Časopis Naše řeč
en cz

Dvacet jeden haléř

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

»Nepřišli do práce z řádných a mimořádných 740 dělníků 221… V ústavu práce hlásilo se do práce ráno asi 60 dělníků, z nichž nastoupilo práci … pouze 21 dělník«; tak čteme 24. břez. 1922 ve zprávě o nesnázích pražské obce s březnovými sněhy. Necelý měsíc před tím nám psal ředitel jedné střední školy: »Těžko sneseme na státní výplatní listině text »čtyřicet jedna tisíc stopadesát sedm korun, 54 h«. A přiznáváme se, že s touhou čekáme, kdy naše noviny budou musit psát, jak v nějaké schůzi bylo 21 lidí; napsat, jak každý Čech doma mluví, 21 (t. jedenadvacet) lidí, budou se bát, a tak doufáme, že budeme čísti na př. »bylo tam 21 člověk« (což někteří budou čísti na př. »dvacet jedna člověk«), anebo snad vyjde z pera zvláště vycvičeného »byl tam 21 (t. dvacet jeden) člověk«. A my tak zase najdeme doklad, k jakým koncům vede umíněnost psáti dvoumístná čísla, jak je v skutečné mluvě v takovém spojení nikdo neříká, a v plodech per méně vycvičených uvidíme nové doklady, jak se jazyk za takovou umíněnost dovede mstíti.

Bartoše snad ještě nikdo nevinil z přílišné shovívavosti v otázkách, týkajících se jazykové správnosti. A tento Bartoš píše v »Nové rukověti správné češtiny« (1901) na str. 10: »25, 32, 43, 56 atd. vyslovuje se ode dávna: pětadvacet, dvaatřicet (ob. dvátřicet), třiačtyřicet, šestapadesát. Tato výslovnost jest ustálena, obě číslovky splynuly v jedno tak, že se ani rod nerozlišuje, aniž se jednotky skloňují: jedenadvacet hrušek, dvaatřicet ryb, z jedenadvacíti korun zbylo mi deset haléřů atd. »Dvacet pět« a p. zní nám jaksi nepřirozeně, strojeně a působí matky ve vazbě jména počítaného. Na valných hromadách našich spolků [162]slýcháme pokladníky takto počítati: padesát jeden zlatých (m. zlatý) třicet dva krejcarů (m. krejcary). V novinách dočítáme se této zprávy: Ze 341 slavné osoby, jichž vzrůst je znám, bylo toliko 74 osob středního vzrůstu. První číslo vysloveno po školsku, druhé po obyčej nu. Ale neprotiví-li se ona školská výslovnost sluchu neotupělému? Ze tří set čtyřicíti jedné slavné osoby! A k této dělené slavné osobě vztahuje se jichž! Ze tří set čtyřicíti osob mohu ovšem několik osob vyjmouti (třeba 74); ale jedné osoby děliti nelze! Vyslovíme-li po obyčejnu: Ze tří set jedenačtyřicíti slavných osob, pojímáme číslo za celek, a jen ten lze děliti. Avšak naši novináři i takto píšou: Třicet dva osob, ponejvíce žen, byla včera zatčeno (m. třicet dvě osoby byly zatčeny n. po obyčej nu: dvaatřicet osob bylo zatčeno).«

Co se u nás změnilo za jedenadvacet let (»po školsku« za dvacet jeden rok), jež uplynula od té doby, co tato Bartošova slova spatřila světlo světa? Nic, leda že naše střední školy nutí žáky snad ještě přísněji než dříve do toho nepřirozeného, strojeného způsobu, který se i dnes protiví sluchu neotupělému a svádí naše spisovatele a novináře i dnes k neslýchaným mluvnickým nestvůrám. Matiční Brus, který v prvních dvou vydáních doporučoval, aby se říkalo dvacet jeden atd., v 3. vyd. tuto radu vypustil. Co to bylo platno? Zase nic, protože se nepřirozenost, protivící se neotupělému sluchu, u nás pokládá za krásu.

