150 let Jungmannova Napominatele

Miloslav Sedláček

[Articles]

(pdf)

-

Dne 2. března 1843 měl Josef Jungmann na schůzi filologické sekce Královské české společnosti nauk přednášku o jazykových nedostatcích vyskytujících se v tehdejších českých publikacích. Tato přednáška pak byla otištěna v Časopise českého museum, roč. 17, 1843, s. 395–414, a to s názvem Napominatel a s podtitulem Omylů v písemný jazyk českoslovanský se vluzujících sbírka první, s předslovím. K napsání Napominatele vedla Jungmanna podle jeho slov skutečnost, že „sloh a mluva i lepších a pilnějších spisovatelů nových vždy a všudy oné přesnosti a ráznosti nejeví, jakéž v dobrých starých knihách se divíme“. Jungmann nebyl spokojen s jazykovou úrovní tehdejší české literatury[1] a snažil se přispět k jejímu zvýšení. Jak známo, rukopisy některých tehdejších publikací jazykově upravoval, obvykle na žádost autorů. Napominatel pak byl míněn jako obecnější rádce, srov.: „My tedy nejprvé sobě (nikoli sebe nevyjímajíce), potom jiným, zvláště mlazším spisovatelům, na pamět uvedeme některá místa, ve kterých dle domnění našeho nejčastěji klesáno, padáno bývá.“

Jungmann v „předsloví“ připomíná, že Napominatel měl předchůdce. Byly jimi dva články s názvem Lovec, které vyšly v časopise Krok r. 1823 a 1827, a pak článek Český kazimluv, otištěný v ČČM 11, 1837, s. 110–114. U žádného z těchto tří textů není uvedeno jméno autora. Zcela bez pochyb je autorství Českého kazimluvu: Fr. Palacký jej zařadil do souboru svých kratších spisů nazvaného Radhost a tím jej označil za své dílo. Za autora Lovce považoval Václav Zelený Jungmanna, srov.: „… (Jungmann) také tam (tj. v čas. Krok – pozn. M. S.) obracel zřetel k různým mylným obratům jazykovým i chybně tvořeným slovům vysílaje po nich svého Lovce.“[2] Stejného názoru byli i jiní, např. Fr. Bílý, V. Vondrák.[3] Avšak Jan Jakubec upozornil, že Zelený „nesprávně přičítá článek tento [252]Jungmannovi, jakkoli Jungmann sám ve svých listech k Markovi pravého původce zřejmě označuje.“[4] Jenomže Jakubec neuvedl, ve kterých dopisech je o autorství zmínka.

Místo v Jungmannově korespondenci, na něž se Jakubec odvolává, je v nedatovaném dopise Markovi pocházejícím zřejmě z r. 1823: „Způsoba užitá Vámi v napravování poklesků spisovatelských jest utěšená, ale bojím se, že některým příliš slaná, a snad by pouhý pořádek neb rejstřík na způsob tiskařských omylů více nalezl přízně. Zatím zkusme této cesty krásopisnější, k řemeslnické vždy ještě času. Račte jen sbírati dále.“[5] A k dopisu Markovi z 9. července 1824 je připojena dodatečná poznámka: „A což lovec ještě od pytláků neustrašen?!“ Jakubec cituje také anonymní epigram, který byl otištěn r. 1824 v Čechoslavu. Je mu svědectví toho, že Lovec měl dosti velký ohlas, ale nepostřehl, že epigram nepřímo rovněž prozrazuje autora Lovce. O epigramu se zmiňuje také Jaromír Plch,[6] avšak ani on nevysvětluje, jakým způsobem je v něm „lovec“ prozrazen. Otiskujeme proto text epigramu:

Na lovce.

Hleďte! Lovec u jiného všady
hledal, sbíral, haněl, tupil vady:
Pročež bedlivěji šetřil kroku
a – by jinde víc snad nebyly? –
v pravém smyslu vydal „Omyly“!

