Časopis Naše řeč
en cz

Konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

Jedním z mnoha případů konkurence jazykových prostředků[1] v systému jazyka i procesu komunikace je v češtině již od nejstarších dob[2] konkurence nominativu a instrumentálu jména užitého v přísudku věty. V novější době je ovšem tato konkurence omezena pouze na jména podstatná: Otec je učitel/učitelem. Jménům přídavným je v pří[193]sudku vyhrazen jen nominativ: Otec je hodný (nikoli hodným). U podstatných jmen je ovšem konkurence daných pádů značně obsáhlým a rozmanitým jevem, neboť zahrnuje mnoho více či méně výrazných, resp. podstatných významových distinkcí, stylových aspektů i formálně jazykových vztahů.

Jde tedy o (nikoli řídký) typ konkurence jazykových prostředků, která není ani pouhou variantností, ani závaznou systémovou paradigmatikou. V takovém případě nelze v kultivovaném jazykovém projevu zaměřeném pokud možno k přesnému sdělení (přenesení informace) užívat konkurujících si prostředků libovolně, ale nelze ani stanovit přesná kritéria jejich používání, není možno zjistit a podat pravidla založená na systémových vztazích. Jde tu jednak jen o silnější či slabší tendence, jednak o pravidla „významová“ (na rozdíl od pravidel „systémových“), tj. poučky typu: jde-li o význam x, užijeme (spíše, zpravidla ap.) formy a, jde-li o význam y, užijeme (spíše, zpravidla ap.) formy b. Přitom je zapotřebí si uvědomit, že významy, s nimiž je třeba v takovém typu konkurence počítat, jsou nejrůznějšího charakteru: od zcela konkrétních po zcela abstraktní, od významů vázaných na vztahy a entity objektivní reality přes významy reprezentované logickými vztahy až po významy dané zčásti, převážně nebo výlučně vztahy jazykovými, od významů diskrétních a objektivně existujících po významy nevyhraněné a subjektivní. Lidské vědomí všechny tyto informace zcela „automaticky“ zpracovává a převádí je v neobyčejně složitý dynamický systém vztahů a závislostí existujících mezi jazykovou formou a obsahem myšlení.

Při výběru jazykových prostředků v procesu komunikace se daný typ konkurence projevuje — konkurují-li si (jak tomu nejčastěji bývá) pouze dva výrazové prostředky — v podstatě trojím způsobem: V určitých případech lze utvořit „normální“ (tj. ne anomální) větu s použitím pouze jednoho z daných prostředků, např. Lev je šelma (nikoli Lev je šelmou) — Byl mi přítelem (nikoli Byl mi přítel). V jiných případech lze užít obou prostředků, aniž se jeden z nich v dané větě výrazně pociťuje[3] jako anomální, ovšem většinou, resp. pravidelně se dává přednost jednomu z nich, např. Hegelovi je dialektika sebevývo[194]jem / sebevývoj pojmu. Konečně existují četné případy, kdy lze užít obou prostředků, aniž se jeden z nich pociťuje v dané výpovědi jako nevhodný, resp. méně vhodný, např. Měď je dobrý vodič / dobrým vodičem tepla.

