Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek k vývojové dynamice větných vzorců v češtině

Ludmila Uhlířová

[Articles]

(pdf)

-

Věnováno PhDr. Evě Macháčkové, CSc.
(18. 2. 1939–15. 5. 1993)

0. Tento příspěvek chce být empirickou sondou do syntaktické struktury české věty. Porovnává se v něm, jak se realizují větné vzorce v textu, který vznikl na přelomu 19. a 20. století, s věrnými vzorci v textu téhož obsahu, který byl vytvořen v letech šedesátých našeho století. Klademe si otázku, které charakteristické posuny v užívání větných vzorců lze v daném časovém rozpětí sedmdesáti let pozorovat, tj. které větné vzorce, resp. způsoby jejich realizace, ustoupily ve větší či menší míře do pozadí a kterým je naopak dávána přednost, a dále jaké důsledky tyto posuny mají pro tematicko-rematickou výstavbu textu neboli pro jeho aktuální členění. Metodologicky navazuje tento příspěvek na studii J. Hrbáčka z r. 1987, věnovanou užívání kohezních neboli navazovacích prostředků v češtině na základě porovnání dvou časově odlehlých překladů Turgeněvovy povídky Jarní vody do češtiny.[1] Podobně jako ve stati Hrbáčkově, i zde tvoří základ pro porovnání dva překlady téhož originálního textu do češtiny, v našem případě dva překlady bulharského románu Ivana Vazova Pod jařmem. První překlad pořídila překladatelská dvojice J. Koněrza – A. Knotek v r. 1898[2], tedy poměrně brzy po vydání bulharského originálu (1890). Později vyšel u nás tento román slavného bulharského klasika ještě dvakrát, a to v r. 1950 v překladu Z. Hanzové a konečně v r. 1968 jej přeložila A. Maxová[3]. V tomto článku je porovnáván nejstarší překlad s nejnovějším[4].

Vzhledem k tomu, že zkoumaný jazykový materiál vykazuje řadu osobitých rysů, že například odráží specifické normy žánrové a stylové, dále dobové překladatelské normy[5], individuální překladatelův jazyk a styl, i vzhledem k tomu, že nelze vyloučit ani interferenci jazyka originálu apod., je žádoucí, aby syntaktické tendence a jevy v překladech konfrontované byly interpretovány z co nejobecnějšího úhlu pohledu. Tímto úhlem je úhel promluvový, tedy funkční. Ptáme se – [242]řečeno v terminologii Mathesiově –, jak jsou realizovány vztahy mezi větným vzorcem jako „částí jazykového systému“ a větou fungující „v souvislosti situační a promluvové“, tj. jako výpověd. Již V. Mathesius při své analýze funkcí podmětu v angličtině v konfrontaci s češtinou vyšel z předpokladu, že „původní věta indoevropská byla, jak se zdá, formálně vybudována na pojetí konatel – konání“[6], že však jednotlivé indoevropské jazyky postupným vývojem směřují k tomu, aby v nich gramatický podmět věty vyjadřoval zároveň její téma. V angličtině sice, jak dovodil Mathesius, postoupil vývoj uvedeným směrem výrazněji než v češtině, nicméně i v češtině se tento dlouhodobý vývojový proces jeví jako nesporný. Pokusíme se ukázat, že je i na našem omezeném materiále dobře doložitelný.

Na skutečnost, že aktuální členění působí jak na samu volbu větného vzorce, tak na hierarchizaci propozice[7] neboli na sám základ významové výstavby věty a jeho obměny, upozornili později mnozí syntaktici. Zčásti v návaznosti na Mathesia, zčásti nezávisle na něm, v jiné terminologii a v jiných teoretických rámcích bylo opakovaně, jak pro češtinu, tak pro mnohé jiné indoevropské i neindoevropské jazyky formulováno obecné pravidlo, které říká, že pokud z bezprostředního kontextu slovního nebo situačního (z jednoho a téhož typu reálné situace) neplyne jiná motivace, pak existuje tendence, aby pozice „předmětného“ („substančního“) tématu byla obsazována přednostně tím participantem, který v gramatické struktuře věty má funkci podmětu;[8] není-li ve větné struktuře přítomen, pak přijímá roli předmětného tématu participant jiný, např. patiens, adresát aj. Podobné tendence popsali pro angličtinu např. J. Firbas, M. A. K. Halliday a jiní (viz práce cit. v pozn. 8), pro ruštinu např. P. Adamec, I. I. Kovtunovová, O. Yokoyamová a jiní[9]. Další obecná pravidla či spíše tendence týkající se funkční hierarchie v obsazování tématu, která jsou v literatuře opakovaně zmiňována, říkají, že patiens je preferován před participanty vyjadřujícími adresáta, cíl, instrument nebo místo, dále že životný (zejména osobu označující) participant je preferován před partici[243]pantem neživým (nepersonickým), referenční (tj. takový, který se vztahuje ke konkrétnímu předmětu skutečnosti) participant před nereferenčním, definitní (tj. v textu nějak identifikovaný, specifikovaný, „určený“) před indefinitním a konečně „subjektivně prominentní“ (termín Yokoyamové, d. cit. v pozn. 6) neboli participant s vysokou empatií (termín Kunův[10]) v pozici tématu před participantem bez subjektivní prominence neboli bez empatie.[11]