Lovec je v epigramu ztotožněn s autorem jakýchsi Omylů. Omylové je český název Shakespearovy divadelní hry, kterou přeložil a takto nazval – Antonín Marek. Text hry vyšel v témž roce jako první Lovec. Markovo autorství Lovce je tedy podepřeno ze dvou míst. I když Jungmann zřejmě autorem Lovce nebyl, lze předpokládat, že nějaký podíl na jeho vzniku měl. Jak známo, mezi Markem a Jungmannem existovalo vřelé přátelství, a co se Kroka týká, Jungmann se o něj velmi pečlivě staral.[7]

Lovec, Kazimluv i Napominatel vycházejí z jazykového materiálu čerpaného ze soudobých textů, ale v žádném se neuvádí, odkud kritizované jevy pocházejí. V Lovci z r. 1823 se to odůvodňuje takto: „Chyby buďte vytčeny k výstraze ale nic k úrazu, jelikož chyba každým vládne, kdokoli chodí pod sluncem. Tímto heslem přikročujeme k odvážnému přetříbení pohřešků spisovatelských nejmenujíce osoby v naději, že dobromyslnou omluvou a domluvou uhodíme k cestě pravější a pooblomíme se v slohu čistějším, …“ Z kritizovaných nedostatků je patrné, že [253]byly čerpány nejen z knih, nýbrž také z jiných tiskovin i z běžné mluvy. V tom se články Markovy, Palackého a Jungmannovy neliší, avšak jinak jsou mezi nimi rozdíly.

V Lovci jsou kritizované jevy vybírány dost náhodně a nesoustavně, po stránce obsahové je zřejmá nevyváženost mezi komentáři k jednotlivým výtkám. Také sloh je nejednotný, od věcného až po familiární.[8]

Jungmann převzal do Napominatele větší část výtek z Lovce, ale ty, které trpí mnohomluvností a familiárností, buď vynechal, anebo upravil.[9]

Jiného rázu nežli Lovec je Palackého Český kazimluv. Je psán silně ironicky[10] a je ostře zaměřen proti těm pisatelům, kteří – většinou z neznalosti a z nekázně – rozrušovali ustalující se normu spisovné češtiny, založenou především na Dobrovského mluvnici a na Jungmannově Slovníku (viz zde pozn. 1). Srov.: „Především radíme nebrati do rukou ovšem žádné staré české knihy, a zavadíli kdo předce kdy do některé, aspoň nestudovati v ní, nečísti jí s pérem v rukou, zvláště v jazykovém ohledu. Načby to bylo? Cokoli tam ušlechtilých vlastností jazyka českého se nachází, ty krom toho všecky již nevyrovnaný náš Jungmann do Slovníka svého vepsal … Z téže příčiny také ani raditi nemůžeme, aby kdo mnohým téhož Slovníka studováním se obíral.“ Kazimluv obsahuje pouze pět konkrétních výtek, většinou charakteru germanismů. Tři z nich převzal Jungmann do Napominatele.

Napominatel oba své předchůdce po mnohých stránkách předčí. Je mnohem rozsáhlejší a liší se od nich uspořádáním kritizovaných, popř. vysvětlovaných jazykových jevů. Ty jsou rozděleny do tří skupin: První je nazvána Tvoření, druhá Klonění, třetí Pojení. První část je tedy věnována otázkám slovotvorným a lexikálním, druhá se týká tvarosloví a třetí skladby. Zcela však toto rozdělení dodrženo není, zvláště do druhé části jsou zařazeny i některé jevy lexikální a slovotvorné. Dále se Napominatel odlišuje od předchůdců stylem: je převážně věcný, neuchyluje se ani k ironii, ani k familiárnosti. Mnohé body mají spíše ráz rady nebo výkladu nežli kritiky.