V našich mluvnicích nenalezneme o konkurenci nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva soustavnější poučení, které by poskytovalo uživateli českého jazyka potřebné množství typových příkladů nějak systematicky utříděných a zhodnocených. Zpravidla se dozvídáme, že nominativem se přisuzuje podmětu vlastnost stálá, trvalá, podstatná, instrumentálem pak vlastnost přechodná, nepodstatná. Vždy se uvádí, že instrumentál je v přísudku pravidlem, označuje-li zaměstnání nebo funkci, např. Otec je horníkem, předsedou MNV ap. Takto striktně formulovaná pravidla však neodpovídají skutečnosti, neboť neodpovídají ani podstatě dané konkurence, ani skutečnému hovorovému i vlastně spisovnému jazykovému úzu. Je sice pravda, že se i v řeči hovorové pro označení povolání často užívá instrumentálu (Otec je učitelem), neboť se ptáme Čím je tvůj otec (tj. v otázce užíváme zpravidla instrumentálu tázacího zájmena), ovšem stejně oprávněně tu lze užívat nominativu, např. Manželka je zubní laborantka, bratr je psycholog apod. Ani pravidlo o podstatné a nepodstatné vlastnosti neplatí; nelze na stejnou úroveň klást predikace typu Kružnice je množina bodů majících od pevného bodu stejnou vzdálenost, kde užití instrumentálu není vyloučeno, a predikace typu Lev je šelma, Jirka je dlouhán, lakomec, kde by užitím instrumentálu vznikla výpověď hodnocená uživateli českého jazyka nepochybně (za všech okolností) jako anomální.

Nejlépe a nejsoustavněji je daná problematika zpracována v příspěvku v 6. ročníku Naší řeči z r. 1922, nazvaném Je voják, či je vojákem?, jehož autorem je Václav Ertl. Přestože jde o pojednání staré více než 50 let, převážná část jeho výkladů je dodnes aktuální. Nezbylo mnoho aspektů a projevů této konkurence, které by unikly Ertlově pozornosti; jeho výklady jsou podloženy množstvím materiálu a v jednotlivostech i v celku jsou dostatečně přesvědčující. Ertlovy příklady však svým stylovým i obsahovým charakterem ve svém úhrnu nejsou — zejména vzhledem k současné společenské i jazykové situaci — nejvhodnější dokumentací dané jazykové konkurence. To je jeden z důvodů, proč přistupujeme k novému zpracování této problematiky. Druhým důvodem je ta skutečnost, že přes celou řadu bezpochyby správných pozorování se Ertlovi nepodařilo podat v dostatečné [195]míře objektivizovaný zobecňující popis hlavních a obecných funkcí, resp. obecné funkce dané konkurence.[4] S tím souvisí i některá nesprávná či ne zcela správná tvrzení (přejímaná pak i našimi mluvnicemi). Je možné, že i vývoj jazyka (byť pro gramatickou stavbu jazyka krátkodobý, a proto v ní za tu dobu ne příliš patrný) přinesl některé změny. Nicméně některé naše výklady budou opakováním, resp. modifikací či doplněním výkladů Ertlových.

Predikace typu A je B je založena na možnosti a účelnosti vyjádřit různou abstraktní hodnotu určité třídy předmětů nebo jevů pomocí různých jazykových znaků, v daném případě podstatných jmen, která jsou reprezentací pojmů s různým stupněm abstrakce. Např. abstraktní hodnota třídy objektů, kterou pojmenováváme slovem stodola, je na vyšším stupni abstrakce vyjádřitelná slovem stavení; jazykovým výrazem této pojmové extrapolace je pak věta Stodola je stavení. Chceme-li vyjádřit bez dalších sémantických a/nebo modálních implikací včleněnost určité abstraktní hodnoty dané třídy předmětů nebo jevů ve vyšší abstraktní hodnotu, užíváme v odpovídajícím větném vyjádření se sponově substantivním typem predikace výhradně nominativu substantiva. Jde o ty případy, kdy jeden pojem je součástí jiného pojmu: Jablko je ovoce; Kámen je nerost; Škola je budova; Lev je šelma; Paže je končetina; Stůl je nábytek atd. Včleněnost pojmu v pojem nadřazený je v těchto případech pro uživatele českého jazyka evidentní a nesporná, resp. jde tu jednak o taxonomickou hierarchizaci pojmů[5] (Lev je šelma), jednak o jeden z typů hierarchizace lexikálního systému českého jazyka. Výhradně nominativu se kromě těchto případů užívá však i tam, kde mezi předmětovým a přísudkovým substantivem neexistuje ani taxonomická souvztažnost, ani vztah lexikálně systémový, ale ani nijaký vztah funkční; to se týká příležitostných výpovědí charakterizujících přibližný stav věcí, např. Okno je otvor (ve zdi); Stůl je deska se čtyřma nohama atp. Pouze nominativ je náležitý rovněž tam, kde mezi podmětovým a přísudkovým substantivem existuje vztah subjektivně kladené totožnosti; nejznámějším příkladem jsou tu metaforická vyjádření typu Její oči jsou modré pomněnky, její tváře jsou krev a mléko. Nominativu musíme [196]užít konečně tehdy, jestliže odkazujeme v řeči k určitému předmětu nebo jevu ukazovacím zájmenem to a příslušnou entitu pak pojmenováváme substantivem, např. To je stodola; To je můj přítel; To je pravda ap.