Pokud jde o výběr syntaktických jevů sledovaných v tomto příspěvku, přidržujeme se výčtu a třídění E. Macháčkové (1992[12]), která podala nejnovější systematický a přehledný strukturní výklad transformačních typů, rozvíjejíc pojetí moderních mluvnic češtiny, zejména Mluvnice češtiny (d. cit. v pozn. 7) a Greplovy – Karlíkovy Skladby spisovné češtiny[13]. E. Macháčková rozlišila tři základní typy transformačních jevů: I. změny v hierarchizaci participantů v rámci jedné propozice, např. Pereme prádlo Prádlo se pere, II. začlenění jedné propozice do druhé, např. Až se vrátíme na tábor, už to snad bude lepší Po návratu na tábor už to snad bude lepší, a konečně III. rámec propozice, např. Je na našich občanech posoudit danou situaci Je na našich občanech, aby posoudili danou situaci. Jako kritéria pro rozlišení transformačních jevů užila účast buď jedné, anebo více propozic na transformaci, a dále účast, anebo neúčast modálního rámce propozice na jejím ztvárnění. V následujících bodech článku postupně doložíme, jak se tyto typy jeví z hlediska jejich vývojové dynamiky.

1. Přeskupování participantů v syntaktických pozicích, ev. změny jejich počtu, např. změny podmět/agens → podmět/patiens, podmět/agens → podmět/recipient, podmět/kauzátor → podmět/patiens a další (typ I podle Macháčkové) doplníme podle možností o hledisko funkční, týkající se přeskupování komunikačních funkcí participantů v příslušných pozicích, tj. přeskupování podmět/agens/téma → podmět/patiens/téma, podmět/agens/téma → podmět/agens/réma atd. Nutno ovšem připomenout, že ne každé přeskupení v syntaktické hierarchii propozice je doprovázeno změnou v aktuálním členění; mezi oběma členěními nejde o vztah bezprostřední závislosti.

