení mezi spisovnou a obecnou češtinou. Je však možné, soudím, navrhnout řešení jednodušší:

Po zásadním odlišení jazyka pro komunikaci a jazyka jako nástroje hry na komunikaci připusťme (nezbytně v jazyku pro komunikaci) ihned další členění na řeč mluvenou (tedy místo „prostě sdělného stylu“) a řeč psanou (o ní dále). Bylo by dále prospěšné rozlišovat primární a sekundární řeč mluvenou a psanou a nad slovotvornými faktory uznat jako vyšší faktory řečotvorné (mluvenost a psanost). Terminologická sousloví řeč mluvená a řeč psaná se již osvědčila. Konečně i v detailech by takové řešení vyhovovalo, např. syntaktickou linearitu v komunikátu připisujeme právě mluvené řeči, nikoli omezeně některému z útvarů, jako třeba dialektu, vždyť přece není pro dialekt výhradní. Zase jinde obvyklé její spojování se stylem prostě sdělným stěží může svědčit o postavení komunikátu na ose příznakovosti – nepříznakovosti, resp. stylotvorné aktivity – neaktivity: syntaktická linearita by měla být vykládána jako jeden z rysů mluvenosti, jako prvek mluvené řeči.

Ke komunikátům uskutečňovaným primárně psanou řečí náleží vesměs komunikáty stylu odborného. Můžeme předeslat, že tento styl má při tvobě komunikátu stadium preparativní, realizační i hodnotící, při čemž se zřetelně a vyhraněně manifestují postuláty noremní. Od počátku vznikal a postupně se vymezoval jako styl civilizované a kulturní pospolitosti – jako hlavní a jednotící podpora spisovnému jazyku teprve pozvolna se stabilizujícímu. Prožíval fáze vytváření základů české národní vědy a poté opět diferenciaci podle vědeckých oborů, posléze ještě přejímání způsobu argumentace mezi vědami, např. mezi technickými a humanitními (Krčmová). Jeho funkcí je slohově profilovat komunikáty vyjadřující pojmovost (Miko), tedy myšlení o člověku, společnosti a přírodě, mimoto pak vyvolávat více méně oficiální jednání. Mezi složkami jeho komunikačních aktů nevystupuje do popředí jako slohotvorný faktor adresát (kromě substylu popularizačního a učebního), omezuje se fungování ilokuce.

Tento styl se vyznačuje i jasnými charakteristickými rysy formálními. Za jeho základ se považuje termín, tedy výraz nebo sousloví, jež má samo stylovou hodnotu odbornosti, pojmovosti, poučeného argumentování a po stránce pojmového obsahu definovatelnosti. Mimoto by měl být zakotven v odborném kontextu, jinak dochází k determinologizaci, naopak potenciální termín vzniká a vyhraňuje se jen v odborném okolí. Z požadavků kladených na termín obstojí jediný: jednoznačnost – v jedné vědě. Druhým nápadným rysem se jeví, jak známo, nedynamický ráz predikačních sloves a orientace argumentování na substantivum. Posléze po stránce skladebné reflektují komunikáty tohoto stylu [62]myšlení hierarchizované (zdaleka nikoli pouze hypotaxí, ale i vhodným používáním částic, gradací obsahu, klasifikací, taxativností apod. – proto nestačí mluvit v této souvislosti o „složité větné stavbě“). Další uváděné rysy už tak důležité nejsou: např. vstoupily do úzu a automatizovaly se též od původu emocionálně zabarvené náhrady termínů nebo oficiálních označení (např. lavička hanby m. trestná lavice v hokeji nebo nedávno hvězdičky, židličky, stoličky, dvojdomek ve vztahu k státoprávnímu uspořádání, sem patří – povýtce zásluhou publicistické automatizace i obrazná vyjádření jako rodinné stříbro nebo už starší cválající inflace).

Administrativní styl podle běžné definice splývá myslím s profesní mluvou. Je-li však pojímán šíře, sotva lze přehlédnout, že se jeho normami řídí profesionální pracovníci, kdežto ostatní občané jej zpravidla neovládají nebo jej za jistých okolností pasivně poznávají. Možno si položit otázku, zda se vyjadřovací návyky na různých úřadech a jiných pracovištích neliší natolik, že jakákoli abstrakce nutná pro charakteristiku funkčního stylu je krajně obtížná a podobá se charakteristice stylu odborného. Snad by dostačovalo uvádět jej mezi substyly stylu odborného.