V těch případech, kdy vztah mezi entitami označenými podmětovým a posudkovým substantivem není opřen o přirozené hierarchické vztahy lexikálního (a jím odráženého pojmoslovného) systému, avšak jde o vztah funkční v tom smyslu, že objekt označený podmětovým substantivem v tom či onom smyslu funguje jako objekt označený posudkovým substantivem, lze užít u odpovídajícího přísudkového substantiva instrumentálový tvar. Instrumentál bude náležitý tehdy, jestliže záměrem sdělení je poukaz na dané „fungování“: Škola je institucí; Láhev je obalem; Piha je ozdobou; Kniha je přítelem ap. Lze tu ovšem užít i nominativ: větou Láhev je obal vyjadřujeme, že láhev je druhem obalu, čili, že jistou abstraktní hodnotu třídy předmětů označené slovem láhev lze na vyšší úrovni abstrakce určit jako pojem reprezentovaný slovem obal; naproti tomu věta Láhev je obalem vyjadřuje, že láhev funguje, slouží jako obal. Podobně větou Slovo je znak vyjadřujeme, že slovo je druhem znaku, kdežto větu Slovo je znakem lze parafrázovat jako Slovo funguje, slouží jako znak.

Instrumentál na rozdíl od nominativu nemá takový rozsah uplatnění jakožto výhradní tvar přísudkového substantiva a lze ho také nominativem zpravidla nahradit, ovšem ne vždy a ne se stejným efektem.

Zcela pravidelně bývá pouze instrumentál tam, kde vztah mezi pojmy reprezentovanými podmětovým a přísudkovým substantivem není ani totožností ani vztahem nadřazeného a podřazeného pojmu, ale kde posudkové substantivum je jen předmětným vyjádřením dějového predikátu: Smlouva je výrazem vůle obou národů žít v míru (tj. Smlouva vyjadřuje vůli…); protože tu nejde ani o totožnost, ani o včleněnost pojmů, věta s nerozvitým substantivem v přísudku (Smlouva je výraz/výrazem) není smysluplná a v tomto ohledu není tedy přijatelnou výpovědí českého jazyka. Konstrukce typu být výrazem (brzdou aj.) jsou druhem tzv. analytických predikátů.

Instrumentál je závazný ve vazbách typu „být někomu něčím“ ve smyslu „sloužit někomu jako něco“, „představovat pro někoho něco“, např. Manželka je mi oporou; Práce je mi potěšením; To je mi záhadou; Je mi útěchou, že…; Tvé přání je mi rozkazem apod. Danou vazbou se ovšem vyjadřuje ještě jiný význam, že někdo považuje něco za něco; a v tomto významu lze užít nominativu (i když i zde [197]instrumentál převládá): Některým lidem je práce nepříjemná povinnost / nepříjemnou povinností; zejména je vhodné užít nominativu tehdy, jestliže daná výpověď připouští obojí interpretaci, např. Pobyt na horách je mu nejlepší odpočinek (= pobyt na horách považuje za nejlepší odpočinek) — Pobyt na horách je mu nejlepším odpočinkem (= pobytem na horách si nejlépe odpočine). Instrumentál se v těchto případech užívá z toho důvodu, že je jazykovým výrazem modální složky výpovědi, tj. omezení platnosti predikačního vztahu zřetelovým určením; nominativem se zase podtrhuje subjektivní ztotožnění (např. práce s nepříjemnou povinností), i když neplatí všeobecně (tj. platí jen pro některé jedince).

