O jazyce Miroslava Horníčka (Věnováno Miroslavu Horníčkovi k 75. narozeninám)
František Štícha
[Články]
-
„Ale co je český jazyk, co je zázemí, které tvoří poezii? To je „vařila lištička kašičku“, „houpy hou, krávy jdou“, rozpočitadla, pořekadla. Tam pramení poezie v našem životě, a když dítě toto do sebe nenačerpá, jeho jazyk je bez kořenů, je bez chuti, bez vůně, je prázdný. Je to pouze dorozumívací prostředek v obchodním nebo vědeckém světě.“ (Klaunovy rozpravy 140)
… nikdo by nevěřil, jak tatáž věta může v deseti hlavách zaznít deseti způsoby. (Trojhlas 173)
… tvoří věty jako impresionista obraz. (Trojhlas 149)[1]
Z české kultury 20. století je to pro mne Miroslav Horníček, kdo vedle Karla Čapka[2] svůj pokorný i tvůrčí vztah k rodné řeči dovedl proměnit ve tvar nejen dokonalý, ale i veskrze lidský. Čteme-li Horníčka, je to jako by k nám promlouval přítel, jemuž důvěřujeme. Ne slepě, ale obdivně. Horníček není, jak by snad vzhledem k jeho herecké profesi bylo možno i předpokládat, slovní ekvilibrista ani klaun. Jeho jazyk nehýří bohatou a expresivní metaforikou ani cizími slovy. Naopak. Je klasicky vyvážený a jakoby poután jazykovou normou, již respektuje a ze které jen tu a tam vybočí, střídmě a s rozmyslem.[3]
Od Dobře utajených houslí po Italské listy[4] je Horníčkův psaný jazyk vesměs spisovný, až knižní. Nespisovný tvar v něm nalezneme jen zcela ojediněle:[5] Vypadal jste báječně na té katedrále. Jako krásnej chrlič. (IL 185) Kupodivu: mezi infinitivy na -ti, přechodníky, větami s trpným rodem a jinými prostředky výrazně [170]knižními, na něž v tomto článku upozorníme, si nespisovnosti tvaru krásnej téměř nepovšimneme. A naopak, prostředky knižní nás tu neodpuzují, nýbrž okouzlují. Tak je Horníčkův jazyk důmyslný, propracovaný, pečlivě odměřený a vyvážený. Klasickou vytříbenost Horníčkova jazyka výrazně spoluutváří jeho slovosled. Ten je – až na malé výjimky – (podobně jako u V. Vančury, ale na rozdíl od B. Hrabala)[6] zcela podřízen ustáleným normám,[7] utvářeným obvyklou řečí nejrůznějších účelů. Přesto i v rámci tohoto dokonale přirozeného slovosledu dovede Horníček tu a tam použít (zde, řekl bych, nikoli se stylovým zámyslem, nýbrž spontánně) více či méně efektního slovosledného prostředku, známého i z řeči hovorové: jádro sdělení, to co říkáme o něčem již známém, se posune z konce doprostřed věty, a naopak její téma se umístí tam, kde stává jádro sdělení – na větný konec. Pro ilustraci postačí snad dva příklady:
Bylo jich mnoho kolem mne v té chvíli… (KR 296; neutrálně: Bylo jich kolem mne v té chvíli mnoho, anebo Bylo jich v té chvíli kolem mne mnoho.) Vypadal jste báječně na té katedrále. (IL 185; neutrálně: Vypadal jste na té katedrále báječně, anebo Na té katedrále jste vypadal báječně.)
Horníčkův styl se pohybuje přirozeně a plynule od vážných tónů přes „trochu ironizující nadhled“ až k výrazné jazykové komice. Používá k tomu jazykových prostředků velmi různých. Některé z nich bychom obtížně hledali v celé české literatuře.