[244]1.1. Nejvýraznější vývojovou tendencí se jeví tendence k personičnosti tematického podmětu neboli k tomu, aby podmětem bylo pojmenování osoby. V nejnovějším překladu personických tematických podmětů přibývá velmi významně. Srov. Markova tvář zářila uspokojením. (překlad Koněrzův a Knotkův) → Marko jen zářil, jak byl spokojen. (překlad Maxové) – Tvář jeho však nebyla ani tak strašna jako jeho jméno a skutky. Tvář neměl strašnou, jeho jméno a skutky byly strašnější. V prvním příkladě je vypuštěno substantivum tvář a roli podmětu samostatně přijímá pojmenování osoby vlastním jménem Marko, které v původním znění bylo syntakticky závislým členem podmětové nominální skupiny. V druhém příkladě se složky podmětové nominální skupiny přeskupují tak, že pozici podmětu, v daném případě podmětu nevyjádřeného, zaujímá opět osoba, a to osoba, k níž se ve starším znění odkazovalo posesivním zájmenem rovněž v syntakticky závislé, atributivní pozici; původní podmět, substantivum tvář, se – ovšem v akuzativním tvaru – stává v novém znění textu doplněním slovesa mít. Kdybychom uvedli zmíněné i další analogické příklady v kontextu celého odstavce, popř. v kontextu ještě širším, viděli bychom, že redukcí některé složky podmětové nominální skupiny nebo přeskupením jejích složek se do nadřazené syntaktické pozice pravidelně dostává ten participant, který je nejdůležitější z hlediska tematické výstavby textového úseku, tj. ten participant, který vyjadřuje (konstantní) téma odstavce nebo který je hypertématem, jinými slovy ten, k němuž je daný textový úsek orientován především. Důležitost v tematické orientaci (neboli v tematické posloupnosti, v izotopické trase) je tak uvedena v soulad s pozicí v syntaktické struktuře vět. Snaha po takovém souladu patří zřejmě k obecným organizačním principům, jimiž lze vyložit hierarchizaci větných struktur (resp. informace v nich obsažené) v textu.[14] Jak je z druhého příkladu patrno, není přitom podstatné, aby personický podmět byl ve větě vždy explicitně pojmenován. Je-li z kontextu dostatečně znám, není třeba ho znovu opakovat; stačí, je-li mu primární pozice participantu v hierarchické struktuře věty „rezervována“ a tím zároveň signalizována tematická kontinuita v dané tematické posloupnosti. Takové případy jsou poměrně časté, srov. Oko jeho postřehlo nějaké temné postavy. Ve tmě rozeznal jakousi postavu. Poctivé srdce jáhnovo poznalo v hostovi okamžitě člověka právě tak šlechetného jako junáckého. Poctivým srdcem poznal, že je to člověk nejen ušlechtilý, ale také statečný. Laika […] přisedla k otevřenému oknu, aby stopy jejích slz rychleji oschly. […] usedla k otevřenému oknu, aby co nejrychleji zahladila stopy slz. V důsledku takové přestavby podmětové nominální skupiny, která posiluje tematickou kontinuitu, se tematická struktura odstavce zpravidelňuje a věty po sobě následující mají i paralelní sémantickou stavbu „agens – akce – (patiens)“, jak je to zřejmé např. z posledního uvedeného příkladu. Původní podměty, tedy jména vyjadřující nezcizitelné vlastnictví osoby, dále [245]konkrétní vlastnictví zcizitelné, duševní stav osoby, popř. změnu duševního stavu, činnost osoby a v jednotlivých dalších případech i jiný sémantický obsah, které jsou odsouvány z pozice řídícího členu podmětové nominální skupiny do pozice závislé, popř. se zcela vypouštějí, vyjadřují aktuální, proměnlivá témata jednotlivých vět, na něž se v tematické posloupnosti zpravidla už dále nenavazuje (tj. které nevstupují do izotopických řetězců). Proto v některých případech stačí, aby příslušný sémantický obsah byl (v novějším překladu) implikován v obsahu přísudkového slovesa: Marko sebou trhl, tvář jeho se proměnila. Marko sebou trhl a zbledl. – Srdce ho zabolelo žalem […] Pocítil žal […]. Tím se zjednodušuje nominální ráz a zároveň se zvyšuje úloha slovesa. Překlad působí dojmem větší dynamičnosti, živosti, dojmem většího vtažení čtenáře do děje, i větší úspornosti, sevřenosti. Je to zvláště nápadné v případech, kdy se z podmětové pozice odsouvá pojmenování akce či výsledku akce: Čin ten, právě tak rozhodný jako nemoudrý, proveden byl tak rychle, že […] Jednal [= Marko] sice rozhodně, ale nemoudře, a tak rychle, že […]

Aktuální členění se transformacemi většinou radikálně nemění, jak je to zřejmé z příkladů výše uvedených. I výraznější změna je však možná a lze ji doložit, např. Jeho kabát pamatoval ještě krymskou vojnu. Kabát z doby krymské války nosil dodnes. Charakteristická je přestavba aktuálního členění věty a zároveň přestavba slovosledná pro skupinu vět typu Vnitřní radost ozářila jeho tvář. Rozzářil se vnitřní radostí. Šílený hněv a zoufalství rozpálily jeho krev. […] vzbouřila se v něm krev. Vzplál zoufalým hněvem. – Pomatenost otupila její pohled. Upadla do rozpaků. Aktuální členění staršího znění těchto vět není totiž zcela jednoznačné. Věty je možno (v daném nadvětném kontextu, který však z prostorových důvodů neuvádíme) považovat buď (1) za věty s pořadem téma/„nová“ informace – réma/„známá“ informace, tj. za věty s objektivním pořadem téma – réma, ale s příznakovým rozložením „nové“ a „známé“ informace. Pro tuto interpretaci by (ale jen částečně) svědčil fakt, že při přečtení nahlas, jak jsme ověřili, mluvčí umisťují intonační centrum na konec věty; anebo (2) za věty se subjektivním, avšak neemotivním pořadem réma – téma a tomu odpovídajícím bezpříznakovým rozložením „nového“ a „známého“ informačního obsahu: „nová“ informace je umístěna v rématu, „známá“ informace v tématu. Slovosledná přestavba v novějším překladu svědčí pro druhou interpretaci. Je zřejmé, že čeština se vyhýbá tomu, aby na počátku věty, tedy v pozici typické pro téma, stálo abstraktum s příznakem neurčitosti, vyjadřující „novou“ informaci, a současně na konci, v pozici typické pro réma, aby stála definitní (předešlým slovním kontextem již specifikovaná) nominální skupina, jejíž syntakticky závislou složkou je navíc ještě deiktický výraz odkazující k osobě.[15]