Instrumentálový tvar je vhodné zvolit u posudkového substantiva — mimo ty případy, kdy je víceméně závazný (Smlouva je výrazem přátelství; To je mi záhadou) — i ve všech těch případech, kdy se entitě označené podmětovým substantivem připisuje nějaké „fungování“ (v širokém smyslu), jež se vyjadřuje substantivem přísudkovým. Výpovědi, v nichž je instrumentál náležitý, lze pak zpravidla explicitněji vyjádřit pomocí slovesa fungovat, event. pomocí sloves zdát se, jevit se, vystupovat (jako), sloužit (čemu), působit (jako) ap.: V jejích rukou nebyl víc než loutkou; V chemickém systému jsou soli jistým střechovým termínem (aktualizuje se tu ta skutečnost, že termín soli funguje v chemickém systému jako termín střechový); Země je jednou z těchto planet, měsíc je její družicí (aktualizuje se fakt, že v jistém smyslu funkcí Měsíce je být družicí Země, čili že Měsíc funguje, „slouží“ Zemi jako družice); Řeč je mnohoúčelovým nástrojem (řeč slouží jako nástroj dorozumívání); Jedna hydroxylová skupina působí jako proton-donor, zatímco kyslíkový atom druhé skupiny je proton-akceptorem; Mg 2+ je fyziologickým iontem (tj. působí jako fyziologický iont); Podle anekdotické formulace je novorozenec netolerantním barbarem (tj. jeví se, resp. počíná si jako netolerantní barbar); jejich střetnutí je v jistém smyslu hrou; Pracovní nástroj je rozhodujícím článkem ve výstavbě pracovního procesu; Sibiř je drsným krajem (akcentuje se subjektivní charakteristika Sibiře); Tyto bílkoviny jsou jakýmsi genetickým znakem; Hostinec U kaštanu byl v těch dobách formanskou noclehárnou; Státní mašinérie v rukou kapitalistů je karabáčem na pracující lid; Návrat z prázdnin je pro každé dítě velkou změnou; … a tak tu stojí, jako by už ani dívkami nebyly, ale sochami z měst; Hluboké údolí bylo krásnou [198]lesní tišinou; 1. máj je svátkem práce; Listopad je měsícem, v němž už listí nepadá; Ta žena je dobrou matkou.

Obvyklým tvarem přísudkového substantiva je instrumentál také tehdy, vyjadřujeme-li funkci jako obor činnosti podmětovým substantivem označeného individua: Otec je předsedou národního výboru; neplatí to ovšem o povoláních vůbec, o akademických titulech ap., tu lze užít i nominativu, např. Jeden můj známý je inženýr a jeden doktor práv.

Zmínili jsme se výše, že odkazujeme-li ukazovacím zájmenem (to, tohle, toto) k určitému objektu a pojmenováváme ho podstatným jménem, je třeba užít vždy tvaru 1. pádu daného jména, např. To je obraz; To je klíč atd. Odkazuje-li se však zájmenem to nikoli ke konkrétnímu objektu, nýbrž k jistému „stavu věcí“, faktu, k nějaké skutečnosti, užíváme instrumentálu: To je klíč (pomůcka) k dešifrování zprávy — To (tato skutečnost) je klíčem k řešení celého problému; To je pravopisné pravidlo (poučka) — To je u nás pravidlem (pravidelně), tj. je zde užito instrumentálu v adverbiální platnosti. Rovněž užíváme instrumentálu tehdy, jestliže podstatným jménem v přísudku pojmenováváme entitu nazíranou nikoli jako objekt, nýbrž jako výsledek děje: Vědomí je produkt mozku Vědomí je produktem mozku (Vědomí je produkováno mozkem); Toto je důkaz jeho viny (tj. doličný předmět) — To je důkazem jeho viny (= to dokazuje jeho vinu); To je obraz kapitalistické společnosti — To je obrazem jeho charakteru (= to obráží, zobrazuje jeho charakter); To, co jsme právě vyslechli, je ukázka z díla K. Čapka — Ta práce je ukázkou mistrovství truhlářů.