[254]Část Tvoření je nejrozsáhlejší. Protože není důvodu předpokládat, že by si Jungmann nebo Marek vymýšleli, je zároveň nepřímým dokladem toho, jak neustálená byla ještě v první polovině 19. století slovní zásoba češtiny, resp. jak i ti, kteří psali pro veřejnost, měli dost slabé znalosti slovní zásoby spisovného jazyka a slovotvorných zásad. To jim však nebránilo tvořit „nová“ slova, třebaže slovo s potřebným významem leckdy už v češtině existovalo. Podívejme se, jak takové případy Jungmann usměrňuje: bědavá dcera, lépe bídná; drátiti punčochy, lépe plésti; hloupak, lépe hlupák, jako širák ze šírý; tekutnost, lépe tekutost; nalezniště, lépe naleziště; stromení, lépe stromoví; vztesk, lépe stesk. Posuzováno z dnešního hlediska, je třeba s většinou Jungmannových pokynů souhlasit, ovšem přece jen ne se všemi; v některých případech další vývoj Jungmannovi za pravdu nedal. Srov. např.: „Nepoškozené zůstaly stěny, zle; nepravíme poškoditi něco, nébrž uškoditi něčemu. – Vyčnívá to; snad by stačilo ční, strmí. – Odporučiti, doporučiti, lépe poručiti, schváliti. Er hat mir das Buch empfohlen, knihu tu mi schválil.“ Za velmi zajímavá považujeme ta místa, kde se Jungmann pustil do trochu obšírnějších jazykovědných výkladů. Projevují se v nich hluboké znalosti české slovní zásoby a jejího vývoje, znalosti autora pětidílného Slovníku česko-německého. Vykládá např. vývoj významu u slov lhostejný, nápad, rozmar, vražda aj.

Na části Klonění je zřejmé, že Jungmann ve velké míře respektoval Dobrovského mluvnici. Ve shodě s ní připomíná např.: „Vůdce má vocat. vůdce, ne vůdče. – Vejce v instrum. vejcem, ne vejcetem, vůbec bez přírostku. – Třou, lépe trou. Tru, třeš, tře, třeme, třete, trou. – Vyvleku má v imperat. vyvlec, nikoli vyvleč.“ Jen zřídka se Jungmann od Dobrovského mluvnice odchyluje. Píše např., že „chybné též jest bysme místo bychom“, kdežto Dobrovský má „bylibychom, také bylibysme, bylibychme“.

V části Pojení je nejvíce místa věnováno vazbám, hlavně slovesným. Jungmann upozorňuje, že „v nových spisech klade se velmi často genitiv místo accusativu, … na proti tomu klade se accusativ, kde genitiv státi má, jako po slovech dobyti, chrániti, dostati, chopiti se, nenáviděti, poslouchati, pykati, pomstiti, uděliti, žádati atd.“ Při užívání přechodníků doporučuje držet se zásad stanovených Dobrovským, proto je chybná např. věta Odšed jinoch bylo malé ticho („lépe: když odšel jinoch, bylo atd.“). Několikrát varuje před chybami, které vznikají napodobením němčiny, jako je např. otrocký překlad německého das wundert mich – to mne diví, také napodobování německých spojení typu zu bekommen českým (to není) k dostání aj.

Napominatel je sice soubor jednotlivých rad a doporučení, avšak je možno z nich poznat i celkový Jungmannův názor na spisovný jazyk. V jednom odstavci napsal: „Dobré jest pravidlo: Piš jak se mluví; ale jest i druhé: Mluv jak se píše. Dokud nebude šetřeno pravidla druhého, nemůže první všude průchod míti, jinak bychom potvory jako: míti recht, jíti furt, býti auf, jíti aus a p. bohu žel denně slýchané, bez rozpaku psáti mohli. Nemudrujíce tedy příliš o jasnotě a zvučnosti, aniž chtějíce jazyk z rub v líc obrátiti, držme se příkladu starých i grammatiky podlé [255]písem jejich složené, …“ Že měl na mysli gramatiku Dobrovského, o tom není pochyb.[11] Je zřejmé, že Jungmann nepovažoval za vhodné sbližovat příliš spisovný jazyk s běžně mluveným. U toho mu vadila značná nejednotnost a neustálenost i to, že byl dost prosáklý vlivy němčiny. Ve svých Zápiscích napsal: „Jednota literatury, jednota jazyka, jednota národnosti toho žádá, aby se písemního jazyka šetřilo co zákona, sice by každá provincie, každý kraj, každé město, každá ves, každá rodina svůj v něčem se dělící jazyk měla, … jen jednota písemního jazyka spása naše.“[12] Na jiném místě v Zápiscích si stěžuje na to, jak i prostí čeští lidé užívají v řeči plno zbytečných německých slov.