[246]Tlak tematického personického participantu zaujmout podmětovou pozici může být tak silný, že tematická trasa tvořená nepersonickými (neživými) mluvnickými podměty odkazujícími v několika po sobě jdoucích větách k témuž referentu (ikony v následujícím příkladě) se syntakticky přeskupuje tak, aby se podmětem věty stala osoba; v následujícím příkladě je to bába Ivanica/babička. Srov. Ikony byly malby velmi starobylé, čímž nabývaly ještě větší ceny pro bábu Ivanicu. Zvláště jedna z nich, velmi starodávná památka, těšila se neobyčejně zbožné úctě báby Ivanice. Ikony byly velmi staré a babička, Markova matka, si jich proto obzvlášť vážila. Jednu z nich, zcela neobyčejný starobylý poklad, chovala babička v mimořádné úctě. Snahou učinit osobu podmětem/tématem věty, tj. pojmenovat ji vlastním jménem, popř. obecným jménem s rysem určitosti, nebo k ní alespoň odkázat osobním nebo posesivním zájmenem, se zároveň vyhovuje obecnému rysu narativních žánrů učinit centrem pozornosti právě jednající osoby. Tím se román liší např. od odborného pojednání, kde jsou v centru pozornosti samy předměty a jevy skutečnosti a relace mezi nimi, a v důsledku toho tématy vět bývají často různé nominalizace a/nebo abstrakce.

I neznámý, neurčitý, anonymní, popř. všeobecný personický agens je v pozici podmětu preferován před podmětem nepersonickým, např. V tom ozvalo se hřmotné bouchání na vrata. Vtom někdo zabušil na vrata. – „Otevři, čorbadži“! zněla odpověď po turecky. „Otevři nám, hospodáři!“ křikl kdosi turecky – […] vrátil se zvolna ku vratům, do nichž se bušilo, jakoby se měla roztříštiti. […] vrátil se k vratům, do nichž Turci bušili, div je nevyvrátili. Dokonce se zdá, že v novějším překladu se dává přednost větě bez podmětu před větou s podmětem nepersonickým, např. Ráno zaujat byl již celý metoch jejím hovorem. Na druhý den se už od časného rána v monastýru nehovořilo o ničem jiném.

S tendencí, aby personické jméno přednostně obsazovalo pozici větného členu přímo závislého na přísudkovém slovese spíše než hierarchicky nižší atributivní pozici v rámci některé nominální skupiny, souvisí v neposlední řadě i ubývání posesivních adjektiv v dnešní češtině. Srov. Slovo to jako blesk osvítilo Markovu paměť. Při tomto slově se Markovi rozbřesklo v hlavě. – […] postřehnuv, že s Kraličovy ruky řine se krev. Všiml si, že Kraličovi krvácí ruka.[16]

1.2. Jsou-li ve větě současně přítomny dva personické participanty, pak o hierarchizaci věty rozhodují různé činitele textové povahy, od případu k případu specifické. V následujícím příkladě rozhodl o transformaci v novějším překladu patrně požadavek tematické kontinuity v podmětové pozici: Marko odešel a dvéře u chléva zavřel. Žena a matka jeho strachem až trnuly. Marko odešel a zavřel za sebou vrata do stáje. Zastal svou ženu a matku málem bez sebe strachy.

V řadě dokladů aktivní větná perspektiva dostává přednost před perspektivou pasivní: Brzo přelezli všichni tři zeď ve strachu, že budou postřeleni od bojovného [247]igumena, kdyby je náhodou zahlédl ze svého okna. → Potom všichni rychle přelezli na druhou stranu, i když jim hrozilo, že je postřelí bojovný igumen, jestliže je náhodou zahlédne oknem.

1.3. Změny v počtu participantů, zjevné už z některých výše uvedených dokladů, ukazují na tendenci k větší ekonomičnosti ve vyjadřování. Počet nominálních prvků explicitně přítomných ve větě v novějším překladu v řadě dokladů klesá, důraz je položen, jak již bylo upozorněno výše, na sloveso samé. Srov.: Marko neodpověděl ani slova. Marko neodpovídal. – Marko svých slov nedopověděl. Marko nedomluvil. […] potom zazpíváte všickni nějakou píseň. A potom si všichni zazpíváme. – Pěno, nalij nám ještě koflík. Peno, nalij mi ještě![17]Bezděčná jemná bledost obestřela její tvář. Rada mimoděk zbledla.