A proč se máme nutiti do onoho »školského« anebo, jak mu říkají, »logického« způsobu? Protože »tak vyslovují (číslovky) i jiní Slované«. Že se tak jiní Slované starají, jak mluvíme my! Ohlížeti se po jiných Slovanech je na místě, kde se chceme od nich naučiti, jak se zbaviti příměsků, které k nám vnikly z neslovanské ciziny; ale lze pokládati za cizotu způsob vyslovovati číslovky, který se vedle způsobu druhého objevuje již ve 14. st., který opanoval pak po celých Čechách a po celé Moravě a žije i na Slovensku, způsob, který dobře dovedeme chápati i jako následek vývojového proudu, jaký na číslovkách vidíme i jinde? Říkati dvacet jeden je jistě způsob starší, ale tvar jedenadvacet vznikl vedle něho od pradávna a stal se v mluvě živé u nás jediným (či říká se někde v Čechách nebo na Moravě v mluvě lidové ještě »dvacet jeden haléř, dvacet dva, dvacet tři haléře« atd.?); to je zjev v jazykových dějinách přece stále a stále se opakující.

Důvod, že máme říkati »dvacet jeden«, abychom mluvili stejně jako jiní Slované, je vytištěn v 1. a 2. vyd. Brusu (a opakuje se na př. u Kotta 1, 188). Ústní podání, které v otázkách jazykové správnosti je u nás tak mocné, jako snad nikde jinde, má dů[163]vody ještě jiné. Ředitel střední školy, jehož listu jsme se již dovolávali, nám je prozradil; píše nám: »Vedeme primány a malé hochy vyslovovati »dvacet jeden«, aby správně psali diktovaná čísla, aby správně číslovky skláněli a při tom náležitě mluvili, poněvadž toho bohužel z obecné školy neznají.« Jsme p. řediteli opravdu vděční, že tyto důvody známe a že můžeme tedy o nich promluviti; to je také příčina, proč se vracíme k věci, o níž jsme již mluvili (naposledy 6, 40).

Číslo se ovšem diktuje, aby bylo správně napsáno. Ale je pravda, že by se mohlo napsati na př. 12, kdyby se nediktovalo »logickým « pořádkem »dvacet jeden«, nýbrž »jedenadvacet«? Když chodili do školy dnešní starci, ještě na př. před 50 lety, snad ani nebylo učitelů nebo profesorů, kteří by byli dávali vypočítati, na př. co stojí 5 liber 8 lotů nějakého zboží, stojí-li libra »dvacet jeden krejcar«, snad každý říkal »jedenadvacet krejcarů«; žije dost pamětníků těch dob, kteří mohou dosvědčiti, psaly-li děti čísla proto chybně. Co by si měli počíti na př. němečtí učitelé? Němec ani nedovede říci »zwanzig ein Heller«; a slyšel kdo kdy, že by proto německé děti čísla špatně psaly? Francouz 70 jmenuje »šedesátdeset« (soixante-dix), na př. 75 »šedesátpatnáct« (soixante-quinze), 80 mu je »čtyřidvacet« (quatre-vingts), na př. 91 »čtyřidvacetjedenáct« (quatre-vingt-onze), ale kdyby někdo žádal, aby se místo soixante-dix říkalo po staru septante (sedmdesát), při nejmenším by se mu vysmál, ač číslovka septante ještě v Belgii žije a ač Francouzi si dovedou vážiti i slov a tvarů v mluvě živé vyšlých z obyčeje. Slovanům v starých dobách byla čísla 21—29 »jeden mezi (oběma) desítma« atd. a tento způsob nalézáme ještě v památkách církevní slovanštiny (zvl. v ruských) a v starší češtině; Čechovi pranic nevadilo, byl-li zvyklý říkati na př. jedenme(zi)cietma a uměl-li psáti, aby nenapsal beze všeho XXI nebo později 21[1]. Dvoumístná čísla jsou člověku dnešnímu i člověku známých dob dějinných — nehledíme-li ovšem k zaostalým kmenům divošským a polodivošským — pojmy tak známé jako čísla jednomístná, zná je ze stálé potřeby denního života (počet dní v měsíci, léta lidského života, ceny nejobyčejnějších potřeb atd. zpravidla nepřesahují čísel dvoumístných), jsou mu pojmy nesložitými a jejich slovní výraz je mu jediným slovem, které se v jeho mysli, mluví-li, nerozkládá po[164]každé teprv v své součásti; Francouz, řekne-li quatre-vingt-onze, neuvědomuje si teprv, že to vlastně je 4 × 20 + 11, je mu to významem jediné slovo jako Čechovi jedenadevadesát. A je-li vůbec možno žáka diktátem zmásti, zmate ho spíše způsob »logický«, s desítkami na začátku, protože je jeho jazykovému citu cizí. Proč ještě nikdo nepřišel s návrhem, abychom se učili i čísla 11—19 vyslovovati způsobem »logickým«? Vždyť i na př. »deset devět« by mělo býti zřetelnější než devatenáct!