Jungmannovy názory zaměřené proti narušování spisovné češtiny měly opodstatnění, a to nejméně ze dvou důvodů. Jednak se objevovaly pokusy uměle zasahovat do jazyka, jednak byl jazyk některých literárních děl přesycen regionálními, popř. i nářečními prvky odchylnými od teprve se ustalující spisovné normy.

Umělé zasahování do jazyka obvykle mělo mít za úkol češtinu s něčím sbližovat. Tak Jan Kollár v časopise Krok radil, jak by se měla čeština sblížit se slovenštinou, např. tím, že by se do češtiny zavedly podoby jako žobrák, baran, jačmen, že by se rozlišovalo mezi přítelkyňa (tj. jedna) a přítelkyně (více než jedna) atp.[13] Kollár realizoval své názory i v jazyce některých svých básní. Třebaže Jungmann si Kollára velice vážil, toto jeho počínání ostře odmítal: „V Čechách nikdy nebude se psáti, jak Vy píšete, s nechutí se odvracujeme od toho způsobu.“[14] Stejně vystoupil proti Kollárovu novotářství i Fr. Palacký. Ten se postavil také proti podobným snahám V. Ziaka (tj. Žáka), F. D. Trnky a F. C. Kampelíka, kteří se snažili upravit češtinu tak, aby se sblížila s moravskými dialekty a aby se prý zvýšila její libozvučnost.[15] Tyto snahy odmítal i Jungmann; srov.: „Těší mne velice, že v Moravě z dlouhého sna se probouzejí, ale lituji, že Trnka svým Valasko-Hanackým nářečím naši literaturu bez toho malou ještě různí a rozdrobuje. Naposledy každý kraj neb povět bude své nářečí v písemný jazyk utvořovati, kam to dojdeme?!“ (Z Jungmannova dopisu Kollárovi ze dne 1. dubna 1832.) Některé neorganické jazykové výstřelky se vyskytly i u jiných autorů (Palacký v jednom dopise uvádí jména Hanka, Linda, Svoboda). Nelze pochybovat o tom, že pokusy uměle zasahovat do jazyka byly pro tehdejší ještě ne docela ustálenou spisovnou češtinu značným nebezpečím a že mohly svádět k napodobování.