Větší implicitnost se projevuje i v některých anaforických nominálních skupinách, v nichž se místo kontextově známého substantiva (event. s deiktickým výrazem v závislé syntaktické pozici) užívá neutrálního to, buď v poloze enklitické, nebo jindy na větném počátku. Např.: Takové služby ani otec vlastnímu synovi by neprokázal. To by neudělal ani otec pro vlastního syna. – Počkej, hned ti ránu obváži. Ukaž, zavážu ti to. – Nikdy té vaší služby nezapomenu. Nikdy vám to nezapomenu. – […] pronesl tato slova posměšně Řekl to posměšně. Anaforický vztah se tím stává sice poněkud méně specifickým, ale z hlediska dnešního mluveného dialogu (první tři příklady jsou z přímé řeči) mnohem přirozenějším.

2. Zatímco transformace typu I ovlivňují aktuální členění v rámci propozice, tj. v rámci toho, co bychom mohli na rovině funkční označit jako elementární výpověď, pak transformace, které E. Macháčková klasifikuje jako typ II, se týkají hierarchizace dvou či více propozic, a tedy i hierarchizace tematicko-rematických nexů neboli „sdělných polí“ (termín Firbasův, d. cit. v pozn. 8, a Svobodův[18]) ve struktuře souvětí, v některých případech i ve struktuře nadvětné. Jiný typ transformací tedy plní i jiné funkce komunikační. Možnost uplatnění transformací typu II záleží ovšem nejen na syntaktickosémantické povaze participantu samého (je známo, že např. původce děje, určení původu a výsledku děje, jak upozornil už V. Šmilauer,[19] nelze v češtině vyjádřit vedlejší větou), ale též např. na chudším (v češtině) či bohatším (v bulharštině) systému slovesných příčestí a přechodníků, dále na slovosledných činitelích, jimiž se řídí slovosled nominálních skupin (zejména na existenci/neexistenci tzv. slovosledného rámce) i na činitelích dalších. Obecně nelze pokládat za samozřejmé, že množství informace, které je možno strukturně ztvárnit v jedné propozici (tj. které se „vejde“ do jedné propozice), je pro různé jazyky vždy stejné; proto lze v mezipropoziční hierarchii očekávat mezi jazyky asymetrii.

[248]K nejvýraznějším proměnám v hierarchizaci souvětí patří tyto:

2.1. V posledním překladu je výrazně nižší funkční zatížení přechodníků. Přechodníkové konstrukce všech typů jsou typicky nahrazovány jednak vedlejšími větami různých druhů (nejčastěji větou časovou, důvodovou, účelovou, ev. Jinou okolnostní), jednak hlavními větami v souvětí souřadném (ev. větou vedlejší souřadně připojenou k jiné větě vedlejší). Dokladů je po ruce velké množství: Zůstav sám člověkem prostým a neučeným, Marko velice přál vzdělání a učeným lidem. Protože byl sám člověk prostý, vážil si vzdělání a studovaných lidí. – Co se vám stalo, baj Marko? – tázal se doktor, hledě na jeho smutný obličej. „Je vám něco, pane Marko?“ zeptal se doktor, když se mu podíval do bolestně staženého obličeje. – Vida na ulicích všeobecné ticho, povídám si […] Vidím to ticho na ulici a povídám si […] – Vykouřiv pak ještě cigaretu, onbaši rozloučil se s Markem a odešel. Pak si vykouřil ještě jednu cigaretu, rozloučil se s Markem a odešel. Případy opačné, kdy přechodník se objevuje nově, jsou ojedinělé: Turčín se skácel na zem, ani nehlesl. Turek se zhroutil nevydav ani hlásku. Málo je zastoupena rovněž transformace přechodníkové konstrukce v rozvitou nominální skupinu.

2.2. Obdobně výraznou vývojovou tendenci lze sledovat u polovětných konstrukcí, jejichž řídícím členem původně bylo slovesné adjektivum. Rovněž těchto konstrukcí podstatně ubylo. Jsou transformovány ve vedlejší věty vztažné, pravidelně uvozené zájmenem který. Například: Byl upraven a ozdoben podle tehdejšího neumělého a prazvláštního vkusu, dnes ještě v některých venkovských městech klidně panujícím. Byl zařízen a okrášlen podle tehdejšího prostého a svérázného vkusu, který se dodnes udržuje v některých venkovských městečkách. – […] při bystrém, studeném praménku studánky, dnem i nocí jako vlaštovička šveholícím […] mezi bystrým studeným pramínkem, který ve dne v noci švitořil jako vlaštovka. Zájmeno který, jež je tématem vztažné věty, zaujímá nejčastěji pozici podmětovou (viz příklady výše), mnohem méně často pozici jinou, např. Nejkrajnější obraz představoval podoby ruských vojevůdců z oné války, všecky jen po kolena vymalované. Krajní obraz představoval postavy vojevůdců z krymské války, které malíř namaloval jen ke kolenům. Rovněž struktura většiny vztažných vět tedy jeví tendenci k syntakticko-funkční kongruenci podmět/téma.