Necítím se ovšem povolán k tomu, analyzovat a popisovat Horníčkovo stylové umění. Zaměřím se jen na některé z jazykových prostředků Horníčkem charakteristicky využívaných, které mne jako gramatika zaujaly.[8]
K stylově nejvýraznějším, nejvíce patrným prostředkům, sahajícím svým účinem od „ironizujícího nadhledu“ po svébytnou jazykovou komiku, patří u Horníčka konfrontace[9] jazykových forem a jazykových významů. Všimněme si některých z nich:
[171](1) Saze padaly dále. … Jako by věděly, že jsou ve vzduchu vánoce, chtěly v něm být i ony. (DUH 137)
(2) Benátčan? Asi. Za ním prohlášení. … Možná také, že právě on je sestavil a – nestojí jen před ním, ale za ním. (PB 117)
(3) … házíme po nich zkusmo kameny. Anebo slova tvrdší kamenů. (DS)
(4) … a slovo se zašklebí … a my už nepronášíme je, ale ono nás, ono nás pronáší tunelem, průvanem, oknem… (PB 18)
(5) Ženichovi ještě leccos chybí – zkušenosti a jeden přední zub. (IL 221)
(6) Člověk tedy vede čáru, ale později už čára vede člověka. (KR 37)
(7) Kdo by to všechno četl! Ví své. Ale nikdo se jí nezeptá. Možná že by věděla i naše. (PB 79)
(8) Hosté se posadili, my už posazeni byli. Nejvíce v obličejích. (DUH 137–8)
(9) Ale tehdy, vcházeje do svého pokoje, jsem poprvé a opravdu vešel jinam. Pocítil jsem to velmi zřetelně. Bacil jsem se totiž do hlavy. (DUH 17)
(10) … opíjeje se jejich krásou, vystřízlivěl jsem z rumu. (DS)
(11) Tiskne tou spouští vlastně ji… (PB 107)
(12) „Ale dalo by se říci, … že Břetislav byl unesen Jitkou. Její krásou, rozumíte? (JV 171)
(13) … sám jsem ponižován jakýmkoli, i sebelehčím břemenem… (DS)
(14) A ty, kdo se nad něčím pohoršují, kdo jsou něčím pohoršeni, vidím už vždycky jako pohoršené, a tedy pošpatnělé nebo pokažené. (DS)
(15) … každá ulice odněkud někam vede a nejen sama o sobě – vede i toho, kdo tudy jde. (IL 5)
(16) … pravda by byla někde mezi slovy, v tom nevysloveném a nevýslovném. (JHS 116)
(17) I její osud je jí jaksi velký. (JL 62)
V (1) a (2) je vedle sebe a proti sobě položen ustálený význam přenesený (ve vzduchu jsou vánoce; stojí za svým prohlášením) a význam základní (ve vzduchu jsou saze; stojí před plakátem). V (3) jde o konfrontaci základního významu s přeneseným, metaforickým významem aktuálně použitým. Text (4) představuje případ dosti specifický: jsou zde proti sobě postaveny dva ustálené významy slovesa pronášet, z nichž jeden je abstraktní (pronášet řeč), druhý konkrétní (pronášet nábytek dveřmi). Onen konkrétní význam je zde však navíc aktualizovaně použit jako metafora, neboť konatelem zde není člověk, nýbrž slovo. K tomu je ještě celé metafoře třeba rozumět jako jistému symbolu. V (5) jde o ironizující konfrontaci nesouměřitelného. V souvětí (6) jde opět o jev značně specifický: proti sobě tu stojí speciální význam slovesa daný spojením vést čáru (tj. tvořit, kreslit čáru) a význam určovaný konstrukcí vést někoho k něčemu (resp. někam, za něčím v abstraktním významu). Přitom objekt první věty (vést čáru) se stává subjektem věty druhé (čára vede). Smysl celého souvětí je opět symbolický. V (7) jde o něco trochu jiného: omezenost konstrukce vědět své na spojení slovesa se 4. [172]p. č. j. středního rodu zájmena svůj je zde narušena konfrontací jednoho tvaru jednoho přivlastňovacího zájmena s tvarem jiného přivlastňovacího zájmena (naše). Tato konfrontace, jak tomu u Horníčka bývá, není samoúčelná hříčka, nýbrž má hlubší, avšak zřejmý smysl. Naopak v trojvětí (8) jde výhradně o jazykovou komiku, zato velmi účinnou a originální: jde tu o implicitní konfrontaci méně obvyklé konstrukce být posazen (tj. sedět), kde participium posazen je tvarem slovesa posadit (k sedět), s aktuálně utvořenou, „umělou“ konstrukcí ‚být posazen‘, kde participium posazen je „umělým“ tvarem neexistujícího slovesa posaziti (resp. původně též posaditi) etymologicky souvisejícího se substantivem saze (se systémovou záměnou z a ď – viz např. usadit se – usazený). V textu (9) jde opět o implicitní konfrontaci dvou významů: psychického a fyzického vjemu, zároveň vyjádřeného slovesem pocítit: první význam je implikován předcházejícím kontextem, druhý význam větou