Za druhé tedy se učí žáci říkati »dvacet jeden«, aby číslovky správně skláněli. Co je správné skloňování číslovek? Známe češtinu něco přes 600 let, a za tu dobu právě číslovky mění neustále své tvary. I první část číslovek 1119 se pův. ohýbala, v staré češtině nalézáme hojně dokladů jako »se dvěma nádcěte voly« (pův. na desěte = »na desíti«, se starým 6. p. na -e jako ve výraze »ve dne«, měnilo se v nádcěte, nádcte, nádcět, nádct), »ve třechnáct letech, ke čtyřemnádste letóm, z pětínádste loket«, i »osméhonádcet léta, ve čtvrtém nádcět výkladě« a dále »osmýnádstý, léta osméhonádcetého« atd.; kdybychom dbali původu těchto číslovek, měli bychom »logicky« vlastně říkati »jedenáct (jeden na desíti, 10 + 1) muž, jednanáct žena, dvanáct muži, dvěnáct ženy« atd. Ale protože se tyto složené výrazy cítily jako jediné slovo, pozbývaly jejich první části schopnosti měniti se podle rodu a pádu, počala se skloňovati část druhá, původně ne-sklonná, a m. »s pětináct« nebo vl. ještě správněji »s pětínáct« my říkáme »s patnácti«, s koncovkou na místě, kde pův. této koncovky nebývalo, s koncovkou -i, která pochází ze 7. p. mn. č., ač slova pět — deset jsou vl. podst. jm. jedn. č. a ač vedle ní ve výrazech »k patnácti, z patnácti, v patnácti« máme aspoň správnější koncovky č. jedn. Pův. dva desěti (= dvě desítky; desěti 1. 4. p. dvojn. č., který se zde ve všech slov. jaz. pojí s mužským tvarem dva, ne s žen. tvarem dvě, jak bychom čekali) mění se v dvadcěti, dvacet, a v staré době se zase první část ještě skloňuje (pěti a dvúdcát loket, léta po dvúdcátú čtvrtého = po dvou desítkách čtvrtého, t. 24), ale zase se stává nesklonnou a slovo dvacet se skloňuje ne podle svého původu s koncovkami dvojnými, nýbrž jako číslovky 5—10. V číslovkách 30, 40 bylo pův. -desěti 1. 4. p. mn. č. (tři, čtyři desítky); podle toho bychom měli skloňovati na př. třiceti, třemicítmi ap., a zase jsme si tvary upravili, jak se nám zdály pohodlnými. V číslovkách 5090 je koncovka -desát 2. p. mn. č. (pět desítek atd,); také zde nalézáme tvary jako »do pětidcát, v šestidcát, jeden z sedmidcát učenníkóv« a p., a zase jsme se jich vzdali. Všude proniká snaha utvořiti z číslovky složené slovo jediné; a proč tato snaha, kterou [165]uznáváme u čísel 10 + 1 až 10 + 9, u čísel 20 + 1 až 20 + 9 atd. má býti neřestí?

Kdo říká dvacet jeden, dvacet dva atd., skloňuje obě částí složené číslovky (do dvacíti dvou atd.); to je právě věc, která byla nepohodlná našim předkům a je nepohodlná nám. A protože v číslovkách 11—19 jednotky byly odjakživa před desítkou, již na počátku našeho písemnictví jsou doklady, že se týž pořádek tvořil i v číslovkách 21—99. A zase nejprve nalézáme tvary, kde se první část těchto nových složených tvarů ještě mění podle rodu a pádu, na př. »s pěti (s pěti?) a sedmdesáti« Comest. C. 357a, »dvě a čtyrydceti prostiček malých« Arch. č. 7, 360 (1468), »zlatý po dvú a po padesáti gr.« t. 14, 209 (1472), ještě v Kral. bibli na př. »kraloval jedno a třidceti let« 2. Par. 34, 1, »let ... dvě a čtyřidceti« výkl. na 2. Par. 22, 2; a říkáme-li my bez rozdílu v první části »jedenadvacet, dvaadvacet« atd., jdeme jen cestou, kterou šli naši předkové, když se ustalovaly tvary jiných složených číslovek.