2.3. Transformační procesy popsané v bodech 2.1.–2.2. vedou sice k nárůstu počtu souvětí (resp. počtu vedlejších vět v nich) v textu, tento nárůst je však kompenzován tím, že některé původně vedlejší věty na sebe berou v novém překladu podobu nominálních větných členů. Nominalizacemi se dosahuje větší ekonomičnosti a plynulosti vyjadřování; zdá se, že nominalizace lépe vyhovují současným stylovým normám. Srov.: Pamatuji tě ještě z doby, kdy jsi byl malým chlapečkem. Pamatuju tě jako kluka. – […] vynakládal mnoho péče, aby je dobře odchoval. […] vynaložil mnoho péče na jeho výchovu. Osmiletá jeho vazba v Asii, utrpení a podnebí byly příčinou, že vypadal mnohem starším než skutečně byl. Osmiletým žalářem v Asii, utrpením a podnebím velmi zestárl. Četné jsou rovněž transformace vedlejších vět v infinitivní konstrukce (které ovšem [249]v bulharštině neexistují): […] proto pustil se opět rychle v před, aby si vyhledal nějaký útulek před bouří. → […] a rychle vykročil hledat někde úkryt.

Případy opačné, tj. transformace rozvité nominální skupiny ve větu vedlejší, popř. hlavní v souvětí, nejsou typické. Vyskytnou-li se, jsou různě motivovány kontextově a/nebo stylově, např. v následujícím příkladě snahou ke krátkým, rozměrově vyváženým a asyndeticky připojeným větám v přímé řeči: Janko, dej mi kus nějakého nepotřebného papíru na zaobalení toho psaní, aby se mi nepomačkalo. „Janko, dej mi kousek papíru, musím ten dopis zabalit, abych ho nepomuchlal.“ Jako obecnější tendenci lze pozorovat patrný pokles četnosti genitivu vlastnosti v dnešní češtině. Je doložen transformacemi typu Doktor Sokolov byl mladý, as osmadvacetiletý muž statné postavy, rusých lesklých vlasů, modrých očí a otevřené, prostodušné tváře. Doktor Sokolov byl statný osmadvacetiletý mladý muž, měl lesklé světlé vlasy, modré oči a upřímnou, dobrosrdečnou tvář. Zdá se, že dnešní čeština se vyhýbá zejména nahromadění několika genitivů vlastnosti za sebou.

Transformace, které mají za následek změny v počtu vedlejších vět v souvětí, ať už jde o zvětšení počtu (na úkor polovětných konstrukcí přechodníkových a adjektivních), anebo naopak o úbytek (ve prospěch různých nominalizací), jsou nejtypičtějšími transformacemi ve zkoumaném textu doloženými. Tyto transformace přitom nevedou k podstatným proměnám v aktuálních funkcích transformovaných částí souvětí: vedlejší věta fungující jako tematický komponent v souvětí je velmi pravidelně transformována opět v tematickou nominální složku, vedlejší věta fungující jako réma v souvětí je pravidelně transformována v nominální réma atd. Může se však více či méně výrazně změnit sama hierarchie tematicko-rematických nexů v souvětí – zřejmá je například v těch příkladech (viz výše), v nichž se přechodníková konstrukce transformuje ve větu hlavní a v nichž se tak příslušné tematicko-rematické nexy hierarchicky vyrovnávají.

2.4. K poměrně četným změnám v hierarchizaci souvětí patří transformace vedlejší věty ve větu hlavní a naopak. Takové transformace mohou být motivovány různě stylisticky, např. v přímé řeči se může jevit překladateli vhodnější volně řadit jednotlivé věty za sebou spíše než jednu podřazovat druhé, zatímco v autorské řeči je náležitější vyjádřit strukturu vztahů mezi větami v souvětí explicitními formálními prostředky. Dokládá to na jedné straně příklad Odpusť mi, baj Marko, že jsem vyvedl takovou pošetilost. Odpusťte, strýčku Marko, byla to ode mne strašná hloupost., na druhé straně pak příklad Sloužil jako felčar v jednom tureckém pluku na černohorských hranicích, osvojil si důkladně zvyk a obyčeje Turkův […] Kdysi sloužil jako felčar u tureckého praporu na černohorských hranicích, takže si osvojil jazyk i zvyky Turků […] Obecnější vývojovou tendenci buď k zesilující podřadnosti, anebo naopak k postupující souřadnosti se prokázat nepodařilo.