[256]Kromě pokusů o „sbližování“ češtiny a o zvyšování její „libozvučnosti“ oslabovali poněkud její stabilitu i někteří spisovatelé. Většinou v tom nebyl záměr; byl to důsledek toho, že velká část tehdejší literární produkce byla určena širším lidovým vrstvám, a proto bylo přirozené, že i její jazyk byl blízký tehdejší češtině mluvené. Jenomže do toho snadno pronikaly jazykové prvky regionální, popř. nářeční, které v jiných regionech existovaly v jiné podobě, popř. tam neexistovaly vůbec, a které zároveň vybočovaly z ustalující se normy. Spisovatelé i novináři dost často podléhali úzu toho regionu, z něhož pocházeli nebo v němž delší čas žili. Tím ovšem taková literatura narušovala jednotu spisovné češtiny, zvláště když šlo o spisovatele oblíbené a hodně čtené. Např. v Tylových lidových povídkách se vyskytují téměř jen podoby (3. os. pl.) mluvějí, učejí, činějí, škádlejí, zařídějí, ušetřejí, stojejí, sedějí atp., tedy podoby vyskytující se ponejvíce ve východních Čechách (Tyl pocházel z Kutné Hory). Naproti tomu Jungmann jako Středočech ve shodě s Dobrovským (dodáváme: i ve shodě se západočeským územ) v Napominateli doporučuje: „… pišme 3. pl. soudí, bloudí, drží, kramaří, mluví, myslí, praví, působí, slouží, závisí atd. na místě opětovacích forem soudějí, bloudějí atd.“[16] V Napominateli je zřejmé, že Jungmann usiluje o jednotu a pravidelnost ve spisovném jazyce. Nedělá to však strohým přikazováním nebo ironizováním, jak tomu bývalo u jeho předchůdců. Když v Napominateli připomněl Lovce a Kazimluv, napsal: „My vlastně zde, pokračujíce v začatém jimi díle, s týmž co oni dobrým úmyslem vystavíme Napominatele, kterýžby omylův ani lovecky neklal, ani satyricky nestíhal, alebrž je přátelsky jako vystražným sloupem znamenal, …“ I když není možno se všemi jeho úsudky souhlasit, nepovažujeme jeho názory za puristické, protože měl pro ně – jak jsme se snažili ukázat – závažné důvody a protože je nikde nepodává kategoricky.

Jestliže ke snahám o umělé zasahování do češtiny a k nejednotnosti jazykové stránky tehdejší literatury vezmeme ještě v úvahu dost ostré spory o úpravu českého pravopisu,[17] dojdeme nejspíše k závěru, že Jungmannovy snahy o udržení stability spisovné češtiny byly v první polovině 19. století zcela na místě, že by nebylo bývalo únosné neklid kolem spisovné češtiny ještě více zvyšovat.

Avšak asi od 30. let minulého století bylo stále více patrno, že Dobrovského kodifikace – Jungmannem podporovaná – už zcela nevyhovuje, že její poněkud archaický ráz příliš vzdaluje spisovnou češtinu od běžně mluvené. Tuto situaci ještě trochu přiostřovaly některé drobné úpravy v mluvnicích a jiných příručkách, které sice byly založeny na mluvnici Dobrovského, ale ta místa v ní, která měla spíše popisný a ne tedy regulativní charakter, buď vynechávaly, nebo měnily. Viděli jsme např., že Jungmann na rozdíl od Dobrovského považuje podobu bysme [257]za nesprávnou, Jan Nejedlý odmítl ve své mluvnici slovesné tvary dřu, dřou, mřu, mřou jako nízce obecné (niedrig gemein), kdežto Dobrovský pouze konstatuje, že se také proti pravidlu říká mřu, dřu, mřou, dřou, u číslovky tři uvádí Nejedlý ve 2. pádě pouze podobu tří, kdežto Dobrovský poznamenává, že v genitivu je možná i podoba třech atp. Takto upravovat kodifikaci nebylo příliš užitečné; ta by byla spíše potřebovala inovaci jejích zastaralých míst. To se z důvodů, které jsme uvedli výše, nestalo a následek toho byl, že se v novější české literatuře Dobrovského kodifikace plně nedodržovala. U většiny autorů nešlo o záměrné odmítání názoru Dobrovského nebo Jungmanna, nýbrž o potřebu přiblížit jazyk literárních děl současnému čtenáři. Dálo se to spontánně, a proto nejednotně a snadno byla při tom překročena míra únosná pro spisovný jazyk.