Instrumentál bývá i tam, kde se substantivum podmětové v přísudku opakuje[6] a je rozvito přívlastkem. Instrumentálu dáme přednost, jestliže vztah mezi entitami reprezentovaný vztahem predikačním není prostým ztotožněním: Jeho svět je světem fantazie Skutečný nejbližší svět, který ze všeho nejvíce předurčuje život člověka, je svět přetvořený nebo vytvořený lidskou činností; Vůně jehličí je vůní vánoc; Stupeň této aproximace je stupněm úspěchu či neúspěchu nápodoby. Opakuje-li se ovšem substantivum v přísudku, aniž se rozvíjí přívlastkem, opakuje se i jeho nominativní tvar.

Přes veškeré funkční opodstatnění instrumentálového tvaru substantivního přísudku je možno v odpovídajícím kontextu nahradit tento [199]tvar ve většině případů tvarem nominativním. Můžeme např. říci Tato budova je naším skladem, chceme-li vyjádřit, resp. zdůraznit, že daná budova nám slouží jako sklad, anebo Tato budova je (náš) sklad, mluvíme-li nikoli o „službě“, kterou nám budova prokazuje, nýbrž o jedné z mnoha účelových specifikací, které jsou obsaženy v pojmech reprezentovaných slovy dům, škola, radnice, továrna, stodola, sklad atd.

Uvedeme nyní některé příklady vhodného užití nominativu vyexcerpované z odborné literatury i beletrie a časopiseckých textů: V ontologické oblasti je vědomí atribut hmoty; Slang je více či méně nespisovné výrazivo; Slovesný rod je jazykovědný termín; Pro něho jazyk byl proud tónů; Feuerbach zdůrazňoval, že člověk v přírodě je materiální objekt; Zvuková stránka řeči je materiální složka; Myšlení je přírodněhistorický proces; Slovo je řada artikulovaných tónů; Město ležící na Volze bylo již dříve velké obchodní a rybářské středisko; Praha je diadém stavebních slohů; Za těchto podmínek je výroba ekonomický luxus; Nádrž je mohutné tlustostěnné těleso; Snad proto je to tajuplné území tak bezpečný přístav.

Instrumentálu dáme někdy přednost i z formálně jazykových důvodů. Je na místě tam, kde se v souřadném spojení vět se slovesem 1. věty koordinuje v 2. větě spona, ale neopakuje se podmět, který je týž v obou predikacích: Feurbach zdůraznil, že jazyk má své kořeny v přírodě, že je lidským, nikoli nadpřirozeným výtvorem; nominativ lze tu užít jen tehdy, opakujeme-li podmět prostřednictvím zájmene to: Feurbach zdůraznil, že jazyk má své kořeny v přírodě, že je to lidský, nikoli nadpřirozený výtvor.

Použitím instrumentálu lze někdy obejít potíže se shodou. Např. dáme-li přednost instrumentálu ve větě Sportem jsou i šachy, zeslabíme tak nedostatek jazyka, jímž je nutnost klást v mnohých případech vedle singulárového tvaru jména plurálový tvar přísudkového slovesa, jak je tomu ve větě Sport jsou i šachy.