Za zmínku stojí přesouvání rematického slovesného doplnění z hlavní věty do věty vedlejší v případech jako Ostatně měl dosti mlhavé ponětí o praktických vý[250]hodách, jež by mohly vědomosti přinésti […] → Jinak měl ovšem jen mlhavé představy o tom, jaké praktické výhody by mohlo vědění přinést. – Mlynář dovtípil se hned v první chvíli mrzkého záměru, jenž se v té chatrně zosnované šalbě tajil. → Mlynář pochopil hned v prvním okamžiku, jaký hanebný úmysl se skrývá za tím chatrně zosnovaným podvodem. V důsledku této transformace je celé réma souvětí vyjádřeno ve větě vedlejší, takže hranice mezi tematickou a rematickou částí souvětí odpovídá hranici mezi hlavní a vedlejší větou (v prvním příkladě zůstává v hlavní větě pouze korelační výraz o tom); tím se dosahuje symetrie mezi syntaktickou a funkční strukturou souvětí.

2.5. Zásadnější změny ve struktuře souvětí, popř. i změny v hranicích větných celků, kdy už nejde o transformace ve vlastním slova smyslu, jsou rovněž doloženy. Motivovány mohou být věcně, např. potřebou dodat vysvětlující poznámku překladatele, či v jiných případech stylově, např. […] to bych vyvedl pěknou hloupost, – řekl Marko, snímaje pomalu zápalku z pánvičky pistole → … […] to bych tomu byl dal!“ A Marko opatrně zajistil pistoli, aby nevyšla rána. Rozbor takových případů však už přesahuje rámec tohoto příspěvku.

3.1. Konečně transformace typu III rovněž mohou mít vliv na distribuci tematicko-rematických funkcí mezi modálním rámcem a vlastní propozicí. Tento vztah je však zatím velmi málo prozkoumán. Jako zcela prokazatelnou lze zmínit tendenci, aby původce modality zaujímal ve větě pozici nominativního tematického podmětu, ať už explicitně vyjádřeného, či nevyjádřeného: Nač mu bylo třeba na takové věci se dívat? „Taky se potřeboval na to dívat“, […] – A tak stal se Marko z nestranného pozorovatele pojednou soudcem. Bylo mu souditi podle práva a zásluhy. Z nestranného pozorovatele stal se Marko soudcem a byl by měl právem své funkce zahájit proces. – Třeba nám posvětiti vodu v horním čardaku. Musíme horní pavlač vysvětit. – […] a takovým Emeksiz-Pehlivancům je dovoleno bez trestu páchati zločiny […] ale takoví Emeksizové smějí řádit beztrestně!

4. Závěrem. Jako nejvýraznější se – i na našem velmi omezeném materiále – jeví vývojová tendence narativního neboli vyprávěcího stylu k personičnosti tematického podmětu, podmíněná syntakticky i stylově (žánrově) a mající důsledky pro tematicko-rematickou výstavbu nadvětných celků. Dále je zřejmá tendence k větší úspornosti ve struktuře nominálních skupin (jak v pozici podmětové, tak v pozicích ostatních), rovněž ubývá polovětných vazeb a přibývá jednak vět vztažných, jednak různých nominalizací. Prokázána je dále celá řada tendencí dílčích. Potvrzuje se, že chceme-li popsat a vyložit vývojové tendence syntaktické, zde v termínech transformačních, nemůžeme zároveň nepřihlížet k tomu, jak tyto struktury fungují ve struktuře textu.


[1] J. Hrbáček, Srovnání dvou překladů z hlediska využití prostředků koheze textu, NŘ 70, 1987, s. 123–130.

[2] Ottova laciná knihovna národní, sv. 160.

[3] Praha, Odeon.

[4] O jazyce překladů I. Vazova do češtiny srov. L. Uhlířová, Razvojna dinamika na izrazjavaneto na opredelenost v češkija ezik v sravnenie s bălgarskija (Po slučaj stogodišninata ot izdavaneto na romana na Ivan Vazov Pod igoto), Săpostavitelno ezikoznanie XV, 1990, 2, s. 34–42, a L. Uhlířová, Inovační procesy v slovanské nominální skupině: procesy determinační, Slavia 62, 1993, s. 131–143.

[5] Starší překlad je svou syntaktickou strukturou originálu blíž.

[6] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 284.