Jako příklad spisovatele, který přiblížil jazyk literatury jazyku běžně mluvenému, bývá uváděn J. K. Tyl.[18] V jazyce Tylových lidových povídek[19] je mnoho odchylek od tehdejší kodifikace (zmínili jsme se už o tvarech sloves ve 3. os. pl.), a to ne snad jen v přímých řečech. Za příznivější situace by snad bývalo možné některé z nich do spisovné češtiny přijmout. Tyl používá ve velké míře slovesných tvarů tluču, tlučou, tluč, tlouct, děkuju, děkujou, odbydeš, zbyde, můžu, můžou, shodu typu prázdné pole osiřely aj. To bylo tehdy běžné na velké části českého území. U Tyla se však vyskytují také podoby, o kterých se to říci nedá, např. bychme, abychme, kdybychme a velice časté zblednul, kleknul, shrábnul, zahlídnul, rozběhnul, přetrhnul, spolknul, všimnul atp. (na západě Čech velice převažují podoby zbled, klek, shráb, zahlíd atd.). U Tyla se hojně vyskytují hláskové skupiny ej a ou na místě ý a ú (vejčitky, odbejt, ousměch, ouplněk). Ty by těžko mohly být přijaty do spisovného jazyka, protože na velké části Moravy se jich neužívá. Ku podivu se u Tyla často setkáváme s infinitivy na -ti (častěji než na -t, a to bez jakékoli stylové diferenciace), třebaže infinitivy na -t byly v mluvených projevech naprosto běžné; přitom Tyl téměř neužívá infinitivů typu tlouci, nýbrž jen tlouct.

Z našeho letmého pohledu na jazykovou stránku Tylových lidových povídek je zřejmé, že kdyby se byl někdo řekněme ve 30. letech odvážil přiblížit kodifikaci spisovného jazyka běžně mluvené češtině,[20] byl by musel postupovat velmi obezřetně a nebyl by mohl vycházet jen z jazyka „dobrých autorů“. K tomu nedošlo, a tak zůstalo příliš mnoho rozdílů mezi češtinou spisovnou a mluvenou. Většinu z nich neodstranila později ani kodifikace Gebauerova a to mělo za následek, že téměř ještě sto let po Napominateli vyžadovala Pravidla českého pravopisu např. jen podoby peku, pekou, pec, péci, umru, umrou, píši, píší, myji, myjí, zbude, [258]ubude, (od říci) řku, řčeš nebo rčeš, rci, rcete atp. Z toho však Jungmanna vinit nemůžeme.[21]

Omezování archaických a knižních prvků kodifikace spisovné češtiny z počátku 19. století a zavádění často užívaných podob z mluvených projevů započalo důrazněji až Pravidly z r. 1941 (dále P 41 ap.). P 41 zavedla např. dublety píši i píšu, maži i mažu, umru i umřu. P 57 tluku i tluču, tluc i tluč, řku i řeknu, rci i řekni, mohu, hovorově můžu. P 93 tlouci i tlouct, myji i myju, sázejí i sází, nabudu i nabydu (ale zatím nikoli abysme, kdybysme ani vyhražený, přehražený aj.). Z několika příkladů kodifikace slovesných tvarů je patrno, že se postupovalo velmi opatrně a většinou se volila cesta dublet. S jistou nadsázkou se dá říci, že se kodifikace spisovné češtiny teprve na konci 20. století přiblížila jazykovému úzu Tylových povídek. Tuto skutečnost je možno hodnotit různě. Podle našeho mínění ji lze chápat i jako doklad toho, že v době Jungmannově pro takový stav zřejmě ještě nebyla situace zralá.

Lovce, Kazimluv a Napominatele považujeme za zakladatelská díla pro pozdější jazykovou kritiku a pro tu činnost, která bývá označována jako péče o spisovný jazyk. Je přirozené, že tato díla byla poplatná době, ale zdůrazňováním potřeby věnovat pozornost jazykové stránce projevu sehrála kladnou úlohu. Největší význam měl nesporně Napominatel, a to především pro svou věcnost a uměřenost. Právě tyto vlastnosti často postrádaly jazykové příručky, jichž v druhé polovině 19. století vznikl dost velký počet. Vliv Napominatele je na některých patrný ve výběru jevů, jimž věnují pozornost, mnohem méně na způsobu podání.