Při společenském významu tisku, televize, rozhlasu a zpravodajského filmu lze stěží pochybovat o oprávněnosti pojmu publicistický, žurnalistický styl. Každý z přívlastků vylučuje to, co by neměl: nezpochybňujeme rozdíl mezi žánry zpravodajskými a analytickými i dalšími specifickými pro publicistiku (např. reportáž), resp. beletrizujícími (např. fejeton) nebo beletristickými (např. povídka v příloze). Na druhé straně nemožno pominout to, že např. výběr zpráv a jejich řazení bývají zjevně podloženy analýzou ze strany publicisty – a nechejme stranou profesionální dělbu práce v redakcích. Nadlouho byly publicistické komunikáty realizovány řečí psanou a v tom se situace změnila teprve mezi válkami. Nicméně hojně běží i dnes o komunikaci jen sekundárně mluvenou, jindy zase přímo o odborný styl ekonomiky a politiky, komunikáty odborného stylu popularizačního – vlastně pouze část reportáží předpokládá také reakce bezprostřední, pohotové a aspoň do jisté míry improvizované, což by byly hlavní komunikační faktory konstituující mluvenou publicistiku. Obecně se bezprostřednost uplatňuje jako hlavní podmínka úspěšnosti interviewu, debaty, besedy a tu nikoli výjimečně ustupuje do pozadí požadavek kodifikované, ba i noremní spisovnosti, popř. často bývá plněn pouze profesionálem diskusi řídícím a podněcujícím – redaktorem. Zároveň všichni účastníci běžně respektují faktory konstituující mluvený komunikát se záměrem působit na vnímatele tak, aby byl vyvolán jeho zájem.

Funkce publicistického stylu lze shrnout takto:

– Uvědomovat, získávat, agitovat vnímatele, propagovat myšlenku, akci, zboží.

[63]– Specificky informovat o dění v komunikační oblasti politiky, ekonomiky, diplomacie a výroby, dále v oblasti sportu i tělovýchovy a v oblasti kultury a společenského života.

– Poskytovat informační pomoc vnímateli, a to na prvním místě tu, která umožňuje výměnu (zboží, peněz, pracovního místa, partnera) a zisk (např. zážitku).

Tyto funkce jsou plněny vlastními publicistickými žánry (od úvodníku po inzerát, od zprávy po komentář). Žánry jiné, např. povídky ve víkendových přílohách deníků, zájmové rubriky nebo rubriky popularizující odborné poznatky zpestřují periodický tisk po stránce obsahové a nikoli náhodou posilují současně i princip výrazové obměny. Ještě se sluší dodat, že noviny a časopisy, které nejsou úzce odborně a zájmově profilovány, slouží výše uvedeným komunikačním cílům, resp. funkcím – na rozdíl od televize a rozhlasu – téměř výhradně.

Aniž snad jazykověda tyto funkce stylu v komunikaci takto výslovně formulovala, dospívala k poznání, že publicistický styl je co do funkcí žánrů i postupů smíšený, zejména když postřehla, že smíšené jsou i jeho výrazové prostředky. Jenže zakládá nám „smíšenost“ funkcí i forem právo mluvit o vyhraněném funkčním stylu? Domníváme se, že je nezbytné hledat jakýsi jednotící princip publicistického stylu. Při tom je soudím zásadní věcí vycházet jednak z periodického působení publicistiky, jednak z povahy činnosti profesionálních redakčních týmů. Tady pak je užitečné rozpoznávat příčiny toho, proč se výrazové prostředky automatizují (a marné potom bývalo nabádat publicisty, aby informovali „živě a neotřele o životě pracujícího lidu“), poté se stejně zákonitě obnovují, tedy nějak aktualizují – aby pomáhaly vzbuzovat zájem – a původní aktualizace se opět automatizuje a tento koloběh vlastně nikdy nekončí: srov. např. vzestup a dnes již zase pokles obliby tzv. tažených metafor a metonymií v publicistice po roce 1989. Někdy už přece dáme přednost číslům a suchým faktům…[3]

A tu je na místě přiznat, že publicistické automatizace ani aktualizace nemusí rozpoznat vnímatel méně zkušený, povrchnější, postrádající schopnost metařečového zamyšlení, lidský typ zvyklý jednat reflexně. Je jistě ku prospěchu opřít se i zde o výzkumy kvantitativní lingvistiky, která by nesporně onu strnulost a petrifikovanost toho nebo onoho publicistického textu názorně prokázala – o mnoho obtížněji by však mohla zachytit výrazovou složku obměňovanou a komplexně celý proces „automatizace aktualizace“. Též se obávám, že kdybychom sestavovali pouhé pořadí výskytu jednotlivých výrazových prostředků, došli bychom podle všeho k závěru, že by se publicistický styl jevil jako opravdu „smíšený soubor“ prostředků odborného stylu politického, literárněvědného, [64]motoristického ap., a to bez jakékoli dynamiky při přenášení prostředků z jedné komunikační oblasti na jinou. A jak bychom v takovém případě vysvětlili vliv těchto „odborných“ prostředků na dnešní normu spisovného jazyka a na úzus vůbec, jejich dobrý i špatný vliv na stav současné jazykové kultury? Proto preferujeme nepátrat jen po specifických prostředcích slohu – ostatně jediným výhradním se stal publicistický přívlastek typu zlatý Železný zde je využito staré tendence češtiny dávat přednost shodnému přívlastku před neshodným, tentokrát se vytýká sémantické, významově diferencující jádro analytického přívlastku neshodného – ale spíše se zaměřovat na proces, v němž se ustalují a obnovují.