[7] Termínů propozice a hierarchizace propozice se zde užívá ve významech zavedených v České mluvnici 3, Praha 1987, s. 9–13 a 233n. Rovněž ve shodě s Českou mluvnicí se užívá termínu participant pro určité větné prvky definované významově (sémanticky), na rozdíl od větných členů, které jsou definovány syntakticky (gramaticky).

[8] Řečeno s Mluvnicí češtiny, d. cit. v pozn. 7, s. 50, „mluvčí má sklon k tomu, zvolit za téma výpovědi spíše tu složku reálné situace, vzhledem k níž je tato situace prezentována, tj. participant subjektový (a naopak)“. Tato formulace vyjadřuje v podstatě totéž co Mathesiovo (d. cit. v pozn. 6, s. 281) „úsilí postaviti celou větu do perspektivity tematického subjektu“. Velmi podobnou formulaci nacházíme rovněž ve funkční mluvnici angličtiny M. A. K. Hallidaye An Introduction to Functional Grammar, London 1985, s. 36: „The typical, UNMARKED form, in an English declarative (statement-type) clause, is the one in which Theme, Subject and Actor are conflated into a single element.“ … „That is the form we tend to use if there is no context leading up to it, and no positive reason for choosing anything else“. Podobně srov. Též J. Firbas, Functional sentence perspective in written and spoken communication, Cambridge 1992, s. 119: „English shows a strong tendency to render the grammatical subject thematic…“.

[9] P. Adamec, Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke, Praha 1966. – P. Adamec, Obrazovanije predloženij iz propozicij v sovremennom russkom jazyke, Praha 1978. – I. I. Kovtunova, Sovremennyj russkij jazyk. Porjadok slov i aktual’noje členenije predloženija, Moskva 1976. – O. Yokoyama, Discourse and Word Order, Amsterdam/Philadelphia 1986.

[10] S. Kuno, Functional sentence perspective: a case study front Japanese and English, Linguistic inquiry 1972, s. 269–320. Empatie je pragmatický pojem definovaný jako různý stupeň identifikace mluvčího s participanty události. Týká se výběru způsobu, jak referovat k téže osobě, a představuje nejvýznamnější „subjektivní“ složku akuálního členění.

[11] Viz o tom již u Mathesia, d. cit. v pozn. 6, s. 278: „Je-li nasnadě volba mezi podmětem určitým, zejména osobním, a podmětem neurčitým, dává [angličtina] přednost podmětu určitému, a může-li být gramatickým podmětem učiněno kterékoliv ze dvou themat, činí podmětem to z nich, na které je více soustředěna pozornost.“ – Srov. též např. Paynův (1988, s odvoláním na práce T. Givóna) pojem topicworthiness, tj. relativní pravděpodobnost, že se participant stane tématem; tato pravděpodobnost je ovlivňována řadou faktorů, mimo jiné tím, že některé entity jsou inherentně pravděpodobnějšími kandidáty na téma než entity jiné, např. u personických participantů je tato inherentní pravděpodobnost vyšší než u nepersonických, u životných vyšší než u neživotných aj. Viz T. E. Payne, Referential distance and discourse structure in Yagua, Studies in language 12, 1988, s. 345–392.

[12] E. Macháčková, K jednotlivým typům transformací v češtině, SaS 53, 1992, s. 273–281.

[13] M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986.

[14] Srov. k tomu L. Uhlířová, Parts of the sentence: Evidence of their communicative signifícance in text structure, in: Quantitative text analysis, Hřebíček, L. & Altmann, G., eds., Trier 1993, v tisku.

[15] Slovosled prezentačních vět, ve starším překladu vlivem originálu často s informačně novým podmětem na počátku, se důsledně mění na slovosled „predikát – subjekt“ (z úsporných důvodů neuvádíme kontext): Noční stráž se hnula, zbraně zařinčely /…/ – Ozval se dupot noční stráže, zařinčely zbraně […] – Několik pušek za ním vypálilo, ale kule ho nezasáhla. – Prásklo za ním několik výstřelů, ale nezasáhly ho.

[16] Souhlasně viz též E. Macháčková, Je posesívní dativ volný, nebo vázaný? Sas 53, 1992, s. 185–192.

[17] Překlady se liší v užití druhé, resp. první osoby plurálu slovesa zazpívat a v hláskové podobě ženského jména Pena.

[18] A. Svoboda, The hierarchy of communicative units and fields as illustrated by English attributive constructions, BSE 7, 1968, s. 49–85.

[19] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 329.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 5, pp. 241-250

Previous Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 4.

Next Miloslav Sedláček: 150 let Jungmannova Napominatele