Konkurencí nominativu a instrumentálu se konstituují potenciálně tři varianty větného typu A je B (kde A i B jsou reprezentace podstatného jména): 1. oba členy predikačního vztahu jsou v nominativu; 2. člen A je v nominativu, člen B v instrumentálu; 3. člen A je v instrumentálu, člen B v nominativu. Všechny tyto tři potenciální varianty větného typu A je B lze však použít jako výpověď jen při obsazení daného vzorce určitými jmény (typy jmen) v určitém potenciálním vztahu, např.: Režisér ochotnického divadla je náš třídní učitel - Reži[200]sér ochotnického divadla je naším třídním učitelem - Režisérem ochotnického divadla je náš třídní učitel. Rozdíl mezi první a třetí variantou je rozdílem v aktuálním členění výpovědi: V první variantě se mluví o režisérovi, tj. o osobě, která je režisérem, a říká se o ní, kdo je tato osoba kromě toho, že je režisérem, kdežto ve třetí variantě se mluví nikoli o režisérovi, nýbrž o ochotnickém divadle a o tom, kdo je jeho režisérem. Je to dáno tím, že výraz režisér ochotnického divadla je složeným výrazem (pojmenováním), jímž referujeme k určité osobě, o níž tvrdíme, že je totožná s osobou, již označujeme výrazem náš třídní učitel; naproti tomu smysl 3. varianty by bylo možno explicitněji vyjádřit takto: Je známo, že ochotnické divadlo, o němž se hovoří, má režiséra, a osobou, která je tímto režisérem, je náš třídní učitel.

Kdybychom měli závěrem pokud možno jednoduše vystihnout, jaká je obecná funkce konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině, bylo by možné charakterizovat ji takto: opakováním nominativního tvaru v přísudku klasifikujeme v širokém smyslu, tj. jde jednak o začlenění jedné třídy do jiné třídy čili o tzv. inkluzi tříd, např. Lev je šelma; Okno je otvor ve zdi, jednak o subjektivně kladenou „totožnost“ (zejména typu metafory), např. Její oči jsou pomněnky; Kluci jsou veselá kopa ap. Instrumentálem naproti tomu kvalifikujeme, např. Piha je ozdobou; Jazyk je nástrojem.

Bylo by jistě možno nalézt ještě mnoho v různé míře subjektivních či objektivních podmínek užití jednoho nebo druhého tvaru přísudkového substantiva, ale ty, o nichž jsme pojednali, považujeme za dostačující a rozhodující při volbě jednoho z daných dvou konkurujících si prostředků českého jazyka.


[1] Srov. M. Jelínek, Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty), Stylistické studie II, Praha 1974; F. Štícha, Konkurence krátkých a dlouhých variant participiálních tvarů v přísudku, Naše řeč 63, 1980, pozn. 1, s. 1.

[2] Viz V. Ertl, Je voják, či je vojákem?, Naše řeč 6, 1922, s. 289—313.

[3] Bez podobných subjektivních hodnocení se při řešení otázek „přijatelnosti“ určité výpovědi nelze obejít, což v konečné fázi nebrání objektivnímu poznání: subjektivní pocit (tzv. jazykový cit) je zpravidla něčím podložen (tj. nějakými relevantními jazykovými vlastnostmi, ovšem nemusí tomu tak být vždy); nic na tom nemění fakt, že jazykovědcům činí mnondy nemalé potíže tyto relevantní jazykové vlastnosti zjistit a uspokojivým způsobem je popsat.

[4] Srov. Ertlovu formulaci: „Tento dvojí významový odstín, který je v slovesech státi se a zdáti se působí nejčastěji a nejobecněji (podtrhl F. Š.) při volbě mezi nominativem a instrumetálem…“

[5] Anglické slovo fruit např. je na rozdíl od českého slova ovoce i botanickým termínem, a označuje pak kromě plodů jako jablko, broskev atd. i např. ořech, rajské jablko ap.

[6] Ertl (o. c. v pozn. 2) uvádí tyto případy naopak jako příklad užívání nominativu.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 4, s. 192-200

Předchozí Eva Macháčková: Výrazy typu došlo k nehodě, došlo k hádce

Následující Pavel Jančák: Pozdrav českému dialektologu Jaroslavu Voráčovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1