Jungmannovi životopisci se o Napominateli buď nezmiňují vůbec, anebo jen velice stručně. Veřejnosti je neznám, jistě proto, že zůstal zasut v časopise. Neslouží nám ke cti, že celé dílo Jungmannovo (ale i Dobrovského a dalších) nebylo nikdy souborně a kriticky vydáno.

---

[1] Jungmann velmi těžce nesl rozkolísávání tehdejší spisovné češtiny. V dopise z 26. dubna 1836 o tom Kollárovi píše: „Povstává v mladším dorostku nová strana, jak oni myslí genialní, jak já soudím, nedoučená. Ti vše co psáno od Velesl. Komen. a jiných podobných za pedantické považují a za břemenné, osvobozují tedy sebe od těch pout, a píší – jak umějí, s germanismy atd. Již každý teď sobě filosofem, každý tvoří sobě jazyk spisový dlé vůle, od té doby, co se proti obecně zavedenému spisovnému jazyku českému počalo filosofovati.“

[2] V. Zelený, Život Josefa Jungmanna, školní vydání, Praha 1915, s. 203.

[3] „Jungmann, jenž byl oním Lovcem v Kroku, …,“ – Fr. Bílý, Palacký a spisovný jazyk český, Památník na oslavu 100. narozenin Fr. Palackého, Praha 1898, s. 689–712. „Mezitím zastoupil Palacký na krátko Jungmanna, jenž jako Lovec v Kroku r. 1823 a 1827 stíhal různé kazimluvy a germanismy.“ – V. Vondrák, Vývoj současného spisovného českého jazyka, Brno 1926, s. 67.

Za autora Lovce považovala Jungmanna ještě E. Macháčková, srov.: „Méně benevolentní byl ovšem J. Jungmann. Už v časopise Krok tepal pod pseudonymem Lovec prohřešky, kterých se pisatelé dopouštějí…“ – Jazykovědné aktuality 30, 1993, s. 42.

[4] J. Jakubec, Význam Antonína Marka pro českou literaturu, Časopis Musea království Českého 64, 1890, viz s. 359.

[5] Listy Josefa Jungmanna k Antonínovi Markovi, Časopis Musea království Českého 57, 1883, s. 47.

[6] J. Plch, Antonín Marek, Praha 1974, s. 71.

[7] Srov.: „Není však pochybnosti o tom, že ne-li tvůrcem, zajisté duší nového všenaučného časopisu byl Josef Jungmann, …“ – J. Vlček, Krok, první vědecký časopis český, Literatura česká 19. století, díl II, Praha 1917, s. 226.

[8] Srov. např.: „Ne litá zvěř nébrž lítá zvěř – ne chleb ale chléb. Ne nemilný ale nemylný. Ne zapomělo ale zapomnělo od pomním.“ Naproti tomu: „Čert přichází v pěkných šatech hlavní branou, ale když odchází, vyletí komínem: tak také, moda. … U nás v Čechách německá kultura si počala říkati slyšej. Nyní se už tak hokyně ctí, a bohdá, že to oňování v krátce i pastuchy v Holešovicích dojde. Strach ale jest, že jako po onom čertu tak i po této hnusné modě mnoho puchu v zemi zůstane.“

[9] Srov. např. v Lovci: „Bedlivění (bdění) jest bezpotřebná nepravidelná stvůra.“ V Napominateli: „Bedlivění, lépe bdění.“

[10] Srov.: „Daloby se provesti, že náš nynější způsob mluvení, kde od starého se odchyluje, obyčejně lepší a prospěšnější jest. Tak ku př. staří Čechové dávali sobě kabáty dělati: my již je sobě šíti necháváme, t. j. nebráníme, nýbrž povolujeme dotírávému krejčímu z milosti, že nám je šíti smí a může. Proto ale také jen staří Čechové platívali jim za své kabáty: od nás pak žádati, abychom krejčím svým, nad to milostivé se jim propůjčování, ještě i peníze dávali, byloby příliš nespravedlivé.“

E. Macháčková připisuje Český kazimluv omylem Jungmannovi, srov.: „I v Časopise Českého musea věnoval J. Jungmann dva příspěvky „čistotě“ jazyka. Český Kazimluv (1837) žertem radí autorům, že se nemají učit ze starého jazyka, …“ – NŘ 60, 1977, s. 259.