následující. Nečekaný kontrast obou významů je tu značně účinný. Také ve větě (10) je implicitně konfrontován fyzický a psychický proces, označovaný slovesem opíjet se (rumem – krásou). Tato Horníčkova věta dojemně ilustruje jeho umění sdělovat: je lidské uměřeně se opíjet – rumem i krásou; je ještě lidštější, jsme-li krásou od rumu odváděni. Ve větě (11) se hovoří o tisknutí spouště fotoaparátu; v tomto tisknutí Horníček vidí symbol objímání milované ženy. Konfrontace základního a přeneseného významu pasivního tvaru být unesen ve (12) je pozoruhodná tím, že se tu proti sobě staví nejprve převrácená dějinná (resp. tradovaná) událost, odpovídající prvnímu významu věty Břetislav byl unesen Jitkou, a zdůvodnění tohoto činu, odpovídající druhému významu této věty. Ve větě (13) je význam fyzického procesu vyjádřeného pasivem být ponižován uměle, aktuálně oživeným významem základním, z nějž se přes metaforu vyvinul jeho dnešní význam abstraktní. O aktuální oživení původního, dnes již s tímto slovesem většinou nespojovaného významu, jde i ve větě (14). Ve větě (15) se konfrontuje význam slovesa vést daný jeho užíváním bez předmětového doplnění (vést někam) s významem určovaným spojením tohoto slovesa s předmětovým doplněním (vést někoho (někam)). Ve vážném tónu je stylizována věta (16), v níž se konfrontuje ‚to, co nebylo vysloveno‘ (nevyslovené) s tím, ‚co nelze vyslovit‘ (nevýslovné). Přes značně neobvyklé dosazení substantiva osud na místo substantiva označujícího oděv (kabát – osud je jí velký) ve větě (17), které by samo o sobě mohlo působit komicky, podmiňuje společenský podtext této výpovědi vážnost jejího tónu.
Horníček často tak či onak aktuálně využívá možnosti vyplnit mezery, které systém každého přirozeného jazyka potenciálně obsahuje, především v oblasti syntaxe:
(18) A jiný naopak. Vyskočí, rozběhne se vstříc, je k nezadržení a k nezaostření. (PB 44)
(19) Není mi do smíchu ani do úsměvu. (IL 86)
(20) Aby se vidělo co z čeho, kdo s koho. (JL 7)
[173](21) Za mého mlada … (JL 74)
(22) … začnete uvažovat, zda byste jí neměl pomoci, což u ženy robustní nepřichází ve vaši úvahu. (DUH 10)
(23) A vzápětí tam vpadl Vondra. A v druhém zápětí zas vypadl. (JHS 147)
(24) … řečník vždycky na vteřinu, na dvě opustil vlastní vytržení, vyslechl nápovědu, a opět se k vytržení vrátil. (JHS 103)
(25) Člověk tápe nad svými pohlednicemi, ale když jde městem, má … četná a letmá vzpomenutí. (PB 30)
(26) Jel jsem tedy jednoho dne silnicí a měl jsem spěch. (KR 226)
(27) Představte si houni. Máte ji? Myslím představenu. (JL 61)
(28) Někdo ztvrdne. Zvážní, upře pohled, bojí se pohnout… (PB)
Účinek této kreativity bývá dosti rozdílný: od spíše pouze komického efektu, nečinícího si nároky na hlubší komunikativní záměr (21, 22, 26, 27), k více či méně zřetelnému efektu obsahovému (18, 19, 20, 24); od prostředků ve formální i v obvyklé nestylizované řeči nepřijatelných (21, 22, 29), přes prostředky pouze neobvyklé a neobvykle znějící (18, 19, 20, 26, 28) až po výrazy sice neobvyklé (mít vzpomenutí), avšak znějící v knižním stylu naprosto přirozeně, leč nevšedně a krásně (25). Z citovaných ukázek se poněkud vymykají (24) a (27) svou komplikovaností. Ve (24) jde o spojení opustit vytržení (subst. vytržení známe dnes převážně již jen ze spojení být u vytržení, popř. přivést do vytržení) a vrátit se k vytržení; tato spojení sice sama o sobě znějí dosti komicky, avšak v daném kontextu mají výrazný sdělný efekt; toho by bylo možno jinak dosáhnout jen prostředky stylově neutrálními, až neobratnými, např. ‚přestal být u vytržení a opět se do vytržení dostal‘, popř. použitím méně expresivního a méně výstižného označení daného psychického stavu (vytržení). Text (27) je komplikovanější. Především tu jde o Horníčkem patrně aktuálně utvořenou lexikálně-syntaktickou jednotku mít představen/a/u/o (mám ho představena/ji představenu/to představeno). Dále je tu implicitně konfrontováno spojení mít něco s konstrukcí mít něco představeno, a to tak, že v prvním případě jde o úplnou konstrukci (mít něco), ve druhém o konstrukci neúplnou (mít něco s vypuštěním představeno).