Nejpříznačnější pro publicistiku je až nápadná obliba obrazného vyjadřování, srov. třeba patero titulků v jednom dni Otevřely se brány veletrhu. Český tisk bývá zaplaven přirovnáními, metaforami a metonymiemi z lidové řeči, k nim se druží obrazná rčení nynějších uživatelů jazyka, zato dosti omezený a stereotypně opakovaný je repertoár přejatý z mluvy biblické a náboženské vůbec, stejně otřele bývá vytěžováno několik motivů antických, mytologických a historických, rádo se sahá k obrazným rčením přeneseným z metajazyka, čerpá se z notoricky známých citátů literárních. Proto právě jen míra vlastních obrazných rčení redaktora rozhoduje o vytváření vyššího stylu publicistického, namnoze individuálního, spjatého s vyššími cíli slovesnými, realizovaného zejména v knižních výborech analytických nebo i esejistických statí. Obrazná rčení migrují hojně mezi několika komunikačními oblastmi (první kolo voleb, terčem kritiky se stala…, profesní piruety politiky, premiér boxer odpovídá úderem). S kvantitavním i kvalitativním rozvojem publicistiky po zrušení státního a politického řízení veškeré publicistiky souvisí už výše uvedené užívání rozmanitých tažených metafor a metonymií, např. Ti, kteří v něm slyšeli jen troubení k ústupu a ústupkům, mají nepochybně mizerný hudební sluch. Kdo si zapamatoval pouze několik taktů nápěvu kde by bez nás Slováci byli? není na tom o moc lépe. Jen ten, komu se podařilo vnímat celé poselství od prvního po poslední tón, mohl… (Zemědělské noviny 11. 11. 1991).

Hlavním principem publicistické tvorby je integrovat poznatky o událostech a při jejich analýze se vhodně opírat o autority, resp. prameny. Současně z něho vyplývá respekt k původu zprávy, nabídka vnímateli k ověření její pravdivosti, a to dokumentací, uvedením informačního zdroje (jak oznámila agentura Reuter dnes časně ráno…, V dobře informovaných tokijských kruzích se proslýchá…, Podle přesného znění přijatého zákona „se dovoluje…“ – postavení obdobných „uvozovacích vět a členů“ v souvětí a ve větě bývá různé). Zajímavým prostředkem se stává vyčlenění výrazu v textu uvozovkami. V zásadě vyznačují citování, aniž je uveden původce prvotního komunikátu, např. nebyl jen „žonglérem jazyka“ (smysl užití uvozovek: jak o sobě pravil F. Halas), sonda [65]směřující k „rudé planetě“ (jak se říkává Marsu), text „Občana“ (jak nazývají Občanský zákoník poslanci, popř. právníci), jeviště a herci „na sebe neslyší“ (jak se říkává v divadelním prostředí), dali Líšňákům „vémaz“ (jak se říkává v místě, v dialektu), s „klidem Angličana“ předložil průkaz (jak se obecně říká). Někdy je uvozovkami vytčena přesnost citování z dokumentu – uvozovky zde napomáhají objektivizaci tvrzení. Signálem hledání přiléhavého výrazu, osobitosti výrazu jsou uvozovky, které už výraz sféře citování vzdalují. Signalizují metajazykový význam „abych tak řekl“, např. „Síla“ pracích prostředků je dána koncentrací látek nebo Poslanci zavření stále v parlamentě ocitají se v jakémsi „skleníku“. Zde se uvozovky projevují v textu jako důsledek metajazykové tvorby publicisty. Se základním významem citování, který někdy vskutku není nápadný, bývají spojovány různé konotace: eufemie (celý náklad „převzal“ šikovný podvodník), augmentace: džíny byly v dolní části doslova „zadrátované“, pochybnost: „prorok“ Muamar Kaddáfí, na „socialistické“ obrazovce – zde se konotace pochybnosti týká vlastního významu i „přeneseného“ v publicistickém přívlastku. K některým konotacím napomáhá dobový kontext. Signalizování citace však vždy zůstává prvotní: jak dnes všichni říkáme, jak se říká v prostředí národním, regionálním, sociálním, pracovním, jak řekl básník, jak se nazývali… ap. Konotace nelze po stránce formální nijak prokázat, jsou totiž záležitostí hodnocení obsahu. V mluvené publicistice představují obdobu našich případů explicitní vložené věty, jako jak se říká, řečeno v uvozovkách, řečeno mírně, řečeno přímo, nechce se mi to povědět tak vulgárně, „dámy prominou“…