[11] Srov.: „… Máme přes padesáte mluvnic českého jazyka, a vždy se ještě nové tvoří. Ať dím upřímně, co o nich smýšlím, jsou potud dobré, pokud se drží mluvnice Dobrovského, té nejvýtečnější práce jeho, kterouž on z pilného čtení českých spisův s použitím nejlepších starších grammatik vyhotovil, a kteroužto sobě o jazyk český nesmrtedlnou zásluhu získal.“ – J. Jungmann, Slovesnost, 2. vyd., Praha 1845, s. 6.

[12] J. Jungmann, Zápisky, vydal R. Havel, Praha 1973, s. 78.

[13] J. Kollár, Myšlénky o libozvučnosti řečí vůbec, obzvláště českoslovanské, Krok, díl I, částka III, 1821, s. 32–47.

[14] Dopis Jungmannův Kollárovi ze dne 26. dubna 1836.

[15] Viz: F. Palacký, O českém jazyku spisovném, Radhost, Praha 1871, s. 42–63.

[16] K tomu srov.: „Plzeňák, chce-li psáti spisovnou češtinou, musí se naučiti, že se říká lidé přicházejí, ne přichází (dnes ovšem plzeňské tvary žijí v celém českém tisku), Pražák, že se říká lidé chodí, ne chodějí.“ – J. Zubatý v Naší řeči 6, 1922, s. 165.

[17] K tomu viz: M. Sedláček, K vývoji českého pravopisu, NŘ 76, 1993, s. 57–71 (část 1.), 126–138 (část 2.)

[18] Viz: A. Jedlička, K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. století, Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 459–472.

[19] Všímali jsme si především povídek ze 6. svazku Spisů J. K. Tyla Novely a arabesky IV, Praha 1977.

[20] O tom, kdo by to směl být, měl Jungmann velice vyhraněný názor. Srov.: „Písemní jazyk shromažďuje všecky dobré vlastnosti národního jazyka, … z domácího hlaholu potravu bere, ale jen zdravou, nezkaženou potravu. Soudnosti třeba, aby jen zdravá potrava mu přibývala – pročež to přibírání jen od zasvěcených kněží jeho, jen od mluvnicky učených spisovatelů díti se musí, nemá-li nákaza a rez schvální naň uvozován býti. – D. cit. v pozn. 12, s. 77.

[21] Jungmann nebyl konzervativní staromilec. To dokázal při pravopisných bojích i svým odvážným programem rozvíjení slovní zásoby češtiny. Dá se říci, že ani nevylučoval v budoucnosti možnost úpravy kodifikace spisovné češtiny. Srov.: „Poněvadž potřeba jest čistoty písemního jazyka českého a nová čeština se od něho uchyluje, a my nemáme škol českých ani Akademie, která by zákon správnosti usoudila a ustanovila, jest to věcí sboru (matičního), který má povolání, aby k přesnosti jazyka přihlížel, pronésti veřejně žádost, aby se sepsal Brus českého jazyka, sloužící za pravidlo těm, kdo se poučiti chtějí.“ – D. cit. v pozn. 12, s. 80n.

Matiční Brus jazyka českého vyšel až třicet let po Jungmannově smrti a nesplnil očekávání. V prvním vydání se soustředil hlavně na boj proti germanismům, a pokud jde o kodifikaci, v podstatě konzervoval dosavadní stav.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 5, pp. 251-258

Previous Ludmila Uhlířová: Příspěvek k vývojové dynamice větných vzorců v češtině

Next Jana Matúšová: Slovo stezka a souznačné názvy v pomístních jménech v Čechách