Horníček aktuálně a pro daný účel, tj. se stylovým záměrem rozpíná systém češtiny také v oblasti morfologie a slovotvorby:[10]
(29) Díky jemu se to tu ale hemží těmi, kdo chtějí něco z Vallauris. Ta něca, ta nejrůznější a většinou i nejhrůznější něca tu leží v haldách všude… (JHS 43)
(30) … plavky, které jsem tu asi před hodinou ztratil a dosuď nepohřešil. (DUH 60)
(31) I tady se rozešla představa poustevny s touto skutečností. (JHS 144)
(32) Zkušenost, kterou tu učinili, neodpověděla jejich apriorní představě. (KR 207)
[174](33) Tady už není čemu přihlížet; pokud by ovšem někdo nechtěl přihlédnouti pouze lidem. (PB 68)
(34) Takové soudomčí. Anebo souvilí. (JL 36)
(35) Lev je hlavou zvířecího světa a jako znak na domě stačí docela hlavina hlava. (DS)
(36) … nepočítá smíchy hlediště. (KR 50)
(37) … povýšíme své záliby či odpory na jakýsi obecný soud. (KR 101)
(38) a tak se jen vzdáleně dotknou dva spěchy. (KR 225)
(39) Je mezi nimi ticho jeho a ticho její. … možná že se ta ticha liší. (IL 33)
V textu (29) učinil Horníček ze zájmena něco podstatné jméno s konkrétním významem (‚nějaká věc‘) a užil ho v plurálu. V případech (30) – (33) jde o dokonavý vid. Tvar pohřešit (na rozdíl od nedokonavého pohřešovat) je jako takový v dnešní češtině méně obvyklý až neobvyklý. Dokonavý tvar rozejít se je sice zcela běžný, avšak nikoli ve spojení se substantivy jako představy, názory, kde je zcela obvyklý pouze vid nedokonavý (‚Jejich představy, názory se rozcházejí‘). Podobně je tomu se vztahem dokonavého a nedokonavého vidu slovesa (ne)odpovídat – (ne)odpovědět. Dokonavé přihlédnout se běžně užívá pouze ve spojení ‚přihlédnout k něčemu‘; máme však pouze přihlížet něčemu. Přivlastňovací adjektivum hlavina (34) je zcela neobvyklé a v nestylizované řeči nepřijatelné, neboť tento typ posesivních adjektiv se v češtině pravidelně tvoří pouze od substantiv označujících člověka (matčina), zatímco u substantiv označujících předměty či abstraktní pojmy se pravidelně a závazně užívá 2. p. tohoto substantiva (střecha školy, nikoli *školina střecha).
V (36) – (39) jde o neobvyklé plurály abstrakt, které však zde vyjadřují distributivnost a jsou opodstatněné a funkční.
Horníček dovede využívat také synonym či slov blízce významově příbuzných ke stylovým záměrům či obsahovým charakteristikám:
(40) Byly tři hodiny odpoledne, déšť houstl, stal se lijákem a ten průtrží mračen. (JHS 20)
(41) Z manželky se může velice snadno stát choť. (T 132)
(42) Le coup de mistral – říkají tady, nazývajíce správně jeho nápor úderem. (JHS 129)
(43) Nu – záleží na tom, co zveme přemýšlením. Myslím, že pohled na vás probouzí spíše jistá – řekněme – pomyšlení. (DS)
(44) A tak se na celém světě v každém okamžiku setkávají, utkávají, střetají pohledy lidí. (IL 31)
Jedinečné je v jazyce Miroslava Horníčka to, jak dovede použít nápadně knižních a formálních prostředků k tvorbě působivého a osobitého stylu výrazné literární úrovně. Přitom právě snad nejvíce knižní z těchto prostředků, jejž v dnešní češtině nalézáme patrně už jen v návodech k obsluze výtahů, infinitiv na -ti, se [175]nejvíce vyskytuje v jeho knížce asi nejhumornější,[11] v Dobře utajených houslích. Je opravdu pozoruhodné, jak toto zakončení infinitivu dokáže, vhodně použito, ne snad vyvolat skutečně komický efekt, ale dodat výpovědi onen „trochu ironizující nadhled“,[12] který by leckdy byl jinak sotva patrný; uvedeme jediný příklad: Je v tom záměr, úmysl a škodolibé úsilí těchto věcí připoutali k sobě člověka, ponížiti jeho rozum, nahlodati jeho sebedůvěru a podupati jeho sebevědomí. (DUH 34)
Nevím však, zda jen oněch dvacet let způsobilo, že v knize psané v tónu snad nejvážnějším z Horníčkových knih, v Italských listech, se infinitivy na -ti nevyskytují.