K našim „školním“ stylům je nutno přiřadit bez váhání styl rétorický, dále esejistický a epistolární, neboť nelze je z mnoha důvodů z hlediska výše uvedených kritérií odbývat jen jako „substyly“. Ostatně právě v naší době bylo posíleno i jejich postavení v řečové praxi.[4]

Závěr. V pojetí funkčních stylů lze oprávněně spatřovat koncepční a metodologický pokrok i nadále. Avšak hned na počátku výkladů respektujme zásadní rozdílnost mezi využíváním jazyka pro interakci, při němž je jediným relevantním, bezprostředním nástrojem (vedle asi rovnoprávné komunikace neverbální) – a využíváním jazyka v umělecké slovesnosti, kde je zprostředkovatelem vnitřních vztahů mezi postavami díla, mezi postavami díla a vnímatelem a ještě i autorem, vyprávěčem, postavami a vnímatelem. Jsou to vztahy komplikované, multilaterální a úloha jazyka zde není solitární. Dále: Musíme počítat s důsledným rozlišováním řeči mluvené (založené na souhře jevů mluvenostních, mezi [66]něž lze myslím zahrnout všechny rysy spínané dosud se stylem prostě sdělným) a řeči psané, stratifikované podle potřeb kulturní společnosti ve stylech (odborném, publicistickém, rétorickém, epistolárním, esejistickém, …). Při analýze komunikátů je ku prospěchu odlišovat primární, nebo sekundární psanost i mluvenost. Pokud v našem nástinu postrádáme funkci prostě sdělného stylu, můžeme ji spolehlivě interpretovat v rámci mluvené řeči – další funkcí mluvené řeči je převádět do jisté komunikační situace spisovný, psaný komunikát. Ale nemohu nepřiznat, že i to nejdokonalejší rozvržení národního jazyka platí vesměs, zpravidla, většinou. Abych se na závěr vyjádřil na způsob sportovní publicistiky: mnohý slohový prostředek má své vlastní, domácí hřiště, jenže často bývá vypůjčován jinam – i tady se však stává součástí stylové normy. Funkční styly představují ona hřiště domácí i hostitelská a odehrávají se na nich situace standardní i nestandardní.

Zkušenost z komunikační praxe svědčí o tom, že se dnes zejména v kulturním prostředí setkáváme s komunikáty po stránce slohové záměrně nevyhraněnými co do mluvnického ustrojení, lexika, frazeologie i kompozice (ostatně nevyhraněnost bývá příznačná i pro využívání slohových postupů). Dochází zcela běžně k míšení jazykových prostředků, k přenášení, transpozici, výpůjčce, „vsazení“ jazykového prostředku do neobvyklého kontextového okolí. Jenže i potom můžeme jazykový prostředek hodnotit podle kontextu, kde se vyskytuje náležitě, s respektem k slohové normě, bez jakékoli konotace podmíněné slohově. A mnohé komunikáty přece stále mají vyhraněnou výrazovou hodnotu odbornosti, publicistické reflexe, estetičnosti atd. a původní „domácí hřiště“ prostředku prozrazuje se zřetelně.[5]


[1] Srov. kap. Teorie funkčních stylů ve vysokoškolské učebnici Stylistika češtiny J. Chloupka, M. Čechové, M. Krčmové, E. Minářové, Praha 1990, na s. 38–45, tam rovněž odborné prameny do r. 1989.

[2] Srov. Parataxe v řeči lidové, NŘ 20, 1936, s. 173n. – U J. V. Bečky stojí pojmy mluvená řeč, hovorová čeština, mluvený sloh vedle sebe – mimo výklady o funkčních stylech. Srov. Česká stylistika, Praha 1992. Zvl. na s. 23–30.

[3] A. Stich: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků, in: Stylistické studie I, Praha 1974, s. 33–54.

[4] K tomu zejména: J. Kraus: Rétorika v dějinách české jazykové komunikace, Praha 1981. Též J. Mistrík: Rétorika, Bratislava 1980. – A. Jedlička: K vymezení a charakteristice esejistického stylu, SlavPrag, Praha 1973, s. 167–178. D. Slančová: Pokus o zachytenie vlastností eseje a esejistického štýlu, SlavPrag, Praha 1987, s. 107–111.

[5] Předneseno v Jazykovědném sdružení v Praze dne 7. října 1993 jako Pochybnosti o funkčních stylech? Zde poněkud upraveno.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 2, s. 57-66

Předchozí Ivana Svobodová: Sto a několik dní Pravidel českého pravopisu v jazykové poradně (Příspěvek sociologicko-lingvistický)

Následující Josef Hrbáček: Reliéfizace výpovědi a textu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1