Konečně tedy se má říkati »dvacet jeden« atd., abychom při číslovkách náležitě mluvili. To asi znamená, abychom neříkali »dvacet jeden haléřů, dvacet jedna tisíc« ap. Ani nám se takové věci nelíbí; ale díváme se na ně trochu jinak. Jsou chyby, kterým se musíme odnaučiti, chceme-li vůbec správně psáti, protože se týkají slov a tvarů, jimž se vyhnouti nelze. Plzeňák, chce-li psáti spisovnou češtinou, musí se naučiti, že se říká »lidé přicházejí«, ne »přichází« (dnes ovšem plzeňské tvary žijí v celém českém tisku), Pražák, že se říká »lidé chodí«, ne »chodějí«. Ale kdo je na štíru na př. s pravidlem o ani aniž, protože aniž je dnes slovo ve skutečné mluvě již mrtvé, pro něž si musíme jazykový cit teprv vycvičiti, abychom ho správně užívali, nemusí aniž psáti ani říkati, stačí mu ani, jehož od malička užívá v denním hovoru; je stejně dobře po česku, říkáme-li v 10. přikázání zastaralým způsobem »aniž požádáš statku jeho« či způsobem nynějším »ani nepožádáš...« Chyba člověkem vládne; ale kde i sama příležitost k chybě je věc nejen docela zbytečná, nýbrž i věc, do níž se musím nějak nutit, nenutím se do ní, raději se jí vyhnu. To je ovšem moudrost, o níž mládež v našich školách snad málokdy slýchá, kde jde o správnost a krásu jazyka.

Jak jsme již opětovně řekli, nemyslíme, že bychom se měli »logického« pořádku ve skladu dvoumístných čísel plně vzdávati. Může býti i na prospěch, zejména kde nevyslovujeme čísel již hotových, nýbrž čísla teprv v mysli tvoříme, hledáme, kde počítáme. Chceme znáti na př. počet nějakého množství předmětů. Počítáme ovšem nejprve obvyklým způsobem »jedna, dvě, tři…, [166]jedenáct…, devatenáct, dvacet«, a i v lidové mluvě slýcháme nezřídka pokračovati »dvacet jedna, dvacet dvě…« (spíše než v muž. r. »dvacet jeden, dvacet dva…«). Je to pořádek jinak méně obvyklý, ale není to jediný příklad, kde se ruší pořádek slov obvyklý, aby tak slovo postavené na místě neobvyklém vyniklo; a v takovém počítání jde právě o vzrůst celého čísla po jednotkách, proto také někdy počítáme i jen na př. »dvacet jedna, dvě, tři…, třicet…«. Anebo hledáme součet: »… osmnáct a dvě je dvacet, a tři dvacet tři, a nic je dvacet tři, a pět dvacet osm…« Za našich časů hlaholívala v létě otevřenými okny po celé ulici sborem dětských diškantů a altů, do něhož chvílemi zapadal učitelův bas nebo tenor, násobilka: »… šestkrát tři je osmnáct, sedmkrát tři je dvacet jedna, osmkrát tři je dvacet čtyři…« Ten způsob je zvláště pro školu jistě dobrý, dětská mysl, ani o tom nevědouc, vyciťuje z takové řady čísel, jak čísla rostou v mezerách daných desítkami. A tento způsob se pak přirozenou měrou drží, i když danými čísly počítáme. A třebas i v algebře; nás staré ovšem ještě nikdo nenutíval, když jsme řekli »jedenadvacet a plus pětatřicet b«, že se musí říkat jen »dvacet jedno a«.

Ale kde máme vysloviti daný počet nějakých skutečných předmětů, zní nám již »logický« pořádek cize. Kdo, mimo profesora dbalého všude nejpřísnějšího řádu, řekne doma, že si něčeho koupil za dvacet pět korun? Ani zde však nemyslíme, že by bylo naprosto nutné dáti tento zastaralý způsob na odpočinek. Písemnictví má rozličné potřeby a nějaký ten archaismus, kterému každý ještě rozumí, v slohu povzneseném může býti často na místě. Básníkovi bývá také volnost volby výrazu na prospěch; indičtí básníci vyjadřují čísla dosti často způsobem tak volným, že si čtenář na prstech nebo na papíře musí vypočítati, co vlastně chtí říci (na př. »set osmdesát a osm a tisíců dvacet« = 28.800). Ale způsob zastaralý, v jazyce již mrtvý a nahrazený jiným, může býti z rozličných příčin trpěn, nemá však býti vyhlašován za pravidlo na újmu způsobu živého. A škola má nejméně práva, neřku-li povinnosti, stavěti se na stranu jazykových mrtvol.