O dalším z knižních prostředků se sám M. Horníček vyjádřil takto: „Když jsem psal DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE, používal jsem často přechodníky, protože mi pomáhaly vytvořit ten trochu ironizující nadhled.“ (KR 294 – kurziva F. Š.)
Přechodníky, jako i jiné jazykové prostředky, se ovšem v Horníčkových textech nechovají stereotypně a nezpůsobují vždy jen onen „trochu ironizující nahled“. Mnoho záleží na kontextu, na obsahu a stylu věty, v níž je jich použito. Pravda, efekt trochu ironizujícího nadhledu je tu asi nejčastější. Srovnejme: Vyvolav tedy ve mně tento vrtoch, poodešel otec stranou … (DUH 142); … vedu s postavami těchto obrazů dlouhé a moudré rozhovory v jazyce holandském, který – opustiv obraz – opět zapomínám. (DUH 115); Bloudě jednoho dne po lese, našel jsem plavky. (DUH 60); … přeplnily prostor a rostou, rostou dýchajíce, povykujíce a množíce se. (DUH 43); … ale já, neznaje slova italského… (PB 131); … jak lidé vzadu buší do kamene, hledajíce v něm tu podobu, ten pohyb. (PB 31); Ale bůhví na co myslí, hledíce k zemi. (PB 50); … zkuste se jednou, jdouce odněkud někam, zastavit a vzhlédnout. (DS); Italové, kteří to vyvracejí, shledávajíce to jen reklamním trikem … mají také svůj díl pravdy, právě tak jako Italové, kteří to tvrdí dokládajíce to přesným rozborem příčin… (PB 30)
V kontextu celkově komickém či humorném působí i přechodník humorně:
Protože holub, zobaje zrní, zrní netrousí. (PB 108); Ženy se pohybovaly jen kolem ohniště, aerobiku neznajíce (IL 29); … a zjistiv, že je tu odborný úschov (kurziva M. H.) kožešin, přemýšlím ještě dodnes, co bych si do úschovu dal.
Avšak zřetelně vážný tón výpovědi přechodník ironizovat nedokáže a patrně ani nemá; hranice mezi naprostou vážností a trochou ironie není ovšem vždy jasně patrná a ani potřebná:
Tak míjíme mnohou krásu a v mnohém se mýlíme, považujíce svůj rozum a jeho problémy za těžiště světa i vesmíru. (DS); Svěcená voda kanálu je potom nesla [176]zpátky odrážejíc pro ně celá nebesa. (PB 81); … kde byste pak společně naslouchali, jak se bouře vzdaluje, duníc ještě mezi horami. (DUH 12); … docela sám se k němu vracel, sám v sobě hledaje čas, který plyne. (B 47); Zanechávaje stopy činí člověk to místo velkým nebo nicotným. (JHS 116).
Jiným z knižních prostředků jsou v současné češtině různé vazby genitivní, jako genitiv záporový, některé genitivy předmětové, genitiv vlastnosti či genitiv srovnávací; zejména u Horníčka poměrně časté genitivy srovnávací jsou v dnešní češtině vzácné:
Není vhodných témat pro tuto situaci… (DUH 12); Vzpomene ještě někdo jejích očí? (PB 58); … jednoho dne jimi projde blondýna dlouhých vlasů… (IL 62); Hluk byl větší výsledku… (JL 82); … jsem bezradný před zvířaty, která jsou větší mne; (JHS 106); Taky se rád dívám na věci, které jsou starší mne. (IL 73); jeho druhý barevný film a dramatičtější všech předešlých (JL 16); jedno slovo tupější druhého (PB 18); je citlivější seismografu (JL 70); … slova tvrdší kamenu. (DS); … plánují bitvy daleko krvavější všech předešlých. (DS); mramor je odolnější všeho lidského… (IL 42).
Svérázným prostředkem Horníčkova humorného stylu je odkazovací výraz tento; je to původem germanismus, v dnešní češtině průměrné a vyšší úrovně (kromě stylu administrativního) se téměř nevyskytující, avšak u Horníčka opět působí nikoli odpudivě, nýbrž naopak humorně a mile:
Co kdyby klavíru ujely nohy a tento mne zavalil? (DUH 20); Je-li někdo z naprosté roviny, nechce, aby tato byla někým z kopců líčena jako nezajímavá placka. (DUH 27); Ocitne-li se člověk v cizím městě, posílá odtud pohlednice. Tyto znázorňují … buď celkový pohled… (PB 13); I beze slova, jen s adresou a podpisem odesilatele, by byla pohlednice důkazem, že tento na onoho vzpomenul. (PB 17); … kde se střídá kukuřice s vinicemi, ale i tyto jsou tu v rovině… (PB 21); Jsou ulice pro turisty a ulice, kam tito sotva přijdou. (PB 68); Každý má ovšem svoje důvody, ale ať už jsou tyto sebehlubší nebo docela povrchní, sejdeme se. (JHS 39)
Snad nejzajímavějším a nejzávažnějším v Horníčkových textech je z hlediska syntaxe současné češtiny poměrně velmi časté užívání pasiva s nedokonavým tvarem participia (příčestí) a poměrně velmi často i s vyjádřeným původcem děje (subjektem). Není-li vyjádřen subjekt, vyskytuje se mnohdy více trpných příčestí vedle sebe v téže výpovědi:
… abych nebyl jen objektem, který je voděn, přenášen a kladen, kam se snu zachce. (PB 18); Návštěvník je veden, posunován, zastavován, váben, kam nechce jít, odváděn, když by chtěl pobýt, marně soustřeďován a úspěšně rozptylován, překřikován a ohlušován, vyčerpáván i rychle sycen, šokován i informován. (JL 34).
Vyjádřeným subjektem je méně často člověk:
Zvěř … bude námi lovena… (JL 54); Kdoví, co všechno ztratil, kým byl vyháněn… (IL 94); Být odsuzován běžným hříšným divákem – nu prosím. (JL 59)
[177]Lexikálně pojmenovaný (substantivem) či zastoupený (zájmenem) subjekt je většinou nepersonický; pasivní tvar slovesný tu někdy vyjadřuje fyzický proces či statickou relaci:
Muž se obětuje, dělá smělé kousky, … je ožehován výbuchy. (DS); Naše auto tu stojí v plném jasu a my je musíme poněkud obrátit, aby náš první nocleh nebyl tou iluminací rušen. (JHS 23); … ve mně trvající obraz Camergue postupně mizí a je rychle pohlcován skutečností. (JHS 34); … jakoby veden jeho imaginací, jako je náměsíčník veden lunou. (IL 6); (ti dva u stolku) … jsou tlumeni tou vnější situací … (IL 10); A pak si uvědomuji, že toto ticho je tu utvářeno či spíše zdůrazněno přece jen zvuky… (JHS 51); … historické jádro je obtáčeno moderními bulváry… (JHS 29)
Častěji je však vyjadřován proces či stav psychický:
… uprostřed koberce v ložnici leží ponožka. … Sedím-li k ní zády, jsem jí znepokojován… (DUH 40); Náhle … se noří místa … byli jsme jimi zaskakováni a šáleni (JHS 148); Socha, která je sama, je ovlivňována svou samotou. (DS); Je přesahován svými pocity. (JL 70); Jsem od faktů odváděn obrazy… (JHS 13); A už jsem váben jiným obrazem… (JHS 14); … kreslí, aby zastavil, uklidnil a zachránil všechno, čím je váben a okouzlován. (KR 98); … byl jsem upřímně dojímán zájmem, který tu patří naší zemi… (JHS 17); Vždycky znovu jsem dojímán jejich souhrou. (KR 282); ale já jsem náhle svazován tím rozhodnutím. (T 279); … jsme zastavováni a drženi nějakým dojmem. (JHS 151); Myšlenka je tu často předcházena skutkem… (DUH 14); Ženino myšlení je tu určováno náladami. Je jimi vedeno a omezováno. (JV 32); … jsem unášen krásou jeho moci. (IL 115)
Horníček nezřídka užije aktivního a pasivního tvaru jako protikladné paralely:
Míjel jsem jeho kresby, byl míjen jejich postavičkami. (KR 146); Prosím – tady má medvěd, byť necelý, svou funkci. Slovo „Kožešiny“ ho jaksi doplňuje anebo je doplňováno jím. (DS); Míjíme se, předjíždíme, jsme předjížděni. (KR 229)
Neváhá dokonce použít pasiva u těch sloves a v takových větách, kde by bylo v nestylizovaném jazyce nepřijatelné:
Město které má být sněno, sněno být musí… (PB 136); Nedá se tedy říci: sen, který bude snít. Podobnější pravdě je říci: sen, kterým budu sněn. (PB 28); Člověk potřebuje předměty a je potřebován jimi. (DS)
Následující jazykový prostředek není sice nijak zvlášť charakteristický právě pro styl Horníčkův, avšak i ten dovede využít způsobem originálním; jde o konkurenci nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva:
„Je správné, Františku, … že jim říkáš co nejsi. … Mluv dál. Řekni jim, co všechno ještě nejsi. Řekni jim také, že nejsi zubař. Nejsi … ani geolog. Nejsi kuchař, tenorista ani kouzelník. Nejsi rektorem žádné vysoké školy a nejsi také potápěčem. … nejsi ani žurnalista, ani arcibiskup. Jsi snad dirigentem? (JV 24)
[178]Také další jazykový prostředek se běžně vyskytuje, tu více, tu méně, všude v současné češtině. Avšak jeho koncentrace a způsob použití je u Horníčka přece jen nápadnější než jinde. Jde o užití slovesa, které svým významem implikuje (předpokládá) nějaké doplnění, bez slovního vyjádření tohoto doplnění:
Člověk žijící z diet musel vybírat. A rozvažovat. S lítostí zavrhovat a rozmlouvat si. (JL 68); Nám šlo o opak: soustředit. Ztišit. (JL 58); Ti, kdo si přivstali a chtějí hledat, tu nalézají. (PB 52); Ostatní sedí před tou zdí a zírají. Někteří poznávají, jiní netuší, někdo se zlobí… (KR 37); Když člověka přivezou před kameru poprvé, netuší. (KR 80); Přicházím na scénu a nevím. Nevím, kudy se tento večer pohne vpřed… (KR 43); A jako vždycky věděl. Nádherně věděl… Byli uchváceni tím jeho nádherným věděním. (JV 76); Stýkám se rád s lidmi, kteří dovedou. Cokoli. (KR 194); I já jako hostitel jsem rád, když se host rozhlíží, když dokáže zahlédnout, zeptat se, ocenit. (KR 277); Krásné ženy by měly brát jako povinnost, aby věděly, znaly, chápaly, cítily, uměly… (IL 51); A přece se sem vydali, protože člověk se má vydávat. Jinam. A daleko. (IL 117); Je tady, v bronzu vyveden, aby připomínal… (IL 158); … a gondola míjí. (PB 32).
Někdy autor sám v následující větě chybějící pojmenuje, většinou však nechává na čtenáři, aby si sám doplnil.
Horníček leckdy prostředky, o nichž jsme se v tomto článku zmínili, kumuluje v jediné výpovědi:
… Newton byl zasažen zprvu jablkem a vzápětí nápadem. (DUH 129); Člověk je příliš často voděn prvním pohledem a sváděn prvním dojmem k prvnímu soudu. (PB 86); … člověk, který je svým vlastním vyprávěním povznášen natolik, že chvílemi dokonce vstane. (JV 170); abychom i my, mísíce těsto, tohoto použili. (JL 56).
Posledním jevem, o němž se chci zmínit, je nápadné užívání jakýchsi opravných, často jednoslovných otázek, jejichž sdělnost je, myslím, pro Horníčka dosti typická:
Nikdy nezapomenu na pohled toho člověka. Pohled? (DUH 84); Jsou odjinud, jsou jiní. Jsou jiní? (B 86); Oni to nehrají, oni jen jsou. Jen? (IL 12).
Na závěr nechme promluvit Miroslava Horníčka samého:
Lidé žijí. Rodí se, rostou, učí se malé násobilce, zrají. Procházejí pubertálními zmatky, pocítí závrať prvního polibku, nosí si růže, skládají zkoušky dospělosti a domnívajíce se, že dospěli, vstupují do života. Život se něčím podobá a něčím nepodobá představám, které o něm měli. Narážejí. Tu na okolnosti a nepřízně, tu na své vlastní slabosti a meze, tu na své bližní. Některé nárazy je poučí a jiné zraní. Stárnou. A každý jinak. Někdo, jako by odcházel, jiný jako by stoupal. Ten první se obrací ke světu zády a přestává ho chápat, druhý ho vidí z nadhledu a začíná ho milovat. (Dobrý den, socho)
Miroslav Horníček patří k těm druhým.
[1] Tyto citáty mají jen naznačit, jaký je Horníčkův vědomý vztah k češtině a vůbec k užívání jazyka mezi lidmi. Horníčkův „metajazyk“ v tomto článku není jinak speciálně sledován. Viz k tomu J. Chloupek, Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka, NŘ 55, 1972, s. 165–170. K postoji literárních tvůrců ke své mateřštině srov. též M. Homolková, Vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase, NŘ 66, 1983, s. 225–235.