Kdo chce archaismů užívati, musí jim ovšem také rozuměti, a škola má také povinnost o nich dáti poučení. Jest ovšem otázka, do níž se nehodláme pouštěti, má-li jim učiti škola obecná, která má klásti základy správného poznání skutečného, živého jazyka. Dítěti je proti mysli, má-li říkati »dvacet dva (tři, čtyři) haléře«, a kdo je učí tak říkati, pomáhá v něm živit myšlenku, že správně mluviti znamená mluviti nepřirozeně, myšlenku, která našemu novému spisovnému jazyku zasadila nejtěžší rány. A ještě více [167]se příčí našemu citu říkati dvacet jeden haléř a p., kde se proti vědomí, že jde o množství předmětů, mluví v jedn. č. jako o předměte jednom. Ještě jakž takž snesitelný je tento způsob, snad logický, ale jistě nepsychologický, příčící se našemu myšlení, kde číslo stojí samo se jménem počítaných předmětů, ale jeho nesrovnalost s představou roste, je-li takový výraz částí věty, a zvláště, jsou-li v ní slova jiná, na nichž je třeba šetřiti shody v čísle a v rodě. »Zbývá dvacet jeden haléř« snad nezní ještě nejhůře, protože »zbývá« je týž tvar, který bychom měli v obvyklém tvaru »zbývá jedenadvacet haléřů«; ale »zbyl dvacet jeden haléř, zbyla dvacet jedna koruna«! »V divadle byl dvacet jeden divák«! A což má-li míti jméno předmětu přívlastek, na př. kdybychom chtěli mluviti o době, kdy »dvacet jedna rakouská koruna« měla ještě cenu jedné naší. Anebo kde jméno předmětu samo je jiné v č. jedn. než v č. mn.: »byl tam všeho všudy dvacet jeden člověk«! Proto se u číslovek 21, 31, 41 atd. dělá nejvíc chyb, vyslovují-li se tímto způsobem; a učitel, vykládá-li o tomto způsobu vyslovovati dvoumístná čísla, měl by vždy končiti větou, že u čísel 21, 31 atd. je nejlépe tohoto způsobu se vystříhati.

Někdy »logický« způsob u dvoumístných čísel ani možný není. Brus v 1. a 2. vyd. správně ukazuje, že jím nevyjadřujeme jmenovatele zlomků; snad ještě nikdo nenavrhoval, abychom místo jedenadvacetin, pětatřicetin atd. mluvili »správně« o dvacetiprvninách, třicetipětinách nebo jak jinak. A zvláště zase »logické« tvary končící se číslovkou -jeden jsou nepoddajné. Že jim Čech nerozumí, kde se dohromady počítají předměty nestejnorodé, řekli jsme již 6, 41: výrazu »dvacet jedna jabloň a hruška« nikdo neporozumí tak, že by měl znamenat jedenadvacet jabloní a hrušek dohromady. A jak neživé a našemu citu cizí jsou takové číslovkové tvary, viděti nejlépe z toho, že jich hrubě nedovedeme ani skloňovati. Čtěme jen »logickým« způsobem věty jako »v zimě jsem měl 21 posluchače, přednášel jsem 31 posluchači, našich 10 mužů se nebálo 51 nepřítele, k 61 koruně přibylo 10, z 71 posluchače bylo 10 mimořádných, povídá se o 81 raněném a 91 zabitém, kníže přijel s 21 sluhou«! Tím ovšem nepravíme, že by nebylo možno, abychom se s něčím takovým dnes nebo zítra nesetkali v novinách.


[1] V st. čest. jsou ojedinělé doklady (Slovn. stč. 2, 349), že se podobným podivným způsobem říkalo i »deset mezi stoma« (210) atd. »Dvame(zi)cítma« znamená vl. 10 + 2 + 10, »sedm a osmdesát mezi stoma« (v Pasionálu) 100 + 87 + 100.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 161-167

Předchozí Tisíc láter!

Následující Zájem, zajímati, zajímavý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1