[2] O jazyce Karla Čapka srov. Karel Čapek a český jazyk. Vyd. F. Štícha, Univerzita Karlova, Praha 1990.
[3] Podobně i J. Chloupek píše: „Již v základním přístupu k jazyku, k jazykové tvorbě a reprodukci jeví se H. jako tvůrčí osobnost velmi kultivovaná, která hodlá poznané zákonitosti jazyka respektovat.“ (D. cit. v pozn. 1, s. 166).
[4] Stranou mých pozorování Horníčkova jazyka zůstaly jeho divadelní hry, které pokud vím dosud nevyšly knižně.
Omezuji se na tyto jeho knihy: Dobře utajené housle (DUH), Československý spisovatel, Praha 1973 (4. vyd.); Javorové listy (JL), Olympia, Praha 1969; Pohlednice z Benátek (PB), Olympia, Praha 1971; Dobrý den, socho (DS), Orbis, Praha 1977; Jablko je vinno (JV), Československý spisovatel, Praha 1979; Jak hledat slunce (JHS), Panorama, Praha 1980; Trojhlas (T), Melantrich, Praha 1986; Italské listy (IL), Panorama, Praha 1988; Klaunovy rozpravy (KR), Odeon, Praha 1989.
[5] Jinak je tomu v jeho projevech mluvených (televizní „Hovory“ aj.); srov. J. Chloupek, d. cit. v pozn. 1.
[6] Srov. F. Štícha, Slovosled v prózách Bohumila Hrabala, NŘ 66, 1983, s. 75–83. K dalším jazykovým jevům, jež nás v prózách M. Horníčka upoutaly, srov. tyto články autora v Naší řeči: Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty, NŘ 70, 1987, s. 69–75; K užívání opisného pasíva v současné češtině, NŘ 73, 1990, s. 63–73; Konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině, NŘ 63, 1980, s. 192–200; Komunikativní a jazykové funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě, NŘ 70, 1987, s. 184–193.
[7] Základní, ale velmi hodnotné poučení o slovosledných normách a tendencích současné češtiny viz v knížce L. Uhlířové Knížka o slovosledu, Academia, Praha 1987.
[8] Některých z těchto či jim podobných prostředků si všímá v prvotině Josefa Fraise Muži z podzemního kontinentu A. Stich v obsáhlé komplexní studii Slohová dynamičnost v nové české próze (Josef Frais), NŘ 69, 1979, s. 26–38.
[9] Srov. výklad V. Havla v článku Humor Miroslava Horníčka, Divadlo č. 3, 1960, s. 154: „Velice častou metodou je ozřejmování absurdity určitých konvencí jejich konfrontací (kurziva V. H.) s cizorodým jevem…
Také J. Chloupek píše: „Výrazný komický efekt umí H. vytěžit z konfrontace (kurziva F. Š.) vzácnějšího přeneseného významu slova s běžnějším…“ (d. cit. v pozn. 1, s. 169). A dále „… H. vytrhuje výraz z všedního kontextu a dává mu zaznít v souvislostech, kde se ozřejmují i jeho zvláštní kvality formální… (s. 169). Srov. dále též článek J. Jiřičkové Jazyková komika v písňových textech Ivana Mládka, NŘ 62, 1979, s. 72–77.
[10] Srov. poznámku V. Havla, d. cit. v pozn. 6: „… jde o humor … pojmů (odtud je přímá linka k humoru jazykovému a tvaroslovnému, pro nějž má Horníček vytříbený smysl) (s. 154).
[11] L. Dvorský v knížce Repetitorium jazykové komiky, Praha 1984, na s. 33 tvrdí, že „Užití knižních slov s komickým záměrem patří snad k nejfrekventovanějším prostředkům jazykové komiky.“ Horníček však těchto prostředků nepoužívá, jak ukazujeme níže, k pouhým formálně komickým efektům.
[12] Srov. postřeh L. Dvorského: „Klišé a fráze se někdy vyslovují jen s jemnou ironií (kurziva F. Š.), jako by autor apeloval na vytříbený vkus čtenářů a posluchačů. Takový postup nacházíme častěji u M. Horníčka.“
Naše řeč, ročník 76 (1993), číslo 4, s. 169-178
Předchozí Běla Poštolková: Stane Suhadolnik (1919—1992)
Následující Marie Čechová: Kulturní frazeologie v současné komunikaci
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1